Nebudeme vás napínat a prozradíme hned zpočátku, že se o legraci nejedná. Začněme tím, proč „myš“: téměř dokonalý živočišný druh pro studie základního výzkumu (genové manipulace), dobře zavedený model pro studie farmakologické i toxikologické. Krátký generační interval nabízí nejen ekonomické výhody, ale zejména možnost modelovat situace pro veřejné zdraví člověka, které lze v populaci jen stěží studovat – mezigenerační a transgenerační dědičnost, přenos zátěže z rodičů na potomky, zkrátka fenomény, na které bychom u člověka přišli příliš pozdě na to, abychom poznatky dokázali použít.

Biomedicínský model laboratorní myši disponuje extrémně krátkým generačním intervalem a idiopatickou neplodnost lze odhalit již během týdnů. Kredit: Jan Nevoral.

A teď k tomu dojení. Mateřské mléko oplývá aurou výjimečnosti odedávna – superpotravina vybroušená evolucí do dokonalosti! Nicméně, podezíravé oko vědce shledává v mateřském mléce zádrhel. Jedná se o vehikulum, kterým matka předává kojenci vše, čím je sama vystavena a je schopno prostoupit během laktace do mateřského mléka. Není novinkou, že stravovací návyky matky ovlivňují kojence, často vědomě. Nevědomky ale prostupují do mateřského mléka i látky, kterým je matka vystavena bez jejího vědomí – polutantům vnějšího prostředí, kterými mohou být farmaka, toxiny, látky uvolněné z plastů. Tomu bychom se ještě dokázali vyhnout, někdy hůře (léky) někdy snadněji (cigarety) a někdy snad (plastové lahve). Mnohdy jsme ale vystaveni látkám, které jsou ve velmi nízké koncentraci označeny za neškodné. Takovými látkami jsou typicky některé složky plastů (bisfenoly), zpomalovačů hoření, voňavek, mýdel, Jejich použití se reguluje a hlídá tak, aby nám pomáhaly a neubližovaly.

Problém nastává ve chvíli, kdy tyto nízké dávky látek (za jistých podmínek neškodných) začnou ovlivňovat někoho dalšího, abych tak řekl, po „reprodukčním spádu“. Jistě nás napadá plod vyvíjející se v děloze matky. Méně si uvědomujeme úskalí laktace a kojení. Kinetika látek v těle a prostup do mateřského mléka je tak žádoucí znalostí, kdy každá taková látka (léčivá látka, toxin, těžký kov, bisfenol, fytoestrogen) se v tomto smyslu chová jako individuum. Klademe tedy důraz na biomonitoring – změříme látku v krvi matky a v mateřském mléce, vyjádříme poměr a odhadneme riziko pro kojence. U polutantů nové generace (bisfenoly v plastech, parabeny v kosmetice, bromované zpomalovače hoření atd.) velmi pravděpodobně najdeme velmi nízkou koncentraci v krvi a ještě nižší koncentraci v mateřském mléce. Snad bychom si mohli oddychnout, ale skutečnost je jiná…

Václav Rúčka (vlevo) a Jan Nevoral. Kredit: UK, Lékařská fakulta v Plzni.

Znečišťující látky v současné době a ve vyspělých zemích skutečně exponují člověka ve velmi nízkém množství. Jenže i toto množství škodí, jen jinými mechanizmy než toxiny nebo těžké kovy, které zahlcovaly těla našich rodičů a prarodičů ve 20. století. Tyto nízké koncentrace nemají klinické projevy otravy, ale plíživě poškozují mimo jiné zárodečné buňky. A tak dochází k soustavnému poškozování během spermiogeneze a oogeneze (tvorba spermií a vajíček), či až po oplození k poškození kmenových buněk u časného embrya. Výsledkem je snížená plodnost či sterilita, velmi často bez známé příčiny (tzv. idiopatická infertilita). A tady dříme zákeřnost expozice mateřským mlékem! Zárodečné buňky spermií a vajíček jsou založeny už v prenatálním vývoji a gravidita či laktace je citlivým expozičním oknem.

Tak časná expozice polutantům přináší riziko idiopatické neplodnosti, jejíž příčinu nemáme šanci odhalit. Už proto, že zakopaný pes dříme v notně časnější fázi lidského života, než je plodnosti vůbec zapotřebí. I kdybychom nakrásně učinili epidemiologickou studii a sledovali obsah polutantů v mateřském mléce a o dvacet let později reprodukční kondici potomků, došli bychom k závěru, který by byl jistě zajímavý, ale těžko by mohl posloužit jako základ pro prevenci. A tady přichází do světla reflektoru biomedicínský model laboratorní myši, který disponuje extrémně krátkým generačním intervalem a idiopatickou neplodnost lze odhalit již během týdnů.

A proč tedy dojit myš? Z předchozího vyplývá, že mateřské mléko je středobodem problému. Jak rychle probíhá prostup z krevního řečiště matky do mléka? V jakém množství? Jsou tyto látky metabolizované? Jsou tyto metabolity škodlivé anebo neškodné? Pro matku? A pro kojence? To jsou otázky, na které lze rychle odpovědět díky biologickému modelu, který lze podojit, doslova i obrazně.

K dalšímu čtení původní článek: Non-invasive method of obtaining milk from mice using carbetocin, a synthetic analogue of oxytocin - ScienceDirect