Athénská černofigurová keramika Solónovy doby. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Solón je jedním z nejoblíbenějších politiků a mudrců antického Řecka. Zvláště pro Athéňany je přímo Otec vlasti, ale ctili ho i mnozí z těch Řeků, kteří jinak Athéňanům a Athénám nemohli přijít na jméno. Zchudlý aristokrat z královského rodu se stal athénským zákonodárcem a autorem jedné z prvních demokratických ústav. Jeho reálný život se nám trochu skrývá za legendami, které se kolem něho nakupily. Byl to určitě velice společenský a zcestovalý člověk, avšak těžko brát vážně úplně všechny pověsti o jeho cestách a hovorech s nejvýznamnějšími lidmi té doby, například v rámci příběhu lýdského krále Kroisa. Také všechny jeho zachované portréty jsou pouze fiktivní. Zůstaly však poměrně rozsáhlé fragmenty jeho díla, a z nich můžeme vycházet.

Solónova politika nějak předjímala často citovaný bonmot kteréhosi novodobého ekonoma, totiž že daně jsou způsob, jak za peníze střední vrstvy zařídit, aby chudí nepozabíjeli bohaté. Tehdy však šlo spíše o pozemkovou reformu. Cílem bylo, „aby chudí mohli žít důstojně a bohatí se nemuseli obávat, že přijdou o své postavení“. Jen potud sahá analogie s oním bonmotem. Byl to spíše významný pokus o vyvážení mezi funkčně užitečnou (ne však přílišnou) koncentrací kapitálu a ideálem rovnosti před zákonem (což neznamená rovnost majetkovou), relativně rovnými příležitostmi, včetně sociálních ohledů. Reforma zahrnovala také amnestii pro vyhnance z politických důvodů a vykoupení občanů upadlých do otroctví, také postavení řemeslníků na úroveň vlastníků půdy. Solón tedy střední vrstvu spíše cíleně pěstoval.

Vedle péče o relativní rovnováhu v rámci ekonomických rozdílů se staral taky o podobné vyvážení mezi státní mocí a životem občanů. Formuloval ústavu a jasné zákony, dbal na jejich dodržování; současně poprvé ustanovil možnost, že kterýkoli občan se může odvolat proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu.

Za hlavní veřejné zlo považoval zpupnost (hybris). Někteří jedinci se totiž považují za nadřazené. Solón ovšem dobře věděl, že zpupný dokáže být i lid, když se stane řvoucím davem.

Podrobněji by o jeho politických projektech musel napsat někdo, kdo se vyzná v obecných dějinách a v politice, ale přitom vnímá kontexty archaické doby.

Mudrc

Solón paří k nejvýznamnějším z tzv. Sedmi mudrců řecké archaické doby, viz článek Sedm mudrců, kde je i stručný výklad jeho výroku „Ničeho příliš“, totiž ve smyslu vyhýbání se extrémům.

Další výrok, totiž „Nedávej rady nejpříjemnější, nýbrž nejlepší“, je zvláště aktuální v případě vládce. Jinak by se totiž stal populistou, tedy v antické terminologii tyranem (vládcem, jehož lid povolá k moci za příslib hospodářského růstu, a který pak vládne v opoře o finanční kruhy).

Také výrok „Pečuj o důležité věci“ má pro vládce akutnější dopad než pro ostatní. Jinak řešíme pouze pseudoproblémy, zatímco skutečné problémy postupně bobtnají.

Přes všechnu rozumnost a péči ovšem platí, že „Celý lidský život je jen snůškou náhod“. To se snad ještě lépe ukáže na příkladu ze Solónových Elegií, tedy ze zlomků jeho básnického díla.

Téměř k metodologii vědy odkazuje výrok: „Na nezjevné odkazuj prostřednictvím zjevného.“

Hippkratés udává příklad: Plod v těle matky nevidíme, ale ženu v pokročilejším těhotenství většinou rozpozná i laik; podobně je tomu s lékařskou diagnostikou nemocí podle příznaků. Také astronomové provádějí řadu nepřímých měření, např. sklonu ekliptiky nebo sklonu nebeského pólu. Ekliptiku samu nevidíme, usuzujeme na ni z roční dráhy Slunce, jenže tam, kde právě je slunce, hvězdy pro jeho jas nevidíme. Nebeský pól není vidět, nicméně se celé nebe otáčí kolem něj. Rozumný člověk nepředpokládá nějaký nezjevný řád za světem, ale všímá si jevů, neulpívá na povrchním zdání a pátrá po souvislostech. Souvislosti jevů jsou klíčem k poznání a k rozhodování.

Básník

Solónovy básně jsou zčásti politickým nástrojem, například zpěv vybízející k boji o Salamínu, zčásti spíše způsobem projevu jeho mudrckých úvah, šířeji než v tradičně stručných „gnómách“, tedy „ponaučeních“. Jeho Elegie se staly součástí korpusu nejstarší řecké lyriky, viz článek Básníci života i nouze.

Některé verše jako kdyby předjímaly Anaximandrovu představu rovnováhy a cyklického vybočování z ní i návratu do ní. Například (fr. 12 West):

„Moře je zmítáno větry; když je však nic / nemá k pohybu, je nejklidnější ze všeho.“

Širá vodní hladina na jedné straně manifestuje klidnou rovnováhu, na druhé straně se ovšem dokáže důkladně rozbouřit, leč obojí jen do času. Nejen, že každá vlna je střídána propadem a následována další vlnou, ale klid i vlny se v rytmu počasí střídají. To je základní metafora chodu světa i lidského života, prostě jednou jsi dole, jednou nahoře. Moři je podobný i lid, někdy téměř nudně líný, jindy nebezpečně rozvášněný.

To, jak se nám právě daří, však i přes veškeru péči nezávisí vždy jenom na nás, ale na mnoha náhodách, na osudové moci. V archaické době je náhoda ještě způsobem běhu osudové moci. Osud ještě nebyl vyložen deterministicky, je pojmenováním pro vše, co není v naší moci, nejen pro sílu přírodních dějů, ale hlavně pro nevýzpytnou provázanost dějů a náhod.

Solón je velice realistický. Sice nárokuje racionální péči, ale není plánovačem života (fragment 15 West):

„Vždyť mnozí špatní bohatnou, dobří však žijí chudě, / my ale nevyměníme / zdatnost za bohatství, neboť zdatnost je stálá vždy, / peníze však má jednou ten člověk, jindy onen. / Zajisté dobro i zlo nám smrtelným přináší Osud; / tomu pak, co dá bůh, neujde smrtelný tvor. / Nebezpečné je všechno, co konáme, nikdo však neví, / jak se mu vydaří věc, do které právě se dal. / Někdo chce jednati dobře, a při vší snaze ho stihne / zkáza a naprostý zmar, aniž co předvídal dřív; / jiný, ač jedná špatně, zas vyvázne ze svého bludu, / neboť ve věcech všech zdaru mu dopřává bůh.“

Spolehlivěji než rozumná řešení paradoxně často fungují pudy, když se boží trest stává motorem ekonomiky:

„Meze však nemá píle, s níž lidé bohatství kupí, / neboť nyní, kdo z nás pro život nejvíce má, / dychtí mít dvakrát tolik. Kdo mohl by nasytit všechny? / Od bohů nesmrtných zisk obdržel smrtelný tvor: z něho však pochází Áté! A tu když pošle Zeus trestat, / stíhá jednoho dnes, zítra pak jiného zas.“

Athénská miska na pití vína (kylix) Solónovy doby. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Áté je bláznění, bohyně přinášející nerozumné slepé puzení. V daném případě jde hlavně o puzení ke zisku. Vládce má umět puzení po zisku mírnit a snad i využít pro blaho obce, neboť vykořenit nejde, leč rozdmýchávat je, by bylo výzvou k šílenství. Zisk podle Solóna není měřítkem zdatnosti (areté, fitness), zvláště ne v případech, kdy je objektem touhy.

Ač byl Solón příznivcem racionálních řešení a lidský život neviděl příliš optimisticky, přesto má smysl taky pro radosti života. V jeho podání jimi jsou především láska, přímo ve smyslu sexu, dále veselí při víně – a umění (fragment 15 West):

„Díla Kyperské bohyně a Dionýsa jsou mi teď milá, / také i Mús, jež mužům vkládají radostnou mysl.“

Slavnou se stala Solónova báseň o periodizaci lidského života podle sedmiletí (fr. 27 West):

„Když ještě chlapec je malý a dětský, již ohrada zubů / vzniká a vyrůstá pak v průběhu sedmi mu let. / Jestliže dalších sedmi dá bůh mu zas dosáhnout roků, / rašící jinošský věk najevo znaky své dá. / Ve třetím období údy dál mohutní a jeho kůže / postupně ztrácí svůj pel, na bradě chmýří se vous. / Ve čtvrtém sedmiletí má každý zas největší sílu, / což je zdatnosti znak, kterým se honosí muž. / Páté je období, v kterém muž na sňatek myslit již musí, / toužit též, aby se narodil syn pro příští čas. / V šestém je mužova mysl pak hotova ve všem a nechce / vykonat tak jako dřív kdejaký bláznivý čin. / V sedmém sedmiletí má nejlepší mysl i jazyk, / stejně tak v osmém; to je celkově čtrnácte let. / V devátém ještě má sílu, však liknavější již bývá, / jde-li o významnou věc, jak jeho jazyk, tak um. / Jestliže desáté někdo pak skončí a naplní míru, / není to předčasný věk, stihne-li smrti jej los.“

Podobně u dalších řeckých lyriků:

„Našich let bývá úhrnem sedmdesát / a jsme-li při síle, osmdesát. / Co nad to je, je od bohů dar nebo trest.“

Sedmička je u Řeků poměrně významná, i když to zatím není spojeno s nějakou numerologií. Dokonce nemají ani týdny, ty jim zavedou až Římané, kteří je pochytí na Východě, nebo možná už od Etrusků. Nicméně byl Solón zjevně dost při síle, když žil asi 79 let.

Na Solónovy verše patrně navazuje i Hérakleitos, když popisuje generační rychlost v naší kultuře: Člověk by sice mohl být otcem už v patnácti letech a ve třicíti být dědečkem, většinou se však otcem stává kolem třicítky. Tuto poloviční rychlost reprodukce snad chápe jako analogickou hudebnímu ladění.

(V dnešní genderově vypjaté době je záhodno poznamenat, že řecká společnost sice je silně patriarchální, ale že jednostranné zaměření Solónova textu na muže a chlapce je zčásti jazykový problém. Slovo pro muže, anér, totiž může označovat také člověka obecně, a význam slova chlapec, pais, se od dívky rozliší pouze gramatickým rodem, který se pozná až podle přídavného jména, pokud není opatřeno určitým členem v patřičném rodě.)

Literatura

Nejstarší řecká lyrika. Radislav Hošek (ed.). Praha: Antická knihovna 1981.

(A další překlady, zvl. od Ferdinanda Stiebitze, např. v Pavel Oliva: Solón. Praha: Orbis, Svoboda 1971 .)

Solón na mém starém webu www.fysis.cz.