Archaická ilustrace k Iliadě: Odysseus zabíjí thráckého bojovníka, spojence Trójanů. Chalkidská černofigurová amfora, 540 před n. l. Getty Villa, Malibu (Los Angeles), 96.AE.1. Kredit: The J. Paul Getty Museum, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Kdybychom měli vyjmenovat korpusy řeckých textů, které byly od antiky po nedávnou dobu nejhojněji citované, byly by to homérské eposy, Platónovy dialogy, Aristotelovo dílo a Nový zákon. Zmíněné pořadí je chronologické, stará doba stejně nevedla pořádné citační indexy. Homérské eposy přitom nejsou jen nejstarší položkou tohoto výčtu, ale také vůbec nejstaršími texty zachované řecké literatury.

Vznik Iliady se dnes nejčastěji klade do raného 8. století před n. l., plus minus půl století. Vznik Odysseie o něco později, na konec 8. století před n. l., opět plus minus půl století.

Co se v těchto případech oním vznikem myslí, není triviální. Mnohá témata – a dokonce i některé ucelené pasáže – sahají svým původem až do pozdní doby bronzové; naopak definitivního zápisu, fixace tradovaného textu, se celý korpus dočkal teprve v 6. století před n. l. Oním vznikem tedy myslíme spíše dotvoření a nově autorsky ucelenou redakci, k té došlo někdy v rozsahu konce „temných století“ a počátku řecké archaické doby (v období geometrického stylu). Tento čin je tradičně připisován Homérovi. Novověká kritická literární věda brzy rozpoznala vrstevnatost struktury autorství i časový sled obou eposů. Tím do značné míry zpochybnila „autorství“ Homéra jako historické postavy, nastolila „homérskou otázku“. Různí novodobí autoři se liší v názoru na pravděpodobnost existence Homéra jako historického autora (nebo zčásti spíš editora) eposů. Všichni pochybují o jednotném autorství, ale připouštějí, že jméno Homér tradičně označuje rapsóda, spíše asi skupinu rapsódů, kteří tato díla vytvořili s použitím starších ústních tradic. Určitě je nezapsali, i když alefabetické písmo už bylo k dispozici, a to poměrně čerstvě. Hrdinské zpěvy žijí v písních při vzpomínkových hostinách, zatímco dodatečná literární fixace je sice zachová, ale do jisté míry umrtví.

Eposy – a to nejen tyto – mívají složitou strukturu autorství. V typických případech zpracovávají tradice vzdálenější minulosti i mýty, vrcholí určitým trubadúrem a končí třeba zápisem u nějakého kronikáře. Jindy známe jen několik nahodile nalezených písemných verzí, jako v případě nejstaršího známého eposu světové literatury, Eposu o Gilgaméšovi. Epika bývá nejstarší částí literatury řady kultur, často také představuje přechod od ústní fáze do literární.

Hlava Homéra, typu Epimenidés. Římská kopie řeckého originálu z 5. století před n. l. Glyptotéka v Mnichově, inv. 273. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia. Licence Public domain. Commons.

Busta Homéra, nejrozšířenějšího typu. Římská kopie helenistického originálu. Britské muzeum, GR 1805.7-3.85 (Sculpture 1825). Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V archaickém pochopení je ovšem autorem sensu stricto Múza a Homér je jejím prostředníkem. Eposy vždy měly také náboženskou stránku, staří básnící byli označování jako teologové, ne ovšem ve smyslu nějaké nauky, natož dogmat. Řecké náboženství nemá žádné posvátné spisy, vyčleněné z ostatní literatury (viz článek Řecké náboženství). Za inspirovaná jsou prostě považována díla básníků. Teprve někteří z novoplatoniků konce antiky pochopili eposy jako málem kanonické spisy starého náboženství, na způsob Starého a Nového zákona, tedy pod vlivem konkurence.

Legendární Homér

Lyrický básník Pindaros zavedl v 5. století před n. l. označení „homérovci“ (Nemea II, 1). Prý to byli rapsódi, kteří dřívějších dobách (8. až 6. století před n. l.) působili hlavně v maloasijské Iónii, zvláště v okolí Smyrny (dnešní Izmir) a Kolofónu. Výraz rapsód (rhapsód) označoval pěvce, kteří obcházeli různá slavnostní sezení aristokratů. Většinou přednášeli tradiční hrdinské eposy, které uzpůsobovali podle svého pochopení a zájmu publika, často je uváděli vlastními předzpěvy. Je možné, že autor Íliady vzešel ze starších vrstev takového prostředí, které se pak upnulo k jeho postavě, protože ji považovalo za nějak určující.

Novodobá busta Homéra u přístavu v Gialos na ostrově Íos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odlitek reliéfu z ostrova Íos, dokladu o výskytu Homérova měsíce v tamním kalendáři. Označení „Homérův“ zabírá poslední dva řádky nápisu. Helénistická nebo římská doba. Archeologické muzeum v Ermoupolis na Syru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

O Homérově životě pochopitelně nevíme skoro nic, zvláště pak nic spolehlivého. Máme sice kvantum jeho soch už z antické doby, ty však jsou typologické, zobrazují typus starého básníka, což je v daném případě docela na místě. Také legenda o jeho slepotě je dávná, ale možná souvisí s neobvyklými užíváním barev v popisech krajiny, vyložitelným také jako rozdíl dialektu a následek změny jazykového škálování barev v rané klasické době. Situovanost působení na maloasijské pobřeží působí věrohodně. Bohužel ve Smyrně nebo okolí těžko najít nějakou památku, která by na Homéra věrohodně odkazovala.

Je možné, že Homérova matka pocházela z kykladského ostrova Ios (Íjós). Ukazuje se tam její hrob. Podle antické tradice tam byl pohřben i Homér. Lokalizace hrobu je také tradiční. Na místě samém si po cestě od parkoviště k hrobce lze na cedulích přečíst citáty z Hérodota (XXXIV, 5) a Pausánia (X, 24). V dnes pustém okolí bývalo koncem doby bronzové a v řecké archaické době městské osídlení. Legend o Homérově původu i pohřbu je fůra, ale tahle je podpořená řadou spolehlivých antických autorů a také tím, že tamní antický kalendář jako jediný zná měsíc nazývaný Homérův. Fyzický doklad je k vidění v tamním archeologickém muzeu, kde se ovšem nesmí fotografovat, takže přikládám fotku odlitku vystavovaného na Syru (Syrosu).

Z cesty k tzv. Homérově hrobce na ostrově Íos. V pozadí ostrov Iraklia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Homérova hrobka na ostrově Íos, poškozená prý neúplně zpitými skandinávskými „turisty“. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

(Říkávalo se, že z ostrova Ios pocházejí nejhezčí holky. V pozdější antice se tam však něco zvrtlo a ostrov přišel o idylickou pověst. V pozdním 20. století to byl klidný a skoro chudý ostrov, bohužel se pak přidal ke zle poničeným „zábavním průmyslem“, např. v podobě diskotéky pro trojnásobně větší počet lidí než je obyvatel ostrova, navíc se zahraničním vlastníkem a najímaným cizím personálem.)

Časové vrstvy homérských eposů

Příběhy popisované v eposech se odehrávají v 12. století před n. l. a této době odpovídá i část popisovaných reálií, třeba výzbroje a zvyků. Větší část reálií a zvyků ovšem odpovídá pozdější době, bezprostředně předcházející „vzniku“ eposů, řekněme devátému století před n. l. Zásadní je, že zvláště Iliada obsahuje i dějové motivy, představové rámce a ustálená slovní spojení pocházející z konce doby bronzové. V některých případech dokonce souvislé pasáže v mykénském dialektu, které možná kdysi fungovaly samostatně, nejdelší je Katalog lodí. A v rámci vzpomínkových vyprávění může problesknout i téma, které bylo hodně staré už v době oné války o Tróju (podle Eratosthena padla roku 1184 před n. l.).

Takhle vypadá výtvarný styl doby vzniku homérských eposů. Válečná scéna malovaná v geometrickém stylu na amfoře z Paru (Parosu), 8. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, 3524. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tematickým časovým horizontem je pozdní fáze mykénské kultury (viz článek Mykény a zrození první řecké civilizace; včetně reálné výzbroje, jakou známe z tehdejších maleb vojáků, viz článek Mykénská zbroj).

Homér (starší homérovci) ovšem působí až v době, pro niž je typický tzv. geometrický styl řeckého výtvarného umění. Nejvýrazněji se uplatňuje na vázových malbách, ale projevuje se i na plastikách, většinou drobných. Je to o dost jiný svět, jak ve srovnání s dobou bronzovou, tak s pokročilejšími formami řecké antické kultury. Stačí se podívat na zobrazení lidských postav a dějů. Přikládám zobrazení válečné scény z 8. století před n. l. Takhle by co do stylu měly vypadat ilustrace k homérským eposům, pokud by chtěly držet jednotu poetiky s „Homérem“, zatímco vazba na dobu děje by preferovala styly pozdně mykénské. Malba je však neméně svobodná než poezie, mění styly, a témata prolínají napříč epochami.

Možná nedoceněnou souvislostí je submykénská kultura v 11. století před n. l., pomyslné „hrdlo láhve“ vývoje Řecka (viz článek Submykénská kultura „temných staletí“). Ta se ovšem odehrává v pozdně achájském prostředí, zatímco homérovci působí už v Iónském.

Přirozený vývoj eposů byl ukončen jejich zápisem na příkaz athénského tyrana Peisistrata, v letech 546 až 527 před n. l. Chtěl uchovat co možná původní znění, aby se nerozplynulo v pokračujícím tvůrčím procesu, v dalších verzích. V době této fixace se už scény z eposů běžně malují na vázách. Příkladem výtvarného stylu této pozdní archaické doby je první obrázek k tomu to článku, jak Odysseus zabíjí thráckého vojáka.

Krom své poetické role jsou eposy také mimořádně důležitým pramenem poznání vývoje jazyka, náboženství, myšlenkových schémat, organizace vojska i obecné kultury.

Dvojitá scéna k Nestrojově hře V přízemí a v prvním patře aneb Rozmary štěstí, 1835. Wiener Theaterzeitung. Kredit: Johann Christian Schoeller, Wikimedia Commons. Licence Public domain.

Žánr, styl a jazyk; úskalí našeho chápání

Ílias a Odysseia jsou eposy, hrdinské eposy. Zvláště Ílias je přímo vzor tohoto žánru. Odysseia začleňuje řadu pasáží, které mají zdroje spíše v námořnických historkách nebo skoro pohádkových příbězích. Oba eposy jsou plné rozličných mýtů, od mykénské doby po dobu jejich vzniku. Vždyť mythos je vyprávění, příběh.

Oba dva eposy jsou rozčleněné na 24 „zpěvů“. V antických zápisech to byly nejspíš jednotlivé svitky papyru, tedy „knihy“ v antickém smyslu slova, odpovídající našim kapitolám. Oba eposy začínají vzýváním múzy. V prvním verši Iliady básník prosí múzu (jakožto bohyni), aby zpívala o Achilleovu hněvu. A na začátku Odysseie: „O muži zchytralém, Múso, mi vypravuj…“, totiž o Odysseovi.

Pro pochopení smyslu homérských eposů je zásadní jejich literární struktura. Často jde o vložená vyprávění, v několika časových i významových rovinách. Nejpodstatnější je (zvláště v Iliadě) rovina dějů božských a rovina dějů lidských. Boje smrtelných lidí řeší problémy vztahů mezi bohy, kteří sami do nich zasahují spíše jen okrajově, ale přitom určují logiku děje. Bez toho není řada dějů vůbec pochopitelná a neorientovaný čtenář ji redukuje na nějakou víceméně banalitu. Maně to připomíná divadelní pokus Johanna Nestroye se souběžným dějem na dvou (i více) scénách, i když to asi byla ve Vídni 19. století pouhá hříčka, bez souvislosti s Homérem.

Zajatá Bríseova dcera a Achilleus. Apulská červenofigurová amfora, 430-410 před n. l. Museo provinciale Sigismondo Castromediano (Lecce), inv. 571. Kredit: Alexander VanLoon, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pro počtení si je ovšem zásadní taky překlad, protože jazyk je zatraceně těžký i pro řečtináře, je to tzv. stará iónština (zatímco „novou“ iónštinou jsou v 6. století před n. l. psány první vědecké a filosofické spisy). Krom mykénských prvků je blízká dalším starým dialektům, např. aiolskému. Navíc je to psané „epickým veršem“, „hrdinským veršem“, tedy hexametrem, a to je básnická forma vázaná na časoměrné metrum.

V češtině působí taková forma hodně násilně, ale nejstarší překlady ji držely. (Podobné problémy jako my mají i v jiných novodobých jazycích, např. v angličtině.) Pak byl v překladech zaveden tzv. přízvučný hexametr, což je ovšem umělá forma. Tak pracují třeba překlady Otmara Vaňorného, které lze pro přesnost a nečitelnost doporučit spíše ke studiu než k počtení si. Novější a volnější překlady od Vladimíra Šrámka vědomě rezignují dokonce i na přesný převod epitet, zato poskytují čitelný a v češtině přirozeně poetický text, který přitom dobře postihuje celkový smysl, lze je doporučit k literárnímu čtení. Bohužel už mají taky svá léta.

Ílias

Titul se někdy píše také krátce, Ilias. Znamená Ilijská píseň, Píseň o Íliu, tedy o Tróji. Celý děj obsáhlého eposu (skoro 16 tisíc veršů) ve svém první plánu popisuje jen 51 dní desátého roku obléhání města. Vše ostatní jsou vnořená vyprávění, často retrospektivy.

Nepůjde teď o reprodukci děje, nýbrž jen o schéma vyprávění. Stručná reprodukce obsahu ve smyslu děje se totiž nutně míjí se smyslem takovéhoto díla. Odstrašujícím příkladem jsou obsahy literárních děl v podobě taháků do školy – nebo tradiční Biblická dějeprava; prostě souhrny všeho, prostřednictvím čeho v díle o něco jde, leč s pominutím toho, o co tam jde.

Múza opravdu zpívá o Achlleově hněvu. Řekové nemohou bojovat úspěšně, protože Achilleus se hněvá a stávkuje. Král Agamemnón mu totiž odňal čestnou kořist, zajatou dívku, dceru krále Brísea, neboť sám musel vlastní kořist vrátit jejímu otci, knězi Chrýseovi. Tento stav trvá většinu eposu.

Patroklos a Achilleus (vpravo). Atický červenofigurový kylix, 500 před n. l. Altes Museum Berlin, 2278. Kredit: Miguel Hermoso Cuesta, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Achilleus truchlí nad Patroklovou smrtí. Atický červenofigurový pohár, 460 před n. l. Louvre, G 482. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pak ovšem Hektór, syn trojského vládce Priama, zabije Achilleova druha Patrokla, takže Achilleus šíleně truchlí. Bohové dokonce zkusí sami bojovat (Theomacheia, Boj bohů), samozřejmě na obou stranách, ale záhy toho moudře nechají a pouze se dívají na boj lidí, skoro jako na sportovní zápas. Achilleův vystupňovaný hněv se obrátí proti Hektorovi, vyráží pomstít přítele, pobije kvantum Trójanů a zabije Hektora. Složitá jednání s pomocí bohů (doslova, hlavně díky Hermovi) umožní důstojné pohřbení hrdinů na obou stranách, Patrokla a Hektora.

Achilleus uchovává tělo zabitého Hektora, aby mohl vyjednávat o jeho výměně za tělo padlého Patrokla. Atický červenofigurový pohár, 490-480 před n. l. Louvre, G 153. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.

Priamos, vládce Tróje a otec Hektora, před vchodem do Achlleova stanu. Vítá jej asi Hermés, který zprostředkoval jednání. Atický červenofigurový kylix, 480 před n. l. Britské muzeum, GR 1843.11-3.54 (Cat. Vases E75). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.

Po většinu děje mezitím se divoce bojuje, vypráví, věští, smlouvá, podráží… Některé popisy jsou velice drastické, vyhřezávání plic po zásahu kopím je oblíbeným detailem hrdinského děje.

Skylla na apulském rhytu, 4. století před n. l. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Odysseia

Ve více než 12 tisících verších Múza vypráví o muži zchytralém, totiž o Odysseovi. Jeho lsti i podrazy jsou příslovečné. Nyní je ovšem ve značných potížích, protože si pohněval Poseidóna, takže další desetiletí bloudí odlehlými končinami moře. Zde je příležitost k poetice námořnických zkazek a k vloženým vyprávěním. Potkává obry, nymfy a mořské příšery, v Nekromanteiu dokonce sestoupí do podsvětí, aby si mohl nechat věštit od mrtvého Teirésia. Sestup pod svět patří k motivům epiky od Gilgaméše přes Odyssea a Orfea po Danteho.

Obrovi Polyfémovi se Odysseus představí jménem Nikdo, řecky Údeis, latinsky Nemo. K tomu významově patří i líčení míst, která nejspíš nikde nejsou, ú topos znamená nikde. Pohádková utopie se volně prolíná s inspirací některými ostrovy a mysy.

Vyprávění o trojské válce a jejích kontextech se neodehrává jen v Odysseových vzpomínkách, ale také ve zpěvu pěvců, kterým naslouchá, včetně zpěvů o něm samotném, není totiž poznáván. Retrospektivním zpěvům často předchází snězení volské kýty a sekvence „když snědli vstupní pokrmy a opět prolili hrdlo“. Jsou zde i doklady o atletických hrách k poctě padlých hrdinů. Souběžně po Odysseovi pátrá jeho syn, „ušlechtilý hoch Télemachos“, a to v doprovodu Athény, která ho „mentoruje“, neboť je přestrojená za kormidelníka Mentora.

Konec je šťastný, Odysseovi se podaří vrátit domů, vybojovat si zpátky svoji věrnou ženu Penelopé a setkat se se synem. Metafora Odysseie jako těžké cesty přes kraj světa zpátky domů se stala příslovečnou, většinou pod latinizovaným titulem: Odyssea.

Zobrazování epických scén

Scény z eposů se v Řecku zobrazují už od 7. století. Nejstarším zachovaným exemplářem je velká reliéfní váza s mimořádně drastickými scénami, z doby kolem roku 670 před n. l., viz článek Plenění Tróje podle Vázy z Mykonu. Většinou se ovšem jedná o malby na luxusních nádobách; postupně se standardizují, někdy až jako klišé.

Jedním z problémů je v části případů násilnická estetika. Obecným problémem je ovšem styl zobrazování. Už víme, jak by vypadal v době, o níž se pojednává, a jak v době, kdy eposy vznikly. Všechny zachované malby jsou samozřejmě pozdější, některé o málo, jiné o řadu staletí.

Meneláos znovu získává Helenu. Atická černofigurová amfora, 550 před n. l. Antická sbírka v Mnichově, inv. 1383 (= J 75). Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Licence Public domain.

Problémem není sama proměnlivost výtvarných stylů, nýbrž jejich adekvátnost pro zobrazení epických scén. Po polovině 5. století před n. l. se i na vázové malbě objevuje perspektiva, plně se prosazuje o něco později. V tomto veristickém (realistickém) stylu se násilné scény stávají problematičtějšími. Od renesance po naši dobu jsou média všeho druhu plná obrázků, které mají hrdiny (a někdy i bohy) zobrazovat jako živé, ale naprosto se míjí s náladou žánru. Kvůli tomu, abychom mohli vnímat smysl eposů, nikoli ze staromilnosti, se pro ilustrace přimlouvám za co možná starobylá zobrazení (nebo naopak za avantgardně stylizované). Výtvarný realismus jde s eposem dohromady stejně špatně jako s mýty.

Ostatní homérské dědictví

Obsáhlé eposy Ílias a Odysseia se zachovaly v úplnosti. Víme však o řadě důležitých témat tradovaných snad až z mykénské doby, která asi nebyla v rané antice takto zpracována a zapsána, nebo se texty už dávno ztratily. Například tzv. Thébský cyklus, ten je v 5. století před n. l. jedním ze zdrojů témat tragiků. Podobně i příběhy o plavbě hrdinů na lodi Argo, které bohužel známe až z bombastického přepracování v díle Argonautika od Apollónia ze Rhodu v 3. století před n. l. Nevíme, zda všechny důležité tradice z mykénské doby, o kterých víme, prošly pasážováním přes homérovce.

Navíc ne každé dílo homérovců muselo souviset s odkazem mykénské civilizace. Jejich vlastním dílem mají být tzv. Homérika, tedy básně z 8. až 6. století před n. l., pocházející z okolí Smyrny. Jenže krom zmínek o nich se zachoval jen poněkud choulostivý fragment, který citoval Platón v dialogu Faidros (viz odstavec Erós a opeřování duše v článku Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie). S homérovským odkazem volně souvisí i zachovaný soubor Margítés, obvykle vydávaný ve sbírkách nejstarší řecké lyriky.

Zcela jiné povahy jsou tzv. Homérské hymny, ty se tak jenom jmenují. Pocházejí většinou z 6. a 5. století před n. l., některé jsou pozdější. Jsou to zásadní památky pro poznání básnických oslav bohů.

Komentáře, ozvěny a parodie

Parodické zobrazení: Odysseus na voru z amfor, fouká Boreás, Severák. Boiótský černofigurový skyfos (na víno), 4. století před n. l. Ashmolean Museum v Oxfordu. Kredit: Carole Raddato via Marcus Cyron, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Homérské eposy byly podrobně komentovány už v průběhu řecké antiky. Zachovaly se obsáhlé soubory výkladových poznámek, Scholia. Pro poznání detailů řecké kultury představují cenný zdroj, ale k počtení zrovna nejsou.

Epický antropomorfismus bohů a se už od 6. století před n. l. stane terčem kritiky racionalistů a moralistů, stejně jako boje mezi bohy. Filosofie „Homéra“ buď kritizují, nebo eposy vykládají alegoricky. Novoplatonici konce antiky se v obsáhlých alegorických výkladech homérských eposů pokusili o svéráznou syntézu starého náboženství.

Témata i struktura eposů silně ovlivnila další literaturu, a to zdaleka nejen řeckou. Čerpá z nich řada klasických tragédií, navazuje na ně ještě helénistická i latinská epika. Totéž platí i pro část středověkých eposů a legend.

Eposy byly základní školní četbou nejen v antice, ale také na gymnáziích v 18. a 19. století. Nová doba ovšem byla mnohem prudérnější, takže pro školní účely se vydávaly umravněné verze. Násilí nevadilo, vadil sex.

Téměř kultický vztah k Homérovi probouzel už v antice nejen revoltu lyriků a části filosofů, ale také parodie, výtvarné i textové. Parodie je v Řecku důstojný žánr, podobně jako komika nebo satira. Dokonce i v náboženské oblasti platí, že co se škádlívá, to se rádo má. Nejznámější parodií je kratší epická báseň Žabomyší válka (Válka žab a myší, Batrachomachia, Batrachomyomachía) z helénistické doby. Česky bohužel máme jen velice obstarožní překlad. Zato máme nedoceněné originální dílo, které spojuje tvůrčí návaznost, parodii a svéráznou sci-fi, dokonce zaobalené do (bohužel nevydávaného) parodicky učeneckého aparátu, včetně starořeckého textu, prý nedopatřením zprodukovaného skunkoidním robotem Frantou v časoměrných hexametrech, zatímco český „překlad“ je v přízvučných: Jan Křesadlo, Astronautilia, Praha 1995; viz ukázky; XIII zpěv řecky, česky a anglicky.

Literatura

Homéros: Ilias. Přeložil Otmar Vaňorný (Homérova Ílias). Praha: Laichter 1942. On line.

Homéros: Odysseia. Přeložil Otmar Vaňorný (Homérova Odysseia). Praha: Laichter 1943. Starší verze on line. Reedice: Praha: Odeon 1967; Praha: Rezek 2007.

Homér: Ilias. Přel. Vladimír Šrámek. Praha, Academia, 2010. (Literární překlad.)

Homér: Odysseia. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Plzák 1945. (Literární překlad.) Reedice: Praha: Naše vojsko 1987.

Radek Chlup: Homér, Ilias, recenze překladů v Listy filologické 135, 2012, str. 179–184. On line.

Homér: Ílias. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Odeon 1980.

Homér: Odysseia. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Odeon 1984.

Wolfgang Schadewaldt: Z Homérova světa a díla. Praha: Oikúmené (Oikoymenh) 2019.

Wolfgang Schadewaldt: Die Anfänge der Philosophie bei den Grichen, Frankfurt a. M. 1978.

Erich Auerbach: Mimésis. Praha: Mladá fronta 1998.

Jean-Pierre Vernant: Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikúmené 2012.

Zdeněk Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 69-79.

Fotogalerie některých postav eposů v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Kapitola Íos v mé on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Fotogalerie Tomb of Homer v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.