Člověku, který je zvyklý na estetiku řecké klasické doby, pozdější antiky nebo evropské renesance, mohou malby lidských postav na řecké keramice geometrického stylu připadat jako téměř barbarské nebo pravěké. Nejen bez jakéhokoli náznaku perspektivy, ale taky mimo realistické proporce tělesných součástí a bez alespoň náznaku individuality nebo výrazu adekvátního vůči ději. Žádná „psychologie postav“, vše je zvláštně schematické, silně stylizované. To dobře odpovídá pojetí lidí jako vykonavatelů božských úradků a sporů, spíše než vědomých tvůrců. S plastikami z této doby je to podobné. Podobné je to i s vnímáním člověka v literatuře této doby, tedy v homérských eposech.
Homérské eposy a Řecká keramika období geometrického stylu se v pojetí člověka liší jenom žánrem, při jejich výkladu buď analyzujeme významy slov nebo interpretujeme zobrazení. Text má samozřejmě výhodu dobře dokladovatelných významů, obraz zase výhodu bezprostředního dojmu. Analogie mezi sebepochopením lidí v textech homérských eposů a zobrazováním lidských postav v době jejich vzniku si všimla řada novodobých badatelů. Rámcově se přidržím Richarda Onianse (1999-1986) a Bruno Snella (1896-1986), hodně ocituji z Hynka Bartoše, který ve své dizertační práci toto téma rozvinul v českém prostředí. Většina dále uváděných dokladů pochází z Řecka doby 8. století před n. l., avšak celý koncept je s určitostí starší, otázka je o kolik (jaká část toho pochází už z bronzové doby), a mnohé jeho prvky působí i později, tedy v řecké v archaické době, dokonce ještě v dílech nejstarších lékařů rané klasické doby (5. století před n. l.). Musíme se připravit na pojetí člověka, které je pro většinu Evropanů dost exotické, neboť bylo i v obecné kultuře překryto novátorskými koncepty Platóna a Aristotela. Přes všechny zvláštnosti je toto pojetí velice případné, nehraje si na výsostné postavení člověka a jeho individuality.
Tělo
Nejstarší řečtina kupodivu nemá žádný výraz pro tělo v našem smyslu slova. Zdánlivě nejbližší mu je výraz sóma, který později znamená také tělo až těleso, geometrické i sociální nebo politické (latinsky pak corpus). Jenže zatím značí skoro bezvýhradně pouze mrtvé tělo! Nejčastěji to, co po bitvě zůstane ležet na pláni a má být pohřbeno. (Až později se objeví také výraz sarx, ve významu masa, třeba u řezníka, který se pak přiblíží našemu pojetí masitého živého těla, latinsky caro.)
Když je potřeba mluvit o celku těla v našem smyslu slova, tak se prostě řekne člověk, muž, žena, dítě. Další možností je, že se řekne chroos, tedy „kůže“ ve smyslu povrchu člověka, neboť je tím, co z člověka vidíme a čeho se dotýkáme. Např. když se Odysseus celý myje v říčce (Od. VI.224), tak si myje doslova vzato „kůži“. (Kůže ve významu orgánu nebo věci je ovšem dermos.) Poslední možností je použít nějaký sběrný výraz pro části těla, třeba „údy“.
Duše
Duše (psyché) je zatím synonymum pro život, v některých kontextech také pro dech. „Mít duši“ znamená být živý, což je pro smrtelníky zásadně důležité. Bohové duši nemají, něco takového nepotřebují! (Ostatně, nemají ani vůli, ta je také specifikem smrtelníků, cloumá s nimi.) Když má být hrdina výjimečně přijat na Olymp, např. Héraklés, tak vyvstane problém také s jeho duší, neboť duše na Olymp prostě nepatří. Duše je znakem časnosti, smrtelného života, je individuální úrovní života. Ještě Hérakleitos píše (B 98), že duše jsou cítit po Hádu. (Dokonce i v novozákonních evangeliích je duše stále ještě tím, co se musí živit, byť nejen chlebem, a napájet, a k čemu se člověk nemá příliš vázat, zatímco u části filosofů je výsostnou a nesmrtelnou složkou člověka. Současně má ovšem řečtina další slova pro život: zoé je život obecně, bios konkrétní způsob života, aión je životní síla, dokud slovo nepromění svůj význam.)
Duše už odešla, mrtvé tělo zůstalo. Prothesis: vystavení a oplakávání mrtvého. Detail pozdně geometrického fragmentu z pohřebiště u Dipylon v Athénách, 750 před n. l., malíř zvaný dnes Dipylon Master. Louvre, A 517. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Zbývá oddělit thýmos pohřbem. Ekfora, provázení zesnulého k hrobu. Mrtvý je vezen na kočáru, doprovázejí ho truchlící ženy a muži s meči. Detail z pozdně geometrického atického pohřebního kratéru. Dipylon v Athénách, Hirschfeldův malíř, 750-735 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, inv. č. 990. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
V homérských eposech se o duši mluví skoro jen v souvislosti se smrtí, když život odchází a zůstává mrtvé tělo, tedy spíše zbytek člověka, bez života. „Když hrdinu opustil život (psyché).“ Výjimkami jsou stavy bezvědomí, při nich plný život (duše) odchází jen na čas. Za extrémních okolností může být duše vidět, nikdy však nejde hmatat (Ilias XXIII.100). Duše zemřelých pobývají v Hádu, kde se neděje vůbec nic, také si nic nepamatují a po ničem netouží. Po člověku nakonec zbyde tělo a duše, jenže ta duše odchází do Hádu, – a tělo je potřeba akorát tak pohřbít. Živý člověk zatím není složen z duše a mrtvoly, tak tomu bude až v pozdějších zásvětních spekulacích.
Na rozdíl od pozdějších konceptů zatím duši většinou nejsou připisovány jiné funkce než život, dokonce ani ty, které pozdější doby chápou jako „psychické“.
Články, údy
 Bojová scéna na fragmentu z pohřebiště u Dipylon v Athénách, 750-725 před n. l. Louvre, A 522-560 1. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Zápasníci (boxeři?) na pozdně geometrickém fragmentu z Théb, 715-700 před n. l. Louvre, A 568. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
|
Na zobrazeních vidíme téměř článkovitou stylizaci lidského těla, málem připomínající hmyz. Tomu jazykově odpovídá výraz meléta, články nebo údy. Může sloužit i jako zástupný výraz za celek člověka. Běžně však označuje končetiny, někdy i jiné prostorově vymezené a zvenčí viditelné části těla.
Vypadá to jako kult štíhlé postavy. Jenže důvod toho, že lidé na zobrazeních skoro nemají břicho, je jiný, břicho nezapadá do konceptu údů až článků. Naopak jsou zvýrazněny svaly, někdy také oči a pohlaví, případně nos. Tyto položky prostě stojí za pozornost. (Řekové mykénské doby kupodivu zobrazovali postavy o něco realističtěji, viz články Mykénské fresky a Mykénská keramika.)
Psychofyzické „orgány“ nebo centra
Bez pozdějšího rozlišení na duši a tělo se o funkcích, které pozdější doba rozlišuje jako psychické (poznávací plus emoční) a tělesné, mluví jinak. A nejen mluví, jsou jinak prožívány. Pozdější psychofyzická jednota je vyjádřena tím, že člověk disponuje řadou „psychofyzických orgánů“ (termín pochází od Snella), respektive center. Patrně jde o velice tradiční koncept. Probereme si aspoň ty nejdůležitější „orgány“ nebo centra. Mnohdy budeme mít problémy s adekvátním překladem, neboť naše kultura se už dávno vzdálila popisovanému způsobu rozčlenění lidských schopností, resp. součástí, což se projevilo i v jinak nastavené „jazykové mřížce“ našeho pojmosloví.
Hlava
Hlava, nejen tvář, je chápána jako sídlo individuality i jako znak skupinové identity (trochu jako později „ráce“, rasa). Zásadní jsou smyslové orgány a ústa, komunikační kanály s okolním světem.
Hruď a rozvaha – frén, v plurálu frenes
Tělesné (v našem smyslu slova) významy tohoto výrazu kolísají: plíce, bránice, oblast hrudníku. Tímtéž slovem se ovšem označuje také uvažování. Jen z kontextu rozhodneme, kdy je řeč o vyhřeznutí plic, a kdy o projevu rozvahy. Nebo kdy je řeč o vlhkém kašli a kdy o slabomyslnosti nebo opilosti; kdy naopak jde o suchý kašel nebo o povahu suchara. Není to pouhá homonymie, nýbrž způsob pochopení, který řadu funkcí, později považovaných za psychické (emoční a intelektuální), ztotožňuje s oblastí dýchání a také s oddělením hrudníku a břicha. „Zdravá bránice“, tedy náležitě nastavené (náležitě prostupné, leč nemíchající) rozdělení hrudní a břišní oblasti je totéž, co v novověku „praktický rozum“ nebo „soudnost“. Náležitě fungující plíce – umožňující řeč, běh i boj – jsou zatím totéž, jako adekvátně fungující uvažování. Oblast frenes označuje také místo, kam se ukládají problémy k úvaze i znalosti (Ilias IX.313), a kde se něco promýšlí (Ilias XXI.19).
V tomto psychofyzickém orgánu může být lokalizována i řada dalších, především thýmos.
Hruď, okolí srdce, radost, srdnatost, odvaha, vztek – thýmos
Výraz pro nejtypičtější „psychofyzický orgán“ se překládá zvláště obtížně. Je lokalizován v okolí srdce, někdy v celém hrudníku, často také přebývá ve frenes. Označuje leccos, při čem se rozbuší srdce, ať už radostí, napjatým očekáváním, hrdinským vzepětím nebo vztekem. Občas je v něm lokalizován i noos (později: intelekt), třeba jako orientační schopnost.
Thýmos je výsostným místem projevů života, mají jej i bohové a zvířata, u každého je individuálně charakteristický. Může být zarmoucený (Ilias V.869), „očarovaný touhou“ (Od. XVIII.212), zmatený; slábne, sílí, doufá. Někdy trochu připomíná problémy vůle, např. když je někdo „v thýmu rozdvojen“, chce dvě neslučitelné věci naráz, což je pro homérské hrdiny typické. Současně je však thýmos místem, kde se rodí plány (Od. XX.5), a také místem rozvažování. Homérští hrdinové se svým thýmem poměrně často dokonce rozmlouvají (Ilias XI.407, XXII.122), což je předloha toho, čemu my říkáme sebereflexe. Jindy je třeba thýmos konejšit, nejlépe hudbou a zpěvem.
Definitivní zrušení souvislosti života (duše, psyché) s mrtvým zbytkem po živém člověku (sóma) nastává, až když se thýmos „odloučí od kostí“. K tomu dochází při kremaci nebo po uložení do hrobu, zbydou „suché kosti“, bez thýmu. I v bojových scénách je však popisováno, jak thýmos opouští kosti (Ilias XVI.743), asi že je začíná opouštět.
Srdce
Ve fyzické i významové blízkosti thýmu leží oblast srdce, radosti i zármutku, hněvu a strachu. (Řečtina homérské doby pro ni užívá výrazy étor, kér, kradié.) Souvisí i s láskou. Hrdina občas svému srdci domlouvá, aby sneslo další děj, aby se ztišilo a zůstalo v hrudi. V děsivém očekávání může srdce vyskočit až do úst (Ilias XXII.452). Srdce se může také soužit, zatímco jindy se radostně směje. Tento psychofyzický orgán mají bohové, lidé i ostatní živočichové.
Jednotící smysl – noos
Zatím ještě nejde o obecný intelekt (v klasické řečtině nús), nýbrž o individuální funkci, umožňující orientaci v celku smyslového vnímání; dokonce také „zahlédnutí“ souvislostí a problémů, které momentálně nebo vůbec nejsou dostupné smyslům. Proto se noos někdy překládá i jako vnitřní zrak. Jelikož není vázaný na jasnou lokalizaci, byť občas souvisí s thýmem, tak jej těžko můžeme chápat jako psychofyzický orgán a pojednání o něm odročíme.
„Nitro“
Evropský koncept niternosti vyrůstal od římské antiky po romantismus. Starší doba jej nezná, i když některé představy připisované Sókratovi jej možná trochu předjímají. V době geometrického stylu (a ještě i v archaické době) roli pozdějšího „nitra“ zčásti zastupují thýmos a výrazy pro srdce, jenže celkový kontext je úplně jiný. Skutečnost (také pravda nebo láska) do člověka vstupuje zvenčí, nejčastěji z obklopujícího vzduchu, prostým nádechem (doslova inspirací), ale také smyslovými drahami, taky i s jídlem a pitím. O nitro v doslovném smyslu zatím není moc co stát, od 7. století před n. l. jsou to např. vnitřnosti od bránice níže, splanchna. I ty se ovšem dovedou rozhýbat hněvem nebo strachem.
Psychosexuální jednota
Mozek, mícha, morek a varlata jsou vnímány jako analogické. Tak je chápou ještě i fragmenty nejstarších řeckých lékařských spisů. (Většina popisů se týká mužského těla, ale u žen se předpokládá analogie, navíc rozšířená o rození dětí, plodů života. Roli může hrát i skutečnost, že Řekové otevřeně zobrazují a popisují všechno, ale krom skutečné intimity, viz článek Sex a erotika v řecké antice. A začátkem klasické doby se objeví i racionální úvahy o růstu zárodku, ale to už bude úplně jiná kapitola.)
Sperma vzniká a hromadí se ve varlatech. Stoupá vzhůru, část občas vyráží falem, zbytek stoupá míchou do mozku, pak prostupuje i morek v kostech. Mozek je zásobárnou a také místem transformace spermatu do podoby, která pak vychází očima (jas očí) nebo ústy (slova). Oči a ústa tedy patří ke krajně erotickým orgánům, leč v Řecku se samozřejmě nezakrývají. Také noos (celkový smysl) a řeč (logos) mohou být chápány jako transformované produkty erotiky. Do tohoto okruhu patří také jazyk a kupodivu i zuby. (To není narážka na nějaké sexuální praktiky, ale konstatace, že mluva i ukusování patří k aktivitám, zatímco vyražení zubů člověkem otřese.)
Sperma je chápáno také jako výpar z krve, která sama ale z mužů unikat nemá. Především je však prezentací životní síly, pro niž se užívá také výraz aión, později znamenající „věk“ (epochu), „věčnost“. Aión uniká také slzami a potem. Do určité míry jsou to zdravé projevy života, leč nadměrná námaha hrozí ztrátou sil a nadměrný pláč může dokonce „rozpustit tvář“. Řekové ovšem mají na obvyklou zdravou míru odcházení spermatu, potu i slz nesrovnatelně volnější metr než třeba Indové. Kromě okrajových náboženských hnutí (a později platónské filosofie, (viz článek Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie) neznají sexuální asketismus. (Celý tento koncept koloběhu spermatu je ovšem doložitelný až po doplnění o památky z 6. a 5. století před n. l, přiložený obrázek je z počátku klasické doby.)
Literatura
Hynek Bartoš: Očima lékaře (Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše – tělo). Červený Kostelec: Pavel Mervart 2006.
Richard B. Onians: The Origins of European Thought: About the Body, the Mind, the Soul, the World, Time, and Fate. New Interpretations of Greek, Roman, and Kindered Evidence, Also of Some Basic Jewish and Christian Beliefs. Cambridge 1954, 1994.
Bruno Snell: Die Entdeckung des Geistes. Hamburg 1946. (The Discovery of Mind. Oxford 1953.)
Wolfgang Schadewaldt: Z Homérova světa a díla. Praha: Oikúmené 2019.
Diskuze:
