Laická představa o fylogenezi určité linie organismů, dejme tomu savců, předpokládá, že ve fosilním záznamu budeme nacházet zvířata krásně a postupně se měnící v savce – až najednou savci vzniknou a je to. Podle všeho, co o fylogenezi různých linií organismů zatím víme, to tak zřejmě vůbec nikdy není. Naivkové jsou zklamáni a kreacionisté v bláhové víře, že zase jednou přistihli vědce při lži, vyskakují jako čertíci z krabičky.
Ve skutečnosti to nejspíš vždy vypadalo tak, že v období kolem vzniku každé vývojové linie, tedy i savců, žila spousta tvorů s různě namíchanými starobylými i novými znaky. V případě savců, někdy v permu žila pestrá sebranka „savcovitých plazů“ a „plazovitých savců“ a čert ví čeho ještě. Je velmi obtížné říci, kdy vlastně došlo ke vzniku savců, a která z četných fosilií je tím prvním správným a pravým savcem. Vtip spočívá v tom, že fylogenetické linie nějaký ostře ohraničený počátek nemají, záleží jen na nás, kde formálně určíme začátek dejme tomu savců.
Neobyčejnou pestrost savcovitých tvorů kolem báze savčí linie dokládá i nový nález zatím nejstaršího známého ptakořitního savce.
Tým paleontologů pod vedením Tima Riche z Museum Victoria v Melbourne během vykopávek na jižním pobřeží australského státu Victoria objevil ve vrstvách z období křídy 115 miliónů let starou spodní čelist malého ptakořitního savce velikosti rejska a vědecky ji pojmenoval Teinolophos trusleri. Samotný nález se změnil ve velké překvapení, když se ukázalo, že Teinolophos měl tzv. sluchové kůstky připojené ke spodní čelisti, což je původní starobylý stav. Dnešní ptakořitní savci, ptakopysk a ježura, vačnatci a všichni placentální savci mají sluchové kůstky způsobně od spodní čelisti oddělené a ve středním uchu.
Předci savců mají jen jednu sluchovou kůstku, třmínek (stapes). U savců přenášejí zvuk ve středním uchu celkem tři. Kde se vzaly ty dvě další? Sluchové kůstky savců se vší pravděpodobností pocházejí z drobných kostí, které původně vytvářely kloub spodní čelisti. Čelistní kloub savců dnes tvoří kosti squamosum a jediná kost spodní čelisti, dentale. Z původní plazí kosti quadratum vznikla kovadlinka (incus) a splynutím kostí articulare a praearticulare kladívko (malleus).
Až dosud se přepokládalo, že ke komplexní změně morfologie ucha a ke vzniku řetězu sluchových kůstek od bubínku ke vnitřnímu uchu došlo jen jednou, na počátku linie vedoucí ke všem dnešním savcům. Nově objevený Teinolophus tuhle představu smetl ze stolu. Podle všeho vzniklo nové uspořádání středního ucha minimálně dvakrát nezávisle. Jednou u linie vačnatců a placentálních savců a podruhé u linie ptakořitných, přičemž tyto linie se pravděpodobně rozešly někdy na konci triasu před zhruba 200 milióny let. Ten kdo si vsadí, že se ve skutečnosti kůstky středního ucha u ptakořitných a ostatních savců ve svém uspořádání a ontogenetickém vývoji v detailech liší, má slušnou šanci na výhru.
Jak je možné, že k tomu mohlo dojít? Zase takový zázrak to není. Kost angulare, ze které je u nás tympanicum, kostěný prstenec v němž je napnut bubínek, byla u primitivnějších savcovitých plazů podle všeho spojená s bubínkem a zároveň stále i se spodní čelistí. Když se vytvářel savčí čelistní kloub z kostí squamosum a dentale (přičemž se zdá, že někteří savcoplazi měli vlastně čelistní klouby dvojité), tak se postupně kloubní a podpůrné čelistní kůstky uvolnily ze své původní role a nabídly se tak do služeb evoluce. Vzhledem k jejich příhodné poloze není nakonec zase tak divné, že byly nejméně dvakrát využity ke stejnému účelu.
Celá záležitost hezky ukazuje, jak se dnešní savci postupně vynořili z mnoha pestrých podivně poskládaných forem a evoluce se zase jednou představuje jako ušmudlaný kutil v montérkách, na koleně pracující s tím, co je po ruce.
Pramen: Science 307(5711): 910-914.
Diskuze:
