Samozřejmost, s jakou se už přes dvě tisíciletí mluví o „Sedmi mudrcích“ dávného Řecka, budí klamný dojem, že jde o největší mudrce staré doby. Pilný student by se mohl naučit sedm jmen (v praxi vystačí s několika příklady) a nějaké výroky, které se každému z nich připisují. Když ví, že jde o reálné postavy z doby kolem roku 600 a z raného 6. století před n. l., dostane pochvalu. A když dodá, že o pravosti většiny oněch výroků i o celém konceptu se novodobí badatelé vyjadřují krajně skepticky, tak bude na některých školách zvláště pochválen, na jiných napomenut. Přitom někteří z těch výtečníků jsou opravdu zajímaví a výroky taky.

Tradiční moudrá ponaučení

Každá kultura má nějakou svou tradiční moudrost, přinejmenším přísloví, výzvy a napomenutí, a také tradici řemeslných dovedností. Zvlášť typické je to pro kultury Blízkého východu, které takové tradice rozvíjejí a zachycují písemně, včetně třeba biblické knihy Přísloví (autorštěji pak Kazatel), ale většinou to nevede ke vzniku filosofie a vědy. V některých kulturách, třeba v Řecku, Indii a Číně, o málo později vyrůstá také filosofie a věda. Ty obě pak takovéto moudrosti zastiňují, nahrazují i nově generují.

Sedm mudrců, ilustrace v Norimberské kronice z roku 1493. Kredit: Schedel, Wikimedia Commons. Public domain.

Za vším hledej Platóna (pokud nejde o ženu)

Starší sapienciální („mudroslovnou“) vrstvu kultury můžeme pomyslně podtrhnout a resumovat, abychom pak mohli s čistým štítem začít konstruovat dějiny filosofie nebo vědy. Platón (427-347 před n. l.) pro takové resumé sapienciálních tradic Řecka použil postavy sedmi „mudrců“, reálných postav řecké archaické doby, a provedl to natolik důkladně, že přímo ustavil kategorii „Sedm mudrců“. Tento jeho koncept se stal krystalizačním centrem dalších legend o jakémsi téměř kolegiu dávných mudrců. (Taková zpětně ustavená „Řecká učená společnost“, ale stran předvědecké moudrosti.)

Platón tak učinil na dvou místech svého rozsáhlého díla. Základní koncept a výčet jmen podal v dialogu Prótagorás (342e4-343b7), i s několika nejslavnějšími výroky, například „Poznej sebe sama“ a „Ničeho příliš“. Jelikož byl ctitelem starobylých pořádků, spojil celou tuto tradici se „spartskou výchovou“, což je poněkud pikantní, viz reálná spartská výchova v článku Paiderastie. Platón ovšem nemá na mysli týrání chlapců, nýbrž stručnost až pádnost výroků (asi tak ve stylu, že i přípitek má být rázný). Tu spartskou výchovu chápe přeneseně, ve smyslu „lakónských rčení“, stručných až strohých. Prý si „v dřívějších dobách někteří všimli, že napodobovat Lakóny (Sparťany) znamená mnohem spíše filosofovat než pěstovat gymnastiku; věděli totiž, že schopnost pronášet takové výroky má člověk dokonale vzdělaný“. Je to prý „způsob filosofie u těch dávných, jakási lakónská stručnost“. Kromě toho Platón situuje mudrce do Delf: „Když se také společně sešli, věnovali Apollónovi do chrámu v Delfách prvotiny své moudrosti“. To rozvíjí v dialogu Charmidés (164d3-165a7), na což později navazují legendy o nápisech na zdech tamního chrámu.

Sparta a Delfy, to byla Platónova oblíbená centra a inspirační zdroje, klidně s nimi spojuje i mudrce z velice různých končin Řecka. Platón sice mohl pracovat s nějakou starší předlohou, ale jeho vize Sedmi mudrců je jeho autorská, je podobně unikátní jako jeho Atlantida (viz článek Kdy poprvé vyšlo slunce nad Atlantidou?.) Na rozdíl od Atlantidy jsou ti „mudrci“ reální, analogie je „jen“ v konceptu kolegia, jehož součástí se u něho stávají.

Pro porovnání je dobré zmínit, že Aristotelés představil konkurenční koncept, totiž kategorii „mytografů“, zařazených jako přechod mezi mýty a filosofií. Naštěstí neudal jejich počet. V novověkých edicích a učebnicích „předsokratovské filosofie“ se obě tyto skupiny objevují pro jistotu pěkně za sebou, před „opravdickými filosofy“, ale někdy se trochu kříží.

orzo oinochoé (džbánu na víno) z Mílétu, pozdní orientalizující styl, 560-550 před n. l., možná trochu retro. Metropolitní muzeum v New Yorku, 74.51.365. Kredit: donated by the Metropolitan Museum of Art, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

„Původních“ Sedm mudrců a (jejich?) výroky

Začneme mudrci v Platonově výčtu, a rovnou si k nim přidáme alespoň část výroků, které jim připisují pozdější antičtí autoři. Výklad nejslavnějšího výroku – „Poznej sebe sama!“ –ale necháme na příště. Podoby mudrců neznáme, proto se snažím čtenáře uchránit před rádoby reálnými mramorovými hlavami a přikládám jen kontextové obrázky z prostředí nebo doby.

Thalés z Milétu – Přírodovědec, geometr a obchodník, žil v letech asi 623 až 545 před n. l. v maloasijském pobřežním městě Mílétos. Tradičně představuje personální unii: významný mudrc a také smluvně stanovený první filosof. (O skutečných Tháletových výtečnostech pojednává můj vůbec první článek pro Osla, Kam že to upadl Thalés z Mílétu?.)

Připsaly se mu například tyto výroky: „Poznej sebe sama. „Nebohatni špatným způsobem! Neklam svou řečí ty, kdo mají tvou důvěru. Jak posloužíš v nouzi rodičům, tak to sám očekávej ve stáří od dětí. Hodně znát, to je obtížné. Nečinnost je trapná, nemírnost škodlivá, nevychovanost obtížná. Nebuď nečinný, ani když jsi bohatý! Zachovávej míru! Nevěř každému! Když vládneš, pořádej sám sebe!“

Pittakos z Mytilény – Vládce ostrova Lesbu, žil v letech asi 640 až 568 před n. l., kritizoval ho lyrický básník Alkáios. Buď si jen nerozuměli, nebo byl Pittakos pěkný vejlupek. Často je ovšem líčen jako docela rozumný politik, nehodlám to rozsuzovat. Ostatně, podle Platóna pravil: „Je těžké být šlechetný“.

Oltář na radnici v Priéně. Po staletí se před každým zasedáním městské rady používal k dotazu, zda jsou bohové nakloněni chystanému zasedání. Kredit: Ken and Nyetta (Dorieo), Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Další mu připisují: „Poznej vhodný čas! Neurážej nešťastného. Svěřené věci vrať! Snášej drobné škody od sousedů (od blízkých). O neštěstí je lépe vědět. Spolehlivá je země, nespolehlivé moře. Zisk je nenasytný.“

Biás z Priény – Příslovečně spravedlivý soudce a politik v maloasijské obci Priéné v ranějším 6. století před n. l. Díky jeho rozsudkům vzniklo úsloví: „Máš-li soudit, rozsuzuj jak v Priéně.“

Slavný byl jeho výrok „Mnozí lidé jsou špatní“. (Verze překladu: Většina je špatná.) Připisují se mu i další výroky: „Mysli na to, co děláš! Hodně naslouchej, mluv ve vhodný čas. Nehodného muže nechval pro bohatství! Cokoliv děláš dobrého, přisuzuj bohům, ne sobě! Měj na paměti šlechetnost způsobů, vytrvalost v námaze, zbožnost a přátelství.“

Diogenés Laertios vypravuje i tuto legendu (I,82n): „Vykoupil messénské dívky zajaté ve válce a vychoval je jako vlastní dcery. Potom jim dal věno a poslal je k jejich rodičům do Messény.“

Do role tohoto mudrce se o něco později v nedalekém Efesu výrazně stylizoval Hérakleitos, včetně citace výroku „Mnozí lidé jsou špatní“, resp. „Většina je špatná“.

Solón – Šlechetný vládce a zákonodárce Athén, žil v letech asi 638 až 558 před n. l.

Připisuje se mu řada výroků: „Ničeho příliš! Pečeť své řeči mlčením a mlčení vhodnou dobou! Měj v úctě přátele! Raď ne to nejpříjemnější, nýbrž nejlepší! Nezjevné ukazuj prostřednictvím zjevného!“

Zachovaly se i významné fragmenty jeho autentického díla, takže by stál za samostatné pojednání.

Třítělý daimón (chtonické božstvo), 570 před n. l., ze západního pedimentu Hekotompeda. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 35 plus. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Akropole Lindu na ostrově Rhodu střeží přístup k Levantskému moři. V době vlády Kleobúla však vypadala jinak, dnes viditelné stavby jsou až z helénistické doby. Kredit: Manfred Werner, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kleobúlos z Lindu – Vládce (tyran) námořní obce Lindos na ostrově Rhodu kolem roku 600 před n. l.

Připisuje se mu například: „Míra je nejlepší. Je třeba nenávidět bezpráví, střežit zbožnost, občanům radit co nejlépe. Ženu si ber z rovných, neboť vezmeš-li si ji z mocnějších, dostaneš pány a ne příbuzné. V blahobytu se nepovyšuj a v nesnázích se neponižuj.“

Zbytky Athénina chrámu ve staré Spartě (Lakedaimonu), novodobá Sparta a pohoří Taygétos. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Mysón z Chén – Prý moudrý rolník, syn nějakého lokálního vládce, žil v ranějším 6. století před n. l.

Připisuje se mu vskutku moudrý výrok:

„Nemáme posuzovat činy podle slov, nýbrž slova podle činů.“

Chilón z Lakedaimonu – Politik ve Spartě před polovinou 6. století před n. l., jediný skutečný Sparťan mezi mudrci.

Diogenés Laertios mu připisuje výrok „Poznej sebe sama!“ a také, že „Na Aisópovu otázku, co dělá Zeus, odpověděl: Snižuje, co je vysoké, a zvyšuje, co je nízké.“ Další autoři ještě: „Když piješ, netlachej mnoho, neboť bys chyboval! Vyber si raději škodu než hanebný zisk! Buď vládcem ve vlastním domě! Důvěřuj zákonům!“

Další ze Sedmi mudrců

V soupisech Sedmi mudrců se místo Mysóna občas objevuje jiná málo známá postava, totiž Anacharsis ze Skythie. Byl to syn skythského vládce v severním Černomoří, který kolem roku 590 před n. l. přišel do Athén, aby poznal řecké způsoby, prý se stal přítelem Solóna. Po návratu domů byl v Chersonu zavražděn. Připisují se mu výroky: „Ovládej jazyk, břicho a pohlaví. Je lepší mít jednoho přítele, který stojí za mnoho, než mnoho přátel, kteří nestojí za nic.“ A také dobrý postřeh: „Tržiště nazýval místem určeným k tomu, aby se tam lidé navzájem klamali a obohacovali.“

Jeho podiv nad řeckými způsoby líčí Plútarchos: „Anacharsis se posmíval Solónově důvěře, že psanými slovy (tj. zákony) učiní přítrž nespravedlnosti a ziskuchtivosti občanů. Říkal, že zákony se ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou.“

A dále: „Když se zúčastnil shromáždění lidu, tak se divil, že u Řeků moudří sice řeční, ale nevědomci rozhodují.“

Jeho výrok o významu hry citoval dokonce Aristotelés: „Je správné hrát si, abychom mohli (jindy) jednat vážně.“

Ve většině soupisů Sedmi mudrců nakonec Mysóna i Anacharsida vytlačí Periandros, obávaný tyran Korintu, zmiňovaný na Oslu v článku Nekromanteion – Věštírna mrtvých. Podle historika Hérodota spočívala jeho moudrost například v návodu, jak předejít konkurenci, když radil pomocí symbolického úkonu: Vytrhával všechny přečnívající klasy. Pozdější tradice mu ovšem připsala řadu moudrých výroků: „Pečuj o celek! Zisk vypovídá o ošklivé přirozenosti. Demokracie je lepší než tyrannis. Kárej tak, jako by ses měl brzy stát přítelem!“

Nezbývá než smutně konstatovat, že na kulturním piedestalu se může ocitnout také krutovládce a vrah těhotné vlastní ženy, a ještě se mu připíšou moudrá naučení. Na lidové úrovni je analogií toho úcta k úspěšným zločincům. V akademickém prostředí podivnost, že třeba Machiavelliho politické dílo je bráno vážně i jinak než jako příklad ryze varovný.

Gnómická próza jako žánr

Většina citovaných výroků nejsou autorská díla jmenovaných postav, nýbrž anonymní projevy řecké moudrostní tradice. Od obvyklejších přísloví se často liší svou stručností a svébytnou syntaxí, toho si všimnul už Platón. Jsou to naučení typu „má se“, „je třeba“, „nemá se“, prostě příklady gnómické prózy. Řečtí gramatici dokonce zavedli kategorii „aorist gnómický“, pro zvláštní užití jednoho z minulých časů v obecně platném významu. Gnóma je prostě ponaučení. Jsou to „Výroky“ (Apofthegmata) a „Rady“ (Hypothékai), jak je správně nadepisuje Sósiadés v 3. století před n. l. Jeho souhrnné pojednání bez rozlišování autorství dobře vystihuje povahu gnómické tradice. Většinou jsou to rady náležité, ale pokud je jich příliš naráz, mohou působit jako příval přísloví tety Kateřiny ze Saturnina. Prostě „ničeho příliš“.

Rada „Nic příliš (méden agan)“ ve smyslu vyhýbání se extrémům se stane také jedním z principů Aristotelovy etiky. (Vždy dodávám: Ani nedůslednost se nemá aplikovat důsledně. I v tomto zachovávej míru.)

Démétrios z Faléru (kolem roku 300 před n. l.) ovšem výroky rozčlenil podle postav. Výroky mají mít své autory, kteří se jimi ozdobí. Zdá se, že jednotlivé osoby měly charakterizovat také různé lidské typy.

Souvislé pojednání o Sedmi mudrcích najdeme v díle Diogena Laertia Životy, názory a výroky proslulých filosofů (I,22-108) z 3. století n. l.

Všudypřítomné „zlaté pravidlo“, tedy výroky typu „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“, necháme na jindy. Problém gnóm je totiž v tom, že je (snad s výjimkou předškolního věku) říkáme zčásti nadbytečně, spíše jako resumé příčetného stylu života, a zčásti zbytečně. Kdo jedná frapantně jinak, nečiní tak většinou z neznalosti oněch pravidel. Jde spíše o akceptaci kultury než o poučení.

Sedmnáct mudrců?

Sedmička asi měla být symbolická. Tradičnější výklady hledají analogii mezi sedmi moudrými lidmi zastupujícími Řecko a sedmi nebeskými ochránci Babylónu (snad už v sumerské tradici). Krajní optimisté se dovolají tvrzení Démétria z Faléru, že sedmi z nich se začalo říkat mudrci za athénského archonta Damasia (582/581 před n. l.), a že zvláštní roli mezi nimi měl Solón. Nelze totiž vyloučit, že Platón, jehož matka byla Solónovou pra-praneteří, mohl pracovat s nějakou rodinnou tradicí. Většina badatelů je však mnohem opatrnější, mimo jiné už proto, že by se to časově stíhalo s hodně odřenýma ušima. Navíc Platón chudákovi Solónovi připsal i legendu o Atlantidě. Moudrý athénský státník se brzy stal také mytickou postavou.

Počet mudrců postupně rostl. Podle Diogena Laertia „Hermippos ve spisu O mudrcích praví, že bylo sedmnáct mudrců, ze kterých se prý porůznu vybírá sedm.“ Tím se ovšem rozostřuje soustředění na žánr gnómické prózy. Mezi mudrce bývají zařazování mytografové Epimenidés a Ferekýdés, filosofové Pythagorás a Anaxagorás; athénský tyran Peisistratos; dokonce mytické postavy: Orfeus a Linos.

Literatura

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995.

Tomáš Vítek: Sedm mudrců a jejich výroky. Praha: Herrmann a synové 2010.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 117-128.

Sedm mudrců na mém starém webu www.fysis.cz (antická svědectví o nich a výroky jim připisované, česky a řecky).