Okraj ledovce Hiawatha, kde se nacházejí stopy impaktu. Kredit: Pierre Beck.

V roce 2015 americká agentura NASA při operaci Operation IceBridge v Grónsku zkoumala pomocí leteckých radarů tloušťku ledu. Během měření narazili na velký impaktní kráter, který se skrývá na severozápadě Grónska, asi kilometr pod ledem a má průměr cca 31 kilometrů. Vyhloubit ho měl dopad kovového meteoritu o velikosti zhruba 1,5 km. Tak velký kráter a ještě ke všemu pod ledem, to je doslova magnet na záhady. Vědeckého ražení, pochopitelně.

Gavin Kenny. Kredit: Fullbright.

Jedna z velkých záhad kráteru, který dostal jméno Hiawatha, souvisí s jeho stářím. Někteří odborníci spojovali kráter se zvláštním ochlazení na konci nejmladší doby ledové, s obdobím mladšího dryasu, asi před 13 tisíci let. Všichni lačnili po tom, aby zjistili, jak je kráter Hiawatha vlastně starý. Nebylo to ale jednoduché.

Samotný kráter je překrytý masou ledu a je pro nás prakticky nedostupný. V oblasti kráteru ale teče voda z tajícího ledovce, která vynáší na povrch oblázky a další typy sedimentů, které obsahují stopy impaktu. Jde o písek z částečně roztavených hornin a kameny, které obsahují šokové krystaly zirkonu, tedy doslova otisky dávného nárazu.

Topografie kráteru Hiawatha. Kredit: NASA's Scientific Visualization Studio / Wikimedia Commons.

Geochemik Gavin Kenny ze švédského muzea Naturhistoriska riksmuseet ve Stockholmu a jeho kolegové datovali objevené stopy impaktu pomocí dvou nezávislých metod radioizotopového datování, které jsou založené na odlišných izotopech. Stáří šokových krystalů zirkonu zjišťovali pomocí datování uran-olovo (U/Pb), zatímco u písku se stopami tavení použili datování argon-argon (⁴⁰Ar/³⁹Ar). Obě metody dospěly ke shodnému výsledku. Jde o stopy kosmického nárazu, k němuž došlo před 57,99 miliony let, tedy na sklonku, ale nikoliv na samotném konci období paleocénu.

Datování je přesvědčivé, i když nějaké pochyby se jistě vždy najdou. Je-li zjištěné stáří kráteru Hiawatha správné, tak to znamená, že kráter nijak nesouvisí s (mnohem) mladším dryasem. V případě tohoto chladného výkyvu na konci nejmladší doby ledové se z nějakého nepochopitelného důvodu neustále vrací umanutá myšlenka, že šlo o důsledek pádu nějakého kosmického tělesa. Takže, opět ne.

Datování kráteru Hiawatha zároveň zřejmě nesouvisí ani s horkou epizodou PETM (Paleocene-Eocene Thermal Maximum), náhlým a samozřejmě ne zcela jasným oteplením, k němuž došlo cca před 56 miliony let. Máme tu tedy kráter – a ne zrovna malý – který nedokážeme spojit s nějakými klimatickými výkyvy, a co je ještě zajímavější, ani s žádným pořádným vymíráním. Záhada pokračuje.

Video: METEORITE IMPACT CRATERS - Interview with Dr Gavin Kenny (NRM Stockholm)

Video: Breaking the Ice Age | Gavin Kenny

Literatura

Science News 9. 3. 2022.

Science Advances online 9. 3. 2022.