Richard Flavell profesor imunobiologie již v roce 2008 navrhl myší model humanizovaných myší v němž homologní oblasti myšího genomu jsou nahrazeny složkami lidského imunitního systému. Kredit: Yalle School of Medicine.

Humanizované myši jsou myši, kterým odpůrci genetických modifikací nemohou přijít na jméno a laboratoře, kde s nimi pracují, rádi vypalují. U jejich zrodu stál imunolog Richard Flavell. Už před třinácti lety navrhl vyměnit normálním myším jejich vlastní geny imunitního systému za lidské. Původně měly upravené myši sloužit k hodnocení kandidátních vakcín. Dnes je jejich využití mnohem širší a s jejich přispěním se daří například pronikat i do tajů, jakými je rakovina.

Dexametazon je syntetický glukokortikoid s protizánětlivým účinkem (přibližně 7krát účinnější než prednisolon). Jeho podání v počátku infekce je kontraproduktivní. Kredit: LHcheM, CC BY-SA 3.0, Wikimedia.

V našem případě nejde o žádné frankensteinovské zrůdy, ale o myši, kterým genetici do jejich genomu podvrhli takové z lidských genů, které jim na buňkách vyprodukují receptor ACE2. Odborníkům je u této zkratky jasné, že jde o angiotensin, konvertující enzym. Nám laikům bude stačit si strukturu představit jako madla na povrchu buňky, bez nichž se virus není schopen přichytit a dostat jí na kobylku. Jinak řečeno, z normálních myší, které coronavirus (SARS-CoV-2) nenapadá, vyrobili genetičtí manipulátoři organismy, které jsou k tomuto viru vnímavé. A nejen to. Myších genů za lidské vyměnili víc (všechny se týkají imunitního systému). Pak nejenže jsou schopné se nakazit, ale i jejich imunitní systém na onemocnění reaguje jako ten náš. Odbornou mluvou – lze na nich zkoumat vrozenou imunitu, adaptivní lidskou imunitu i patologii. Vše, jak to pozorujeme i u pacientů lidských.

Má-li mít podání monoklonálních protilátek efekt, je potřeba je podat v samém začátku infekce. Kredit: Eli Lilly.

Z výsledků, v nichž autoři popisují infiltraci mezialveolárních prostorů, ukládání kolagenu v plicním parenchymu, chování CD34 ⁺ buněk, atd., si vybereme jen dva. Oba se týkají praxe. Respektive léčby, kterou se jim jejich myšolidské pacienty s těžkým průběhem nemoci, dařilo dostávat hrobníkovi z lopaty. V obou případech šlo o dobře známé terapie. Tou první je užití steroidů, druhou intravenózní aplikace monoklonálních protilátek. Mimochodem, oběma přípravky se léčí i v našich nemocnicích.

A na co že to více než tucet chytrých hlav přišlo, že jim to otiskli v nejnovějším čísle prestižním časopisu Nature Biotechnology? Dá se to shrnout do pouhých tří vět: V případě protilátek je léčba účinná pouze tehdy, je-li podána v samém začátku onemocnění. V případě steroidů je tomu naopak. Steroidy jsou účinné, jsou-li aplikovány v pozdějších fázích onemocnění.

Vlastně to je logické. Protilátky, které se specificky zaměřují na virus, mají smysl tehdy, když je virů v krvi málo. V pozdějších fázích nemoci, kdy už se z napadených buněk valí miriády virových partikulí, toho už moc nezmohou a průběh nemoci nemají šanci zvrátit. V případě steroidů (dexametazonu) je tomu přesně naopak. Účinkují jako imunosupresiva – imunitní reakci tlumí. To ale je v začátku nemoci krajně nežádoucí. Tehdy je potřeba, aby imunitní systém zahájil boj s protivníkem co nejrychleji. Blahodárně začne steroid působit až v pozdější fázi onemocnění, kdy zánětlivé reakce přerůstají do stádia, že začínají orgány poškozovat. Teprve tehdy má jeho podání smysl.

Literatura

Esen Sefik et al, A humanized mouse model of chronic COVID-19, Nature Biotechnology (2021). DOI: 10.1038/s41587-021-01155-4