P. Josef Slavíček, kolem r. 1930. Ateliér Jan Lochman ve Frenštátě p. R. Archiv Muzea Novojičínska.

Josef Slavíček (* 3. 1. 1866 Milkov, okr. Prostějov; † 6. 11. 1944 Frenštát pod Radhoštěm) byl český katolický farář, přírodovědec, archeolog, národopisec, muzeolog a kurátor muzea v Prostějově. V okruhu jeho širokých zájmů byla mimo jiné také botanika, numismatika a hodinářství. Pamětní deska na budově fary v obci Libhošť připomíná, že zde v letech 1901-1930 působil P. Josef Slavíček, archeolog, geolog, národopisec. Jako národopisec a muzeolog Slavíček nasbíral za svůj život tisíce předmětů. Geologii a paleontologii se věnoval pouze v letech 1901 – 1911, publikoval dvě práce a z jeho geologicko-paleontologických sbírek se u nás dochovala jen malá část. Tyto Slavíčkovy aktivity byly na počátku 20. století ojedinělé v rámci celého Rakousko-Uherska. V té době se Slavíček svým výzkumem souvků, jejich původu a fosilního obsahu, zařadil na přední místo v celoevropském kontextu (pozn.: souvek lze definovat jako horninovou částici (klast) transportovanou činností ledovce).

S výzkumem paleontologického obsahu souvků na Novojičínsku Slavíčka o dva roky předešel MUDr. et RNDr. h. c. Mauric Remeš (* 21. 7. 1867 Příbor; † 19. 7. 1959 Dvorce, okr. Bruntál). Remeš, který se později stal významným paleontologem, se výzkumu souvků věnoval od roku 1898 do roku 1907.

Slavíček sbíral od roku 1901 v okolí Libhoště pazourky a studoval v nich fosilie. Za tři roky měl sbírku 2 500 pazourků. V seznamu zkamenělin byly zastoupeny téměř všechny skupiny mořské křídové fauny, např. mechovky, koráli, živočišné houby, ostnokožci, ramenonožci, lilijice, červi, korýši, měkkýši a dokonce obratlovci. Slavíček si byl vědom mimořádné vzácnosti této sbírky, neboť – jak napsal v roce 1905 – má „…po úmorné tříleté práci…sbírku, která jest vzácností v Rakousku.“ V roce 1905 daroval sbírku pazourků Moravskému zemskému muzeu v Brně. Dnes je sbírka považována za ztracenou. Dochovala se pouze zpráva o věnování v muzejním časopise z roku 1905.

Fara v Libhošti. Foto: Miroslava Uhlířová, 2020.

Pamětní tabule na budově libhošťské fary. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Slavíček správně určil severský původ zkamenělin v pazourkových souvcích (nazýval je eratické pazourkové valouny) a způsob, jak se k nám pazourky dostaly. Slavíček zastával dnes obecně přijímanou ledovcovou teorii o působení kontinentálního ledovce v dobách pleistocenních (v tehdejší terminologii diluviálních) zalednění. Tehdy to nebylo zcela obvyklé. Řada vědců zastávala driftovou teorii, podle níž byly kdysi severní a střední Evropa i severní Amerika zatopeny mořem, z ledovců v polární oblasti se odlamovaly velké kry, které s sebou přinášely souvky a velké bludné balvany a po roztátí je zanechaly na mořském dně. Driftové teorii dávali ještě na počátku 20. století mnozí geologové přednost. Jejím zastáncem byl zpočátku také Remeš.

Kromě fosilií v pazourcích nacházel Slavíček v okolí Libhoště odlišné fosilie zkřemenělých korálů a hub. Předpokládal, že jsou jiného než severského původu. Tím se dostal do vědeckého sporu s Remešem, který se těmito fosiliemi zabýval již dříve a předpokládal jejich severský původ. Později, když v severním Německu nebyl výskyt těchto fosilií srovnatelnými nálezy potvrzen, uvažoval Remeš o jejich původu v Horním Slezsku v oblasti kolem Opolí (tehdy německé Oppeln, dnes Opole v Polsku).

Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Slavíček dokázal odlišit křídové fosilie korálů, hub aj. v pazourkových souvcích, které správně považoval za souvky nordického původu, od rovněž křídových fosilií zkřemenělých korálů a hub. Slavíček v roce 1906 Remešův názor o jejich vzdáleném původu vyvrátil tím, že objevil místo jejich původního výskytu. Šlo o dnes již neexistující lomy v Klokočově. Remeš v roce 1907 uznal správnost Slavíčkova názoru. Slavíček se tak v tehdejším Rakousko-Uhersku dostal na přední místo výzkumu fosilního obsahu souvků na Moravě. Má prvenství v rozlišení různých druhů souvků podle jejich vzdáleného či lokálního původu.

Jako vesnický farář byl Slavíček zatížen každodenními povinnostmi. Se skromnými prostředky, které měl pro své výzkumy k dispozici, vykonal obdivuhodné dílo. Z jeho sběrů v roce 1911 určil Friedrich Trauth 32 druhů korálů, z toho 14 druhů dosud nepopsaných. Slavíčkova sbírka, zejména zkřemenělých korálů, je v Přírodně-historickém muzeu ve Vídni. Malá část sbírky je rozptýlena v českých muzeích.

Dalo by se očekávat, že po více než 110 letech od ukončení Slavíčkových geologicko-paleontologických výzkumů nelze o těchto mnohokrát popsaných věcech nalézt nic nového. Přesto se tak stalo. Počátkem roku 2020 upozornil autora dnes již nežijící pan Oldřich Sobek z Libhoště na fotografie pořízené Josefem Slavíčkem, které objevil na libhošťské faře. Fotografie pocházejí z let cca 1905 – 1911. Nacházejí se v Pamětní knize farnosti Libhoště založené v roce 1883 farářem Ondrouškem.

Jedná se o 18 fotografií velikosti 9 x 9 cm. Fotografie jsou nalepeny po šesti na třech stranách. Je to 10 fotografií pískoven, v nichž Slavíček sbíral pazourkové zkameněliny, 6 fotografií lomu v Klokočově (naleziště zkřemenělých hub a korálů) a 2 fotografie zkřemenělých korálů z Klokočova. Fotografie dokumentující Slavíčkovy výzkumy jsou opatřeny Slavíčkovými poznámkami. Jsou cenné zejména tím, že zobrazují dnes již neexistující pískovny a lomy. Pořízení fotografií bylo autorovi umožněno díky vstřícnosti duchovního správce římskokatolické farnosti v Libhošti P. Mgr. Dušana Zeliny.

Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852) mají lomy v Klokočově název Lomniska a na svém východním a západním okraji jsou označeny jako SandsteinBr. – Sandsteinbruch, pískovcový lom. Dnes je v prostoru zaniklých lomů pastvisko. Prolákliny, trávou zarostlé kameny a různé odstíny vegetace jsou patrnými pozůstatky po těžbě kamene.

Pískovcové lomy v Klokočově na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852). Zobrazeno cca 2,8 x 1,2 km. WWW oldmaps.geolab.cz

Pohled od kóty 354 ve směru na jihozápad, v němž se v délce jednoho kilometru rozkládaly klokočovské lomy. V pozadí uprostřed Libhošťská hůrka. Foto A. Uhlíř, 2021.

Mezi fotografiemi lomů je jeden snímek označen jako „část lomu v Klokočově“ s detaily, které umožňují nalézt místo pořízení fotografie. Západní okraj klokočovských lomů byl poblíž kóty 348, asi 250 m ve směru na severozápad od sochy Jana Sarkandera. Odtud se lomy původně táhly v délce cca 1000 metrů směrem na severovýchod až k nejvyššímu bodu, ke kótě 354. Počátkem 20. století byla v provozu jen část lomů. V roce 1907 započalo jejich zasypávání. Na Slavíčkově fotografii, pořízené pravděpodobně kolem roku 1905, jsou nad stěnou lomu v pozadí vlevo na poli snopy a vpravo je dřevěná konstrukce měřičské věže (triangulační věž) označující geodetický bod. Podle svazků obilí fotografie vznikla v létě, v době žní. Geodetickým bodem je nadmořská výška, tedy kóta 354. Osvětlení lomu a stíny odpovídají slunečnému dni a vysokému postavení Slunce na obloze. Fotografie představuje pohled ve směru na severozápad na kótu 354.

Části lomu v Klokočově. Na levé fotografii v pozadí vlevo snopy, vpravo dřevěná konstrukce měřičské věže (kóta 354). Pod fotografiemi Slavíčkův výčet nových druhů klokočovských korálů. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Zkřemenělé korály z Klokočova na Slavíčkových fotografiích. Pod fotografiemi Slavíčkovy poznámky. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

První strana Slavíčkovy rukopisné studie o pazourku. Archiv Muzea ve Frenštátě p. R. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Dosud takřka neznámá byla Slavíčkova práce o pazourku, jeho vzniku a vzniku fosilií v pazourku. Práce vznikla kolem roku 1909. O její existenci se vědělo. V roce 1993 ji zmínil Oldřich Tabášek v publikaci o paleontologické sbírce P. Josefa Slavíčka. Nikdo se však Slavíčkovou prací o pazourku blíže nezabýval. Nepředpokládalo se, že by taková práce faráře, který byl v regionu známý především jako národopisec, mohla mít nějaký význam. Slavíčkův rukopis se nachází v Muzeu ve Frenštátě p. R. jako položka 10 fondu Páter J. Slavíček (inv. č. 2835) pod názvem Rukopis studie p. Slavíčka o vzniku pazourkových zkamenělin. Torso. 21 listů formátu A5. Původně bylo v názvu ještě uvedeno a později přeškrtnuto S věnováním své sestře Františce Slavíčkové. Autor rukopis v Muzeu ve Frenštátě p. R. v lednu 2020 ofotografoval. Slavíčkovu studii o pazourku zřejmě poprvé uveřejnily jako faksimilii rukopisu Souvky Plus, nepravidelně vycházející e-zpravodaj určený pro kruh zájemců o souvkovou tematiku v moravskoslezské oblasti. Čtyřiceti dvou stránková studie vyšla rozdělena na tři části po 14 stranách ve vydáních Souvků Plus z dubna, června a prosince 2021. Spolu se závěrečnou částí byl uveřejněn komentář Slavíčkovy práce, její kritické zhodnocení z dnešního pohledu od RNDr. Z. Gáby.

Slavíčkův přehled v problematice je obdivuhodný. Ještě dnes je geneze pazourku známa spíše v hrubých rysech a průběh všech fyzikálních a chemických procesů známe jen málo. Mnohé otázky se řeší jen na úrovni hypotéz. Význam Slavíčkovy práce je hlavně v tom, že shrnuje názory na pazourek a jeho vznik známé na začátku 20. století. Kromě toho zmiňuje vývoj těchto názorů v 19. století. Do problematiky geneze pazourku vnikl Slavíček ve své době u nás nejhlouběji. Pazourkovou problematiku popsal důkladněji, než např. práce o pazourku Otto Wetzela publikovaná více než půl století od Slavíčkovy studie.

Slavíčkův rukopis nemá titul ani závěr. Práce je nedokončena, ale přesto unikátní. Slavíčkovým záměrem jistě bylo studii publikovat. O důvodech, proč se tak nestalo a proč text není dokončen, se dnes lze jen dohadovat.

Literatura

GÁBA, Z. – PEK I. (1999): Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti, Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku, Šumperk.

GÁBA, Z. (2021): Komentář k rukopisu P. Josefa Slavíčka o genezi pazourků, Souvky Plus prosinec 2021, s. 37-40 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20211201065533/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_13.pdf&original=souvky_2021_12_plus.pdf (stav k 1. 12. 2021).

REMEŠ, M. (1899): O zkamenělinách bludných balvanů z okolí Příbora, První výroční zpráva Klubu přírodovědeckého za správní rok 1898, Prostějov, s. 5-10.

REMEŠ, M. (1904): Zkameněliny bludných balvanů z okolí Příbora, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1903, ročník VI., Prostějov, s. 107-116.
REMEŠ, M. (1907): Erraticum a jeho zkameněliny v poříčí Odry na Moravě, Zvláštní otisk z Věstníku přírodovědeckého v Prostějově za rok 1907, ročník X., Prostějov.

SLAVÍČEK, J. (1905): Zkameněliny bludných pazourkových valounů od Libhoště u Příbora, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1904, ročník VII., Prostějov, s. 79-84.

SLAVÍČEK, J. (1906): Starší třetihory na Novojicku, Zvláštní otisk z Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově, ročník IX., Prostějov, s. 3-12.

SLAVÍČEK, J. (kolem 1909): Vlastnoruční rukopis bez nadpisu o pazourku, procesu jeho vzniku a vzniku fosilií v pazourku, Archiv Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm, inv. č. 2835, 42 s., dostupné na:

Souvky Plus duben 2021, s. 11-34 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20210411074811/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_6.pdf&original=souvky_2021_04_zvlastni_vydani.pdf (stav k 11. 4. 2021).

Souvky Plus červen 2021, s. 9-22 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20210608104128/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_7.pdf&original=souvky_2021_06_plus.pdf (stav k 8. 6. 2021).

Souvky Plus prosinec 2021, s. 23-36 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20211201065533/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_13.pdf&original=souvky_2021_12_plus.pdf (stav k 1. 12. 2021).

SOBEK, O. (2001): Josef Slavíček – kněz, národopisec, paleontolog, geolog, archeolog, Poodří - časopis obyvatel horní Odry 2, Společnost přátel Poodří, Ostrava, s. 8-10.

SOBEK, O. a kol. (2001): Josef Slavíček – Život a dílo, Osvětová beseda v Libhošti, Libhošť.

TABÁŠEK, O. (1993): Paleontologická sbírka P. Josefa Slavíčka, Muzejní a vlastivědná společnost ve Frenštátě pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm.

TRAUTH, F. (1911): Die oberkretazische Korallenfauna von Klogsdorf in Mähren, Zeitschrift des Mährischen Landesmuseums, XI. Band, 1/2 Heft, Mährische Museumsgesellschaft, Brno, s. 85-192.

UHLÍŘ, A. (2019): Mauric Remeš a Josef Slavíček jako průkopníci výzkumu fosilií v souvcích z okolí Příbora, Měsíčník města Příbora 12, Příbor, s. 23-24.

UHLÍŘ, A. – FRYČ, D. (2021): Zaniklé lomy v Klokočově, Měsíčník města Příbora 5, Příbor, s. 19-20.

UHLÍŘ, A. (2021): Der Beginn der Forschung an Geschiebefossilien im ehemaligen Österreich-Ungarn, Geschiebekunde aktuell, Heft 3/2021, Gesellschaft für Geschiebekunde e. v., Hamburg, Hamburg/Greifswald, s. 96-99.

WETZEL, O. (1968): Feuerstein – der Stein der Steine, Wanderndes Museum Schleswig-Holstein, Heft 2, Neumünster.