Osídlení Polynésie patří k majstrštykům našich předků. Ze 300 000 kilometrů čtverečních polynéské souše připadá 90 % na Nový Zéland a polovina zbytku padá na vrub Havajského souostroví. Zbývající více než tisícovka polynéských ostrovů je rozeseta na trojúhelníku s vrcholy na Havaji, Novém Zélandu a Rapa Nui čili Velikonočním ostrově. Celková plocha Polynésie je větší než dva miliony kilometrů čtverečních. A v tomhle doslova bezbřehém prostoru pluly lodi předků dnešních Polynésanů – bez GPS, motorů, slunečních panelů, přístrojů pro výrobu pitné vody, konzervovaných potravin a dalších vymožeností, bez nichž si moderní mořeplavci nedovedou plavbu dálavami Pacifiku představit.
Historie osídlení Polynésie patří k těm nejzajímavějším kapitolám lidských dějin a nutno přiznat že i k jedněm z nejzamotanějších. Ledacos svědčí ve prospěch dříve obdivovaných a později vysmívaných teorií norského cestovatele Thora Heyerdahla. Polynésie sice nebyla osídlena z Nového světa, ale příliv indiánských genů je v některých oblastech jasně patrný. Hlavní osídlení Polynésie ale startovalo daleko na západě na souostroví Samoa.
Se zajímavou rekonstrukcí polynéské odyseje nyní přichází tým pod vedením Alexandera Ioannidise ze Stanford University na stránkách vědeckého časopisu Nature. Genetici nevyšli z rozborů DNA izolované z ostatků dávných osadníků Polynésie, ale spolehli na data o DNA jejích současných obyvatel. Z jednadvaceti populací jednotlivých ostrovů či souostroví jich měli k dispozici 430. Důvod pro tento postup je prostý. Pokud by se měli vědci spoléhat jen na „starou“ DNA, skončili by s žalostně chudým souborem dat. Tam, kde byly analýzy DNA dávných Polynésanů k dispozici, je vědci použili. Přitom si ověřili, že se dnešní Polynésané svým genetickým základem od předků významně neliší.
Použití DNA současných Polynésanů s sebou nese riziko „znečištění“ polynéské DNA čerstvými příměsemi z etnik pocházejících z Evropy, Ameriky a Asie. To se pokusili Ioannidis a spol. ošetřit tím, že ze získaných genomů cizorodé sekvence „vymazali“ a nebrali je do úvahy.
Postup Ioannidisova týmu využívá faktu, že na další kolonizační cestu se nevydala celá populace, ale jen její malá část. Jak tak lidé postupovali Polynésii, pestrost jejich DNA klesala. Tak trochu to připomínalo teleskopický rybářský prut, kdy každý vysunutý dílec sice dosáhne dál, ale je o něco tenčí. Datování přesunů v rámci Polynésie provedli jiným chytrým trikem, když hodnotili sekvence sdílené obyvateli různých oblastí a z toho pak určili za kolik generací se mohly asi takové rozdíly nahromadit.
Genetická kronika
Genetici nabízejí následující „genetickou kroniku“ osídlení Polynésie. V 9. století dopluli Polynésané na Cookovy ostrovy, v 11. století dosáhli Společenských ostrovů a ve 12. století pak osídlili Jižní ostrovy a souostroví Tuāmotu. Tam se story poněkud komplikuje.
Tuāmotu tvoří skupina nízkých písčitých atolů, kde toho archeologové zatím moc nenašli a není se proto čeho chytit. Z genetických analýz ale plyne možnost, že právě tady mohla vzniknout populace světoběžníků podnikajících úžasné dálkové plavby. Právě lidé z Tuāmotu měli kolem roku 1330 osídlit Severní Markézy, kolem roku 1360 pak Jižní ostrovy na jihu a už kolem roku 1210 měli doplout na Rapa Nui na východě. Tyto tři polynéské výspy jsou od sebe hrozně daleko. Přesto podle Ioannidise a spol. sdíleli jejich obyvatelé stejné předky. Ionnidis navíc argumentuje faktem, že na Markézách, Rapa Nui a na Jižních ostrovech tesali lidé velké kamenné sochy. Podle něj to dokládá jejich společné kořeny.
Antropolog Patrick Kirch z University of Hawai'i v Manoa považuje tuhle dedukci za kontroverzní. Podle něj byla tvorba velkých soch v Polynésii hojně rozšířená a nelze z ní usuzovat na blízkou příbuznost tvůrců. Na Havaji se například stavěly sochy ze dřeva.
Jak to bylo s indiány
Předchozí genetické studie došly k závěru, že se Polynésané poprvé potkali s americkými indiány kolem roku 1200 na Jižních Markézách. Nová genetická studie předpokládá, že se tam s indiány mohli potkat lidé, kteří připluli ze souostroví Tuāmotu.
Ve hře je ale hned několik scénářů pro smísení Polynésanů s indiány. Domorodí Američané mohli opravdu doplout až do východní Polynésie a tam se potkat s imigranty z Tuāmotu. Nelze ale vyloučit, že Polynésanům, kteří dopluli kolem roku 1200 na Jižní Markézy, již kolovalo v žilách něco indiánské krve, protože se jejich předkové předtím dostali až do Nového světa a přivezli si odtamtud ženy a děti. Kdo ví.
Nebožtík Heyerdahl by snad měl i z těchto objevů radost.
Spletitá historie
Příměr kolonizace Polynésie k rybářskému teleskopickému prutu pokulhává v tom, že polynéské plavby neměly jednoduchý lineární itinerář. Ve 12. a 13. století při migraci na východ například minuli Jižní ostrovy a usadili se na nich až kolem roku 1360, když na ně dopluli „zpátečkou“ z východně ležící Mangarevy.
Bylo by také naivní předpokládat, že když Polynésané někam dopluli, byla to pro ně konečná a už se netoulali po okolí. Studium polynéských jazyků dokazuje, že při osídlování východní Polynésie byly kontakty mezi obyvateli různých ostrovů poměrně intenzivní. Tyto plavby mohly s genetickou výbavou lidí žijících v Polynésii docela citelně zamíchat.
Ioannidis a spol. se ale domnívají, že ve většině případů neměly na genetiku polynéských populací významný dopad. Když malé skupiny o 30 až 200 jedincích dopluly na nové ostrovy s početnými hnízdními koloniemi mořských ptáků a pobřežními vodami bohatými na ryby, jejich populace se v takovém „ráji na zemi“ rozrostla na tisíce blízce příbuzných jedinců sdílejících valnou část dědičné informace. Když pak několik desítek těchto lidí podniklo plavby dlouhé tisíce kilometrů, nemohli zřejmě významně ovlivnit dědičnou informaci populace, která byla na místě už delší dobu doma a utěšeně se tam rozrostla.
Genetická kronika osídlení Polynésie má jen pár vad na kráse. Osídlení Markéz například datuje do doby několik set let mladší než nejstarší osídlení těchto ostrovů prokázané radiokarbonovým datováním. Většina výsledků ale zapadá do obrazu, který si vědci stačili udělat na základě archeologických výzkumů a studia jazyků. Hotoví však vědci s problémem osídlení Polynésie nejsou. To platí i pro genetiky, kteří se chtějí v nejbližší době podívat blíže na osídlení Havaje.
Polynésie byla osídlována jinak, než se soudilo
Autor: Josef Pazdera (04.02.2011)
Po stopách Robinsona Crusoea
Autor: Redakce (09.03.2017)
Skrytý talent genetického nešiky
Autor: Jaroslav Petr (21.06.2021)
Etruskové stále záhadní
Autor: Jaroslav Petr (26.09.2021)
Diskuze: