Několik slov o neurochemii
Účinky oxytocinu na stahy dělohy a na otevírání děložního hrdla při porodu, jsou známy déle než sto let. Hodně dlouho se už také ví, že oxytocin se vylučuje při stimulaci prsních bradavek a že přes spinální nervy dochází k aktivaci hypothalamu. Jím pak uvolňované hormony se starají, aby sající robě dostalo svou zaslouženou výživnou porci mléčných proteinů, tuku a minerálů.
Nedávné pokusy švýcarských vědců překřtily „hormon štěstí“ na hormon „štěstí a důvěry“. Postaraly se o to výsledky pokusů prováděné pod taktovkou Ernsta Fehra. Ten dobrovolníkům rozdal peníze a ti si je mohli nechat, nebo je mohli investovat. Investor sliboval vklad zhodnotit, ale mělo to háček. Některým účastníkům pokusu jejich důvěra v investora přišla draho - zachoval se sobecky a o zisk se nepodělil. To podstatné na pokusu bylo, že při pokračování účastníkům pokusu aplikovali do nosu něco z lahvičky. Oxytocin v tom byl ale jen u poloviny z nich. S těmi, kteří ho dostávali, zrada neotřásla jejich důvěrou tolik, jako v případě těch, kteří dostávali do nosu placebo.
Důkazem, že se oxytocin plete do mezilidské důvěry ovlivňuje naše rozhodovací procesy, byla výše sázek, které účastníci svěřovali investorovi. Ti s oxytocinem v nose dál překypovali důvěrou, ačkoliv se již předtím spálili. U skupiny neošetřených oxytocinem jejich důvěra a ochota ke spolupráci rychle klesla a s výší svěřovaných částek rychle polevili.
Schopnost družit se a vstupovat do vztahů, je nám dána, tak nějak od přírody. Sociologové tvrdí, že bez této přirozené dovednosti by společnost ani nemohla existovat. Žel autistickým jedincům je tato schopnost z velké části odepřena. A nejde jen o autismus, poruch s narušenou důvěrou v ostatní lidi je ve společnosti více, než je zdrávo. Je logické, že z výsledků pokusů se léčitelům lidských duší začal oxytocin jevit k prolamování ledů nedůvěry, tou správnou volbou. V dobré víře se rozjíždí léčba nemocných a předpokládá se, že bude přínosem i pro rodiče a opatrovníky. Zkrátka, že po zhruba 10 – 30 mezinárodních jednotkách podaných intranazálně, začnou autistické děti projevovat více empatie a citu.
Nejnovější studie publikovaná v časopise New England Journal of Medicine ale vrhlo na dřívější optimistické výsledky pokusů na myších a lidech, na základě nichž se k léčbě pomocí oxytocinu přistupuje, stín pochybností. Výsledky jsou nejen překvapivé, ale i důvěryhodné, neboť prověření účinků oxytocinu si nezadal komerční subjekt, ale financovala ho vláda USA. Vypadá to, že si názor na léčbu oxytocinem budeme muset hodně poopravovat, neřku-li zcela měnit.
Mluvíme tu o studii, která trvala šest měsíců a účastnilo se jí 250 dětí ve věku od 3 do 17 let. Denně dostávaly do nosu stříkanec ze spreje s obsahem oxytocinu, přičemž dávky se většinou zvyšovaly (až na okolo 28 MJ). Podstatné je, že následné analýzy neukázaly na žádný rozdíl ve výsledcích jak u dětí s lehkým tak i těžkým autismem. V jednom případě, nejspíš právě následkem aplikace oxytocinu, to skončilo nezvládnutím řízení a vážnou dopravní nehodou. Závěr studie je strohý: „Děti s autismem prospěch z experimentální terapie hormonem, o kterém se předpokládá, že podporuje sociální vazby, neměly.“
Zklamání to bude i pro rodiče, kterým předchozí studie dávaly naději, že se jim jejich vztah s autistickou ratolestí, podaří zlepšit. Soudě podle toho, že některé prameny uvádějí, že autismem je postiženo až jedno z 54 dětí, bude těch zklamaných po světě opravdu hodně. Už aby tento týden skončil. Je takovým nositelem špatných zpráv. Podobné rozčarování nám přinesl i u interferonu. Ten u hospitalizovaných s COVID-19, zklamal ještě víc. Na rozdíl od oxytocinu nejen, že žádný přínos neprokázal, ale s jeho podáním bylo pozorováno více nežádoucích příhod. Ale vraťme se k dětem a jejich léčbě z problémů, které jim přináší autismus. Z Duke University, kde se mentálním schopnostem a možnostem jejich zlepšení věnují dlouhodobě, padají i lepší zprávy, než nynější fiasko u oxytocinu.
Monocyty
Literatura
Z hormonu lásky a přátelství je hormon závisti a nevraživosti
Autor: Josef Pazdera (15.11.2009)
Když mozek jinak vnímá svět
Autor: Dagmar Gregorová (04.05.2011)
Neurony z krve? To si z nás dělají kozy!
Autor: Josef Pazdera (08.06.2018)
Na dyslexii filtrem, nejlépe zeleným
Autor: Josef Pazdera (19.10.2018)
Diskuze:
Použití pupečníkové krve?
Pavel Trávník,2021-10-22 08:41:44
Léčba pupečníkovou krví, pokud byla opravu efektivní, má mnoho problematických prvků. Asi by nebylo k dispozici dostatečné množství dávek pro dlouhodobou léčbu, pokud by šlo o dárcovskou pupečníkovou krev (ani ta by asi nestačila), pak problém kompatibility. Pokud skutečně metoda působí, pak to asi nejsou monocyty jako takové, ty nepronikají do mozku přes hematoencefalickou bariéru, ale nějaké nízkomolekulární látky v nich syntetizované. To by možná byla cesta, zjistit, o jakou látku/látky jde a najít vhodný způsob podání.
Re: Použití pupečníkové krve?
Josef Pazdera,2021-10-22 11:21:58
Děkuji za poznámku. Protože ale vyzněla dost kriticky a jako autor článku referující o závěrech výzkumu jsem se nechtě stal advokátem, pokusím se je hájit. Předně již nejsou sami, kteří referují o zlepšení stavu autistických dětí po aplikaci pupečníkové krve, ale to, co bych chtěl hlavně zdůraznit, že ono to s tou hemoencefalickou barierou přestává být tak jednoznačné, jak to z Vašeho komentáře vyplývá. Pro méně obeznámené s problematikou je dobré říci, že pod pojmem hemoencefalická bariera se rozumí fakt, že v kapilárách mozku, kde dochází k výměně plynů a živi, buňky cévního endotelu vytváří obzvlášť těsné spoje čímž zajišťují aby do mozku neprocházely velké objekty, jakými jsou například bílé krvinky (mozek má vlastní imunitní obranný systém – viz úloha gliálních buněk). A nyní to podstatné. Ať už tomu budeme říkat hemoencefalická bariera, nebo ztráta integrity BBB (blood brain barier) tak ta v případě zánětlivých stavů často selhává a k infiltraci imunitních buněk i velkých molekul, jako je albumin, dochází. Dobře to je popsáno u pacientů s Alzheimerovou chorobou a parkinsonem. Dokonce jsou práce uvádějící, že i za normálního fyziologického stavu pro všechny oblasti mozku (respektive kapiláry) představy o neprostupnosti neplatí. Jsou popsány mozkové oblasti, kde hemoencefalická bariera zcela chybí. A pokud je tento článek o autistických jedincích, tak je potřeba vzít ještě jednu věc v úvahu, že se tím také říká, že že jde o jistý zánětlivý stav jejich mozků, kdy je funkčnost hemoencefalické bariery narušena a jak někteří říkají, je děravá jako cedník. Souhlasím, že tu nejspíš půjde o nějaké působky monocytů, ale co se týče té neprostupnosti BBB, tam to nemusí být tak jednoznačné. V každém případě jim držím palce, aby autismus šel léčit a aby to bylo jen tou jednou dávkou, jak ve své práci uvádí.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
