Fiktivní podoba Ferekýda. Dřevořez z Norimberské kroniky, 1493. Kredit: Michel Wolgemut, Wilhelm Pleydenwurff, Wikimedia Commons. Public domain.

Ferekýdés, muž boží z ostrova Syru, patří k nejexotičtějším postavám dějin filosofie i dějin náboženství. O to více překvapuje, že právě jeho dílo Aristotelés doporučil jako nejracionálnější z celé mytografie. (Typus muže božího i kategorii mytografů jsem představil v článku Epimenidés z Knóssu – muž boží, věštec, mytograf a astronom.) Ferekýdés sice konal méně zázraků než Epimenidés nebo Pythagorás, zato se pokusil úplně přeorat strukturu řeckého náboženství a nejspíš také zavedl reinkarnační pojetí duše.

Mužové boží se obvykle vymykají z možnosti popsat jejich život nějak rozumně. Shoda je v tom, že se narodil na kykladském ostrově Syru, kde také psal, avšak legendy mu připisují i působení na dalších místech egejského prostoru. Syros je zvláštní tím, že tam po pádu starokykladské kultury koncem rané doby bronzové dlouho nemáme skoro žádné doklady o osídlení, a to, které přijde, je zčásti fénické. Řeckých antických památek tam není mnoho. Koexistence fénických a řeckých osad je v rané antice docela obvyklá, leč Syros je extrém. Ve fénických kontextech chápe Ferekýda také Byzantský lexikon Súda:

„Ferekýdés, syn Babya, ze Syru (...) Prý se u něj vyučil Pythagorás, avšak on sám neměl učitele, nýbrž získal tajné knihy Foiníčanů a cvičil se v nich. Někteří autoři uvádějí, že jako první napsal knihu v próze (...) Byl první, kdo zavedl řeč o stěhování duší. Thalétovi záviděl slávu. Zemřel pro množství vší…“

Občas byl Ferekýdés připojován k Sedmi mudrcům, a to jako konkurent až přímo protivník Thaléta.

Leč dosti nejistot, neboť se nám zlomkovitě zachovalo Ferekýdova dílo, takže můžeme vykládat jeho text. Je to však z bláta do louže, spis je to nanejvýše podivný. Napsal jej někdy kolem roku 550 před n. l. a nazval Heptamychos, což se dá přeložit jako Sedmerá sluj nebo Jeskyně se sedmi kouty. Je psaný kupodivu prózou, což je novinka té doby. První prozaická díla této generace jsou psána tzv. „iónskou naučnou prózou“ (Anaximandros a první historici), obvykle odkazují na zkušenost a na něco, co autor na základě této empirie vyzkoumal. Básnická forma v té době ještě znamená odkaz na božskou inspiraci, většinou prostřednictvím múz. Muž boží kupodivu nezvolil verše a fandí si, že je to empirické, a že to vyzkoumal. Metody zkoumání muže božího ovšem zůstávají ostatní lidem skryté. Možná jde o výsledek studia nějakých fénických posvátných spisů a pokus o jejich adaptaci v řeckém prostředí, ale přiznané to není. Přitom je Ferekýdův popis svatby Dia se Zemí velice pěkný.

Ferekýdés rád ohromuje už volbou slov. Po způsobu mužů božích (a také epiků) předvádí znalost zvláštních názvů věcí v božském jazyce. Z lidí je zná pouze básník nebo věštec, nyní nově spíše mytograf, převratný interpret mýtů a božských věcí, tedy teolog nového typu. Například stůl prý bohové nazývají thyóros (obětiště, obětní pokrm). K tomu přidává hrátky se slovy, které předjímají etymologické výklady, osvědčený nástroj mnoha alternativců.

(Jeden kamarád z Naxu kritizoval představu seveřanů, že tohle vše je na těchto ostrovech způsobeno přílišným slunečním zářením rovnou na hlavu. Tvrdil, že je to způsobeno zpupností teologů a filosofů. Na Kykladách se má básnit nebo sochat, dívat se na hory a moře, družně pít, zpívat a milovat, mezitím třeba lámat skály nebo řídit loď; ne vymýšlet „jak to je“, jinak člověk dopadne takhle. Myslel to jako varování pro mě, a to nejen na Kykladách.)

Triáda božstev

Diogenés Laertios píše v 3. století n. l. o Ferekýdově knize jako o dostupné a cituje její první větu (zlomek B 1):

„Zás a Chronos byli vždy a Chthonié též. Chthonié však dostala jméno Země (Gé), ježto jí Zás dal zemi darem.“

Jméno Zás je archaický dialektový tvar jména Zeus, který se na Kykladách udržel, jmenuje se tak třeba nejvyšší hora souostroví (na Naxu). Chthonié znamená „zemitá“, s odkazem na její hlubinu, a je to jeden básnických titulů Země. Obvyklé řecké jméno Země je Gé (starší tvar je Gaia), jakožto bohyně i toho, po čem chodíme, česky ovšem to druhé píšeme s malým písmenem. Ferekýdova představa je, že Země se z Chthonié stane Zemí až díky obdarování od Dia, což se dál ukáže při popisu Diovy svatby s ní. Předběžně pro porozumění: Zemitá hlubina bude obdarována úhledným povrchem.

Spis začíná výčtem zvláštní božské triády a tvrzením o její věčnosti. V normální řecké mytologii to nemá obdobu. Věčnost Dia však zdůrazňoval už Epimenidés z Knóssu a potkáme ji i v orfických básních. Naopak v Hésiodově Theogonii (O rození bohů) byl Zeus až synem Kronovým (a ten synem Úrana a Gaie, ti jsou zase potomci Chaosu). Viz články Hésiodova Theogonie a Úranos a Gaia. Většina řecké mytologie odpovídá Hésiodovu pořadí, byť s řadou variant, ne však tak divokých jako Ferekýdova. Už u Hésioda vše směřuje k Diově vládě, ale postupně. Ferekýdovo prohození Dia na začátek, dokonce jako nezrozeného, se velice zalíbí Aristotelovi, hlavně že nezačíná Chaosem.

Jenže tady máme ještě jeden problém, jmenuje se Chronos. To řecky znamená čas. Že by to byl zbožštěný čas, Čas? Za tuto možnost se přimlouvá například antický Hermiův komentář k úvodní větě Ferekýdova spisu. Dia chápe jako aktivní princip, Chthonii jako pasivní a „v čase se věci ději.“ Podivněji působí často diskutované ztotožnění jmen Chronos a Kronos, založené pouhým zvukovým zpodobněním prvních hlásek. Vedlo by ke svéráznému přepochopení Krona. A pokud bychom citovanou první větu chápali v kontextu výkladů na Papyru Derveni (těžce obskurní text z klasické doby), pak by věčná božská triáda vypadala takto: Zeus (alias Slunce), Země, Kronos (možná jako reprezentant nebe, tedy i vztahu věčnosti a času).

Papyrus Grenfell-Hunt (MS Gr. class. f.48) se dvěma úryvky Ferekýdova spisu. Identifikace je jistá díky tomu, že text s udáním autora parafrázoval koncem 2. století n. l. Kléméns z Alexandrie, Stromata VI,9,4. Kredit: H.S. Schibli, Oxford. Wikimedia Commons. Public domain.

Svatba Dia a Země

Teď nás Ferekýdés zve na svatbu. Ne ledajakou, na první svatbu! Poměrně souvislý úsek jejího popisu se zachoval na papyru Grenfell-Hunt:

„(...) jemu [Zánovi, Diovi] vytvářejí mnohé veliké domy. A když to, co je třeba, všechno dokončili, jak věci, tak služebníky i služebnice a ostatní potřebné věci, a když je vše připraveno, konají svatbu. Když nastane třetí den svatby, vyrábí Zás veliký a krásný plášť a na něm tká Zemi, Ógéna i domy Ógénovy (...) [Zás pak řekne Zemi: ‚Ježto si přeji,] aby sňatky náležely tobě, tímto tě uctívám. Přijmi můj pozdrav a buď mou družkou!‘ Toto prý bylo první odhalení nevěsty, které se tak stalo zvykem u bohů i u lidí. Ona od něho přijala plášť a odpověděla (...)“

Odpověď Země Diovi se na papyru bohužel nezachovala, text je přerušen v nejlepším. Leč pěkně od začátku: Z první věty spisu víme, že Země se původně jmenovala Chthonié a Zemí se stala až díky přijetí daru od Dia. Teď se dovídáme, že tímto darem je veliký a krásný plášť, který pro ni utkal sám Zeus, a na něm utkal vše, co na zemi vidíme. Země je původně Hlubina, ale zahalená do darovaného pláště je důvěrně známou Zemí i zemí. Ógén je divné Ferekýdovo pojmenování pro Ókeános, řeku s jediným břehem, která obkružuje Zemi. A ty „domy“ jsou nejspíš jak příbytky, tak i všechna místa na Zemi, v případě Ókeánu všechna moře a všechny řeky. Text si nedělá starost s tím, kde se vzalo služebnictvo, nejspíš není utkané. Zato všechno, co v pozemském světě vidíme, je utkáno Diem, a je relativně stabilní díky tomu, že Země tento dar přijala. To je velice poetický obraz, byť popsaný v próze.

Líčení pláště utkaného Diem připomíná motiv Achilleova štítu z Íliady. Ten ovšem ukoval Héfaistos pro hrdinu Achillea. Viz článek Achilleův štít jako symbol struktury světa. Podobnosti si všimnul už Kléméns z Alexandrie (Stromata VI,9,4): „Také Homér popisuje [výzdobu] štítu vyráběného Héfaistem těmito slovy (Ílias XVIII,483n)… A Ferekýdés ze Syru říká: Zás vyrábí veliký a krásný plášť a na něm vytkal Zemi, Ógéna i domy Ógénovy.”

Další plození bohů (a nejspíš i u ostatních bytostí) je prý analogií božské přísahy při podsvětním proudu, snad v souvislosti se svatební přísahou. Eudémos říká, že podsvětním proudem, tedy řekou Styx, je „podle Ferekýda proud spermatu“. Jeho prostřednictvím také duše přicházejí na svět.

Gigantomachie

Zatím to vypadá, že povaha Ferekýdovy mytologie je poeticky mírumilovná. Na boj však hned dojde. Řecké mýty znají boje mezi olympskými bohy a vzbouřenými Titány, jenže Ferekýdova verze je opět odchylná. Výrazněji rozlišuje dobrou a zlou stranu, je trochu podobnější Egyptu nebo spíše Blízkému východu. Kousek textu se zachoval v Órigenově odpovědi Kelsovi, tedy v rámci sporu o vztah křesťanství a pohanství:

„Ferekýdés, který je mnohem starší než Hérakleitos, líčí, jak se řadí vojsko proti vojsku a vůdcem jednoho činí Krona, vůdcem druhého pak Ofionea. Vypráví též o jejich vyzváních a utkáních, i o smlouvě, kterou spolu udělali, aby ti z nich, kteří padnou do Ógénu, byli poraženi, a aby ti, kteří je vytlačí a zvítězí nad nimi, měli nebe.“

V této verzi bojuje Kronos s Ofioneem, nikoli Zeus (podporovaný ostatními Olympany) s Titány. Přitom zde Kronos není Diovým otcem, ale je součástí první triády božstev. Pokud ovšem autoři pozdější antiky ztotožnili Krona s Chronem správně, což otázka. Bojuje se o nebe. A kde se vzal ten Kronův protivník, Ofioneus? Odpověď najdeme u antického znalce fénického prostředí, Filóna z Biblu:

„Od Foiníčanů přijal téma i Ferekýdés, když vykládal o bohu, který je u něj nazýván Ofioneus, a o jeho potomcích.“

V řečtině jméno souvisí s výrazem pro hada, ofis. V semitském prostředí býval had často reprezentantem zla. Není tedy jen tak náhodou, že Ferekýdův popis zaujal křesťany.

Věčná duše, která se reinkarnuje

Ferekýdés prý zvláštním způsobem užíval také slovo duše. Normálně se v Řeku té doby duší (psyché) myslel život a dech jako projev života. Ferekýdés prý o duši mluvil jako kdyby to byla nějaká entita sama o sobě, málem podstata v pozdějším smyslu slova (v archaické době ještě podstaty nebyly vymyšleny, slovo úsia ještě znamenalo statek ve smyslu s dobytkem a polem). Duše je prý věčná a nějak cyklicky prochází napříč generacemi, reinkarnuje se.

Přesný popis neznáme, protože se zachovaly jenom referáty v rámci sporů, ne přímý text. Ferekýdovi se vyčítá, že „zavádí babské báchorky“. Cicero v Tuskulských hovorech (I,16,38) napsal: „… nakolik je možné opřít se o písemný záznam, tak Ferekýdés ze Syru první řekl, že lidské duše jsou nesmrtelné (...) Tento názor utvrdil nejvíce jeho žák Pythagorás.“ Podobné pojetí duše brzy potkáme u orfiků a pythagorejců, ještě odtělesněnější u Platóna, zatímco Aristotelés se vrátí k obvyklejšímu pochopení a stoici dokonce k normální koncepci řeckého náboženství. Výklad reinkarnace nechám na pythagorejce. Na rozdíl od ostatních Ferekýdových inovací to asi není fénický motiv.

„Pohled na severní Syros z jeskyně filosofa Ferekýda“ (popis od autora snímku). Kredit: Turin99, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Astronom v jeskyni na Syru?

Řada antických a byzantských textů mluví o Ferekýdovi také jako o astronomovi. K fénickému dědictví mohla nějaká časoměrná a navigační astronomie patřit, a není vyloučeno, že ji mohl převzít. Nicméně podrobná diskuze dochovaných pramenů se velice silně přimlouvá za to, že jde pouze o dodatečnou legendu. Ferekýdés se měl vyrovnat Thalétovi z Mílétu, který žil přibližně o generaci dřív. Navíc je do toho zapletená jeskyně, kde měly být jakési astronomické značky. Jeskyně na Syru opravdu je, dokonce se nazývá Ferekýdova (nevíme ovšem odkdy), ale o ničem zajímavém v ní nevím. Muž boží prostě má mít jeskyni, zvlášť když se jeho spis nazývá Jeskyně se sedmi kouty. O jakékoli reálné spojitosti mezi ním a touto jeskyní není nic známo.

Zatímco Thalés importoval do řeckého prostředí fénickou astronavigaci (a babylonskou časomíru), tak Ferekýdés poféničtil řeckou mytologii. Jenže muž boží má být znalcem všeho, navíc Epimenidés a pak Pythagorás se astronomií zabývali, tak se mu nějaká astronomie taky musela připsat.

Ferekýdés a jeho stoupenci neměli Thaléta rádi, nejspíš ho považovali za pouhého vědce, bez aury muže božího, navíc se smyslem pro humor. Dosvědčuje to už Aristotelés, když podle Diogena Laertia v jinak nezachovaném dílku O básnictví říká, že „Thaléta ostře kritizoval Ferekýdés.“ (O Thalétovi viz článek Kam že to upadl Thalés z Mílétu?)

Ferekýdés a Pythagorás na posvátném ostrově Délu

S Délem spojuje Ferekýda i převládající verze legendy o jeho smrti. Na Délu být samozřejmě mohl, vždyť je to posvátný ostrov, kam se přinejmenším z celých Kyklad a z Athén konaly poutě k uctění Apollónova narození, viz článek Theórie. Bylo by spíše divné, kdyby Délos nikdy nenavštívil. Jiná věc je, jestli se tam setkal s Pythagorou, zemřel a byl pohřben. Nevíme, jestli už v té době platil Délu zákaz pohřbívání a nebožtíci se pochovávali na sousedním ostrůvku jménem Rhéneia. Nečekaně působí antický referát (Ailiános, Varia historia IV,28) o příčině Ferekýdovy nemoci:

„Děti z Délu pak říkají, že se na něj rozhněval bůh, který je na Délu, a učinil mu to. Když prý se svými učedníky pobýval na Délu, řekl mnoho různých věcí o své moudrosti, například to, že neobětoval žádnému z bohů, a přesto žil spokojeně a bez potíží, o nic méně než ti, kdo obětují hekatomby. Za tuto prázdnou řeč tak zaplatil nejtěžší trest.“

Muž boží nebyl na Délu oceněn, jeho náboženské inovace byly pochopeny jako bezbožnost. Říkají to „děti z Délu“. Jenže pozor! To může být termín pro něco jako ministranty nebo vůbec služebníky Apollóna, případně i dívčí sbor ve službách Artemidy. Vši a následná nemoc (asi skvrnitý tyfus, v antice „vší mor“) jsou pochopeny jako trest.

Apuleius (Florida 15; 22,8–12) o Ferekýdovi píše:

„Pýthagorás jej ctil jako svého učitele a zbožně ho pohřbil, poté, co se rozpadnul hnilobou, následkem nevýslovné nemoci působící svědění.“

Oba muže boží spojuje mnoho souvislostí, většinou typologických. Verze o jejich přátelství není věcně vyloučená, byť doložené je až pochopení Pythagory jako dědice Ferekýdových nauk, hlavně pokud jde o reinkarnaci. Může však jít jen o tendenci legend spojovat významné muže a umisťovat je na významná místa. Pythagorás by to měl z jižní Itálie na Délos dost z ruky. Prý však na Délu strávil jeden ze svých minulých životů. U mužů božích potkáváme leccos, na co je náš rozum krátký.

Novodobá busta Ferekýda, fiktivní podoba, pozdní 20. století. Ano Syros, Hermúpolis (Ermoupoli), Syros. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Ferekýdés v dějinách filosofie

Otázkou je, proč zařazovat Ferekýdův odkaz do filosofie. Čekali bychom, že zrovna tomuto muži božímu bude lépe slušet pojednání religionistické, v rámci náboženských komparací řecko-fénických. Jenže slovem „filosofovat“ se občas míní leccos. Isidóros Basileidés (u Kléménta z Alexandrie, Stromata VI,53) píše:

(...) kdo se snaží filosofovat, aby se dozvěděli, co je okřídlený dub a na něm pestře vyzdobený plášť, vše, co Ferekýdés alegoricky vyložil o bozích (...)

Nebudeme teď mudrovat, nakolik zohlednit freudovský výklad. Prý je to opět fénický motiv. Pro zařazení Ferekýda do školní tradice evropské filosofie je důležitější, že ho pochválil sám Aristotelés (Metafyzika XIV,4; 1091b8):

„Ti z teologů, kteří jsou ‚smíšení‘ [co do mýtu a logu], neříkají všechno myticky, za nejlepší pokládají to, co prvně plodilo, jako třeba Ferekýdés.“

Aristotelovo hodnocení rozvádí v komentáři k němu Alexandros z Afrodisiady (K Metafyzice, 821): „Tito pak jsou ‚smíšení‘ [mytografové], jako Ferekýdés, který učil Pýthagoru. Říkají, že dobrem a tím nejlepším je příčina a počátek (arché) všeho…“

Nevíme, zda Ferekýdés použil pojem „počátek“. Scholastici, už i antičtí, jej dokážou připsat komukoli, spatřují v něm cosi filosoficky zásadního. Hlavně aby to nebyl Chaos nebo cokoli náhodného, toho se scholastici štítí.

Tak se z Ferekýda stal filosof, dokonce praotec „západní větve filosofie“, čímž je míněna „západní větev“ v rámci řecké filosofie. Diogenés Laertios (I,13) píše:

„Filosofie má od počátku dvě větve: jednu od Anaximandra, druhou od Pythagory. Anaximandros byl posluchačem Thalétovým; Pýthagoru uvedl do filosofie Ferekýdés. První větev se nazývala iónskou, protože do ní Anaximandra uvedl Thalés, původem Ión, byl totiž z Mílétu. Druhá se nazývala italskou po Pýthagorovi, protože ji nejvíce pěstoval v Itálii.“ Diskuzi o faktické stránce citovaného popisu odročíme na jindy.

Naopak Hérakleitos, který muže boží ani mytografy nijak nemusel, napsal tato ironická slova (B 122):

„Pythagorás, syn Mnésarchův, provozoval zkoumání nejhorlivěji ze všech lidí, a vybrav si tato sepsání, vytvořil si svoji moudrost: mnohoučenost, zběhlost ve špatnosti.“

Poslední z mnoha otázek zůstává nezodpovězená: Není Ferekýdův spis tím zdrojem, z něhož Pythagorás podle Hérakleita opisoval? Nebo tak činil rovnou z nějakých „tajných knih Féničanů“, které podle Súdy Ferekýdés měl?

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 142-158.

Hermann S. Schibli: Pherekydes of Syros. Oxford: Clarendon Press 1990.

Ferekýdés, texty na mém starém webu www.fysis.cz.

Kapitola Syros v mé webové publikaci Pouť na Kyklady.