Delfy patří k nejznámějším svatyním antického Řecka. Bodejť ne! Vždyť je zde jedna z nejslavnějších věštíren a podle naivnějších lidí taky přímo pupek světa, navíc kvantum uměleckých památek; to všechno v nádherné a dramatické krajině. V Delfách je památečností všeho druhu opravdu moc, takže teď se musíme omezit na základní orientaci a na památky nejstarších vrstev kultu.
Okolí Delf bylo osídlené už od neolitu. Zjednodušující výklad říká, že původní kult Gaie byl po příchodu Řeků změněn na kult Apollóna. Tak prosté to není, i když Gaia zde nejspíš opravdu byla ctěna dřív než Apollón (viz článek Gaia a Úranos). Neumíme však spolehlivě rozlišit mezi mytickým příběhem o Apollónovu příchodu do Delf a historickou proměnou kultu. Mýtus vypráví, jak Apollón víceméně mimoděk získal vládu nad věštírnou, když kvůli pomstě za násilí na své matce, bohyni Létó, zastřelil svým šípem hadodraka Pythóna, syna Země. Mýtus je samozřejmě řecký a stejně samozřejmě neudává spolehlivou časovou oporu, i když naznačuje spíše mykénskou dobu. Mýty jsou datovatelné jenom co do svého literárního zdroje, a i to jen občas, mohou i nemusí být podstatně starší než jejich literární záznam. Přesto nálezy lépe korespondují s tímto mýtem než s novodobou zkazkou o vazbě proměny kultu na příchod řeckých kmenů.
Vitrína s nálezy z Delf z mykénského období (1400-1050 před n. l.) a se dvěma nálezy minojských importů z 15. století před n. l. (vlevo nahoře). Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Postava sedící na trojnožce, znak božské moci. Drobná terakota, 1400-1050 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Nejstarší nálezy přímo z Delf pocházejí z rané fáze pozdní doby bronzové, z 15. století před n. l., a jsou to importy z minojské Kréty. Není jich mnoho. Časově na ně navazují hojně zastoupené předměty z mykénské doby, tedy z řecké achájské kultury, zde od 14. století před n. l. Tyto evidentně řecké výtvory však kult Apollóna nedokládají. Drobné terakoty zobrazují především postavy žen, bohyň nebo kněžek. Pokud chceme, můžeme si už pro tuto dobu domýšlet věštkyni v podobě ženy sedící na trojnožce. Zohledníme-li řecké mýty, vidíme v ní třeba Gaiu nebo její kněžku. Počátky Apollónova kultu umíme v Delfách sledovat od 8. nebo 7. století před n. l., což ovšem mnoho nevypovídá o dataci patřičného mýtu. Najdeme i zmínky o tom, jak sem kdysi předtím připluli Minojci, prý na delfínech až z Kréty. Na takovou dálku by se delfíni hodně protáhli. Někteří hrdinové nebo zakladatelé kultů v Egeidě prostě připlouvají na delfínech.
Krajina a „delfy“ v Delfách
Delfy leží ve strmých jižních stěnách Parnasu (Parnassos, 2457 m), kousek od pobřeží Korintského zálivu (7 km, ale 15 km cesty), moře je odtud vidět z výšky 500 až 700 metrů, hluboko pod sebou máme zelenou nížinu s olivovníky. Od pohledu to tu na pradávné sídlo úhlavního hadodraka docela vypadá. Raději se však vraťme do reálného světa: Linkový autobus z Athén sem přes Théby a Livadii jede 3 hodiny, z opačné strany, z přístavu Itea, půl hodiny.
Posvátná místa Delf jsou stejně jako zdejší krajina strukturovaná obrovskou skalní rozsedlinou, na jejímž dně teče a také vyvěrá Kastalský pramen. Je to velice úzká a strmá soutěska s relativním převýšením až 700 m. Jejími vrcholy jsou Fedriády (Faidriades), na těchto útesech v antických časech tančily za první podzimní bouřky athénské dámy v transu na počest Dionýsovi.
Většinou se má za to, že tato soutěska je onou „delfou“, tedy dělohou, nejspíše Gaie (Země), po níž se Delfy (Delfoi, Dělohy) jmenují. Dotyčné slovo jinak řečtina uchovává jen v podobách adelfos, sourozenec, a delfis, delfín. V názvu Delf je plurál, a také uvidíme, že tato skalní rozsedlina zde není jediná, byť ta druhá je mnohem menší, zato slavnější. Jiné a patrně starší jméno Delf je Pythó, tedy sídlo onoho hadodraka Pythóna, syna Gaie.
Delfy: Kastalský pramen, vlevo na plató vesnice (nyní hlavní archeologický areál), na pravém okraji blízko srázu je teď dolní archeologický areál, nad soutěskou vrcholky Fedriád (ca 1100 m n. m.). Grafika W. Millera z roku 1829 podle o něco starší rytiny H. W. Williamse. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
|
Opačný pohled: Dolní část delfského areálu (pod silnicí) teleobjektivem z části výšky Fedriád. Velký skoro prázdný prostor je antické gymnasion, dál za ním vyčnívá Athénin tholos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Na přiložené rytině z raného 19. století je Kastalský pramen asi v třetině odshora. Vlevo (západně) od něj a malinko výše je vesnice. Ta byla koncem 19. století přestěhována o kilometr dál da východ, protože na jejím původním místě se rozsáhle kopalo, většinou pod vedením Francouzské archeologické školy. Teď je tam hlavní archeologický areál. Vpravo (východně) od soutěsky, na okraji rytiny a skoro u srázu, je nyní dolní archeologický areál. Tam začneme s prohlídkou, neboť odtud pocházejí nejstarší nálezy přímo z Delf, navíc se ve staré době většinou chodilo právě tudy. Na fotce z cesty z Fedriád jsou vidět obě části tohoto areálu, nás teď bude zajímat jen ta vzdálenější.
Kultovní místo od mykénské doby u Athéniných chrámů
Hlavním lákadlem dolního archeologického areálu v Delfách, zvaného také Marmaria, je částečně rekonstruovaný Athénin tholos, tedy kruhová stavba z klasické doby.
Tholos u pozdějšího Athénina chrámu, 380 až 370 před n. l., za ním základy pokladnic a archaického chrámu Athény. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Figurky zvané Ptačí bohyně (tvaru Psí). Ze svatyně Athény Pronaia, 1400-1050 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Teď nás zajímá spíš proto, že stojí v prostoru mnohem staršího posvátného místa, což ukazují nejen základy starších Athéniných chrámů v sousedství a pokladnice z archaické doby, ale hlavně nálezy z pozdní doby bronzové přímo odtud. S rozumnou pravděpodobností tady v časech mykénské civilizace byla ctěna také Gaia.
Kastalský pramen
Od svatyň Athény se vyškrábeme na hlavní silnici a ta nás po 400 m směrem na západ dovede do blízkosti Kastalského pramene. Háček je v tom, že nemáme jistotu, co přesně za něj považovat, pramenů je zde vícero, ale to je snad trochu jedno. Pokud bychom porušili striktní zákaz a vlezli do soutěsky, došli bychom k fontáně z římské doby, možná se starší minulostí (fotky jsou v níže odkazovaném albu). To místo miloval lord Byron. Nyní tu všude jsou cedule „Nebezpečí, padá kamení!“ a o stovky metrů výš mohutné zábrany. Není to legrace, padající skály pobily už část Xerxovy perské armády roku 480 před n. l. Létaly až před Athéniny chrámy, kde se vojáci chystali s rabováním Delf začít (Hérodotos VIII,37). Tehdy se to svedlo na to, že Apollón si svoji svatyni ležící o kus dál ubránil sám, bez vojska, byť za pomoci Gaie. Ty skály tam leží dodnes.
Kastalský pramen. Grafika z roku 1827, Louis Dupré. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
|
Cisterna u Kastalského pramene, prý z archaické doby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Při nedávném rozšiřování zatáčky silnice byl odkryt bazének, antická cisterna. Přinejmenším některá jeho vrstva je prý z archaické doby, snad z 6. století před n. l. K němu se může. Možná souvisí s místem, kde se podle legend z oné doby pythie očišťovala před věštěním, každopádně to bylo někde tady.
Kromě této dnes prázdné cisterny potkáme hned u chodníku pěkné kamenné pítko z neurčité doby (19. století?), z něhož prýští výborná voda. Optimista v něm může vidět snad jediný nevyschlý větší pramen antických věštíren. Vyschnutí těchto pramenů koncem antiky bylo považováno za jakýsi soumrak bohů. Tady pořád prýští, dokonce navzdory moderním pokusům o kanalizaci posvátného pramene, opravdu svedením do kanálu, asi v souvislosti s marným úsilím o stabilizaci skal.
Posvátnou cestou k Apollónovu chrámu a věštírně
Po dalších asi 250 metrech nás chodník vedle silnice dovede ke vchodu hlavního archeologického areálu. Dalších 300 m západně je moderně přestavěné Archeologické muzeum v Delfách, kde lze vidět úžasné věci; asi 1 km je to do centra současného městečka. Teď se však vypravíme k nejslavnějšímu místu Delf, k Apollónovu chrámu s věštírnou.
Kousek za vchodem do areálu začíná antická posvátná cesta. Z jejího začátku je to k Apollónovu chrámu něco přes sto metrů, ale nesluší se, aby poutníci klusali rovně do kopce, měli si to užít, takže toho nachodili násobně víc, mezi kvantem reprezentativních staveb a plastik. Popis delfských obřadů i památek necháme na jindy. Teď stačí vědět, že jednotlivé řecké obce (města, státy) i vládcové osobně se tady předháněli v obětních darech Apollónovi i ve své reprezentaci. Mnoho obcí zde mělo taky své pokladnice, což zvyšovalo prestiž jejich, Apollóna i Delf – a navíc to bylo velice praktické, protože loupení tu bylo řádově méně časté. Četností pokladnic Delfy překonávají Olympii a dokonce i posvátný ostrov Délos.
Do Delf se chodilo vzdát hold Apollónovi, někdy taky Dionýsovi, ve zvláštních případech pro věštbu. Zdejší věštírna však nepatřila mezi ty, kde jste se mohli zeptat, kam se zaběhla koza, ba ani jestli se zrovna máte ženit. Přijímala žádosti o věštbu pouze v náboženském nebo státním zájmu a postup byl hodně složitý. O tom také někdy jindy. Zásadní je, že krom fascinace poklady v každém smyslu slova se zde poutníci připravili na setkání s Apollónem. A nenápadnou připomínkou Gaie je jeden z kamenných omfalů, který zůstal u cesty.
Jeden z omfalů v Delfách. Tenhle stojí u posvátné cesty. Kredit: Berthold Werner, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Vlevo je Sibyllina skála (dole porostlá břečťanem), vedle ní skála Gaie, víc vpravo zbytek skály bohyně Létó. Nad nimi polygonální zdivo (548-513 před n. l.) opěrné terasy Apollónova chrámu, stav r. 1998. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Pod Apollónovým chrámem nabízí posvátná cesta výhled na skupinu skalek, spíš jedné skalky a dvou balvanů, za nimiž stojí polygonální zdivo opěrné terasy z 6. století před n. l., tedy ještě ne přímo chrámu. Ta nejbližší a největší skalka nese tradičně jméno Sibyllina skála. V Delfách je Sibylla synonymem pro Pythii, delfskou věštkyni pojatou typologicky, zatímco historických pythií bylo mnoho. Podle antické legendy zde sedávala už první pythie, totiž Fénomoé, prý Apollónova dcera nebo sestra. Hned za ní je menší Skála Gaie a pak Skála Létó, Apollónovy matky. Tohle ještě není věštírna, jen připomínka její blízkosti a dávných mytických souvislostí. V prostoru za skalkami stály výtvarné výtečnosti, např. velká sfinga z Naxu.
Apollónův chrám
Z Apollónova chrámu jsou nyní vidět zbytky stavby pocházející z konce klasické doby (369 až 330 před n. l.), zbudované na půdorysu chrámu z pozdní archaické doby. Ten byl postaven poté, co roku 548 před n. l. vyhořel ještě starší chrám z rané archaické doby, ze 7. století před n. l. Podle legend měl i ten předchůdce, možná dokonce vícero předchůdců. Ze starších vrstev se zachovaly jen části spodních zdí, navíc byl starší chrám o něco kratší.
Legendu o nápisech na zdi Apollónova chrámu odročíme (podle Platóna a Plútarcha je tam psali mudrci, tedy Sedm mudrců; spíše jsou výrazem Apollónovy moudrosti, zvláště „Poznej sebe sama!“).
Apollónův chrám v Delfách, většinou 369 až 330 před n. l., stav roku 2020. Pohled z cesty k divadlu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Apollón, torzo kultovní sochy. Slonovina, zlato a zlacený stříbrný plech. Nalezeno v Delfách, iónská práce, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC
|
Naprostou zvláštností je zachované torzo archaické kultovní sochy Apollóna. Představuje žánr tzv. chrys-elefantových plastik, tedy ze slonoviny a zlata, v životní velikosti. Pochází z poloviny 6. století před n. l., podle legendy z Kroisova daru. Slonovina vlivem dlouhého ležení v zemi skoro zčernala.
Pro Apollónovy chrámy je typické, že stojí na místech s krásným výhledem. Jenže tento chrám nestojí právě na tomto místě jen kvůli úžasnému výhledu. Svým adytem totiž zakrývá menší skalní rozsedlinu, a nad ní proslulou věštírnu (adyton je běžně nepřístupná část chrámu, na přiložené fotce v pohledu seshora je vpravo od poloviny chrámu). Nepatřila „původně“ Gaie? Nutno se obrnit povědomím, že s konceptem původnosti bývají problémy.
Věštírna pod chrámem u Dionýsova hrobu
Při pohledu z okraje Apollónova chrámu (dokud se tam smělo) byl dole vidět ne zcela vyschlý pramen vedle schodiště vytesaného do skály. Není jasné, jestli to je náhoda, nebo výsledek dávných drenáží, nebo odtok posvátného pramene z podzemních prostor věštírny. Prospekcí zezdola najdeme poblíž nízký vchod do prostor pod přízemím chrámu. Napodobuje starou dobrou megalitickou technologii.
Odtok pramene zpod Apollónova chrámu v Delfách, stav roku 2000. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Vchod do spodních prostor v základech Apollónova chrámu v Delfách, stav r. 2000. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Chodba do nitra chrámu sestává z velice důkladných a jemně opracovaných kamenných bloků, středem její téměř monolitické podlahy vede žlábek pro vodu. Je to nejspíš nitro stavby z 6. nebo 7. století před n. l., ale daleko se nedostaneme.
Podle antických popisů a legend byla věštírna umístěná nad úzkou skalní rozsedlinou nebo spíše štěrbinou u Dionýsova hrobu v podzemí Apollónova chrámu. Podle jedné z legend toto místo kdysi objevili pastýři při hledání ztraceného zvířete. Bylo jim nápadné, že ze skalní rozsedliny vane zvláštní pneuma, tedy průvan, v daném kontextu spíše posvátné vanutí. V této verzi ovšem nejde o nějaké páry, nýbrž o přítomnost bohyně. Není jasné, zda Gaie, ale nejspíš ano. (Vždycky mi to připomene terakotový model svatyně z 9. století před n. l., který se našel na Krétě, v té době už řecké, asi bez vztahu k Delfám. Dva mládenci seshora zvědavě nakukují otvorem, málem jak puberťáci u dívčí šatny, vedle nich leží pes, dole uvnitř chrámku sedí bohyně podobná Artemidě s extaticky rozpřaženýma rukama, chrámek má oddělávací dvířka, aby do něj ve svátek bylo vidět, viz tady.)
Proč je tady Dionýsův hrob? Když byl Dionýsos rozsápán (Titány i jinak, podle verzí), tak Apollón sestavil a pohřbil jeho mrtvé tělo, a tím umožnil jeho opakované rození, resp. příchody. Apollón vládne Delfám většinu roku, ale v zimní části roku předává na 5 měsíců vládu Dionýsovi. Jsou to příslovečně protikladní bratři, kteří však bez sebe nemohou fungovat. Při troše velkorysosti si lze domýšlet, že Dionýsos, krom jiného vegetativní bůh, zde v řeckém pochopení zastoupil Syna Země, možná dokonce Pythóna, leč to poslední už je pouhá volná fantazie.
Od konce klasické doby se šířila také představa, že extáze věštkyně byla něčím navozená. Například Aristotelés mínil, že ji působí „výpary“, které tu vycházejí ze země. Problém je, že je nikdo nikdy neviděl, necítil, a krom těch pastýřů ani nepociťoval. V nové době řada geochemiků opakovaně zkoumala složení plynů v nejrůznějších štěrbinách Delf a jejich zastoupení v podzemní vodě. Došli např. k tomu, že za všechno může ethen, jenže naměřili koncentrace menší než doma v kuchyni v okolí jablek. Pokud vůbec hledat podobné výklady, tak bych sázel na mohutné vykuřování vavřínem, hlavně však na výběr a přípravu pythií. O tom všem jindy.
Omfalos
Podle řady legend i docela rozumně působících popisů stál někde ve věštírně nebo v jejím těsném okolí také omfalos. Dokonce patřil k podobně zásadním předmětům jako třeba věštebná trojnožka, složená krom zlata taky z pozůstatků Pythóna. Různých připomínek tohoto omfalu bylo v Delfách hojně.
Omfalos znamená prostě pupek. Naivnější lidé v něm časem spatřovali pupek světa, už v římské době. Je to ale spíše pupek Země, Gaie. Ne nutně ve smyslu nějakého středu, ale spíše citlivého místa, památky zrození. Vzpomeňme na mesomfalické obětní misky pro úlitby mrtvým a podsvětním nebo prostě zemitým božstvům, tedy na misky s výstupkem (pupíkem) uprostřed. Podobně znala antika také pupíkaté koláčky, a z „mnohopupíkatých“ si dělali srandu filosofové (Hérakleitos a Kléméns z Alexandrie), jako kdyby mnohočetnost mohla zvýšit obřadní účinek.
Archeologické muzeum v Delfách vystavuje kamenný omfalos, který byl nalezen 60 metrů od věštírny, u tzv. akanthového sloupu s tanečnicemi. Sloup a jeho výzdoba pochází z předělu klasické a helénistické doby (330 před n. l.). Omfalos k němu s velkou pravděpodobností patřil, nelze však vyloučit, že je až římskou kopií toho ze sloupu. Většinou se má za to, že reprodukuje tvar omfalu, který stával v adytu chrámu, tedy ve věštírně nebo u ní. Byl obalený vlnou, buď pro ochranu a opečování citlivého místa Země, nebo pro rituální spoutání síly. Zde je obalení vlnou ztvárněno v kameni.
Tvar kamene i jeho analogů porůznu rozptýlených po Delfách ovšem moc nepřipomíná zrovna pupek. Některé výklady v něm vidí vršek falu, vyčnívající ze země. Mohla něco takového Gaia mít? Mohla. Velké bohyně bývají ithyfalické, ač nám to připadá paradoxní. Dokonce ještě peplos (silný vlněný šat) Athény prý měl zakrývat její ithyfaličnost. Omfalos je snad „pupík“ Země ve smyslu postaršího a možná už skoro zapomenutého dětského eufemismu.
Pythijské hry
Nad chrámem je poměrně velké divadlo, amfiteátr, bohužel nevíme, ze které doby. Poslední vrstvou jsou úpravy kvůli Neronově návštěvě Delf v 1 století n. l. A nad divadlem je stadion. Od něj se nabízí impozantní výhled přes divadlo na Apollónův chrám a celkovou situovanost delfských sakrálií kolem soutěsky Fedriád.
Divadlo z okraje stadionu. Kredit: Babis kosmidis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Stadion pythijských her, stav roku 2006. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Tady se konaly slavné pythijské hry. Jelikož šlo o oslavu Apollóna, tak zahrnovaly zpěv, hudbu a atletické disciplíny. Odměnou vítěze byly znaky Apollóna: palmový list a vavřínový věnec z posvátného stromu. V raném 6. století před n. l. se tyto hry staly součástí série panhelénských her, spolu s olympijskými, nemejskými a isthmijskými, takže se konaly každé 4 roky. Přidaly se i závody spřežení, dodnes je připomíná slavná socha Delfského vozataje. Roli rozhodčích a organizátorů měli delfští kněží. Stadion pythijských her se zachoval ve stavu z 5. století před n. l., avšak sedadla jsou až z římské doby.
Důležitější je, proč se tyto hry nazývají pythijské, a proč se vůbec konají. Když Apollón zabil Pythóna, tak tím spáchal typický kulturotvorný, tedy neekologický hrdinský čin, který musí být potrestán. Učinil tak právem, navíc tím umožnil bezpečnější život, jenže zabití není jen tak, a zabití syna Země už vůbec ne. V některých výkladech byl Pythón dokonce synem a současně milencem Gaie, v jiných zase její dcerou. Každopádně byl Had ve velice důvěrném kontaktu se Zemí. Apollón to musel odčinit sedmiletou službou v údolí Tempé (Tempi) v severním Řecku. Nepřítele prostě nutno porazit, pak odčinit jeho zmar, oslavit vítěze a uctít poraženo. Pythijské hry jsou toho připomínkou. Konají se k oslavě Apollónova vítězství a k uctění poraženého Pythóna. Sláva vítězům, čest poraženým!
Další výtečnosti Delf a okolí
Dobou největší slávy Delf bylo 6. století před n. l. Tehdy představovaly jednu z největších koncentrací řeckých uměleckých děl, asi hned po Délu. Od té doby máme také dobré doklady o podobě kultu. Svůj význam si Delfy podržely skoro do konce antiky. Kolem roku 100 n. l. se tady Plútarchos, místní vrchní kněz Apollóna a filosof z Chaironeie, pokusil o jakousi náboženskou reformu, navíc napsal mnoho úvah o delfských tématech. (Předběžně viz článek Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce.) V nové době se zde odkaz antiky pokoušel obnovit Angelos Sikelianos (1884–1951), básník a přítel Nikose Kazantzakise. Novodobé Delfy a jejich okolí jsem trochu popsal už v článku Řecko v čase koronaviru, medikánu a dalších pohrom.
Samostatným tématem by byla Kórycká jeskyně (Koriaki spilio, Corycian Cave), vzdálená 9 km cesty, ve výšce 1360 m n. m. Našly se tam věci už z neolitu a v antice to podle některých interpretů byla jeskyně Dionýsova narození. Konaly se odtud průvody dolů do Delf, s malým Dionýsem. A ještě výš, až na vrcholech Parnasu tančil jednou ročně Apollónův kněz z Delf na počest Dionýsovi.
Literatura
Manolis Andronicos: Delphi. Athens 1982.
Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:
Diskuze: