Symbolika štítu je pro hrdinskou kulturu zásadní (viz článek Homérské eposy). Štít bojovníka chrání, je jeho znakem, odstrašuje nepřítele.
Štíty reálné, byť votivní
Skutečné štíty, učené do boje, byly dvojího typu: jedny velké, tvaru osmičky nebo basy, druhé kruhové, většinou o něco menší. Teď půjde o ty kruhové, v reálu vyráběné z vrstev tvrzené kůže a kovového plechu. Štít mohl být součástí pohřební výbavy bojovníka. Dokonce se zachovala i řada štítů záměrně vyrobených jako pohřební dar – nebo dar některému božstvu. Tyto votivní štíty jsou velice zdobné, většinou bronzové (i v době železné), někdy také keramické.
Bronzový votivní štít, 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Psy guy, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Bronzový votivní štít z chrámu Dia Diktyjského u Roussolakkos na Krétě, pozdní 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleonu). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Přikládám dvě ukázky bronzových votivních štítů z 8. století před n. l., tedy z doby vzniku homérských eposů. Oba jsou koncentricky zdobené. Ten první (z Delf) pouze jednoduchým schématem mezikruží, druhý (z řecké Kréty, patrně také o něco pozdější) s výraznějším systémem mezikruží a dokonce s reliéfy zvířat.
Achilleův bájný štít
Nový štít, který Héfaistos ukoval pro Achillea (Ilias, XVIII. zpěv, verše 468–608), je ovšem z cínu, „mědi nezlomitelné“ (asi bronzu), zlata a stříbra. Důležitější je však plošná struktura. Ta má „patero vrstev“, tedy pět soustředných polí v ploše: střed, tři mezikruží a obvod štítu. Nejde o popis obvyklých štítů, nýbrž o poetiku symbolického členění prostoru, způsob chápání struktury světa. Nevíme, zda tato stylizace je dílem autora eposu nebo dědictvím pozdní doby bronzové, tedy zda popisuje poetickou struktura světa doby kolem roku 800 před n. l., nebo zděděnou z 12. století před n. l. Možná se za tu dobu vnímání světa ani tak moc nezměnilo; zásadní změny přijdou až v 6. století před n. l., v souvislosti s řeckou přírodovědou a filosofií pozdní archaické doby. Téma Achilleova štítu je tradiční školní topos, tedy místo dávného textu, které se opakovaně vykládá.
Angelo Monticelli, rekonstrukce Achilleova štítu, 1820. Kredit: Opencooper, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Homérský popis štítu začíná od jeho středu a postupuje k okrajům:
1. Uprostřed je země, moře a hvězdné nebe.
2. V mezikruží kolem něj jsou dvě města: jedno v míru, druhé ve válce.
3. V dalším mezikruží je zobrazena vesnická idyla: pole a vinice.
4. V posledním mezikruží pak děje dál od měst i vesnic: lvi napadli býka, ovce a pastýřské stavby, veselý tanec mladých. Tanec je přítomný ve všech mezikružích a má stále větší roli.
5. Nakonec, u obvodu štítu, vše obkružuje proudící Ókeanos (oceán).
Umu božského kováře raději ponecháme, jak se to tam všechno vešlo.
1. Země, moře a nebe (střed štítu, verše 483–489)
Uprostřed štítu je „země, nebe a moře“. Země a moře, základní reálie řeckého života, jsou jenom jmenovány, společně manifestují diferenci pobřežní linie. Pozemský život bude podrobně zobrazen ve třech obklopujících mezikružích, mezi centrem a proudem Ókeanu. Pořadí je podle důležitosti z hlediska strukturující síly, v textu je uprostřed (verše) nebe.
Nebe je vyobrazeno podrobněji. Je centrem všeho dění; také mírou dění, protože zakládá prostorovou i časovou orientaci. Navíc z nebe září a hřeje Slunce, bez něhož by život nebyl možný. Nebe je uprostřed štítu zastoupeno právě Sluncem plus řadou znaků, které se pojí s časomírou a orientací. Současné zobrazení Slunce a hned vedle něj Měsíce v úplňku svědčí o mimočasové perspektivě, podobně i zobrazení hvězd. Tohle vše nelze na nebi vidět naráz. Zobrazena je tedy centrální role nebeských světel, jejichž pohyb působí proměny ročních i denních dob a pro nás zakládá kalendář. Úplněk, tedy opozice Měsíce vůči Slunci, předznamenává řadu různých opozit v dalších mezikružích.
Héfaistos na štítu zobrazil také „veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí“. Výslovně jsou zmíněna nápadná souhvězdí: Orión a Medvědice (zde „Medvěd, jenž Vůz je také nazýván“). Překvapivé může být zařazení maličkých, i když dost nápadných Plejád, dokonce i Hyád, což má kalendářní důvody. Poeticky leč zcela přesně je popsána cirkumpolarita Vozu: „Točí se a na témže místě stojí“, nikdy nezapadá, „koupelí Ókeanových sám jediný účasten není“; je jaksi o to více nebeský.
2. Dvě města a v nich další lidské podvojnosti (první mezikruží, verše 490–540)
Města jsou nejblíže středu, jsou centry lidské společnosti a zdroji strukturace okolí. Zobrazena jsou ovšem hned dvě města: jedno v míru, druhé ve válce. Diference míru a války je dále členěna vnitřními diferencemi v každém z měst.
Ve městě v míru (490–508) je to jednak svatba, jednak soud. Každá z položek této diference je opět zakládána svými vlastními diferencemi: sexualitou nebo zase právním sporem. Svatba i soud také propojují soukromé a veřejné hledisko. Součástí svatby je průvod a „mladí tanečníci se tam točí“. Méně příjemnou stránkou míru jsou následky jakési vraždy, řešené soudem. „Uprostřed“ těch, kdo tam „činí nález“ leží 2 talenty zlata; zcela podobně, jako válečná kořist uprostřed vítězné skupiny vojáků; zde je to však odevzdaná část majetku jako znak respektování soudu, „oba si přáli, aby je rozhodl soudce“.
Město ve válce (509–540) je také diferencováno, samozřejmě jinak. Zobrazeny jsou dva vojenské tábory, obléhatelů a obránců města. Nepřítel má „úmysl dvojí“, což je u Homéra stabilní slovní spojení. V tomto případě buď získat výkupné nebo zbořit město. Jinde zase hrdinou naráz cloumají protikladné touhy i úmysly. Obránci města se zase diferencují podle bojeschopnosti, ti schopnější se pokusí uloupit nepřátelům dobytek; dojde k bitvě, při které vítězí především Smrt.
V míru se miluje i vraždí, oddává i soudí; ve válce se boří i kořistí, získává nebo umírá. Ve všem je vždy podvojnost, diference.
3. Pole a vinice (druhé mezikruží, verše 541–572)
V prostředním mezikruží Héfaistos zobrazil pole a vinici, tedy zdroje obživy nutné a luxusní, chleba a vína. Společné jim jsou diference práce a radosti, uplatňuje se také společenská diferenciace.
Práce a radosti na poli (541–560) se odehrávají v rytmu práce a odpočinku i v ročním rytmu orby a žní, obojí je opět zobrazeno současně. Orba postupně vytváří pole na způsob tance, pohybem tam a zase zpátky, „vždy obratem, vzhůru i dolů“. (Tato slova později v jiném kontextu potkáváme u Hérakleita ve zlomcích B 59, B 60. Podobnost je i v odpočinkové roli souvratě: B 84, B 111.) Na souvrati oráč hned dostává víno z plodů vinice, která je v tomto mezikruží zobrazena zvlášť. K hostině byl také zabit býk, v kontrastu s uloupením býka lvy v sousedním vnějším mezikruží. U soudu držel žezlo soudce, zde jej drží „pán“, který stojí uprostřed ženců.
Práce a radosti na vinici (561–572) představují opět diferenci práce a zábavy, ale v případě vinice zůstává práce milosrdně nezobrazena, je jenom zmíněná a vidíme její stopy. Zato se zdůrazňuje krása vinice a znovu průvod a tanec mladých (jako na svatbě), včetně diference libé hry a žalozpěvu.
V celém tomto selském mezikruží je přítomná pravidelná práce i zábava a není viditelná jiná smrt než zabití zvířete k jídlu.
4. Stádo přepadené lvy, pastvina a rej (třetí mezikruží, verše 573–606)
V posledním mezikruží – blízko vnějšímu kruhu Ókeanu – Héfaistos zobrazuje strasti a slasti života na pastvinách, dál nejen od města, ale i od vesnic, blíže okraji světa. Jsou zde rizika z divočiny, ale i pastýřská idyla a bujný rej.
Pastýři dali žencům býka k jídlu, ale sami marně brání jiného býka před lvy (573–586). Jejich pokus vzít lvům kořist je marný. Vládnou zde tyto diference: lidé – zvířata; doma – divočina; ochočené stádo – divoká šelma; pečené (pro lidi na poli v sousedním mezikruží směrem dovnitř) – syrové (pro lvy).
Na pastvině (587–589) se ocitáme u chudých pastýřů ovcí. Zde se překvapivě nic neděje, vládne tu idyla, diference se představují jenom jako stěny chýší a ohrad, tedy jako diference uvnitř a venku.
Nakonec v tomto mezikruží potkáváme ještě taneční rej (590–606). Tanec byl všudypřítomný, leč v tomto pásmu je jeho role nejvýraznější a získává samostatné postavení. Jsme blízko obkružujícího proudu Ókeanu, leč v tanci mladých je rej ovládán rytmem a provázen krásou. Jsou svobodní, ve vzájemném sepjetí za ruce. Vše je podřízeno tanci, pohlavní diference se projevuje jen v řádu tance a oděvu. Snad vytancovávají uspořádaný svět, jaksi od strany vnějšku, od divoké (tedy panenské) přírody a blízkosti proudů Ókeanu, zatímco města se snaží vládnout od centra. Vztah tohoto reje a města v sobě zobrazuje vztah Ókeanu a nebe, obojí jsou extrémy světa, ve kterém žijeme.
5. Ókeanos na obvodu štítu (verše 607–608)
Nakonec Héfaistos kolem okraje štítu zobrazí proud Ókeanův. V něm už nejsou žádné diference. Je to vskutku okraj, leč zvláštní, protože sám zůstává neurčitý. Ókeanos vše obklopuje a objímá, podobně jako nebe, ale jiným způsobem. Je řekou, která má pouze jeden břeh! Podle dobových výtvarných analogií lze předpokládat, že Ókeanos byl zobrazen spojenými spirálami. Zatímco nebe strukturuje, Ókeanos proudí; za cenu všech rizik vyživuje vše zdánlivě pevné. Střed a obvod jsou mimo konkrétní děje, zakládají možnost života i smrtelnost smrtelníků.
Proměny koncentrické metafory světa
Když nevidíme známky asymetrie, tak si představujeme koncentrické uspořádání. Tím se nechtěně utvrzujeme v naší perspektivě, z níž to vypadá, že žijeme uprostřed světa. Nejstarší podoby geocentrismu dokonce předpokládaly, že žijeme přibližně uprostřed horní plochy Země, která má tvar tlustého disku, jako třeba u Anaximandra. Dokud se neobjeví známky toho, že je tomu jinak, tak si můžeme myslet, že žijeme uprostřed světa. Astronomicky vzato to zatím není ostuda.
Horší je sociální představa, že žijeme v Říši středu (což máme spojeno s dávnou Čínou) – nebo dokonce, že u nás leží „osa světa“ (axis mundi), kolem níž se všechno točí, nábožensky, sociálně i astronomicky. Pak se můžeme jen hádat, zda ta osa je „u nás“ v Římě, v Delfách, v Jeruzalémě atd. (třeba v Konstantinopoli, Moskvě či Pekingu, podle vize stěhování kulturní center na východ). Staré vrstvy řecké antiky nic takového neznají, zmíněné antické příklady pocházejí až z pozdější antiky a plně se uplatní až ve středověku a novověku.
Leč zpátky k Achilleovu štítu. Kování štítu je technomorfní metafora. My máme technomorfní metaforu světa i čehokoli konkrétního často spojenu s karteziánskou vizí novověké vědotechniky. Kde se tedy bere v tak staré době, dokonce v básni a v kontextu mýtů? Objevuje se právě v souvislosti s mytickou, tedy vyprávěcí povahou epiky, která ještě nerozlišuje mezi metaforami náboženskými a technomorfními, resp. jí nečiní problém použít technomorfí metaforu jako jednu z metafor náboženských. Vypráví příběh a popisuje strukturu, na níž zobrazuje uspořádání veškerenstva. Tato epická povaha mechanomorfního obrazu bude už v pozdní antice zaměňována za zcela jiný obraz, totiž za obraz stvoření. (A později zase naopak: technomorfní výklad stvoření, který zaretušuje svou mytickou povahu a bude se vydávat za faktografický, se stane základem fundamentalistických linií uvnitř některých náboženství.)
Kykladská „pánvička“ se spirálami a koncentrickým vzorem, 28. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru (Parosu). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Novodobý pokus o rekonstrukci Anaximandrovy mapy světa z 6. století před n. l. Kredit: John Robinson via Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Zajímavější je však něco jiného, totiž že obraz světa představený na Achilleově štítu je jaksi na půl cesty mezi kykladskými „mandalami“ rané doby bronzové a pozdější Anaximandrovou mapou světa. Rytiny na kykladských plochých terakotách z 3. tisíciletí před n. l. zobrazují více či méně koncentrické obrazy. (Viz článek Tajemné „kykladské pánvičky“., viz také fotogalerie. Ty s méně koncentrickými obrazy mívají dole často rytinu ženského pohlaví, jejich vnitřní plocha je plná spirál nebo vlnovek, občas s reliéfem lodě. Ty důsledně koncentrické mají uprostřed spirálu nebo slunce, kolem několik polí, často uspořádaných ve vícečetné symetrii spirál nebo jiných ornamentů. Nepředpokládáme přímý vliv mezi starokykladskou kulturou a homérskými eposy, podobně jako nepředpokládáme, že by Anaximandrova mapa byla logizací homérského „štítu“. Vidíme zde pouze tři různé stupně schematizace našeho životního okolí:
1. V rané době bronzové na úrovni symbolické. Podrobnosti neznáme.
2. U Homéra na úrovni takové symboliky, která formalizuje prožívání světa skrze popsatelné diference a rytmický pohyb.
3. U Anaximandra jako první pokus o relativně úplnou geometrizaci pohledu. Zatím ještě na ploché Zemi uprostřed kosmu a velice nedokonale. Dokonce z pozice obyvatele Mediteránu, tedy blízké středu Země, jenže ne v mytickém smyslu, osou světa je přece už směr k nebeskému pólu.
Od mytického popisu Anaximandros pokročil nejen nápadně viditelným převratem uspořádání, ale hlavně odvratem od mytických významů ve prospěch geometrických; především pak astronomickým vytyčením základních směrů, os a sklonů (včetně ekliptiky). (Viz článek Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem.) Pro astronomii to byl začátek cesty, která povede ke „kopernikánskému obratu“ a dál, leč v našem lidském a sociálních chápání často zůstáváme u mýtů, bohužel často těch nejprimitivnějších, totiž o našem centrálním významu. Jedna věc totiž je, že když nepozorujeme známky asymetrií, tak provizorně předpokládáme symetrické uspořádání; ale jiná věc je, že míváme tendenci se pořádně zviditelnit postavením sebe do centra čehokoli. Homér měl tolik soudnosti, že lidské děje zobrazil mimo centrum, do ploch mezi zemí, mořem, nebem a širým „oceánem“.
Literatura
Z. Kratochvíl: Proměny koncentrické metafory obrazu světa. Kykladské symboly, Achilleův štít a Anaximandrova mapa světa. Dějiny vědy a techniky XLIV - 2011 / 1, s. 3-25.
Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 69-79.
Wolfgang Schadewaldt: Die Anfänge der Philosophie bei den Grichen, Frankfurt a. M. 1978.
Diskuze: