Ultra-rychlý rádiový záblesk z kulové hvězdokupy. Kredit: Daniëlle Futselaar/ASTRON.

V posledních letech se ve vesmíru objevilo hned několik pozoruhodných záhad, s nimiž si vědci zatím příliš nevědí rady. Náležejí k nim i rychlé rádiové výtrysky FRB (Fast Radio Bursts), čili krátká a zároveň velmi intenzivní rádiová zařvání, která slyšíme z hlubokého vesmíru. Už jsme jich detekovali celou řadu, ale bohužel se zdá, že se s každým novým pozorováním a výzkumem tahle záhada prohloubí. Rychlým rádiovým zábleskům stále nerozumíme a možná nám uniká něco podstatného.

Franz Kirsten. Kredit: F. Kirsten.

V tomto pozoruhodném trendu pokračuje i nový výzkum mezinárodního týmu, který vedl Franz Kirsten ze švédské Chalmers University of Technology. Nedávno detekovali další rychlé rádiové záblesky – a nestačili zírat. Jsou tak odlišné od doposud známých, že možná představují celou novou třídu těchto signálů. Nové signály jsou asi tak milionkrát kratší, než je u rychlých rádiových záblesků obvyklé, což naznačuje, že jich možná veliké množství doposud přehlížíme. Další pozoruhodností je, že přiletěly z oblasti, odkud by je prakticky nikdo nečekal.

Jde o rádiové signály z prostoru souhvězdí Velké Medvědice, které byly detekovány v lednu 2020. Badatelé k tomuto výzkumu využili radioteleskopy sítě European VLBI Network, s jejichž pomocí stopovali rádiový výkřik k jeho zdroji. Ukázalo se, že přilétl z okraje spirální galaxie Messier 81, která je od nás vzdálená asi 12 milionů světelných let. Na první pohled to vypadá impozantně, ale většina rychlých rádiových výtrysků přilétá z mnohem větších vzdáleností, nezřídka i v řádu miliard světelných let.

Elegantní spirální galaxie Messier 81. Kredit: Ken Crawford / Wikimedia Commons.

Kirsten s kolegy dokonce zjistili, že zmíněný ultra-rychlý rádiový záblesk pochází z kulové hvězdokupy, tedy z hustě uspořádaného hejna starých hvězd. To je pro doposud známé rychlé rádiové výtrysky zcela netypické. Obvykle je opak pravdou. Mezi hlavními podezřelými z produkce rychlých rádiových záblesků jsou magnetary, tedy pulsary s extrémními magnetickými poli. Jenomže kulová hvězdokupa je místo, kde byste magnetar rozhodně nehledali.

Kde se tedy vzal ultra-rychlý rádiový záblesk? Kirsten upozorňuje, že se během miliard let evoluce kulové hvězdokupy mohla přihodit řada zvláštních věcí. S kolegy se domnívají, že by původce, detekovaných signálů mohla být hvězda (nebo její pozůstatek) s výjimečnou historií. Pokud jde o magnetar, tak určitě není „obyčejný“ – i když tahle fráze zní dost divně u tak extrémních a vzácných objektů, jako jsou magnetary. V tomto případě mohlo jít o dvojhvězdu s bílým trpaslíkem, který kradl hmotu svému partnerovi. Nevybuchl jako supernova, ale mohl zkolabovat do podoby magnetaru. Něco takového by mělo být zcela výjimečné – ale je to údajně nejsnazší vysvětlení zdroje rychlých rádiových záblesků ve hvězdokupě.

Uvedená hypotéza je ale zároveň dost na vodě. Když se ukázalo, že některé ze signálů tohoto ultra-rychlého rádiového záblesku trvaly jen pár nanosekund, ocitli jsme se zase ve tmě. Tak nesmírně krátký signál by měl pocházet z velice malého tělesa, podle propočtů o průměru snad jen pár desítek metrů – a zároveň nesmírně energetického. Záhada trvá, jen kromě klasických rychlých rádiových záblesků lovíme i jejich ultrakrátkou verzi.

Literatura

New Atlas 27. 2. 2022.

Nature 602: 585–589.

Nature Astronomy online 23. 2. 2022.