Zlato i ostrovy podněcují fantazii. Poklad na ostrově patří k častým tématům námořnických legend. Sifnijští ovšem svůj poklad, přinejmenším jeho značnou část, umístili na pevnině, v Delfách. Tuto pěknou stavbu jsme si už představili v článku Pokladnice ostrova Sifnu v Delfách; stejně jako pověst, že jim Apollón nařídil posílat desátek, a že Sifnijští byli nejprve velice zbožní a štědří, ale pak podlehli hamižnosti a zlaté doly jim zaplavilo moře. Teď si letmo prohlédneme ostrov samotný a zmíníme další zprávy o jeho bohatství a následném úpadku.

Sifnos je nevelký ostrov (73 km2) v jižní části souostroví Kyklad, uprostřed Egejského moře. Nyní má něco přes 2600 obyvatel. V antice tam nejspíš žilo víc lidí, přesný údaj neznáme, odhadem nejmíň dvojnásob. Stejně to ovšem byl z dnešního hlediska titěrný stát, i když v řecké archaické době pohádkově bohatý. Nenechme se ovšem mást srovnáním s novodobými poměry. Ve své době to v řeckých poměrech nebyl stát zase až tak malý – a v kykladském prostředí je jeho velikost spíše typická. Je to souostroví dost miniaturní, ale velice pestré a taky sebevědomé. V okolí Sifnu leží větší a dlouhodobě významnější ostrovy (Mélos alias Milos na jihozápadě, na východě Paros a za ním relativně velký Naxos). Každý z nich má odlišnou geologickou stavbu, tedy i jiné příležitosti pro své obyvatele a specifickou estetiku krajiny. Společné je ovšem etésiové subtropické klima a Egejské moře, společné jsou taky základní kulturní a z části i etnické charakteristiky.

Lodě dnes na Sifnu přistávají v Kamares, což je samozřejmě jiné Kamares než to na Krétě. Místo je to pěkné, leč na člověka zhýčkaného ostrovními poměry působí poněkud tuctově, stejně jako nynější centrum ostrova, vnitrozemské městečko Apollónia. Hlavní zajímavosti se skrývají mimo tuto nejfrekventovanější spojnici. Většina ostrova má charakter vysočiny, místy s dost strmými terény, a na kykladské poměry je tu nečekaně zeleno. Naštěstí je ostrov dobře prostupný. Čiperně po něm jezdí linkové autobusy a pěšáci můžou využít množství starých soumařích cest, nově opravených a označkovaných. Trochu problémem je, že značná část těch krásných cest vede přírodními rezervacemi, kde chráněným zvířátkem je krom jiných také Macrovipera schweizeri (známější je z ostrova Mélu, Milosu). Zmije na chodníčku nemiluji a velezmije už vůbec ne, ani ujištění, že tato velezmije je snad nejmenším druhem svého rodu, mě moc neutěšilo. Jako kdyby nestačily normální růžkaté zmije. Tak místo hadů radši popíšu půvaby a pamětihodnosti ostrova v chronologickém sledu. Různé kulturní epochy zde totiž fungovaly pokaždé trochu jinde a jen místy se překrývaly.

Od pozdního neolitu je Sifnos součástí hlavního proudu starokykladské kultury. Její slavnou érou je raná doba bronzová (3200 až 2000 před n. l.) Z dávných sídel však zůstaly jen stopy po výkopech ve svazích pahorků na okrajích pláží. Na Sifnos lidé (nejvíce Francouzi) jezdí většinou kvůli dlouhým písečným plážím pod pěknou krajinou, aniž by tušili, na jak slovutných místech se sluní, koupou a mlsají v přilehlých hospodách.

Jeden ze vchodů do dolu č. 1 u Agios Sostis na Sifnu. Kredit: Phso2, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Doly Kapsalos-Frase u Profitis Ilias na Sifnu. Kredit: Phso2, Wikimedia. Licence CC 3.0. Commons.

Už v této době zde ostrované těžili zlato, stříbro a olovo, ale zatím to bylo jen v malém měřítku. Skutečně velké doly jsou až dílem řecké antiky. Jako odbočku z chronologie uvádím dva z vícero možných příkladů, datovat je neumím. Ty údajně největší zlaté doly ovšem neukážu, protože je prý už v antice zaplavilo moře.

Archeologický areál u Ag. Andreas na Sifnu: Zbytky antické řecké svatyně, v pozadí je jižní část mykénského valu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Část interiéru Archeologického muzea u Ag. Andreas na Sifnu, převážně památky mykénské kultury. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedno ze sídel starokykladské kultury bylo i na vršku, který se dnes jmenuje podle kostelíka Agios Andreas. Vidět je tam ovšem něco jiného, totiž sídlo mykénské kultury pozdní doby bronzové, prostoupené taky památkami rané antiky. Z městečka pozdní dobya bronzové zůstaly mohutné hradby. Sídlo přečkalo „temná staletí“ a v řeckém období geometrického stylu znovu rozkvetlo, takže v 9. až 7. století před n. l. bylo centrem ostrova. V místě, ač leží o samotě na holém vršku, najdeme také nově zbudované menší archeologické muzeum.

Olověné pásky (205-210) a disky 211-213), zdobené rytím, asi aplikace na dřevo. Datace není uvedena. Archeologické muzeum u Ag. Andreas na Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kamenná pečetítka, některá k zavěšení. Geometrická a archaická doba, 800-600 před n. l. Archeologické muzeum u Ag. Andreas na Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mykénské památky lokálního významu nebudu podrobně ukazovat, stejně tak místní keramiku z rané antiky. Pozornost si však zaslouží některé speciality: olověné ozdoby na nábytek a kamenná pečetítka.

Kastro na místě bývalého hlavního města Sifnu

Kastro na Sifnu, hlavní ulice s antickým sarkofágem z helénistické nebo spíše římské doby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlavní ulice Kastra na Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hradby antického města Sifnu, pozdně archaická a raně klasická doba. Kastro na Sifnu, pohled ze strany od moře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejslavnější epochou Sifnu je řecká archaická doba (7. a 6. století před n. l.). Tehdy se centrum ostrova přesouvá do míst, kde dodnes stojí městečko Kastro. O této půvabnosti většina turistů nemá tuchu. Je to spíš ospalý zbytek městečka s velice nostalgickou náladou, přežívající ozvěna zašlé slávy, na strmém pahorku nad východním pobřežím ostrova. Autobus končí pod městečkem, dál se jde po schodech, kolem kafenia, pekárny a Archeologického muzea Sifnu až k akropoli. Z kdysi slavné akropole však zůstal jenom notný kus hradební zdi.

Leckterý řecký ostrov má Kastro, na Kykladách skoro všechny. Někdy je to jen hrad nad městečkem, častěji však celá středověká čtvrť s hradem na místě antické akropole, takže se na stavbu hradu, kostelů, paláců i běžných domů hojně uplatnil antický stavební materiál. Právě tohle je případ Kastra na Sifnu. Specifické je ovšem tím, že v nové době zažilo úpadek, takže staré jádro téměř není obklopeno novější zástavbou.

Antické město s identickým centrem bylo výrazně větší. Právě k tomuto hlavnímu městu Sifnu se vážou všechny legendy o bohatství ostrova. Právě tady se manifestovala sláva Sifnu v 6. a raném 5. století před n. l. Zkáza pak zjevně přišla v několika vlnách, hradby byly v 5. století ještě přistavované, ale nejspíš to nepomohlo. Ani legendy se neshodnou na tom, která z pohrom nakonec Sifnos srazila na úroveň řadové malé obce. Město přežilo, jenže v mnohem menším rozsahu a s ještě menší slávou. Nicméně asi fungovalo kontinuálně, potkáme tu i památky z římské doby a křesťanské kostely. Zbytky středověkého hradu svědčí o začlenění Sifnu do Naxijského arcivévodství, přesněji: do Vévodství Archipelagu, alias Egejského vévodství. Po jeho pádu i tady následuje osmanská epocha a pak novořecký stát. V něm už Kastro jako centrum Sifnu neobstálo, správa ostrova se roku 1836 přesunula do Apollónie, kde jsou (kromě hospod) k vidění pozdně byzantské kostely z 17. a 18. století.

Vchod do Archeologického muzea na Sifnu (Kastro). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Část interiéru Archeologického muzea na Sifnu (Kastro). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Teď se po stopách dávného bohatství rozhlédneme v místním muzeu. Vchod do něho je pěkně po schodech, jak se na Kykladách patří. A nebyli bychom na Kykladách, kdyby v expozici chyběly památky starokykladské kultury. Třeba větší mramorová kandila z doby kolem roku 3000 před n. l. (Viz článek Krásné kamenné nádoby z Kyklad rané doby bronzové.) Snad ještě charakterističtější než sám artefakt je popiska, která praví, že kandilu vystavuje kyria Varvara (Barbara) Filippaki. Postupně zjišťuji, že tato paní není archeoložka ani milionářská donátorka, ale že to byla místní měšťka, která tady tento předmět vystavovala už pár let před založením muzea; otázkou je, jak a komu. Nějak ho měla v baráku.

Raně Kykladská kandila (lustr) s kónickou nohou a čtyřmi svislými oky. Mramor, začátek 3. tisíciletí před n. l. Prezentovala Varvara Filippaki roku 1979. Archeologické muzeum v Kastru na Sifnu, kat. č. 163. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Protokorintská kotylé, začátek 7. století před n. l. Nález ze starého Sifnu (nynější Kastro). Archeologické muzeum v Kastru na Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Město muselo být majetné už v rané archaické době, v 7. století před n. l. Protokorintská luxusní keramika se nevozila do chudých vsí.

Z doby největší slávy a pádu, která nás nejvíc zajímá, zde exponátů kupodivu není mnoho, zato představují torza špičkové produkce. Je to snad možné chápat jako následek zničení bohatého města pozdně archaické a raně klasické doby.

Erodovaná hlava kúra ze Sifnu, kolem roku 550 před n. l. Archeologické muzeum na Sifnu (Kastro). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Antická mramorová závaží. Archeologické muzeum na Sifnu (Kastro). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příkladem je erodovaný fragment kúra (stylizované sochy mladíka) z prvotřídního mramoru, z poloviny 6. století před n. l., tedy před onou sérií katastrof. Z podobné doby se tu vystavují i fragmenty stavebních článků. Klasická doba, na řecké pevnině tak bohatá, je zastoupena málo, to je však na Kykladách obvyklé. Další epochy už odpovídají očekávání v kulturním místě okresního formátu.

Malá pláž Gialos v zálivu Seralia pod Kastrem (nikoli Platys Gialos!), kde byl přistav antického města Sifnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

I bychom neměli textové památky, stejně bychom čekali podobný vývoj jako na většině kykladských ostrovů: po rozvoji v archaické době úpadek v době klasické, ne však do úplné chudoby. Tento opačný směr vývoje ve srovnání s řeckou pevninou má jednoduchý důvod, mocenskou expanzi Athén do egejského prostoru v průběhu 5. století před n. l. Někdy měla až drasticky násilnou podobu, viz článek Mélský dialog. (Pouze Parští se dokázali ubránit a Athéňany překvapivě porazili, později však stejně ustoupili, viz článek Antické základy evropské kultury, tentokrát zcela názorně.)

Nebyli by to ovšem Kyklaďané, kdyby si nějak neporadili a nepřežili celkem kulturně. Některá místa tu mají překvapivou kontinuitu. Například hned pod útesem Kastra býval v zálivu Seralia v ústí říčky Erkiles přístav antického města, dávno před ním malé starokykladské sídlo, teď tam chátrá jakási rybářská stavba, ale její část už přestavěli na penzion a vedle se chystají otevřít hospodu. Jenom pozor na skály, občas sem padají z akropole.

Teď si to zkusíme porovnat s písemnými zprávami – a s faktem, že sifnijská pokladnice v Delfách byla postavena kolem roku 525 před n. l. a ještě o desetiletí později byla vylepšována a hlavně plněna. Je na místě ocitovat delší pasáž z díla řeckého historika Hérodota. Píše se zpožděním necelé stovky let (tedy mnohem menším než cestopisec Pausaniás) a události většinou popisuje věrohodně. Problém je ale v tom, že jeho popis sifnijských darů a pokladů v Delfách je možná trochu popletený, a uváděný důvod zchudnutí Sifnu neumíme spolehlivě zařadit. Hérodotos jej přičítá řádění vzbouřených oddílů z poměrně vzdáleného ostrova Samu, v jiném souostroví. Asi ještě nebylo hlavní ranou pro bohatství Sifnu. Aspoň si připomeneme, že většina válek v antickém Řecku probíhala mezi jednotlivými řeckými obcemi. Hérodotos, Dějiny III, 57-58:

Ti ze Samských, kteří válčili proti Polykratovi, když se Lakedaimonští chystali je opustit, odpluli na ostrov Sifnos, potřebovali totiž peníze. Moc obyvatelů Sifnu v té době byla v rozkvětu a byli nejbohatší ze všech ostrovanů, protože měli na ostrově zlaté a stříbrné doly, a to tak bohaté, že z desetiny jejich výtěžku zbudovali v Delfách pokladnici, která se vyrovná nejbohatším. Vyzískané peníze si mezi sebou každoročně rozdělovali. Když zbudovali pokladnici, požádali o věštbu, zda jejich nynější blahobyt potrvá dlouhou dobu. Pythie jim vydala tuto věštbu:

Jakmile v Sifnu radnice zazáří bělostnou barvou / stejně jako tržiště lem, tu rozumný muž nechť se chrání / před vojskem dřevěným, stejně i před jeho vyslancem rudým.

Tržiště a radnice na Sifnu byly tehdy zdobeny parským mramorem. (58) Této věštbě obyvatelé Sifnu neporozuměli ani hned tehdy, ani když přišli Samští. Jakmile totiž Samští dorazili k Sifnu, poslali jednu loď s vyslanci do města. Lodě pak byly odedávna natírány červeným suříkem, a to bylo ono, co Pythie obyvatelům Sifnu předpověděla, když je vyzývala, aby se střežili před dřevěným vojskem a před rudým hlasatelem.

Když poslové přišli, žádali, aby obyvatelé Sifnu půjčili Samským deset talentů. Obyvatelé (města) Sifnu však odmítli půjčit, a tak jim Samští zpustošili pozemky. Hned jak se to dozvěděli, přišli jim (další) obyvatelé Sifnu na pomoc, utkali se se Samskými, byli poraženi a mnohým z nich byla odříznuta cesta do města. Od těch potom Samští vynutili sto talentů.

Mramorová hermovka Herma Ithyfalického, vysoká 66 cm. Sifnos, 520 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 3728. Kredit: Ricardo André Frantz, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vzhledem k dalšímu ději se nezdá pravděpodobné, že by Samští měli v úmyslu půjčené peníze někdy vracet. Sifnijští ovšem podcenili agresivitu a sílu vzbouřeného samského vojska. Za pravděpodobné lze považovat, že vedle každoročního „zlatého míče“ pro Apollóna si Sifnijští sami ustanovili ukládat do své pokladnice v Delfách desátek své těžby zlata jako zásobu pro horší časy. Je dokonce možné, že nápad takovou pokladnici vybudovat, vzešel právě po zkušenosti s popsaným samským vpádem. Pokud Hérodotos nepřehání, tak přišli o 27 metráků, ale pořád ještě bylo co ukládat, aspoň dokud se doly nevyčerpaly nebo nebyly zaplaveny, a dokud nepřišli Athéňané a nekladli příliš tvrdé podmínky.

Díky odkrytí relativně mohutného ložiska zlata si několik generací žili vysoko nad poměry, asi byli opakovaně ždímáni, poprvé Samskými, nakonec nejspíš Athénami, až byl pohádky konec. Pak už mohli jen vzpomínat na staré zlaté časy. Legendy to líčí jednou jako naplnění delfské věštby, jindy jako zkažení povahy přílišným bohatstvím.

Krom reliéfů oné slavné pokladnice v Delfách se ze Sifnu zachovalo jen málo uměleckých památek. Mimo Sifnos se ve velkých muzeích vystavuje jen několik věcí z tohoto ostrova. Pár kousků docela pěkné keramiky (s tou se teď Sifnijští pokoušejí uplatnit i v naší době) – a hlavně mramorová hermovka Herma Ithyfalického. Ta je ilustrativním symbolem proměn doby, proto s ní opakovaně obtěžuji.

Roku 520 před n. l., tedy ještě v archaické epoše, nebylo nijak pohoršlivé zobrazovat boha právě takto. Nebyla to nemravná plastika, nýbrž výraz úcty k Hermově moci. (V době vzniku sochy pokladnice v Delfách asi čerstvě stála a nejspíš už krátce předtím Sifnos přečkal drancování Samských.) Pak se začaly dělat taky hermovky politiků a městských úředníků, nejen Herma nebo Dionýsa. Jejich pohlaví sice bylo pouze stylizované, nikoli realisticky portrétní (to bylo na jiných typech soch), nicméně se v duchu nové doby uvedlo do cudnějšího stavu, což vydrželo až do římské epochy. V ní se ovšem původní ithyfalická podoba stává směrovkou k nevěstinci, nikoli k chrámu nebo k průchodnému místu v horách, ba ani k radnici. Často se z celé hermovky udělal radši jenom vršek s hlavou, takže vznikly busty. Je to vlastně o ztrátě vitality a jejím přesměrování.

Literatura

Hérodotos: Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia 2005.

Kapitola Sifnos v mé webové publikaci Pouť na Kyklady.

Fotogalerie Sifnos (s linky na alba lokalit a muzeí) v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.