Pro řecké výtvarné umění v době od 9. po konec 8. století před n. l. jsou typické drobné figurky, většinou vysoké kolem 15 cm, odlité z bronzu nebo modelované z hrnčířské hlíny a pak vypálené. Postavy bývají podobně jako na vázových malbách (viz článek Vnímání lidské figury v homérské době a „psychofyzické orgány“) stylizované poněkud článkovitě, s úzkým pasem. Často jsou také výrazně vertikálně protáhlé. Pokud bychom za pokrok považovali směřování k výtvarnému stylu řecké archaické (7. a 6. století před n. l.) nebo dokonce klasické doby (480 až 330 před n. l.), viděli bychom v nich oproti plastikám mykénské kultury pozdní doby bronzové spíše krok zpátky (viz článek Mykénské plastiky), byť zajímavý. Přesto svéráz těchto figurek – a jim podobných artefaktů jiných kultur Mediteránu – silně zapůsobil na nové podoby sochařství kolem poloviny 20. století, snad nejvýrazněji se jimi inspiroval Alberto Giacometti (1904-1966).

Podobné jsou jim etruské drobné bronzy (což by se možná dalo vysvětlit i řeckým vlivem), které však v této podobě pokračují až do klasické doby. Jenže podobně vypadá také část galské (keltské) výtvarné produkce z pozdější antiky, takže možná jde spíš o obecný rys určitého typu „polo-barbarských“ nebo spíše před-realistických kulturních typů. Podobné proporce, leč s jiným výrazem, trochu divočejším, mají už figurky z libanonského pobřeží v pozdní době bronzové.

Drobné bronzy z 8. století před n. l., většinou v geometrickém stylu

Svérázná stylizace se nejvýrazněji uplatňuje právě na bronzových figurkách. Nejčastější jsou vojáci a koně, jde o výrazně vojenskou a hrdinskou kulturu; ale najdeme i jiná témata, včetně náboženských.

Drobná bronzová figurka vojáka (v pravé ruce měl kopí) z dekorace kulaté rukojeti kotle na trojnožce. 725-700 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 7729. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Postava ženy s rukama sepjatýma při modlitbě nebo obřadu. Drobný bronz v geometrickém stylu, snad kolem roku 700 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Začít můžeme srovnáním figurky vojáka a ženy. Voják držel v pravé ruce kopí, které se nezachovalo. Žena má sepjaté ruce při modlitbě. Kromě genderového rozdílu je zde tedy i rozdíl situace. Pohlavní diference se uplatní hlavně v oděvu: Voják má jen opasek, jinak je nahý, zatímco žena je oblečená, nápadná je dlouhá sukně. Zvyk zobrazovat muže i bohy nahé, zatímco ženy a bohyně oblečené, pak v Řecku pokračuje do klasické doby, i když to v některých oblastech může někdy být naopak, zvláště na Kypru nebo východní Krétě.

Z množství figurek vojáků nabízím ještě dva vojáky z Delf.

Drobný bronz z geometrické doby, asi voják. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Drobný bronz z geometrické doby, voják. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kromě častých zpodobení vojáků s kopím se objevuje také další téma, totiž vozataj.

Bojovník na válečném voze. Drobný bronz z Lakónie (Sparty), nalezený ve svatyni v Olympii, 775-750 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 6190. Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Menší bronzový vozataj v geometrickém stylu možná upomíná spíše na olympijský závod. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zatím jde nejčastěji o bojovníka na válečném voze, leč v 8. století před n. l. už můžeme očekávat také výtvarnou reflexi závodů při ceremoniálních hrách. Byla to taková antická formule 1. Kdo vjel k obratu moc rychle, tak ne vždy přežil, kdo pomaleji, nevyhrál. Proto mívá vozataj soustředěný výraz, jeho úkolem je přesné řízení směru a rychlosti, táhnou koně. Sochy vozatajů budou slavné zvláště v klasické době – a soustředění vozataje se v Platonovu dialogu Faidros stane filosofickou metaforou pro intelekt (nús), který má řídit ostatní složky (síly, schopnosti) duše. Předtím je častější metafora kormidelníka.

K vojsku – a zvláště k vozům – patří samozřejmě koně.

Kůň, votivní drobný bronz, pozdně geometrická doba, 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kůň, votivní drobný bronz z Olympie, pozdně geometrická doba, 730 před n. l. Altes Museum v Berlíně, inv. 31317. Kredit: Anagoria, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Koně se ovšem zobrazují i mimo rámec válečných nebo závodních scén. Pro řeckého aristokrata není nejlepším přítelem člověka pes, nýbrž kůň. V archaické době tomu odpovídají také scénky s klisnami a hříbaty – a v Atice klasické doby se výrazy koní na plastikách téměř polidšťují, zatímco na menší ostrovy tento žánr zasahuje pochopitelně jen okrajově.

Mezi drobnými bronzy v geometrickém stylu najdeme i zobrazení náboženských scén.

Héraklés se přetahuje s Apollónem o trojnožku, reliéf na vršku nohy bronzové trojnožky (patrně kotle) z 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Olympii, B 1730. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Apollón, Artemis, Létó z Apollónova chrám u Dreros na východní Krétě, 750 před n. l. Nejstarší známé řecké bronzové sochy kované z plechu. Archeologické muzeum v Írakliu (Herakleonu), č. 245-247. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedním z nejstarších spolehlivě definovaných zobrazení mytické scény je zápas mezi Héraklem a Apollónem o trojnožku. Héraklés byl sice pracovitý dórský hrdina, ale jako žák hry na lyru si s Apollónem do noty nepadl, chtěl se prát, dokonce se mu pokusil vzít věštebnou trojnožku.

Následující „Trojice“, tedy Apollón (uprostřed), Artemis (vlevo) a jejich matka Létó (vpravo) představují nejen velice staré náboženské zobrazení, ale jsou to také nejstarší známé řecké bronzové sochy kované z plechu. Původně byl plech přibitý na dřevěném jádru. Plastika provedená touto technologií se odborně nazývá sfyrelaton, „natloukaná“, typická je pro následující raně archaickou dobu, později převáží lití na ztracené jádro. Egypťané prý technologii plastik pokrytých natlučeným bronzovým plechem používali už od dob 6. dynastie, tedy od 23. století před n. l. (Striktně vzato představená trojice podle většiny znalců nepatří ke geometrickému stylu, ale je spíše první předzvěstí přicházejícího stylu orientalizujícího nebo daidalského, nicméně pochází z poloviny 8. století před n. l.)

Bronzový kotel na trojnožce (lebes, cauldron), asi metr široký. Kolem roku 800 před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Důležitou a také největší položkou kovotepeckých prací byly bronzové kotle, stojící na trojnožkách.

Kotel na trojnožce (lebes, v anglických popiskách cauldron), byl častým darem bohům a snad i významným lidem. Takové votivní kotle byly nejen dokonale zpracované, ale také opatřené řadou ozdob, zvláště na držadlech kotle a na nohách trojnožky. Významná část zachovaných drobných bronzových plastik původně byla takovýmito ozdobami. Zvyk rafinovaného zdobení držadel v Řecku přetrvá i archaickou dobu.

Poměrně častou položkou větších bronzových předmětů jsou také votivní štíty, ty si však necháme jako samostatné téma.

Zbývá ukázat složitější bronzy z předělu 8. a 7. století před n. l., kdy se mezi tématy nápadně často objeví gryfón (gryf), což bude typické zvláště pro následující epochu (orientalizující a archaickou). Je to opět sfyrelaton, tedy bronzový plech na dřevěném jádru, technologicky i výtvarně předzvěst novějších stylů.

Gryfón z bronzového plechu, asi 700 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách.Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Voják, možná Achilleus, drobný bronz z Thessalie, asi 700 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 12831. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A jako ohlédnutí za vojáky ještě drobná plastika ze středního Řecka, občas považovaná za pokus o zpodobnění Achillea.

Drobné terakoty z 9. a 8. století před n. l.

Figurky z pálené hlíny vlastně patří ke keramice, viz tedy článek Řecká keramika období geometrického stylu, věnovaný „normální“ (nefigurální) keramice této doby a stylu.

Figurka koně na kolečkách, nejspíše dětská hračka, 950-900 před n. l. Kerameikos Archaeological Museum in Athens. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Zvětšit obrázek Terakotový model sýpky. Nález z robu těhotné ženy, 850 před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: G.dallorto, Wikimedia Commons. Public domain.

Nejstarší položky odpovídají proto-geometrické a raně geometrické keramice. Například kůň na kolečkách, původně asi s dřevěnými osičkami. Nejspíš šlo o dětskou hračku, jakých se nachází větší množství.

Model sýpky je ojedinělý jen svou velikostí a složitostí, menších a jednodušších se nachází celkem dost.

Některé poměrně důležité sakrální terakoty z této epochy neumíme dost přesně časově a stylově zařadit.

Terakotové vysoké boty, nejspíš pro dřevěnou sochu (možná Artemidy?). Grotta, 9. až 8. století před n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Drobná terakota: Figurka s pásem a pentlemi, bohyně(?). Stará Théra, svatyně Afrodíty, 8. nebo 7. století před n. l. Archeologické muzeum na Théře (Santorini). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Například boty, patrně pro dřevěnou sochu. Podobných známe několik, včetně starších.

Nebo figurku Afrodíty, přinejmenším tedy figurku ze svatyně Afrodíty na Dórské Théře. Má sice hruď přepásanou podobně jako Artemis, to však může mít Afrodíté taky, navíc by na poměry Artemidy byla oblečena zoufale nedostatečně. Také plochá hrudník a drobná ňadra patří spíše k projevu výtvarného stylu než k ikonografii bohyně.

Stylově ne zcela určité jsou i dvě poslední a nejmladší ukázky: Model domu, nejspíše malého chrámu bohyně Héry v Argu – a figurka ženy ve tvaru zvonu, dokonce pohyblivá, zčásti schované nohy byly připevněny provázkem. Žánrem by patřila pozdější epoše, leč v Thébách zůstává v oblibě geometrickým dekor, kterým je pomalována.

Malý votivní model domu, votivní terakota z Heraia v Argu. Dílo řemeslníka z Argu, 700-675 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 15471. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Boiótská „chodící“ figurka ženy, ve tvaru zvonu (plangon). Théby, 700-650 před n. l. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.