Simulace orbitální elektrárny v Sianu. Kredit: Xidian University.

Pokud jde o těžbu solární energie, nejlepším místem je oběžná dráha. Ve vesmíru nejsou mraky, žádná pořádná atmosféra ani žádný stín. Solární panel ve vesmíru vytěží 6 až 8krát víc energie, než kdyby pracoval na Zemi. Problém je v tom, jak dostat solární energii na Zemi k dalšímu využití.

Tým experimentu v Sianu. Kredit: Xidian University.

Vytěženou energii může vysílat na zemský povrch satelit na geostacionární dráze, který je na stále víceméně stejném místě na obloze. Ten ale musí být vzdálený asi 36 tisíc kilometrů od Země, což přináší řadu technických komplikací. Nicméně, pokrok v kosmických letech a dalších technologiích letí kupředu, náklady klesají a podobné projekty se stávají více a více proveditelnými.

S orbitální solární energií zjevně počítají i v Číně. Ve městě Si-an, tedy poblíž místa nálezu terakotové armády, vybudovali v areálu Xidian University první pozemní demonstrační systém, který simuluje příjem solární energie z orbity. Jde o zařízení s věžemi o výšce 75 metrů, které se stavělo od roku 2018.

Toto zařízení nepřijímá energii z oběžné dráhy. V horní části věží je umístěné trio antén, které přijímají sluneční záření a přeměňují ho na energii v podobě mikrovln. Tyto horní antény vlastně simulují orbitální solární elektrárnu. Mikrovlny vyzařují do další antény, což je rektena umístěná na zemi, která přeměňuje mikrovlny na elektřinu.

Nahoře simulovaná elektrárna, dole rektena. Kredit: Xidian University.

Podle dostupných údajů jde o první zařízení na světě, které pokrývá (díky simulaci) všechny klíčové funkce orbitální solární energetiky, včetně sledování pohybu Slunce, koncentrování slunečního záření, jeho přeměny na elektřinu, následné přeměny na mikrovlny, přenosu v podobě mikrovln a využití mikrovln rektenou k finální výrobě elektřiny. Podle představitelů univerzity je zařízení již v provozu, i když doprovodné snímky působí spíše dojmem fotomontáží.

Čínští odborníci údajně nečekají, že by se orbitální solární energetika prosadila v dohledné době. Odhadují, že aby pozemní přijímací rektena získala užitečné množství energie, bude muset mít průměr několik kilometrů. Uvidíme, co na to DARPA. S mikrovlnným přenosem elektřiny se počítá i mnohem blíž k zemskému povrchu, například na Novém Zélandu, kde společnost Emrod, jak jsme před časem na OSLU psali, vyvíjí mikrovlnný systém pro přenos energie v obtížném terénu.

Literatura

New Atlas 16. 6. 2022