Jaký je vlastně svět? Kredit: Tokino / Wikimedia Commons.

Svět kolem nás je náročný. V každém okamžiku vědomí jsme bombardováni ohromujícím množstvím vizuální informace. Toneme v oceánu myriád tvarů, barev a pohybů. Pro náš mozek, podezřele tvarovanou tkáň, kterou v rámci možností ukuchtila evoluce, je to hodně náročné.

Mauro Manassi.

Kredit: University of Aberdeen.

Jak ve svém osvěžujícím článku zmiňují psychologové Mauro Manassi z britské University of Aberdeen a David Whitney z americké University of California, Berkeley, okolní svět je ve skutečnosti změtí neustálých změn jasu, třepotání stínů, mrkání a všudypřítomných pohybů. Hýbou se naše oči, hýbe se naše hlava, hýbe se naše tělo, třeba jen lehce, ale vliv těchto pohybů na zrak je ve skutečnosti dost výrazný. Zkuste si volně přiložit telefon se zapnutým fotoaparátem blízko k oku a sledujte, co se bude dít. Nebo se s takto přiloženým telefonem projděte a natočte při tom video.

Jak to, že nás z toho všeho nebolí hlava nepřetržitě celý den? Jak je možné, že naše realita, kterou vnímáme kolem sebe, není roztřesená, rozblikaná a celkově naprosto nesledovatelná? Ona taková ve skutečnosti samozřejmě je, jako nepřetržitá halucinace. Ale náš mozek, kupodivu, vidí a vnímá pěkně stabilní prostředí, ve kterém se slušně orientujeme.

David Whitney. Kredit: UC Berkeley.

Manassi a Whitney nedávno v mozku narazili na nový pozoruhodný mechanismus, který by mimo jiné mohl vysvětlit i stabilní realitu, co ji vnímáme kolem nás. Přiložená videa pěkně ukazují, jak to zkoumali. V podstatě jde o kolosální podvod našeho mozku na našem vědomí. V mozku totiž máme stroj času, který nás drží 15 sekund v minulosti. Neplatí to samozřejmě doslova a pro všechny situace. Kdybychom například měli 15 sekund zpoždění při reakci na rozpálená kamna, nedopadlo by to s námi dobře.

Mozek, ten starý podvodník, je líný. A snaží si usnadnit práci. Nehodnotí každý vizuální snímek, který naše oči zachytí. Namísto toho detekuje, co jsme viděli během posledních 15 sekund. Pak provádí výpočty jako nějaká organická grafická karta a vyrobí z toho vizuální průměr. Když jsou si objekty kolem nás v průběhu času podobnější než ve skutečnosti, tak nám realita přijde stabilnější a lépe se pozoruje. Mozek nám tak trochu lže. Fakticky nás drží 15 sekund v minulosti, což je daň za neroztřesený a nepřesvícený výhled na svět.

Jak říkají Manassi a Whitney, lidský mozek vlastně prokrastinuje. Zpracovávat každý vizuální snímek by bylo strašlivě pracné. Proto si to mozek usnadňuje. Recykluje vizuální informaci 15 sekund z minulosti. Vnímání okolí je pak efektivnější, rychlejší a hlavně pro mozek méně pracné. Takový šikovný trik ale není úplně zadarmo. Mozek tomu musí obětovat přesnost. Vědci to přirovnávají k využití kaskadérů ve filmech. Sledujete napínavý děj a většinou vám uniknou drobné změny, způsobené tím, že postavu zrovna hraje někdo jiný. Přesnost obětovaná ve prospěch výkonu.

Stroj času v mozku většinou funguje a dělá nám život snesitelným. Někdy se ale stává, že tento mechanismus vede k chybnému hodnocení určité situace, což může mít tragické následky. Jak říkají Manassi a Whitney, lidé by měli myslet na to, že naše rozhodování není striktně založené na tom, co právě vidíme kolem sebe, ale že v tom může hrát roli, co jsme viděli během uplynulých 15 sekund.

Video: An Illusion of Stability

Video: Visual (In)stability

Literatura

Conversation 26. 1. 2022.

Science Advances online 12. 1. 2022.