Zde je Rhodos, zde skákej! Předveď to tady, a ne kdesi daleko! Je to jasné jak facka, jak už taková mravoličná rčení bývají. Ale kde se to vzalo a jak se tam přimotal zrovna ostrov Rhodos na jihovýchodě Egeidy?

Napřed mě to netrápilo, protože výchovná úsloví nemusím. Navíc je to latinsky, takže jsem to považoval za jednu z četných banalit pozdní římské antiky. Občas se mě někdo zeptal, jaký je toho pramen, a já svou nevědomost omlouval tím, že je to nejspíš něco pozdního. Postupně však ve mně hlodala pochybnost. Přece jenom je v tom jakýsi vtip. A dostal se tam ten Rhodos jenom proto, že ho latiníci oblibovali? Tak jsem se pokusil tento problém pojednat zodpovědně a metodicky.

Skok do dálky. Kolíky pod skokanem označují předchozí skoky. Vpravo ho pobízí trenér (oblečený). Řecká černofigurová malba na atickém kylixu (picí misce) pro etruské prostředí, 540 před. n. l. British Museum. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Kritické zkoumání

Problém je už s tím skákáním. Optická představa významu úsloví asociuje skok vysoký, když si někdo slovy vyskakuje výš, než dokáže reálně předvést. Jenže o takové disciplíně jsem žádné antické svědectví nenašel. Od řecké archaické doby po římskou pozdní antiku se patrně skákalo jenom do dálky, a to ještě trochu jinak a složitěji, než jak to známe z naší doby, odhazovali přitom závaží (viz článek Olympijské hry a jejich proměny). Základem metafory tedy bylo, jak daleko doskočil.

Průběžné výsledky pokusů o literární rešerši nabádaly ke krajní opatrnosti. Pokud jde o sport, tak ze Rhodu pocházel jistý Diagorás, vítěz v boxu při 79. olympijských hrách (464 před n. l.), tedy v rané klasické době. Byla to celá boxerská dynastie, docela slavná už v antice, pak znovu v umění 19. století. Ale o skákání nic. Drtivá většina zmínek o Rhodu se týká úplně jiných věcí, často ve spojitosti s Afrodítou. Bodejť ne, mytologicky je to ostrov Héliův a právě Afrodíty, která po svém zrození z mořské „pěny“ vyplavala kus dál, na pobřeží Kypru, viz článek Hésiodova Theogonie. Dokonce není vyloučeno, že možná (taky) na Rhodu. Drsní řečtí Dórové, kteří ostrov kdysi kolonizovali, tady značně zjihli.

Texty z pozdější antiky se pro změnu soustředí na víceméně fantazijní popisy kolosální sochy Hélia z rané helénistické doby (kolem 300 před n. l.). Ta tam opravdu stála, i když to vydržela jen necelých 70 let, její kolosální zbytky po zemětřesení pak ležely na místě až do arabského přepadu v 7. století n. l., takže probouzely fantazii. Jedno z legendárních umístění této sochy turisté dodnes hojně obdivují, je to přece jeden ze sedmi divů světa, tedy z výčtu prestižních objektů pozdně helénistické a římské turistiky; občas spíše pouze virtuálních cílů, navštěvovaných rolováním papyru. Nejspíš to byla obludnost, stojící malinko jinde, ale to je jiné téma.

Protože věci raději vidím na vlastní oči a místa si radši prošlapu a osahám, tak jsem už v devadesátých letech přikročil k fyzické prospekci přímo na Rhodu. Dokonce dvakrát, neboť to je lépe než jednou.

Malá socha koupající se Afrodity, známá jako Přikrčená Venuše (Crouching Venus). Dekorativní dílko z 1. století před n. l. na motivy Doidalovy (nikoli Daidalovy) helénistické sochy z 3. století před n. l. Takovéto plastiky zdobily nymfaia (vodní zákoutí) soukromých i veřejných zahrad. Archeologické muzeum na Rhodu, 4685. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Zbytky helénistického Afrodítina chrámu na Rhodu, asi kolem roku 200 před n. l. Kredit: sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Na ostrově jsem žádný antický stadion nenašel, fyzicky ani literárně. Dokonce se zdá, že povaha místa byla a je výrazně jiná než sportovní. Prohlídky Archeologického muzea na Rhodu, fyzické a později i virtuální, nalezly mezi obrovským množstvím exponátů pouze jedno drobné vyobrazení sportovce, a to diskobola, viz tady, zato různých podob Afrodíty tam je habaděj. A v dalších archeologických muzeích a areálech na ostrově ani ťuk. Dodatečná virtuální revize v kyberprostoru sice objevila stadion, jenže novodobý, po Diagorovi se pouze jmenuje, viz tady. A v moderní části města nové sousoší Diagorova boxerského klanu. A to je všechno. O skocích nic, ani památka. Kde tedy dotyčný skákal?

Demytologizace

Jsem nakloněn demytologizaci oběžných motivů, které prorůstají popularizací a dokonce i mnoha učebnicemi jako metastáze zatuchlosti. Volají po kritickém přístupu.

Římská freska z Pompejí (Casa del Re di Prussia), scéna z nevěstince hrubšího zrna, 69-79 n. l. Muž se tváří, že sleduje spíše latinský nápis na zdi: LENTE IMPELLE. „Strč pomalu“. Archeologické muzeum v Neapoli, Inv. č. 27690. Kredit: WolfgangRieger, Wikimedia Commons. Public domain.

Výše jsem představil negativní výsledky pátrání. Šťastná náhoda mě však přivedla k textu, který vše vysvětluje zcela přirozeně. Je to článek s názvem P. S. v knížce Emanuela Frynty Závratné pomyšlení, původně vlastně dopis vysvětlující pokroky pedagogiky. Asi se máme ptát spíše na to, jak dotyčný skákal. Prý to nebylo do výšky, ba ani do dálky. Frynta cituje skoro dvě století starý český překlad původní antické legendy, tudíž necenzurované znění, které před námi novější mravoliční didaktici tají. Stojí to za delší citát:

Rozdíl básníře a hrdiny.

Jináč trest za řeči smělé při víně.

Zasloužilý kupec jeden thébánský po vykonání plavby morské domu se navrátiv, něžnostem choti své vší mocí odpíral. I vidouc, jak žádostivosti její nenásleduje, tázala se družka jeho, jak tomu srozuměti.

„Zemdlen jsem dalekou cestou svou,“ odvece zdráhavec a bez meškání do hostince k tovaryšům svým se odebral.

Tam pak při víně chlubivou řečí mnohé své skutky vynášeje zejména tím se chvástal, že na Rhodu ostrově sedmero statných … (místo toto jest pro porušenost nečitelné) za jedinou noc obskákal.

Kupcová však obezřeteldená za slaupovím skryta s aupěnlivou péčí slova ta chotě svého vyslechla. I podivila se náramně, že by v cizích krajích takové dílo svedl, jehož doma nikdá poříditi nemohl. Avšak nehlesnauc ani, v tajnosti opět domů se odebrala a stavíc se spící, návratu muže svého vyčkala.

A když pak kupec, obmyslnosti její na žádný způsob netuše, do lůžka manželského podle ní uléhal, „Hic Rhodus, hic salta!“ strašlivým hlasem zvolala. („Zde máš Rhodus, zde skákej!“ – Rhodus pak po česku co Růžovej ostrov, Roseninsel vyjádřiti se může.)

I vyskočil kupec, aučinkem těch slov jakoby za chřtán uchvácený, a z auleku se probrav, vzlykati počal nad nemaudrostí svau. A důmění pokornosti před chotí svau učiniv, v slzách přislíbil chvástavosti své budaucně v auplnosti se vystříhati.

Frynta hned dodává:

To znamená, že ještě knížka, kterou v roce 1826 „Vlastenecké mládeži obětuje Překladatel“, ponechává historku v její původní, nevýchovné podobě. Nebo jinak výchovné. Nám byl už příběh předkládán v takovém zpracování, že se nám rčení „Hic Rhodus, hic salta!“ stalo jednoznačným nástrojem mravního poučení. Nám zůstanou ta slova navždycky spojena s představou skoku vysokého, ušlechtilého atletického zápolení a vůbec kalokagathie. Umožnil to nepochybně rozvoj a pokrok pedagogiky, která od těch dob jistě i celou řadu dalších nechutností antiky přepracovala v duchu pokroku.

Takže je to jasné, i když jinak, než jsme čekali. Klíčem ke každé adekvátní interpretaci je správné určení žánru, ať už textu nebo skoků. Kupec, ač patrně zámožný, se na ostrově Rhodu spokojil s levnější kategorií. Žádná hetéra, tedy nóblovější kurtizána, by mu totiž takovou promiskuitu netrpěla. Musely to být pornai (sg. porné), jaké mohl vyhledat nejspíš v okolí přístavu. To byla jiná liga. Skákal tedy někde v blízkosti místa, kde se turisté houfují kvůli zmizelému kolosovi.

Zpátky k pramenům

Prostou reflexí problému – ba ani úspěšnou demytologizací – se nemáme spokojit. Nová doba přeje meta-pohledům, prý reflexím 2. řádu, včetně třeba meta-filosofie, tedy uvažování o filosofii. Ona i tradiční pravidla zacházení s citacemi vyžadovala najít latinský nebo řecký zdroj citovaného českého překladu. K dohledání originálního pramene jsem ještě neměl k dispozici elektronické prostředky, navíc to ani s nimi není prosté, pokud neznáme přesný tvar užitých řeckých slov.

Nejprve bylo nutno ověřit pramen, který Frynta cituje. Navíc v naději, že tam třeba bude odkaz na zdroj. Díky Národní knihovně to bylo nečekaně snadné, Kastránkova kniha z roku 1826 byla k dispozici už za měsíc, dokonce původní vydání. Leč ouvej! Ono tam je něco jiného, než Frynta uvádí, totiž mravně cenzurovaná verze příběhu. Vlastně asi ne cenzurovaná, ale nejspíš správná. Byl Emanuel Frynta (1923-1975) podvodník? Nebyl. Jen jsme chybně určili žánr. Je to parodie, přesněji perzifláž, původně psaná pro potěšení těžce nemocného kamaráda.

Obrozenecká kniha si na kritické parametry moc nepotrpěla, nicméně pohled na ostatní příběhy jasně ukazoval na Ezopovy bajky. Ono vlastně stačilo zeptat se kteréhokoli znalce Ezopa (Esopa, Aisópa). Jenže předem nešlo vědět, že zrovna jeho, a ne třeba znalce Cicerona, Ovidia a Vergilia.

Výše pojednaná pátrání se odehrávala v devadesátých letech. Od té doby prodělaly informační technologie nevídaný rozvoj v duchu pokroku, takže si to kdokoli může najít na české Wikipedii: „Zde je Rhodos, tady skákej“, odpověď člověku, který slibuje, co by dokázal jinde; z Esopovy bajky. Mám dojem, že dovětek „z Esopovy bajky“ tam není moc dlouho.

Ilustrace k Ezopově bajce o chvástalovi, 1480 n. l. Medicejský kodex, řecký text. New York Public Library. Kredit: Atlasowa, Wikimedia Commons. Public domain.

Anglická Wikipedie upřesňuje, že známá fráze vznikla z latinského překladu jedné Ezopovy bajky, kterou přesně alokuje a referuje.

Nejpodrobnější je ovšem německá Wikipedie, z níž se lze poučit o rukopisných verzích řeckého textu i o původu latinského překladu. Pořídil jej až kolem roku 1500 Erasmus z Rotterdamu.

Pramenem latinského překladu je tedy důstojně starý text s kořeny v řecké archaické době, i když definitivně zapsaný až v době helénistické. Takže na závěr lze ocitovat původní pramen, totiž Aisópos (latinsky Esopus, česky Ezop), Bajka 33 ed. Perry (51 ed. Chambry), v překladu Václava Bahníka, ověřeném podle moderního kritického vydání řeckého originálu:

Chlubivý závodník. (Doslovněji: Chvástavý pětibojař)

Jeden pětibojař, kterému jeho spoluobčané stále vytýkali, že je zbabělý, odešel do ciziny, a když se po nějaké době vrátil, vychloubal se a tvrdil, že se vyznamenal v mnoha městech, na Rhodu že se mu podařil dokonce takový skok, na jaký se nezmohl žádný olympijský vítěz. Dosvědčit to prý může každý, kdo u toho tenkrát byl, jestli sem náhodou přijede. Kdosi z posluchačů ho přerušil a vyzval ho: „Milý příteli, jestli je to pravda, nepotřebuješ žádné svědky; tady je Rhodos, tady skákej!“ (Αὐτοῦ γὰρ Ῥόδος καὶ πήδημα. – Autú gar Rhodos kai pédégma!)

Tato bajka ukazuje, že lze-li něco dokázat skutkem, je o tom každá řeč zbytečná.

Dovětek bajky je velice povzbudivý i v konfrontaci s novodobou sofistikou, podle níž záleží spíše na tom, jak se co nazve. Není nad doklad skutkem, i když si řečníci řeční, jak jim libo.

P. S.

Výše jsem popsal průběh zkoumání od 90. let minulého století po nedávnou dobu. Přiznávám, že většinu toho času jsem se věnoval úplně jiným věcem, na Rhodu jsem nebyl kvůli tomu a Fryntovu knížku jsme roku 1993 doma pořídili kvůli vtipným povídkám a básničkám. Dneska mě ale napadlo:

Co když Emanuel Frynta (navzdory zavádějícímu odkazu na dílo Kastránkovo) kongeniálně pochopil nezachované původnější zdroje této bajky? Nedaly by se někde vypátrat?

Literatura

Emanuel Frynta: P. S. v Závratné pomyšlení. Praha: Český spisovatel 1993, s. 185n.

František Jan Kastránek: Výbor ze spisovatelův řeckých. I. Prostomluva. Jičín: Kastránek 1826.

Svět ezopských bajek. Přeložil Václav Bahník. Praha: Antická knihovna 1976; s. 125n.

Fotogalerie Archeologického muzea na Rhodu v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Poznámka redakce

Pokud se Vám na tomto článku, vzhledem k datu jeho vydání, něco nezdálo, musíme Vás zklamat. O apríl nešlo. Datem zveřejnění vypršela platnost pouze posledních dvou vět/otázek článku.