Ukázka ekologicky šetrné těžby ve Victorian forests ( Australie) s ponecháním vzrostlých stromů pro obnovu pralesa. Smutné na tom je, že většina z vytěženého dřeva zakrátko končí na skládkách a s uchováním uhlíku to nemá nic společného. Kredit GECO.

Jednu z lekcí z neznalosti nám lesy uštědřily ohledně přehnaných představ o tom, jak moc uhlíku se nám daří uchovat ve formě dřeva z vytěžených kmenů. Když se začalo poctivě bilancovat, vyšlo najevo, že klimatické modely krmíme nesmyslnými daty. Na pily se totiž z padlých kmenů dostane jen 35 % hmoty. Z tohoto, již tak malého množství, se pro potřeby stavebnictví (trámy, prkna, hranoly, latě, palubky,...) a jako surovina pro nábytkářský průmysl, využije méně než 40 %. Naprostá většina z lesa odvezené hmoty směřuje jako surovina do papíren a poslouží k výrobě kartonů a reklamních letáků. O dlouhodobém ukládání uhlíku nemůže tedy být řeč. U naprosté většiny vytěžené dřevní hmoty jde tedy jen o krátkodobé uzamčení uhlíku. A stejně tak u odpadu použitého k mulčování a hoblin a pilin jako podestýlky v halách s chovem skotu a drůbeže. V naprosté většině tedy nejde o uskladnění uhlíku, ale o jeho rychlé vracení zpět do atmosféry.

Modelářům klimatu přinesl překvapení i spálený les. Ten byl zpočátku považován za významné úložiště uhlíku. Taková představa vycházela z pečlivého a přesného měření množství dřevěného uhlí, které v požářišti zůstává. Je sice pravdou, že jde o chemicky stabilní materiál, který půdní mikroorganismy nedokážou rozkládat. Bylo logické ho proto považovat za dlouhodobého konzervanta uhlíku v půdě. Jak se ukázalo, je to ale jen půlka pravdy. Dřevěné uhlí sice samo uhlík v sobě váže, ale k jeho produkci současně přispívá. V půdě působí jako katalyzátor biologických procesů. Pouhou svojí přítomností mocně podporuje rozklad humusu. Ve skutečnosti uvolňování uhlíku do ovzduší tedy podporuje.

David Albert Wardle, profesor lesní ekologie na Smithsonian vzdělávacím centru, působící na Technologické univerzitě Nanyang v Singapuru a jako hostující profesor na Švédské univerzitě zemědělských věd, Umeå. Jeho zásluhou se zbytky dřeva na spáleništích přestaly považovat za „uchovatele uhlíku“. Kredit: Academia Europaea.

Změnit naše představy jsme museli i na porosty v bažinách, mokřadech a zaplavovaných lesích. Je pravdou, že za desítky miliónů let je z takového dřeva uhlí. Ve skutečnosti jde jen o nepatrnou část hmoty, která se takto uloží. Většina se rychle rozkládá za vzniku CO2 a ještě horší je, že při tom vzniká methan, hodně methanu. Ten je z pohledu zachycování tepla v atmosféře jiný borec. V porovnání s oxidem uhličitým je 34krát silnějším oteplovačem. Podle jedné výzkumnické party jen stromy Amazonského pralesa by měly do atmosféry přispívat každoročně mezi 15,1 a 21,2 miliony tun metanu. A produkují ho více než všechny oceány dohromady (u nichž se uvádí emise ve výši 18 milionů tun). Tímto poznatkem se mokřiny Jižní Ameriky takřka přes noc staly jedním z nejhorších producentů oteplovacích plynů a černou můrou modelátorů klimatu.

Závod v Amageru – jde o pilotní provoz, na němž Kodaň buduje svou reputaci první uhlíkově neutrální metropole světa. Z Brazílie ale dováží okolo 60 000 tun dřeva ve formě štěpky měsíčně. Spalování dřeva z Amazonie je vydáváno za uhlíkově neutrální. Kredit: Chris Alban Hansen / Flickr CC BY-SA 2.0)

Pro biology je deštný les stále představitelem rozmanitosti života a domovem nejméně 50 % všech druhů živočichů a zvířat Země, přičemž ani zdaleka ještě ani všechny neznáme. Během uplynulých 30 let bylo zničeno 7 milionů km² tropických lesů, většinou kvůli získání zemědělské půdy. Aby k tomu nedocházelo, je snaha chudým zemím, jako kompenzaci za ochranu tohoto světového bohatství platit. Problém je v ujednocení pravidel takového systému. Jak přínos těch kterých lesů oceňovat a podle toho pak stanovovat částky na jeho uchování. Návrhů je celá řada, ale ani představy vycházející z podobného přístupu jako u povolenek na produkci CO2, se nezdají být šťastné. Třeba proto, co zjistila inventura uhlíku prováděná na území Peru. I když mnohé z lokalit se jevily stejně, v množství vázaného CO2 se značně lišily. Rozhodující se ukázalo být ne to, jak porost vypadá, ale na jaké půdě stromy rostou. Na mladších půdách dochází k jeho významné akumulaci. Jak autoři uvádí, tak z jiných podobných oblastí se ale do ovzduší „valí velké množství CO2“. I kdyby se ale odborníci nakonec na oceňování významnosti lesů z hlediska jejich vlivu na klima přece jen dohodli, není jasné jak naložit s poznatkem, že na místech, kde byl prales vykácen a kde dochází k jeho obnově, je oxidu uhličitého vázáno velké množství...

Sebastian Seibold. Biozentrum, Rauhenebrach. Kredit: Universität Würzburg.

Jakmile v lese strom odumře, stává se potravou organismům, které na rozdíl od rostlin neumí využívat energii ze Slunce. Ty pak zužitkují fotosyntézou nahromaděnou energii do podoby chemických vazeb organických látek. Houby, mikrobi a hmyz se starají, aby se uložený uhlík vracel jako CO2 zpět do atmosféry. Možná proto je jako vzor ekologických aktivit dáváno využít dřevo jako alternativní obnovitelný energetický zdroj, jehož využívání by pomohlo planetu chladit. Dánsko, Velká Británie a řada dalších evropských zemí začíná přestavovat uhelné elektrárny na spalování biomasy. Zmíněné státy ale nemají dostatek lesů, takže potřebnou štěpku a pelety dovážejí ze zahraničí. Považuje se to za správný krok ke snížení emisí a k zavádění ekologické elektroenergetiky. Doufejme, že dopady nebudou podobné těm, jaké přivodily dotace do biopaliv. S přerodem původních lesů s bohatým rostlinným a živočišným společenstvím, na z letadla i vesmíru stejně zelené, ale ve skutečnosti „mrtvé“ plantáže schopné jen produkce palmového oleje.

Sledování rozkladu dřeva v národním parku Bavorský les. Kredit: Sebastian Seibold / TUM

Prognozováním vývoje klimatu a jeho dopady na ekonomiku, se zabývá nespočet výzkumných pracovníků i institucí. Složitá souhra interakcí činí projekci změn klimatu poněkud ošidnou, což ostatně dokládá i článek v nejnovějším čísle časopisu Environmental Research Letters, kde se dočteme, že se ekonomické odhady dopadů rozcházejí až šestinásobně.

Jeden z týmů vnášejících do dění v lesích trochu víc jasno, vede Sebastian Seibold. Podařilo se mu dát dohromady 73 odborníků ze všech rozhodujících koutů planety a ti si ve svých zemích posvítili na uvolňování uhlíku z mrtvého dřeva. Protože jde o jeden z důležitých vstupů pro prognózování klimatu, nebude na škodu se seznámit s výsledkem, který před šesti dny zveřejnili v nenápadně nazvaném článku „Příspěvek hmyzu ke globálnímu rozkladu lesního mrtvého dřeva“.

Část z uvedených výsledků je tak trochu z těch které nepřekvapují. Například, že mrtvé dřevo ztrácí na své hmotnosti v tropech téměř třicet procent a že v našich končinách to je pětkrát méně. Přesto ale jde o čísla, na jejichž základě jde získat představu, jak rychle se z atmosféry vysátý uhlík, vrací zase zpět. Vědcům to dovolilo stanovit roční příspěvek mrtvého dřeva na globální uhlíkový cyklus. Odhad činí 10,9 miliardy tun oxidu uhličitého. Pro někoho může být zajímavé, že třicet procent z toho jde na vrub aktivity hmyzu. Mnohem podstatnějším údajem ale je, že 85 % celosvětové zásoby uhlíku z mrtvého dřeva zatím zůstává v lesích a uhlík se v něm ukládá. Vědci výslovně doporučují, aby to tak zůstalo. Pokud by se totiž toto dřevo spálilo jako biopalivo, uvolnilo by se z něj osmkrát více uhlíku, než kolik v současné době emituje spalování uhlí a ropy dohromady. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se k takovému závěru postaví ti, kteří dovoz dřevní hmoty ve formě pelet a štěpky přes půl zeměkoule ke spálení vydávají za přechod na ekologické energetické zdroje.

Závěr

Ne vše, co se tváří jako ekologické, také ekologické je. A ne vše, co ekologické je, bude snižovat uhlíkovou stopu.

Literatura
Sebastian Seibold et al.: The contribution of insects to global forest deadwood decomposition, Nature (2021). DOI: 10.1038/s41586-021-03740-8
Jarmo S Kikstra et al.: The social cost of carbon dioxide under climate-economy feedbacks and temperature variability, Environmental Research Letters (2021). DOI: 10.1088/1748-9326/ac1d0b
Yude Pan, et al.: A Large and Persistent Carbon Sink in the World’s Forests, SCIENCE 2011,Vol 333, Issue 6045.