Nejvýznačnější místa řeckého náboženství oplývala kombinací řady posvátností i světštějších budov. V ideálním případě tu byl slavný chrám, posvátný pramen, strom nebo háj, věštírna, divadlo, stadion a hipodrom. Kolem stály pokladnice řady obcí a jakési klubové domy. V nich a kolem nich sbírky památných předmětů a uměleckých děl, dále zázemí pro chod obřadů a údržbu místa, zázemí pro poutníky. A někde nad tím vším posvátná jeskyně – a ještě výše posvátný vrchol. Nejblíže k popsané úplnosti mají právě Delfy. Sice chybí hipodrom (asi jezdili na stadionu, krajina je tady tuze nahoru a dolů), zato vše ostatní je excelentní, i když vavřínový háj se do našich časů nezachoval, prý ho vypálili Slované při plenění po konci antiky. (Něco jiného ovšem byly mysterijní svatyně, viz např. Eleusinská mystéria.)

Kúros (?) s věncem na dlouhých vlasech. Možná Dionýsos? Drobný bronz, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Artemis, Apollónova sestra. Torzo archaické kultovní sochy, snad z Kroisova daru, slonovina a zlato. Nalezena v Delfách, iónská práce, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Význačnost Delf je spojena především se zdejší věštírnou, roli ovšem sehrála i snaha o vytvoření málem globálního náboženského centra. Řeckému náboženství je sice instituční hierarchizace cizí, nezná nic na způsob církve, tedy globálně hierarchizovanou náboženskou instituci, avšak právě Delfy se pokusily pasovat do role jednoho z předních center řeckého náboženství. Delfy tak úplně nepatří do normálního politického uspořádání. Leží v horském regionu (vlastně státu) Fókis, ale jsou v jeho rámci svébytné jakožto panhelénské (všeřecké) náboženské centrum, přinejmenším jedno z takových. Přední politici sem vysílali svá poselstva, někdy přicházeli osobně, dále rozliční mudrci i prostí poutníci z celého Řecka, navíc taky cizinci. Přitom to bylo pro pocestné docela z ruky, přestože svatyně leží skoro uprostřed tehdejšího Řecka (pokud něco tak geograficky fragmentovaného vůbec má nějaký střed). A legendy sem umístily každého, kdo stál za řeč, nezávisle na tom, jestli tu byl. Jinak by přece mohla dojít úhony jeho sláva i sláva Delf.

Býk ze stříbrného plechu, skoro v životní velikosti, 6. století před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Bgabel, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

K dojmu horské verze Vatikánu (samozřejmě řecké a pohanské) přispívá akumulace staveb a dalších význačných uměleckých památek, k tomu doznívající legendy o zázracích, ale i o dosahu politické a ekonomické moci Delf. Přitom delfský kněz Apollóna a Dionýsa byl jedním z občanů Delf a jako pomocníky měl muže vylosované z dalších místních občanů. Delfy nikdy nebyly moc lidnaté, dnes mají i s přifařenými osadami výše v horách jen těsně přes tisíc obyvatel. Tuze krásný horský zapadákov se stal významným centrem. Naplnila se tak věštba Homérského hymnu na Apollóna, kde bůh říká: „Na tomto místě já chrám chci překrásný zřídit / který by lidem věštírnou byl a oni mi potom / budou po všechen čas sem přivádět bezvadné žertvy.“ Volbu místa bůh zdůvodňuje tím, že právě tady zabil obludného Pythóna, ale také klidem, který zde v horách bájného Parnasu, stranou od světského ruchu, vládne.

Dnes na místě vidíme trosky prorostlice všeho možného, co zde bylo postaveno od archaické doby po římskou. Jenže se to proměňovalo v průběhu dob. Náboženství ovšem působí jako setrvačník, v dobrém i ve zlém, a povaha okolní krajiny také. Některé tenze proměn v průběhu staletí jsou obecně příznačné: Začátek jakési laicizace v klasické době, už od 5. století před n. l., podobně jako se v Olympii hry postupně stávají spíše sportovní a společenskou záležitostí, a jako se posvátný ostrov Délos stává spíše kolbištěm mocenského zápasu mezi Athénami a ostrovy Kyklad. V helénistické a římské době k tomu přistoupí na jedné straně náboženská a památková turistika, na druhé straně postupující odcizení staré kultuře a globalizované politice velkých říší (na Délu otevřou dokonce krajně opovážlivý velkoobchod s otroky).

Každé takové místo vyrůstá z dávných kontextů a z kontextů krajiny, postupně opředených mýty. Obojí jsem zkusil popsat v článku Delfy – nejstarší vrstvy kultu, včetně základní stratigrafie.

Model hlavní části areálu. Archeologické muzeum v Delfách. Posvátná cesta začíná vpravo dole, pak se otáčí a stoupá k oltáři vpravo nahoře. Kredit: LBM1948, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mapa podstatné části hlavního areálu v Delfách, Encyclopædia Britannica 1911. Kredit: Emery Walker and Cockerell, Wikimedia Commons. Public domain.

Kdo chce Delfy zažít, měl by kromě prohlídky areálů navštívit také místní muzeum (viz odkaz dole), projít se horským okolím Parnasu mimo dosah davů a pročíst něco legend. V takovém rozčlenění se jednotlivé zkušenosti mohou postupně skládat. Zčásti to snad můžeme suplovat diachronním popisem. Teď nabízím prohlídku Delf, jak vypadaly v řecké archaické době, většinou půjde o památky z 6. století před n. l. To je totiž zlatý věk Delf. (Věštění i cestu nahoru k Parnasu necháme na jindy, stejně jako pozdější památky.)

Pokladnice podél posvátné cesty

Zahrajeme si na to, že už máme za sebou návštěvu dolního areálu s chrámy Athény a také Kastalského pramene v ústí soutěsky, a vstoupíme rovnou do areálu s Apollónovým chrámem. Jádrem tohoto archeologického areálu je dávný posvátný okrsek, v 6. století před n. l. jej vymezoval peribolos, tedy ohrada, v tomto případě ohradní zeď, přibližně 130 krát 180 metrů. Řada důležitých míst a budov je i mimo tento prostor, v něm je vše centrováno k Apollónovu chrámu. Ocitáme se na „posvátné cestě“ (hieros hodos), kterou poutníci procházeli. Kolem ní jsou zbytky kdysi honosných pokladnic řady řeckých obcí. Skoro jako banky na hlavní třídě ke katedrále. Poklady tu byly relativně v bezpečí, navíc přispívaly ke cti Apollóna i Delf a také ke slávě dotyčné obce. Když se odtud zachovalo něco zajímavého, najdeme to v muzeu. Kolem stály další zdobnosti a sochy, později jich prý byly tři tisíce, zhruba 1 socha na 8 metrů čtverečních, i když v archaické době to ještě nemuselo být až tak zahuštěné.

Pokladnice Sikyonských a pak Sifnijských vedle posvátné cesty v Delfách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlava karyatidy. Mramor, 6. století před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stavebně vzato byly pokladnice většinou provedené jako chrámky, často s dvěma karyatidami v průčelí. Na ukázku jsem vybral torzo karyatidy, která pochází buď z pokladnice Knidských (550 před n. l.) nebo z pokladnice Sifnijských (525 před n. l.) Pokladnice kykladského ostrova Sifnu byla zdobena natolik mocně, že jen zachované reliéfy plní půlku jednoho z velkých sálů Archeologického muzea v Delfách; leč o nich a o zvláštním zlatonosném ostrově někdy jindy. Každý rok odtud posílali do Delf Apollónovi „zlatý míč“, prý jej ve zvláštním bednění nesli dva silní muži.

Sám pojem karyatida (καρυάτιδα) je kupodivu už starý. Prý souvisí s obřadním tancem žen v Karyai u Sparty, při kterých tančily s košíky na hlavě. Architektonická aplikace je nasnadě, jinak by to byla volně stojící socha mladé ženy nebo dívky, tedy koré (do páru ke kúrovi).

Pokladnice Athéňanů v Delfách, v popředí delfské búletérion (radnice). Kredit: Bernard Gagnon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ohlédnutí z posvátné cesty. Zleva doprava: Pokladnice Athéňanů, Sibyllyna skála a další skály, místo sfingy z Naxu, polygonální zeď opěrné terasy pro Apollónův chrám. Kredit: Vislupus, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V zatáčce posvátné cesty před dalším stoupáním stojí zrekonstruovaná pokladnice Athéňanů, zčásti restaurovaná s použitím originálního materiálu. Původní stavba pochází z roku 507 před n. l. V muzeu z ní vidíme řadu reliéfů, často bohužel dost porušených, na restaurované stavbě jsou jejich kopie. Z Cyklu Théseových hrdinských činů jsem vybral zápas s Minotaurem – a z cyklu Héraklových prací Hérakla lovícího Kerynejskou laň.

Théseus a Minotauros. Metopa z pokladnice Athéňanů v Delfách, kolem roku 500 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail z reliéfu Héraklés a Kerynejská laň. Metopa ze severní strany pokladnice Athéňanů. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K této athénské pokladnici se ještě někdy vrátíme, protože na její zdi se našel vyrytý text Hymnu na Apollóna (paiánu), dokonce s jakýmisi hudebními značkami, ale až z roku 128 před n. l. Netrpěliví zatím mohou nahlédnout do dole odkazované fotogalerie muzea, která nabízí i zvukový soubor s moderní rekonstrukcí hudby k poctě Apollóna.

Pokladnic bylo ovšem mnohem víc a v každé z nich byly metráky zlata a stříbra, někdy dokonce i od neřeckých vládců až z Malé Asie. Například lýdský král Gýgés (716 – 678 před n. l.) sem podle Hérodota (Dějiny I,24) z Malé Asie věnoval celý poklad s množstvím zlatých a stříbrných džbánů. A mytický fryžský král Midás (možná v 8. století před n. l.) dokonce svůj trůn. Nejslavnější byly dary lýdského krále Kroisa (560 – 547 před n. l.), které však byly spíše přímo v chrámu, asi včetně chryselefantinových (ze zlata slonoviny) soch Apollóna, jeho sestry Artemidy a matky Létó. To už byly spíše votivní dary než „bankovní“ depozity.

Sfinga z Naxu u opěrné zdi chrámové terasy

Posvátná cesta pokračuje vpravo nahoru kolem radnice (búletérion) ke skalkám Sibyly, Gaie a Létó. Postupně se přibližuje k mohutné opěrné zdi terasy, na které stojí Apollónův chrám. Podejde ji, pak zahne vlevo a po schodech vystoupá k mohutnému kamennému oltáři. Ten stál samozřejmě venku před chrámem, jak bylo v Řecku obvyklé. Chrám, vlastně několik chrámů časově za sebou, stál až nahoře na velké terase. Mezi jeho jižní (krajní) zdí a zdi opěrné terasy zůstává ještě dost široký prostor, něco přes 10 metrů.

Pod opěrnou zdí Apollónova chrámu. Uprostřed fotky je místo, kde stála sfinga z Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Polygonální zeď (548-513 před n. l.) opěrné terasy pro Apollónův chrám v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vzhledem ke svažitosti zdejšího terénu byla opěrná terasa pro statiku chrámu podstatná. V dnešní době vidíme její opěrnou zeď, jak byla postavena mezi lety 548 a 525 nebo 513 před n. l., tedy po požáru chrámu z 7. století před n. l. a před začátkem stavby novějšího archaického chrámu (tzv. Alkmaionidova). Zeď je to vskutku mohutná a dlouhá je přibližně 70 metrů. Architektonicky je řešena jako polygonální zdivo. Nazývá se tak podle tvaru velkých opracovaných kamenů. Výhodou tohoto stavebního způsobu je, že opracováním neztrácí mnoho z původní hmoty kamene a drží festovně. Takové zdi jsou v Řecku typické pro 6. století před n. l., místy je však uměli stavět i později.

Sfinga z Naxu, vysoká 2,22 m. Naxijský mramor, 570 až 560 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Ricardo André Frantz, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Hned pod opěrnou zdí, přibližně uprostřed její délky, stávala slavná sfinga, darovaná do Delf z kykladského ostrova Naxu. Dodnes je vidět místo, kde stála, sfinga je teď v muzeu. Původně stála na vysokém sloupu, takže notně přečuhovala vše kolem, samozřejmě krom hlavního chrámu, a byla z celé posvátné cesty dobře vidět. Původně byla smetanově bílá, možná trochu polychromovaná, nynější okrová barva je následek eroze a dlouhodobého ležení v zemi. Stála zde dokonce dříve než zachovaná opěrná zeď terasy.

Sfinga sama je vysoká 222 cm a sedí na hlavici sloupu v iónském stylu. Patří k chloubám naxijského sochařství. Provedená je samozřejmě z naxijského mramoru, nejspíš v letech 570 až 560 před n. l., hyperkritici připouští rozsah 570 až 530 před n. l. Naxijští svými díly nejčastěji oblažovali Apollónovy svatyně na ostrůvku Délu, ale postupně exportovali i do pevninského Řecka. Tato sfinga ovšem není export díla na zakázku, nýbrž náboženský státní dar svatyni v době, kdy si Naxos zkoušel hrát málem na velmoc.

Kdo má rád trochu riskantní propojování památek a literárních tradic, může tuto sfingu chápat jako dobře viditelné upozornění, že přicházejícího poutníka čeká konfrontace s nějakým nárokem, který se týká proměn času ve vztahu k celkovému smyslu. Tentokrát to ovšem nebude otázka, alespoň ne formálně, nýbrž slavný Apollónův pozdrav poutníkovi: „Poznej sebe sama.“ Na poutníkovi je, aby si jej přebral, ale to nechám na téma Sedmi mudrců. Podle delfské tradice je správná odpověď taková, že skutečná a trvalá existence přísluší pouze Apollónovi, nikoli nám, proměnlivým smrtelníkům.

Jiní výklad by se mohl opřít o to, že sfingy bývaly poměrně často také náhrobní, i když ty bývaly menší. Tato majestátná sfinga mohla označovat blízkost Dionýsova nebo Pythónova hrobu, který byl pod Apollónovým chrámem, nejspíš přímo pod věštírnou.

Plastiky z archaického Apollónova chrámu

Chrámů zde stávalo postupně několik, a to na přibližně stejném místě, lišily se jen délkou a výzdobou. Dnes jsou na place vidět mohutné základy z různých dob a něco znovu vztyčených sloupů stavby z konce klasické doby. Z pozdně archaického chrámu, tzv. Alkmaionidova, se zachovala část výzdoby a je k vidění v muzeu.

Stará podezdívka Apollónova chrámu, už nad opěrnou terasou. Pohled ze stoupání k oltáři. Dórské sloupy jsou ovšem až z 4. století před n. l. a znovu vztyčené v 20. století (na fotkách z roku 1917 ještě nestojí). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Torza z východního průčelí Apollónova chrámu v Delfách. Parský mramor, 510-500 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jsou to torza poměrně velkých plastik z konce 6. století před n. l. V muzeu jsou uspořádána tak, jak zdobila obě průčelí (pedimenty) chrámu, východní (hlavní) a západní.

Pode Pausániova popisu z 2. století n. l. (Cesta po Řecku X,24) stávalo blízko oltáře před chrámem také křeslo básníka Pindara (522 – 446 před n. l.). „Kdykoli básník přišel do Delf, sedal na něm a zpíval písně, kolik jich jen měl k poctě Apollónovi.“ Nedaleko oltáře býval hrob Achilleova syna Neoptolema, asi jen symbolický. Zajímavější je Pausaniův popis skály Gaie (nebo omfalu?): „Ustoupíš-li od náhrobku, naskytne se ti nevelký kámen, jejž den co den polévají olejem a při každé slavnosti pokrývají surovou vlnou. Jde o něm pověst, že je to ten kámen, který byl předkládán Kronovi místo dítěte. (Kronovi by jej tedy podstrkovala Gaia.) Kronos pak jej vyvrhl.“

Ve vnitřních nepřístupných prostorách chrámu prý stála Apollónova socha ze zlata. V přístupnější části měl být pramen Kassotis, který se zde zanořuje a v nepřístupné části svatyně „činí z žen věštkyně“.

Lev útočí na býka. Torzo z východního průčelí Apollónova chrámu v Delfách. Parský mramor, 510-500 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Niké, mramorové akrotérion z archaického Apollónova chrámu v Delfách, 515-505 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z pozdně archaického chrámu se zachovala i socha bohyně Niké, Vítězství (řecky je rodu ženského). Fungovala jako akrotérion na vrcholu chrámu, asi jako znak Apollónova vítězství nad hadodrakem Pythónem. (Většina akrotérií, tedy ozdob vrcholu nebo i okrajů štítu byla tvořena jen keramickými nebo kamennými ornamenty nebo malými sochami, ale mohla to být i větší socha jako v tomto případě.)

Literatura

Manolis Andronicos: Delphi. Athens 1982.

Pausaniás: Cesta po Řecku II. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1974. (zvl. X,5-24; s. 271-319, i když většinou pojednává pozdější stav.)

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Archaeological sites of Delphi, Archaeological Museum of Delphi.