Hry mláďat jsou podle odborníků na chování zvířat přípravou na život v dospělosti. Mláďata získávají návyky a dovednosti, které se jim v dospělosti budou hodit. Čím lépe se jim vede v „přípravce“, tím lépe obstojí v praxi.

 

Surikaty

Surikaty tohle pravidlo popírají. Alespoň co se týče dětských rvaček a potyček to zřejmě neplatí. Zooložka Lynda Sharpeová z jihoafrické University of Stellenbosch pozorovala od roku 1996 do roku 2002 populaci surikat v jižní Kalahari. Soustředila se na potyčky mláďat a jejich výsledky. Následně si všímala, jak se které mládě prosadilo v dospělosti, kdy se už zvířata neperou „jen tak“, ale jde opravdu „o všechno“. V kolonii surikat se ve rvačkách rozhoduje o místě na společenském žebříčku. To má pro tato zvířata zcela zásadní význam, protože potomky plodí jen vůdčí samec a samice. Ostatní nemají šanci. A potomci, jak známo, jsou ve zvířecí říši, smyslem života.

Kupodivu vítězi ´dětských i pozdějších dospěláckých střetů nebyly ty surikaty, které se věnovaly „tréninkovým zápolením“ v útlém věku s největší intenzitou. Zvířata, která se prala nejčastěji, se dokonce v průběhu života ani nijak zvlášť nezlepšovala a nevylepšovala si při střetech „skóre“. Zápolení při hrách stojí mláďata poměrně dost energie a není bez rizika. Přesto z něj mláďata nezískávají zjevný „profit“.

Tak trochu to připomíná situaci, kterou jistě každý zažil na vlastní kůži. V životě obvykle nedosáhnou nejvyšších met školní premianti. Často jim dají na frak průšviháři a repetenti. Tak proč ty děti nutíme, aby se učily, dávaly ve škole pozor a nezlobily tam?

 Pramen: Animal Behaviour