Oxytocin je peptidický hormon s nímž „pracují“ všichni savci. Místem jeho syntézy je hypothalamické jádro (nucleus paraventricularis). Do krevního oběhu se uvolňuje z neurohypofýzy. Nejde tu ale jen o jeho působení na hladkosvalová vlákna a spouštění laktace, má toho pod palcem mnohem více. Například útlum nervového systému zvaného sympatikus, snížení krevního tlaku,… Proto také dokáže čas kojení doprovodit příjemnými pocity, potlačit stres a udělat z něj „chvilku nirvány“. Odtud také pramení jeho přezdívka hormon štěstí, nebo také mateřské lásky.

Nedávné pokusy  švýcarských vědců překřtily „hormon štěstí“ na hormon „štěstí a důvěry“. Postaraly se o to výsledky pokusů prováděné pod taktovkou Ernsta Fehra. Ten dobrovolníkům rozdal peníze a ti si je mohli nechat, nebo je mohli investovat. Investor sliboval vklad zhodnotit, ale mělo to háček. Některým účastníkům pokusu jejich důvěra v investora přišla draho - zachoval se sobecky a o zisk se nepodělil. To podstatné na pokusu bylo, že při pokračování účastníkům pokusu aplikovali do nosu něco z lahvičky. Oxytocin v tom byl ale jen u poloviny z nich. S těmi, kteří ho dostávali, zrada neotřásla jejich důvěrou tolik, jako v případě těch, kteří dostávali do nosu placebo.

Důkazem, že se oxytocin plete do mezilidské důvěry  ovlivňuje naše rozhodovací procesy, byla výše sázek, které účastníci svěřovali investorovi. Ti s oxytocinem v nose dál překypovali  důvěrou, ačkoliv se již předtím spálili. U skupiny neošetřených oxytocinem jejich důvěra a ochota ke spolupráci rychle klesla a s výší svěřovaných částek rychle polevili.

Protože vědci svým lidským pokusným králíkům během hry sledovali mozkovou aktivitu, mohli vše doplnit o poznatek, že těm kteří dostávali oxytocin, aktivita v amygdale a striatu klesla. I v tom to do sebe všechno začíná dobře zapadat neboť o amygdale se ví, že asistuje při spouštění strachu a striatum zase v procesech, během nichž si zapisujeme do paměti, čím jsme se spálili a kdo nás vypekl. Asi tím nejúžasnějším zjištěním ale na tom všem je, že když účastníci byli seznámeni s tím, že tím investorem nebyla osoba, ale počítač, a že jeho rozhodování bylo dílem náhodných čísel, aktivace amygdaly a striata byly ty tam. Jinak řečeno, když víme, že tím, kdo nás tahá za nos, není člověk, ale něco neživého (počítač, stát, náhoda), tak nás to tolik „nebolí“ a uvažujeme i pod vlivem drogy, racionálněji. Z toho plyne, že kouzlo a moc oxytocinu se naplno projevuje jen tehdy, když jde o mezilidské vztahy.

Schopnost družit se a vstupovat do vztahů, je nám dána, tak nějak od přírody. Sociologové tvrdí, že bez této přirozené dovednosti by společnost ani nemohla existovat. Žel autistickým jedincům je tato schopnost z velké části odepřena. A nejde jen o autismus,   poruch s narušenou důvěrou v ostatní lidi je ve společnosti více, než je zdrávo. Je logické, že z výsledků pokusů se léčitelům lidských duší začal oxytocin jevit k prolamování ledů nedůvěry, tou správnou volbou. V dobré víře se rozjíždí léčba nemocných a předpokládá se, že bude přínosem i pro rodiče a opatrovníky. Zkrátka, že po zhruba 10 – 30  mezinárodních jednotkách podaných intranazálně, začnou autistické děti projevovat více empatie a citu.

Nejnovější studie publikovaná v časopise New England Journal of Medicine ale vrhlo na dřívější optimistické výsledky pokusů na myších a lidech, na základě nichž se k léčbě pomocí oxytocinu přistupuje, stín pochybností. Výsledky jsou nejen překvapivé, ale i důvěryhodné, neboť prověření účinků oxytocinu si nezadal komerční subjekt, ale financovala ho vláda USA. Vypadá to, že si názor na léčbu oxytocinem budeme muset hodně poopravovat, neřku-li zcela měnit.

Mluvíme tu o studii, která trvala šest měsíců a účastnilo se jí 250 dětí ve věku od 3 do 17 let. Denně dostávaly do nosu stříkanec ze spreje s obsahem oxytocinu, přičemž dávky se většinou zvyšovaly (až na okolo 28 MJ). Podstatné je, že následné analýzy neukázaly na žádný rozdíl ve výsledcích jak u dětí s lehkým tak i těžkým autismem. V jednom případě, nejspíš právě následkem aplikace oxytocinu, to skončilo nezvládnutím řízení a vážnou dopravní nehodou. Závěr studie je strohý: „Děti s autismem prospěch z experimentální terapie hormonem, o kterém se předpokládá, že podporuje sociální vazby, neměly.“

Doktorka Linmarie Sikichovou, vědkyně z Duke University, která studii s celou řadou pracovišť, kde experiment probíhal, dávala do kupy, výsledek komentovala následovně: „Bylo to pro nás všechny zklamáním. Opravdu jsme doufali, že najdeme nějakou výhodu, ale nikde jsme ji nenašli.“

Zklamání to bude i pro rodiče, kterým předchozí studie dávaly naději, že se jim jejich vztah s autistickou ratolestí, podaří zlepšit. Soudě podle toho, že některé prameny uvádějí, že autismem je postiženo až jedno z 54 dětí, bude těch zklamaných po světě opravdu hodně. Už aby tento týden skončil. Je takovým nositelem špatných zpráv. Podobné rozčarování nám přinesl i u interferonu. Ten u hospitalizovaných s COVID-19, zklamal ještě víc. Na rozdíl od oxytocinu nejen, že žádný přínos neprokázal, ale s jeho podáním bylo pozorováno více nežádoucích příhod. Ale vraťme se k dětem a jejich léčbě z problémů, které jim přináší autismus. Z Duke University, kde se mentálním schopnostem a možnostem jejich zlepšení věnují dlouhodobě, padají i lepší zprávy, než nynější fiasko u oxytocinu.

Optimismus s napravováním sociálních a komunikačních schopností u dětí ve věku od 2 do 7 let s diagnostikovanou poruchou autistického spektra, přinesla léčba pupečníkovou krví. Zatím o ní vědci z Duke Univerzity zveřejnili jen to, že se pokus prováděl na 180 dětech bez mentálního postižení a že léčba u nich vykázala zlepšení v jazykové komunikaci, schopnostech udržet pozornost měřenou sledováním očí a zvýšenou sílu alfa a beta EEG, což jsou měřítka funkce mozku.

Léčba spočívala v jediné infuzi vlastní, nebo dárcovské pupečníkové krve. Léčebný efekt vědci vysvětlují dodáním buněk modulujících imunitu nazývaných monocyty. O těchto buňkách se ví, že mají schopnost zklidňovat zánět. Dává to smysl, neboť právě zánět mozku bývá typickým problémem autistiských dětí. Dosavadní výsledky jsou nadějné. Aplikace živých buněk ve většině případů zmírnila příznaky u dětí s autismem, i když ne u všech. U těch, které měly výrazné mentální postižení (IQ pod 70, kterých bývá mezi autisty přibližně 40 procent) ani léčba pupečníkovou krví nepomáhala. Podle Geraldine Dawsonové, ředitelky Duke Institute for Brain Sciences, to ještě neznamená, že by při delší době léčení nemohlo dojít ke zlepšení i u těch.

Linmarie Sikich a kol., Intranazální oxytocin u dětí a dospívajících s poruchou autistického spektra, New England Journal of Medicine (2021). DOI: 10,1056 / NEJMoa2103583, www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa2103583

AC Kalil et al. Efficacy of interferon beta-1a plus remdesivir compared with remdesivir alone in hospitalized adults with COVID-19: a double-bind, randomised, placebo-controlled, phase 3 trial. The Lancet Respiratory Medicine DOI: 10.1016/S2213-2600(21)00412-4 (2021).

Jessica M. Sun, et al.: Sibling umbilical cord blood infusion is safe in young children with cerebral palsy, Stem Cells, 04 June 2021. https://doi.org/10.1002/sctm.20-0470

Dawson G., et al.: Autologous cord blood infusions are safe and feasible in young children with autism spectrum disorder: results of a single-center phase I open-label trial., Stem Cells Transl Med. 2017; 6: 1332-1339

G. Dawson and J. Kurtzberg, The Journal of Pediatrix, 30. november 2020, DOI: https://doi.org/10.1016/j.jpeds.2020.11.064

G. Dawson, et al.: A Phase II Randomized Clinical Trial of the Safety and Efficacy of Intravenous Umbilical Cord Blood Infusion for Treatment of Children with Autism Spectrum Disorder, The Journal of Pediatrics, Volume 222, July 2020