Porovnání mamuta srstnatého s mastodontem (Vpravo). Kredit: Dantheman9758, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Ve Sborníku americké Akademie věd popsal tým Joshua H. Millera životní příběh jednoho z mastodontů. Na jeho osudu ukazuje, jak obtížné bylo přežít tamní drsné pleistocénní klima. Pro mohutné tvory s velkým apetitem se to neobešlo bez pravidelných migrací. Jak se ale ukázalo, tak velikáni dávnověku migrovali stovky kilometrů nejen za potravou, ale i za radovánkami. Smrtelná rána na lebce způsobená klem jiného samce je svědkem, že se to na jejich sešlostech neobešlo bez vzájemných lítých půtek.

Joshua H. Miller, první autor studie. Kredit: University of Cincinnati

Teoreticky a s nadsázkou, jsme se s živými tvory americké megafauny mohli setkat ještě nedávno - před několika tisíciletími. Proto také jsou jejich kosterní nálezy dobře zachovalé a dá se z nich ledasco vyčíst. Například to, že navzdory jejich podobnosti se slony a mamuty, nejsou blízce příbuzným rodem těchto chobotnatců. Nyní kly mastodontů vydaly další svědectví o životních poutích jejich nositelů. Svědky zvyklostí jsou v zubovině přítomné izotopy stroncia a kyslíku.

Co konkrétně vědci testovali?

Měřili zastoupení izotopů stroncia ( ⁸⁷Sr / ⁸⁶Sr) a kyslíku (¹⁶O / ¹⁸O) v různých místech klu. A protože kly rostou od kořene, naměřené hodnoty na jejich špičce svědčí o teritoriu obývaném v době adolescence. Čím byl odebraný vzorek z místa blíže k lebce, jeho složení vydávalo svědectví o lokalitách preferovaných oblasti v době pohlavní dospělosti zvířete.

Mineralizovaná zubní tkáň se ukázala být podobným uchovatelem dat, jakým jsou dnes hotelové knihy hostů. Z obou pramenů se dají zpětně rekonstruovat místa i doba pobytu. Umožňují to jednotlivé vrstvy zuboviny, které se někdy připodobňují k stromovým letokruhům.  I jejich jednotlivé vrstvy jsou odrazem složení geologického podloží. V podstatě jde o to, že býložravci zabudovávají biologicky dostupné stroncium z požitých rostlin a vody do svých tkání, a tak je poměr izotopů stroncia otiskem lokality, kde rostly. Zastoupení izotopů kyslíku ale (na rozdíl od stroncia) nemá spojení s lokalitou, nýbrž je odrazem sezónní změny. Izotop kyslíku proto dovolil určit roční dobu, v níž k mineralizaci toho kterého vzorku zuboviny došlo. Izotopy obou prvků dohromady proto umožnily zpětně rekonstruovat nejen trasu, ale i čas pobytu zvířete v konkrétní lokalitě.

Mastodont (M. Americanum). Relativně nedávno vyhynulí chobotnatci dokázali urazit v krátké době značné vzdálenosti. Cílem jejich jarního putování na sever byl „sraz“ mastodontních samců a samiček ochotných přijít do jiného stavu. Foto: Ryan Somma, Wikipedia, CC BY-SA 2.0

Jak se dalo očekávat, tak se zkoumaný mastodont v době svého mládí motal okolo mámy. V matriarchálním stádu se držel až do svých dvanácti let a po celou tu dobu neopouštěl oblast dnešní centrální Indiany. S dospíváním jeho mobilita rostla až se jeho toulky krajinou staly sezónně strukturovanými. Pravidelně se přesouval na sever. Vždy na přelomu jara a léta. Sledovaný jedinec zemřel zhruba 150 km od místa, kde pobýval v době svého jinošství. Příčina úhynu je na kostech lebky stále patrná. Šlo o samce a smrt mu svým klem přivodil některý z obratnějších soků. Důvodem putování na severovýchod státu Indiana bylo tedy páření. Smrtelné následky souboje svědčí o tom, že nejspíš jen vítězům bylo dopřáno předat své geny a mít potomstvo. Vědcům se dokonce podařilo určit, že časem turnajů byl přelom jara a léta. Vyplývá to jak z kyslíkového izotopového zastoupení, tak z předpokládané délky březosti mastodontů. Ta by vzhledem k anatomické podobnosti měla být analogická slonům a mamutům. Jinak řečeno, pokud k páření docházelo na začátku léta, tak po 22 měsících samice rodily začátkem jara. Období s hojností pastvy a výživných mladých výhonků bylo pro telení optimální. Představu o rozsahu putování mastodontního samce dává mapka dostupná zde (kredit: Miller et al., 2022)

Vědci došli k závěru, že samice mastodontů měly březost téměř dva roky a že mezi porody měly pauzu nejméně 4 roky. V dobách krušných to bývalo 8 i více let. Už z toho je patrné, jak vzácný byl pro zachování rodu každý z potomků. Když k tomu přičteme dlouhou dobu dospívání (9 – 12 let), vyjde nám, že s takovými parametry reprodukce nešlo s přežitím potomka hazardovat a že mastodontní samice musely být dobrými mámami.

Literatura

Joshua H. Miller, et al.: Male mastodon landscape use changed with maturation (late Pleistocene, North America), PNAS June 13, 2022. doi/10.1073/pnas.2118329119