Ledovcové sedimenty

Ledovcové sedimenty se podle své geneze rozlišují na tři typy. Ledovcové sedimenty zahrnují vlastní sedimenty ledovcové neboli sedimenty glacigenní vzniklé pouze činností ledovců. Vedle morénových sedimentů to jsou souvkové hlíny a souvkové hlinité písky. Souvková hlína (till) jsou ledovcové sedimenty transportované ledovcem a při tání ledovce bez vytřídění vodou ukládané přímo na jeho bázi. Dále k ledovcovým sedimentům patří sedimenty vzniklé kombinací ledovcových a jiných pochodů. Jsou to sedimenty ukládané v ledovcových jezerech (sedimenty glacilakustrinní) uložené v době postupu nebo ústupu ledovce v jezerních pánvích před ledovcovým čelem a sedimenty ukládané vodami vytékajícími z ledovcového čela (sedimenty glacifluviální). Terminologie se může různit. Součástí ledovcových sedimentů jsou různé silicity, sedimentární horniny tvořené převážně kysličníkem křemičitým. Některé jsou známé jako „pazourky“. Chemicky je pazourek velmi čistý SiO₂ (cca 99 %). Mineralogicky je pazourek chalcedon, mikroskopicky krystalický kysličník křemičitý.

Mapa rozšíření sedimentů sálského zalednění na Ostravsku a v oderské části Moravské brány.

1- souvkové hlíny sálského zalednění, 2 – glacilakustrinní jíly a varvy sálského zalednění, 3 glacilakustrinní písky sálského zalednění, 4 – výchozy hornin skalního podkladu, 5 – hřbetnice valů náporové morény, 6 – hranice maximálního rozsahu sálského zalednění.

Hranice maximálního rozsahu zalednění autorem vyznačena zeleně, řeka Odra modře a hlavní evropské rozvodí vytečkováno modře. Převzato z publikace Kvartér Ostravska a Moravské brány, Macoun et al. 1965.

„Naše“ pazourky v ledovcových sedimentech jsou různého stáří a původu. Část z nich jsou baltské pazourky. Naše archeologie zná termín silicity z glacigenních sedimentů (SGS) zahrnující všechny druhy „pazourků“. Název není zcela přesný, neboť tyto silicity se nevyskytují pouze v sedimentech glacigenních vzniklých výlučně činností ledovců bez působení dalších činitelů, ale také v sedimentech glacilakustrinních a glacifluviálních. Většinu silicitů z ledovcových uloženin lze nazývat pazourky, neboť jde o podobné sedimentární kryptokrystalické formy křemene – odrůdy chalcedonu vzniklé chemickými změnami při přeměně organických látek v pevnou substanci.

Hojný přirozený výskyt pazourku v ledovcových sedimentech má význam pro určení hranice maximálního rozsahu zalednění. Hranice vytyčená nejzazším rozšířením pazourku se nazývá „pazourková linie“. Název je převzat z německé terminologie (Feuersteinlinie). Pazourková linie je předěl, za kterým se již souvky hornin severského původu vyskytují jen vzácně (např. ojedinělé nálezy severských hornin v řečištích Moravy a Bečvy za pazourkovou linií).

Na hranici maximálního rozšíření zalednění lze v ledovcových sedimentech nalézt velké pazourkové hlízy. Kupř. při stavbě vodovodního přivaděče v blízkosti Fulneku byly nalezeny četné velké pazourky (největší 1,8 kg). Místo nálezu je přitom takřka na pazourkové linii a pazourky se svou zachovalostí nijak neliší od pazourků, které lze na baltském pobřeží získat u křídových útesů.

Baltské pazourky ze svrchní křídy (maastricht)

Tím se dostáváme k první skupině pazourků – baltským křídovým pazourkům ze svrchní křídy, z maastrichtu. Křídové pazourky jsou tmavé až černé. Mají lasturnatý ostrý lom. Typické jsou pro ně často bizarní tvary hlíz pokrytých bílou kůrou na povrchu a v dutinách (směs opálu a chalcedonu). Někdy bývá tato bílá kůra mylně pokládána za křídu. U nás nebyly nalezeny pazourky, v jejichž dutinách by se uchovala měkká křída, v níž se jinak pazourky nacházejí v křídových útesech. Vzácné jsou u nás nálezy pazourků se zbytky silicifikované křídy. Četné dutiny a chodbičky uvnitř pazourků jsou živočišnými stopami po organismech. Křídové pazourky často uchovávají tvar živočišných hub, které se výrazně podílely na vzniku pazourku. Tmavé zabarvení mají pazourky nedotčené zvětráváním a vlivy prostředí. Jinak se běžně vyskytují křídové pazourky široké škály zabarvení od bílé, hnědé až po zabarvení oranžové, nafialovělé, žluté nebo červené.

Baltské křídové pazourky. Místo nálezu - stavba vodovodního přivaděče u Fulneku. Foto A. Uhlíř, 2022.	Baltské křídové pazourky. Místo nálezu - stavba dálnice 47 u Klimkovic. Foto A. Uhlíř, 2022.
Baltské křídové pazourky zachovávající tvary živočišných hub. Vpravo nahoře eolizovaný pazourek s dutinami. Místo nálezu - stavba D 47 u Klimkovic. Foto A. Uhlíř, 2022.	Baltský křídový pazourek s výraznou „kůrou“ (směs chalcedonu a opálu) a malými zbytky silicifikované křídy. Místo nálezu – stavba D 47 u Klimkovic. Foto A. Uhlíř, 2020.

Fosilie, pravděpodobně Cycloserpula gordialis v kůře baltského křídového pazourku z Fulneku. Foto A. Uhlíř, 2017.

Baltské pazourky z paleocénu (dan)

V ledovcových sedimentech se ve stejné míře jako baltské křídové pazourky vyskytují baltské paleocenní pazourky, které pocházejí z nejstaršího paleocénu (dan). Lze je rozpoznat podle toho, že mají tvary plochých konkrecí a nejsou v nich otvory ani dutiny. Fosilie živočišných hub pro ně nejsou typické. Jsou v nich především fosilie mechovek. Paleocenní pazourky nejsou tmavé. Mají zabarvení od světlešedého až po hnědé. Typický je porcelánový vzhled získaný zvětráním.

Baltský paleocenní pazourek. Váha 7 kg. Nalezen na staveništi v Ostravě, kde byl přivezen z pískovny v Závadě. Foto A. Uhlíř, 2022.

Pazourkové oblázky. Přepracované pazourky

K baltským pazourků patří zvláštní skupina pazourkových oblázků. Předpokládá se, že jde o křídové pazourky, které v třetihorách získaly v mořském příboji pro ně typické tvary. Vyskytují se ve všech ledovcových sedimentech, avšak méně než pazourky křídové a paleocenní. Výčet severských pazourků v ledovcových uloženinách tím není úplný. Vyskytují se zde další před transportem v ledovci v různých prostředích opracované a zvětráním změněné silicity včetně silicitů jiného stáří a původu. Problematika výskytu různých druhů silicitů v ledovcových sedimentech moravskoslezské oblasti je poměrně složitá. Snad na žádném jiném místě se nevyskytuje takové zastoupení silicitů různého původu a stáří jako zde.

Oblázkové pazourky. Foto A. Uhlíř, 2022.

Pazourky z Opole

Zvláštní skupinou pazourků v ledovcových sedimentech jsou pazourky tzv. opolského typu. Nepocházejí se severu, jde o souvky blízkého původu. Ledovec je k nám dopravil z jižního Polska, kde se nacházejí v okolí města Opole. Od baltských pazourků se výrazně liší. Mají tvary plochých konkrecí tmavohnědého zabarvením s typickým povrchem, na němž jsou drobné výstupky připomínající pomerančovou kůru. Svými fosiliemi se od baltských pazourků neliší. Popsal je již v roce 1870 Ferdinad Roehmer. Přestože opolské pazourky jsou v ledovcových sedimentech zastoupeny, považují se často všechny pazourky automaticky za „baltské“. Povědomí o výskytu pazourků - silicitů z glacigenních sedimentů blízkého původu není rozšířené.

Pazourky opolského typu. Vlevo nahoře nález z ledovcové morény ve Frýdeckém lese. Vpravo nálezy z okolí Opole. Foto A. Uhlíř, 2022.

Silicity krakovsko-čenstochovské jury

Dosud nebylo jednoznačně potvrzeno, že se k nám s ledovcem dostaly jurské „pazourky“ z krakovsko-čenstochovské oblasti. V archeologii jsou známé jako silicity krakovsko-čenstochovské jury (SKČJ), které se do oblasti Moravské brány prokazatelně dostaly v neolitu jako import. V Pustějově byla objevena neolitická lokalita s výskytem nástrojů i různě opracovaných jader z tohoto druhu pazourku, který se vyznačuje tmavým zbarvením a silnou hrubou kůrou na povrchu hlíz. Jde zde o importovanou surovinu, avšak podle různých svědectví se ve východní části moravskoslezského regionu údajně ojediněle nacházejí jako souvky pazourkové hlízy silicitu krakovsko-čenstochovské jury.

Silicity krakovsko-čenstochovské jury. Artefakty - opracovaná jádra. Na větším jádru typická hrubá kůra. Nálezy z Pustějova. Neolit, import. Foto A. Uhlíř, 2022.

Pazourky – silicity z glacigenních sedimentů jako kamenná surovina

Na známých paleolitických lokalitách v Dolních Věstonicích a Předmostí u Přerova byly nalezeny desítky tisíc pazourkových artefaktů. Nejbližší místo, kde se pazourek vyskytuje, je oderská část Moravské brány. To znamená, že již před 25 000 - 30 000 lety byl pazourek z ledovcových sedimentů těžen a jako kamenná surovina transportován do jižních krajin. Snadná dostupnost pazourku v Poodří přispěla k jeho osídlení, které zde sahá až do středního paleolitu. Ve středním paleolitu, mladém paleolitu, mezolitu, neolitu a eneolitu byl zde pazourek jako kamenná surovina zpracováván a používán k výrobě zbraní a nástrojů. Jen v letech 2000 – 2015 bylo v okolí Fulneku a Bílovce objeveno 28 paleolitických sídlišť. Nalezeno bylo 2 755 kamenných artefaktů, a to převážně z pazourku. Nejstarší pazourkové artefakty lze zařadit do středního paleolitu. Ty nejmladší jsou z neolitu/eneolitu. Oderská část Moravské brány byla významným místem exportu pazourkové suroviny do jižních krajin ve starší i mladší době kamenné.

Pazourkové artefakty. Nálezy Jana Diviše. Okolí Bílovce. Paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.	Pazourkové artefakty. Nálezy Jana Diviše. Kopřivnice. Pozdní paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.
Pazourkové artefakty. Hroty šípů (Kopřivnice), sekerka (Stará Ves). Nálezy Jana Diviše. Neolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.	Pazourkové artefakty. Nálezy Jana Diviše. Stachovice. Střední paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.
Pazourkové artefakty. Nálezy Jana Diviše. Závišice. Střední paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.	Pazourkové artefakty. Nálezy Jana Diviše. Okolí Bílova. Paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.
Pazourkové artefakty. Nálezy Daniela Fryče. Hájov – Příbor. Časný eneolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.	Pazourkové artefakty. Nálezy Daniela Fryče. Stachovice, Obora. Mladý paleolit. Foto: A. Uhlíř, 2022.

Patinace pazourku. Určení jednotlivých druhů silicitů - pazourků

Pazourky vystavené působení prostředí bývají dotčeny procesem patinace. O možnosti jeho využití k určení stáří artefaktu se zmiňovali archeologové Slavomil Vencl a Bohuslav Klíma. Patinace pazourku je odumírání povrchové vrstvy pazourku, který získává bělavé zabarvení. Je vidět zejména na pazourkových artefaktech. Spočívá v rozpouštění SiO₂ v povrchové vrstvě. Někdy se výrazná patinace považuje za důkaz stáří. Pro určování stáří artefaktu však samotná patinace nestačí, neboť může být urychlena i působením prostředí. Bělavé zabarvení kupř. získá pazourek vystavený žáru.

Pokud jde o určení, do jaké konkrétní skupiny pazourek zařadit, je takové určení v zásadě možné na velkých pazourkových hlízách, které nejsou dotčené zvětráním a mají zachovalou kůru. Baltské křídové pazourky a baltské paleocenní pazourky lze rozlišit podle tvaru, otvorů, dutin a chodbiček. Rovněž na různých malých kusech pazourku je určení možné podle kůry, popřípadě fosilií (živočišné houby, mechovky). Problém je u pazourků silně zvětralých a dotčených vlivy prostředí. Ve většině případů je přesné určení druhu pazourku jen podle vzhledu nemožné.

Nabízí se možnost rozlišit různé druhy pazourku podle jejich chemického složení. Problematice určování druhu a původu různých pazourků podle jejich chemismu se zabývalo kolokvium z 26. – 28. 4. 2012 (Niedersächsisches Institut für historische Küstenforschung, Wilhelmshaven) věnované červenému pazourku z Helgolandu. Uvedený institut vydal v roce 2014 publikaci Flint von Helgoland – Die Nutzung einer einzigartigen Rohstoffquelle an der Nordseeküste / Flint from Heligoland – the exploitation of a unique source of raw-material on the North Sea coast (Helgolandský pazourek – využívání jedinečného zdroje suroviny na pobřeží Severního moře). Výzkum byl zaměřen na ověření hypotézy, zda lze červený křídový pazourek pocházející z Helgolandu odlišit od jiných křídových pazourků.

Při výzkumu byla použita metoda rentgenové fluorescenční spektrometrie v citované práci nazvaná „non-destructive energy dispersive X-ray fluorescence (EDXRF) analysis“. Chemickou analýzou byl potvrzen výrazně rozdílný chemismus červeného helgolandského pazourku a černého helgolandského pazourku. Chemickým složením se červený helgolandský pazourek také liší od ostatních křídových pazourků. Lze tak jednoznačně u nástrojů z červeného pazourku nacházených v Německu, Holandsku a Dánsku potvrdit nebo vyloučit původ jejich suroviny z Helgolandu.

Publikace zmiňuje dřívější studie srovnávající chemismus pazourků z Dánska, Švédska a severního Německa, jejichž výsledky ukázaly, že různé druhy pazourků se liší chemickým složením, což umožňuje u skandinávských pazourků určit druh a původ. Studie se zaměřily na dva typy pazourku. Na černé křídové pazourky (v pracích nazývané Senonian flint) z Dánska a černé křídové pazourky z Rujany. Podle výsledků těchto analýz lze chemismem odlišit černý helgolandský pazourek od černého křídového pazourku z Dánska a dánský křídový pazourek od černého křídového pazourku z Rujany. Autoři však v závěru podotkli, že bez ohledu na tyto výsledky je třeba vzít do úvahy, že studie byla založena na malém počtu vzorků a bude třeba provést další odběr vzorků, aby mohly být výsledky potvrzeny nebo revidovány.

Určování původu různých silicitů metodou rentgenové fluorescenční spektrometrie dává zejména v archeologii nové možnosti. Na drobných pazourkových artefaktech poznamenaných zvětráním je obtížné určit konkrétní druh pazourku. Chemickou analýzu pomocí rentgenové fluorescenční spektrometrie lze provádět i přenosnými přístroji. Je však velmi náročná. Předpokládá se zejména preciznost u odebírání vzorků. Pro analýzu postačí úprava povrchu o průměru cca 2-3 mm. Pazourky různého původu se liší svým chemismem (obsahem podstatné své části – kysličníku křemičitého a obsahem Fe, Mn, Ti, Cl, K₂O, CaO a Al₂O₃).

Literatura

BEUKER, J. (1988): Die Verwendung von Helgoländer Flint in der Stein-und Bronzezeit, Die Kunde N. F. 39. Hannover, s. 93-116.

BEUKER, J. – HARTZ, S. – JÖNS, H. – SEGSCHNEIDER, M. (2012): Helgoländer Flint – Ein exotischer Rohstoff in der nordischen Stein-, Bronze-und Eisenzeit. Niedersächsisches Institut für historische Küstenforschung. Wilhelmshaven.

DIVIŠ, J. – FRYČ, D. (2021): Významné objevy a nálezy příborských archeologů v Poodří ve fotografiích, Archeologie Moravy a Slezska XXI. ročník – 2021, Česká archeologická společnost, regionální pobočka pro Moravu a Slezsko, s. 26-89.

DIVIŠ, J. (2021): Nálezy středopaleolitických kamenných nástrojů na mezolitických a pozdně paleolitických lokalitách ze širšího okolí Příbora, Kopřivnice a Štramberku, Archeologie Moravy a Slezska XXI. ročník – 2021, Česká archeologická společnost, regionální pobočka pro Moravu a Slezsko, s. 90-106.

GÁBA, Z. – PEK I. (1999): Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti, Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku, Šumperk.

HÖGBERG, A. – HUGHES, E. – OLAUSSON, D. (2014): Chemical analysis of red and black Heligoland flint – initial results and comparisons with flint from Scandinavia. In: Flint von Helgoland – Die Nutzung einer einzigartigen Rohstoffquelle an der Nordseeküste / Flint from Heligoland – the exploitation of a unique source of raw-material on the North Sea coast. Niedersächsisches Institut für historische Küstenforschung. Wilhelmshaven, s. 59-66.

HUGHES, R. E. – HÖGBERG, A. – OLAUSSON, D. (2010): Sourcing flint from Sweden and Denmark. A pilot study employing non-destructive energy dispersive X-rax fluorescence spectrometry. Journal of Nordic Archaeological Science 17, s. 15-25.

HUGHES, R. E. – HÖGBERG, A – OLAUSSON, D. (2012): The chemical composition of some archaeologically significant flint from Denmark and Sweden. Archaeometry 54:5, s. 779-795.

KLÍMA, B. (1966): Pravěcí lovci na Ostravsku. Ostrava – Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Nakladatelství Profil, Ostrava, s. 9-40.

MACOUN, J. – ŠIBRAVA, V. – TYRÁČEK, J. – KNEBLOVÁ-VODIČKOVÁ, V. (1965): Kvartér Ostravska a Moravské brány, Ústřední ústav geologický, Nakladatelství ČSAV, Praha.

MENNING, M. a HENDRICH, A. (2016): Stratigraphische Tabelle von Deutschland 2016. Deutsche Stratigraphische Kommission, Deutsches GeoForschungsZentrum, Potsdam.

ROEMER, F. (1870): Geologie von Oberschlesien, Breslau.

SKERTCHLY, S. B. J. (1879: On the manufacture of gun-flints, the methods of excavating for flint, the age of palaeolithic man, and the connexion between neolithic art and the gun-flint trade, London, Printed for H.M. Stationery off.

UHLÍŘ, A. (2017): Úvaha o možnosti pravěké těžby kamenné suroviny z ledovcových sedimentů v oblasti maximálního rozsahu pleistocenního zalednění oderské části Moravské brány, Archeologie Moravy a Slezska XVII. ročník – 2017, Česká archeologická společnost, regionální pobočka pro Moravu a Slezsko, s. 92-95.

UHLÍŘ, A. (2017) Pazourek – nejstarší kulturní nerost aneb Kámen všech kamenů, 2. přepracované a doplněné vydání, (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20170301161437/http://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_20.pdf&original=skanzen_bolatice_pazourek.pdf (stav k 1. 4. 2017).

UHLÍŘ, A. (2018): Baltische Feuersteinknollen im Bereich der Feuersteinlinie im Oder-Teil der Mährischen Pforte (Tschechische Republik), Geschiebekunde aktuell, Heft 1/2018, Gesellschaft für Geschiebekunde e. V., Hamburg, Hamburg/Greifswald, s. 27-29.

UHLÍŘ, A. (2018): Nová metoda určování původu kamenné suroviny, Archeologie Moravy a Slezska XVIII. ročník – 2018, Česká archeologická společnost, regionální pobočka pro Moravu a Slezsko, s. 214-215.

VENCL, S. (1965): K otázce datování sídlišť na temeni vrchu Kotouče ve Štramberku, Acta Musei Moraviae, Brno.

WETZEL, O. (1968): Feuerstein – der Stein der Steine, Wanderndes Museum Schleswig-Holstein, Heft 2, Neumünster.