V Denisově jeskyni na Altaji se v roce 2008 poprvé našly zlomky kostí, u nichž se později ukázalo, že jsou 41 000 let staré a že patří vyhynulým příslušníkům rodu Homo (nebo druhu Homo sapiens) a že jsou blízcí neandertálcům.  Kredit: Xenochka, CC BY-SA 4.0

Tibetská náhorní plošina byla dlouho považována za jedno z posledních míst, kam se lidé při osídlování naší planety dostali. „Střecha světa“, jak se této části světa přezdívá, měří ze severu na jih přibližně 1 000 kilometrů a z východu na západ se táhne na vzdálenost 2 500 kilometrů. S rozlohou 2 500 000 kilometrů čtverečních a s průměrnou nadmořskou výškou přes 4 500 metrů je to nejvyšší a nejrozlehlejší světová suchozemská náhorní plošina. Ohraničují ji impozantní pohoří. Na jihu se tyčí se svými osmitisícovkami Himálaj s Karákóramem, severní hranici tvoří Kchun-lun-šan a severovýchodní Čchi-lien-šan.

Přehledový článek týmu vedeného Emiliou Huerta-Sanchezovou z Brown University v americkém Providence publikovaná ve vědeckém časopise Trends in Ecology & Evolution ukazuje, že pravěcí denisované dorazili do Tibetu už před 160 000 roky. Předběhli tak Homo sapiens o 120 000 let. Tenkrát ale neplatilo, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Naopak, pravěký Homo sapiens uspěl při osídlování Tibetu zřejmě právě s vydatným přispěním denisovanských starousedlíků.

Replika stoličky v níž se i přes propast času podařilo ze zachovaných organických zbytků provést molekulární analýzu mitochondriální DNA (mtDNA). Ta denisovany identifikovala jako odlišnou vývojovou větev. Vystavena je v Muzeu přírodních věd v Bruselu. Kredit: Thilo Parg, Wikimedia Commons. CC BY-SA 3.0.

Denisované patří k záhadným pravěkým druhům rodu Homo. Známe je pouze z fragmentů jednotlivých kostí a zubů, a hlavně z DNA, kterou se podařilo z těchto zlomkovitých ostatků izolovat. Víme, že žili na rozsáhlém území Asie a že se křížili jak s Homo sapiens, tak i s neandrtálci. Perfektně zapadali do mezaliančních poměrů tehdejšího světa. Některým etnikům dodnes koluje žilami nezanedbatelný podíl denisovanské krve. Platí to třeba o původních obyvatelích Nové Guineje.

Čtyři etapy osídlování Tibetu

Emilia Huerta-Sanchezová a její spolupracovníci dali dohromady archeologické nálezy i výsledky genetických analýz a došli k závěru, že Tibet byl osídlen ve čtyřech vlnách. S tou první pronikli před 160 000 roky na náhorní plošinu denisované. Další tři přivedly do tohoto vysokohorského prostředí lidi Homo sapiens a to před 40 000, 16 000 a 8 000 roky.

Období s nezpochybnitelně prokázanou přítomností člověka v Tibetu jsou přerušována „mezerami“, z kterých důkazy o osídlení chybí. Neznamená to nutně, že lidí tehdy Tibet vyklidili. Podle autorů studie tam mohli přežívat i v krutých podmínkách dob ledových. Důkazy o tom ale mohou ještě čekat na odhalení.

Šíření a evoluční strom denisovanů sestavený v roce 2014. Kredit: John D. Croft, Wikimedia Commons. CC BY-SA 3.0.

Ve hře jsou tak dva scénáře osídlení Tibetu lidmi Homo sapiens. Jedna předpokládá, že sem Homo sapiens přišli před 30 000 až 40 000 roky a už tu zůstali. V době příchodu prvních Homo sapiens do Tibetu vládlo na náhorní plošině celkem příznivé klima. Období si vysloužilo u paleoklimatologů označení „doba velkých jezer“. Po něm ale přišly krušnější časy glaciálů. A tak druhá teorie počítá s dočasnými ústupy Homo sapiens z Tibetu a opětovnými návraty do oblastí s příchodem přívětivějšího klimatu. Podle této teorie se lidé Homo sapiens měli usadit v Tibetu natrvalo až před 9000 roky. Klíčové bylo pro osídlení Tibetu, zda lidé, kteří sem přicházeli, už byli adaptovaní na velké nadmořské výšky nebo ne. Adaptované skupiny mohly zůstat natrvalo. Neadaptované skupiny buď stihly z velehorské náhorní plošiny včas vycouvat, nebo nepřežily.

Denisova jeskyně je v pohoří Altaj na Sibiři a jeskyně Baishiya na Tibetské náhorní plošině. Kredit: Google Map.

Dnešní Tibeťany předurčuje k životu ve velkých nadmořských výškách řada genetických adaptací. Významnou úlohu mezi nimi hraje varianta genu EPAS1. Ten kóduje transkripční faktor zodpovědný za aktivaci dalších genů při nedostatku kyslíku v těle. Velmi podobnou formu tohoto genu měli i denisované. Je vysoce pravděpodobné, že předci Tibeťanů přišli k této formě genu tak, že plodili potomky s denisovany. Podle Huerta-Sanchezové a jejích kolegů získali lidé Homo sapiens denisovanský gen EPAS1 před 46 000 až 48 000 roků při křížení, které se zjevně odehrálo mimo Tibet.

Nebyla to jediná výměna genů mezi Homo sapiens a denisovany. Huerta-Sanchezová a spol. ve studii dokládají, že jednou se promítlo mísení obou lidských druhů do rozdílů, jimiž se liší Asiaté od Austrálců a obyvatel Oceánie. Dědictvím druhé mísení jsou rozdíly v zastoupení denisovanské DNA v dědičné informaci obyvatel východní a jižní Asie.

Denisované byli bezesporu velmi úspěšným lidským druhem. Obsadili rozsáhlá území a osídlili tam i krajně nehostinné lokality. Přežívali velmi dlouho. Podle některých studií mohli definitivně zmizet až před 20 000 roků.

V krasové jeskyni Baishiya byla objevena čelist Xiahe. Kredit: Dongju Zhang, Wikimedia Commons. CC BY-SA 4.0

Máme konečně denisovanskou lebku

Nové objevy hlásí vědci z prvotního naleziště ostatků denisovanů – z altajské Denisovy jeskyně. Tým vedený Katerinou Doukovou z jenského Max Planck Institute for the Science of Human History informuje na stránkách Nature Ecology & Evolution o nálezu pěti nových lidských kostí, z nichž čtyři obsahovaly dostatek DNA pro mitochondriální analýzu. Tři nesou mitochondriální DNA denisovanského typu a u jednoho úlomku se ukázalo, že nese mitochondriální DNA neandrtálského typu. Tyto kosti jsou nejstaršími bezpečně datovanými denisovanskými ostatky. Jejich stáří bylo určeno na 200 000 roků. Spolu s kostmi ležely ve stejně staré vrstvě i četné nástroje a zvířecí kosti, což umožňuje vědcům nahlédnout do životního stylu denisovanů.

Navzdory všem novým poznatkům oklopuje denisovany stále závoj záhad. Proto zatím nedostali oficiální vědecké jméno. Stále netušíme, jak vypadali. Izraelští vědci se sice pokusili před časem na základě údajů z DNA o počítačovou rekonstrukci tváře denisovanské dívky, jejíž DNA izolovaná z kůstky z prstu pomohla k objevu denisovanů. Vznikla tak ale pouze virtuální podoba. Nikdo si nemůže být jist, že pravěká obyvatelka Denisovy jeskyně vypadala právě takhle. Je však docela pravděpodobné, že ostatky denisovanů leží nerozpoznány v depozitářích muzeí. Dokud z nich někdo neizoluje DNA a neurčí ji jako denisovanskou, nebudeme mít přesnější představu o vzezření denisovanů. I když…

Před nedávnem popsali čínští vědci ve vědeckém časopise Innovation pozoruhodnou lidskou lebku, jejíž stáří určili na zhruba sto padesát tisíc let. Do rukou se jim dostala v roce 2018, i když z nánosů řeky Sungari měla být vyzvednuta už v roce 1933, kdy ji v Charbinu na severovýchodě Číny údajně objevil chlapec na místě stavby nového mostu. V té době bylo město obsazeno Japonci, a tak nálezce ukryl lebku před okupanty do opuštěné studny. Skrýš udržel v tajnosti po zbytek života. Teprve na smrtelné posteli ji prozradil vnukům, kteří lebku neprodleně vyzvedli a předali výzkumníkům. Okolnosti vlastního nálezu i jeho přesné místo halí tajemství. Tým vedený Si-ťün Nimem z Čínské akademie věd došel na základě zevrubného průzkumu lebky k závěru, že patřila dosud neznámému druhu člověka. Čínští antropologové mu dali vědecké jméno Homo longi, které lze přeložit jako „dračí člověk“. Jméno odkazuje na oblast kolem údajného místa nálezu, která bývá označována jako Dračí řeka.

Vývoj a křížení člověka. Wikimedia Commons. CC BY-SA 4.0

Lebku z Charbinu porovnali čínští vědci s bezmála stovkou lebek pravěkých lidí nalezených na různých místech Asie a došli k závěru, že člověk Homo longi představuje zástupce samostatné evoluční větve, která měla k Homo sapiens podstatně blíže než neandrtálci.

„Evoluční linie, v které je zahrnut i člověk Homo longi, je ve skutečnosti sesterskou linií lidí Homo sapiens,“ vysvětluje vedoucí čínského týmu Si-ťün Ni.

Řada expertů není interpretací čínských kolegů zrovna nadšena a zařazení „dračího člověka“ do samostatné evoluční linie považují přinejmenším za unáhlené. Ke kritikům se řadí i Jean-Jacques Hublin z lipského Ústavu Maxe Plancka pro vývojovou antropologii, který stál v roce 2019 v čele týmu studujícího 160 000 roků starou lidskou čelist nalezenou v tibetské jeskyni Baishiya. Na základě analýz kostních proteinů Hublin a spol. přisoudili baishiyskou čelist denisovanům. Hublin je přesvědčen, že stejný je původ lebky z Charbinu.

„Je to nádherná lebka. Domnívám se, že je to ta nejlepší denisovanská lebka, jaká se nám doposud dostala do rukou,“ řekl Hublin v rozhovoru pro časopis Science.

„Myslím, že to pravděpodobně je denisovan,“ přitakává mu v komentáři pro Science i věhlasný britský paleoantropolog Chris Stringer z londýnského Přírodovědného muzea, který na popisu „dračího člověka“ s Číňany spolupracoval. Spolu s dalšími experty se Stringer shoduje v tom, že tuto otázku definitivně zodpoví teprve analýza DNA.

Video: Denisova jeskyně

Video: Denisované