Pohoří Parnas (Parnassos, 2457 m n. m.) nad Delfami je příslovečným rejdištěm bohů a nymf. V Delfách má člověk pocit, že je v horách, protože přímo pod sebou vidí strmé údolí hluboké půl kilometru a za ním moře ještě o kus níž. (O stratigrafii Delf viz článek Delfy – nejstarší vrstvy kultu.) Je to však jen pomyslné první patro, další patra hor jsou nad ním. Dobře dostupným, krásným a významným místem ve svazích Parnasu je Kórycká jeskyně, něco přes 1300 m n. m.
Jeskyně byla ctěna jako svatyně Pana a nymf. Tento veselý napůl zvířecí pastýřský bůh samot se vyhýbá lidem. Zato se druží s nymfami a je příbuzný s Hermem. Vždyť se narodil na svazích Kyllény. (Něco o Panovi je proto v článku Kylléné, arkadská posvátná hora s Jeskyní Hermova narození.) Do velice nedávné doby byly tyto části Parnasu naprostým zapadákovem, i když tudy už v antice párkrát do roka prošly poutní průvody a přicházeli i jednotliví ctitelé Pana, v římské době už taky v roli nábožensky a památkově turistické. Převažovali však nečetní místní pastýři. Dodnes je návštěva Kórycké jeskyně příležitostí, jak skloubit tuze pěkný horský výlet s motivem antické poutní turistiky, zčásti dokonce po původních cestách. Plútarchos považoval jeskyni za velice posvátnou, ale cestu k ní za nevinnou zábavu, byl uvyklý na mnohem drsnější. Vypráví, jak jeho hosté, včetně aristokrata až z Iónie, projevili po prohlídce delfských památek zájem navštívit tuto jeskyni, tak po obědě vyrazili, ale přenocovali pak v osadě Lykória, aby nešli zpátky potmě. Pausaniás naopak varuje, že „k jeskyni Kórycké je snadnější přístup pro cestovatele dobře vystrojeného než pro mezky nebo koně“, takže by člověk málem očekával lezecké terény, ale to silně přehání, i když pro koně to opravdu není.
Odjakživa se našli lidé, které spíše než horská idyla Pana a nymf přitahovaly úděsné bojové scény. Riziko panické hrůzy následkem náhlého vybafnutí Pana jim bylo málo. Možná omylem sem už v antice přesadili děj ze stejnojmenné jeskyně v Kilíkii, tedy na pobřeží nynějšího jihovýchodního Turecka. Prý tady Zeus bojoval s Tyfónem, což byl obrovský netvor, syn Gaie zrozený bez podílu otce. (Viz článek Hésiodova Theogonie.) Tyfón chtěl Dia vykostit, ale zvládnul jen vyřezat šlachy na rukou i nohou, a uvěznil ho v jeskyni. Bůh Pan (v pozdějších verzích samozřejmě Hermés) šlachy ukradnul a tajně je vrátil Diovy. Pak Zeus Tyfóna přemohl a podle většinové verze hodil do moře u Sicílie a přiklopil Etnou. V jiné verzi ho mezitím věznil v Kórycké jeskyni, možná dodnes. To patří ke Gigantomachii, boji mezi olympskými bohy a vzbouřenými syny Gaie, to by bylo na jiné vyprávění. Každopádně byla tato jeskyně chápána také jako doupě Tyfóna. Místní legenda tvrdí, že je tam dobře zajištěný proti vylézání.
Mytologicky řazeno „později“ se boj opakoval s jinými postavami: V některých verzích příběhů tady Apollón zabil nestvůrnou dračici jménem Delfys, místo obvyklejšího zabití Pythóna nebo této dračice dole v Delfách. A podle dalších verzí se tady rodí Dionýsos. (Není to ovšem příběh typu „obtížné porody Diovy“, který začíná v Thébách, ten bych taky nechal na jindy.)
Cesta k jeskyni
Takže vzhůru na Parnas, i když zdaleka ne až nahoru! První půlka cesty je nyní značená jako turistická trasa E4, začíná v novodobém městečku, nikoli u archeologického areálu. Až poté, co se vymotá nad Delfy, se kus nad stadionem Pythijských her napojí na antickou poutní cestu. Pak prudce vystoupá na úroveň Fedriád na náhorní planinu.
 Kaki Skala, tedy Zlé schody k Fedriádám. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Pohled z blízkosti Fedryád do údolí pod Delfami. Delfy jsou skryty uprostřed srázu na přirozené skalní terase, vidět je jen dolní posvátný okrsek pod silnicí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ač při pohledu z Delf vypadá skalní stěna hrůzostrašně, navíc se teď jmenuje Ďáblova skála, netřeba se jí nijak obávat. Nově opravená antická cesta se chytře klikatí, takže ani lidem se závratěmi nehrozí žádné nepříjemnosti. Stoupák to ovšem je, vždyť se tomuto úseku říká Zlé schody (Kaki Skala). Tyto místy opravdu schody nás dovedou k vrcholům Fedriád, cestou vidíme Delfy hluboko dole jako na dlani.
Památné jsou už Fedriády samotné. Prý odtud musel skočit Aisópos (Ezop), ale to je spíš pomluva.
Podstatnější je, že tady za podzimních bouřek tančily posilněny vínem na počest Dionýsovi athénské dámy. Tanec na hraně útesu mezi blesky byl notně adrenalinovým sportem, přitom to nebyly žádné poběhlice, nýbrž počestné matrony, které se pak (pokud přežily), vrátily ke svému řádnému životu. Prý většinou přežily, ale Plútarchos vypráví, jak jednou za bouře napadlo v horách už před obvyklým časem tolik sněhu, že je museli obtížně zachraňovat.
Dál cesta vede půvabnou náhorní planinou, vlnící se kolem 1100 m n. m. U kozího napajedla nutno opustit značení trasy E4 a jít víc vpravo, je tam široká cesta k osadě Kroki, míjí několik chat se zahrádkami. Následuje jedlový lesík, s kostelíčky před ním a za ním. Naproti vzdálenějšímu je doporučeníhodná studánka, v tomto lese je totiž prameniště potoka, který napájí Kastalský pramen v Delfách. Řecké horské jedle (Abies cephalonica) zde rostou na severní hranici svého rozšíření. Jsou to tradičně stromy Dionýsovy, také se z nich zhotovoval thyrsos k dionysiakálním obřadům, mají totiž šišky samozřejmě směrem nahoru, pěkně vzpřímeně. Pokud bychom za lesíkem přešli odbočku k jeskyni, došli bychom do osady Lykória (Vlčí Hora). Byla to málem samota, jenže v našem století adaptovaná, ponejvíce pro holandské revitalizátory pohanství. Tady někde ti Plútarchovi aristokratičtí hosté z Iónie nocovali.
Když se vyšplháme před jeskyni, potupně vstoupíme na příjezdovou cestu pro teréňáky. Potřebovali ji archeologové, v 60. letech 20. století tu kopala Francouzská archeologická škola v Athénách. A do Lykórie se prý už dá nějak hodně okolo (přes Arachovu a Kalavii) přijet skoro po asfaltu.
Nymfy
V legendách vystupují kórycké nymfy jako tři sestry, Kórykia, Melaina a Kleodóré, které žijí v prostorách Parnasu mezi jeskyní a vrcholem. Prý také dodávaly sílu Apollónovi, když mordoval dračici Delfys.
 Dub přímo nad Kóryckou jeskyní a výhled na Parnas. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Parnassos (2457 m) a řecká horská jedle od dubu nad Kóryckou jeskyní. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Nymfí osazenstvo jeskyně a vůbec Parnassu se ovšem zdaleka neomezuje na tyto tři sestry. Vyskytují se tu dryády, tedy dubové nymfy, což je běžný druh. Vzácnější a možná endemické jsou podle Plútarchova popisu „bakchoidní nymfy“, tedy nymfy podobné bakchantkám, ctitelkám Dionýsa. Nejspíš má pravdu, při jedné návštěvě se jedna taková, navíc pohledná, modlila pod dubem v těsném sousedství jeskyně, i když na dryádu nevypadala, leč vkus a cudnost bránily fotit její modlitbu. Pozdravila anglicky, ale pak si šla po svém, směrem k výšinám Parnasu. Na dubu byly patrné zbytky rituální výzdoby. (Je to jeden z prvních pořádných dubů po cestě, níž je kvantum maličkých ostnolistých, co vypadají jako borůvčí.)
Jeskyně
Podle Pausania je jméno jeskyně (Kórykion antron, Corycian Cave) odvozeno od nymfy jménem Kórykia. Karl Kerényi však tvrdí, že od koženého měchu (kórykos). Snad tím nemyslí vzhled nymfy, nýbrž její spojitost se zásobou „Dionýsovy krve“, blahodárného moku. Pausaniás píše (Cesta po Řecku X,32): „Ze všech jeskyň, které jsem spatřil, si tato, jak se mi zdá, nejvíce zaslouží prohlídku.“ To trochu přehnaní, ale hodně pěkná je. Jeho popis jeskyně jako prostorné a přehledné je velice realistický: „Větší její část lze projít bez pochodní. Strop se zdvíhá nad podlahou v dostatečné vzdálenost, ze země vyvěrá pramenitá voda… Okolní obyvatelstvo Parnasu ji zasvětilo Kóryickým nymfám a Panovi. Od jeskyně Kórycké je obtížný výstup k vrcholům Parnasu i pro dobrého chodce, neboť temeno ční nad mraky. Tam také provádějí své divoké reje Thyijské ženy k poctě Dionýsa a Apollóna.“ (Delfské dívky v této roli braly úctu k Dionýsovi mnohem důkladněji než Athénské matróny.) A Kléméns z Alexandrie (Stromata VI,3,33,2) jeskyni nečekaně srovnává s Wookey Hole ve Welsu.
 Vstup do jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Interiér jeskyně od vchodu. Kredit: Flausa123, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Vstup do jeskyně je opravdu neobvykle pohodlný. V jejím prvním dómu, širokém 60 metrů, dlouhém 90 m a vysokém až 50 m, se můžeme mezi velkými krápníky, většinou stalagmity, pohybovat naprosto bezpečně. Jenom pozor na to, že podlaha klouže, místy jak náledí, nejspíš tam, kde krápníky stále rostou.
 Nápis v Kórycké jeskyni, nedaleko vchodu: Eustratios (…) Panovi a nymfám. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
 V prvním dómu jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Hned blízko vchodu potkáváme nápis: „Eustratios (…) Panovi a nymfám.“ Co bychom pro identifikaci kultu mohli chtít víc než souběh literárních pramenů a votivní inskripce přímo na místě! Obětin se tu našlo mnoho, a to v časovém rozpětí od neolitu po konec antiky, ale vesměs dost rustikálního typu. To odpovídá povaze a zasvěcení jeskyně Panovi. Kromě obřadní role jeskyně často sloužila také jako útočištné místo. Například za perské invaze v 5. století před n. l., za protiosmanských povstání v raném 19. století a během 2. světové války.
 Krápníky nebo sousoší? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
 Krápníky v Kórycké jeskyni. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Zvláštností jeskyně jsou „sochy neudělané lidskou rukou“, tedy stalagmity evokující postavy. V kdejaké turistické jeskyni průvodce opřádá krápníky vizemi postav a dějů, ale tady, bez průvodce a v přirozeném osvětlení, působí ty „sochy“ samy od sebe hodně impresivně. K jednomu sousoší možná vedou dávné schody ve skále, zarostlé silnou krápníkovitou krustou. „Socha“ vypadá jako trojitá pieta, člověku až běhá mráz po zádech, a to je v řeckých jeskyní celkem teplo. (Jedinou úpravou těchto fotek je vyšší kontrast, žádná retuše!)
 Kórycká jeskyně, závět prvního dómu působí jako presbytář katedrály, ovšem spíše Panovy a Dionýsovy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
 Kórycká jeskyně, závět prvního dómu působí jako presbytář katedrály, ovšem spíše Panovy a Dionýsovy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Tady se rodí Dionýsos, podle jiné verze zde jenom sídlí. Bohové se nerodí jen na jednom místě. Kórycká jeskyně je Dionýsovým sídlem, jako jsou Apollónovým sídlem Delfy. Před zimou, když Apollón opouští Delfy, Dionýsos sestupoval z jeskyně a zaujímal jeho místo. Kvůli Dionýsovu příchodu přicházely do jeskyně delfské dívky (jakožto Thyiades), doprovodily ho do delfské svatyně a uctily v Apollónově chrámu. Někdy se to popisuje jako průvody dolů do Delf s malým Dionýsem. Kolem roku 1900 prý skupina německých šlechtičen pořádala průvod od jeskyně dolů do Delf s loutkou miminka v ošatce co by Dionýsem a s pochodněmi, nějakým zázrakem nepodpálily Parnas.
Jindy ovšem Thiades řádily mnohem výš, a na vrcholech Parnasu jednou ročně tančil Apollónův kněz z Delf. Plútarchos popsal i potíže, které s tím měl. Když ve více než šedesáti letech došel z Chaironeie přes hory do Delf (tak 2 dny cesty pro zdatné horaly), tam se připravil na obřad a pak vystoupal na vrchol Parnasu, tak prý jeho tanec ke cti Dionýsa už nepůsobil tak úplně dobře a po návratu ho bolely kolena a musel si je mazat. Proto požádal Delfské o mladšího nástupce. Přidělili mu slibně působícího patnáctiletého kluka, aby ho zaučil.
 Inskripce nebo vandalismus? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
 Nápis před Kóryckou jeskyní snad dokládá Dionýsův kult v Itálii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Na kameni vedle jeskyně býval v minulých desetiletích nápis, který dokládal novodobý Dionýsův kult v Itálii. („Evoe!“, původně Euoí, je radostný dionýsovský pokřik.) Italští ctitelé Dionýsovi někdy zapomínají na dobré vychování: Inzerují neexistující e-mailovou adresu, a ještě tak činí na místě svatém. Zpátky se občas sestupuje spolu se stádem koz.
Pokroky kartografie a navigace
Pokrok nezastavíš. Koncem minulého století jsme v malé partičce jeskyni pracně hledali a naprosto se odrovnali nesmyslnými necestami, našli jsme, ale vrátili se upravení jako běženci. Pak jsem tam v pohodě vodil rodinu, kamarády a studenty a připadal si jako znalec. Cestu s nadšením přežili i četní studenti humanitních oborů a moc si ji libovali, přestože ti z nich, co byli v jakýchkoli horách poprvé v životě, se pak do kempu trochu vláčeli a jistý jinak skvělý učenec utrpěl puchýře. Teď stačí v Mapách Seznamu zadat Corycian Cave a je to, včetně nalezení pěší trasy z Delf. Vzdušnou čarou je to od autobusárny v Delfách 4,5 km a přibližně o 800 metrů výš. V praxi však cesta tam a zpátky dá 20 km a celkové převýšení 900 m. V jižním svahu se v létě člověk pěkně prohřeje. Prostě moc hezký horský výlet, tak na tři čtvrti dne. Hospůdky v Delfách pak zvou k mlsnému doplnění sil a poctě Dionýsovi, k večeru už bývají poloprázdné a cenově dostupné, a dolů do kempu za městečkem se už nějak dojde.
Literatura
Pausaniás: Cesta po Řecku II. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1974.
Karl Kerényi: Mytologie Řeků. Praha: Oikúmené 1996.
Kategorie Korykian Cave above Delphi na Wikimedia Commons.
Diskuze:
