Rozcestník k muzeím u autobusové zastávky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Apeiranthos je místo velice svérázné. Takové orlí hnízdo na hlavní silnici uprostřed Naxu, ve výškách kolem 600 m, což je na ostrovní poměry opravdu hodně. Úředně vzato je to vesnice, ale to neříkejte před místními, zdejší lid je rázovitý. Jsou to většinou potomci Kréťanů, vysídlených sem v dávných dobách (osmanských, ale nejspíš už v byzantských) za trest, často prý za zbojnictví. Těžká práce v mramorových lomech – a později také ještě těžší v dolech na smirek o další horské sedlo dál – pro ně byla vlastně vysvobozením, mohli si tady žít po svém.

Dávná málem trestanecká kolonie se rychle uspořádala do úhledného městečka. Kvalitního kamene tu je všude dost a oni s ním umí skvěle zacházet. Žijí tu i pastýři, zelináři a vinaři, taky tkadleny, a potkat v horách zdejší myslivce na mezcích patří k výrazným zážitkům. O to více překvapuje, že v tomto místě najdeme tolik muzeí, mezi nimi i opravdu skvělá, stejně jako velice kvalitní víno. Je tu 5 muzeí na 725 obyvatel, tedy 1 muzeum na každých 145 obyvatel, včetně kojenců. Prostě vysoká kultura na vysokém místě.

S ohledem na zájmy většiny čtenářů Osla začnu geologií a paleontologií, pak nahlédneme do národopisného a předběžně taky do archeologického muzea. Zajímavé by bylo přírodovědné muzeum, ale mám z něho jenom starší a nekvalitní fotky, ukazující tehdejší spíše kuriozní podobu. Například sušený netopýr s pětijazyčným popisem „netopýr“; sušená dýně, kterou místní měšťan přivezl před sto lety až z Libye (je odtud 600 km); dorůstající mládě užovky čtyřpruhé (Elaphe quatuorlineata) v lihu v zavařovačce. Teď je tam přehled ostrovní i obecně mediteránní fauny. A v „Muzeu krásných umění“, spíš asi užitého umění nebo uměleckých řemesel, jsem ani nebyl.

Přírodovědné muzeum v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K Muzeu užitého umění (uměleckých řemesel). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V takovémto místě člověk očekává spíše kuriozity. Těch je zde opravdu hojnost, avšak mezi nimi kupodivu řada věcí, které mohou závidět i nóbl muzea, v případě archeologie dokonce i vyhlášené světové sbírky. Poklady tu leží pohromadě s lokálními zvláštnostmi. Všechna ta muzea založili místní lidé, většinou učitelé a ženy starostů. Tito místní učenci vůbec nebyli hloupí, navíc dokázali využít situovanosti Apeiranthu, který prakticky kontroluje přístup do půlky ostrova (takže zabavování věcí z ilegálních výkopů patřilo k jejich řemeslu), navíc měli co vyměňovat s ostatními institucemi, i mimo Řecko. Měli však některé podivínské rysy. Jimi vydávaný občasník Acta Apeiranthica informoval také o objevu starokykladského kalendáře a map popisujících cestu do Ameriky v rané době bronzové. Přitom byli první, kdo v úplnosti publikoval starokykladské skalní rytiny z rané doby bronzové (viz článek Petroglyfy kykladské rané doby bronzové), a to jako soubor pohlednic k „výročí“ pěti tisíc let kultury v regionu. Opravdu hodně se zasloužili o uchování památek z časů od konce neolitu po nedávnou dobu. Povolení k fotografování zde ovšem bylo ještě v našem století vrcholem dlouhých jednání, víceletých. Některé z těch sbírek se mezitím rozrostly a dostaly důstojnější podobu, někdy trochu na škodu původnímu svérázu.

Ještě toponymická poznámka: Název Apeiranthos může v různých verzích ztrácet písmenka, až do podoby Apiranto. Na pravopis se tu očividně nehledí. Místní učitelé mně jednou popisovali, jak čekají inspekci až „zezdola“, tedy z Chóry, která je bude nutit vyučovat v naxijském nebo dokonce obecně řeckém jazyce, na úkor jejich půvabné apeirantštiny, blízké dialektům krétských hor.

Geologické muzeum

Geologické muzeum v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sálek s mineralogickou sbírkou v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Geologické muzeum v Apeiranthu sídlí v kulturním středisku, k němuž musíme sestoupit od hospody Platani po schodišti kolem Muzea užitého umění. Kromě geologických sbírek vystavuje také sbírku paleontologickou. Geologická sbírka se soustředí na těžbu smirku v naxijské horské oblasti u Koronos, ale to by bylo jiné téma. Hlavní místnost nabízí také sbírku minerálů „z Egeidy a ze světa“, včetně přehledné ukázky minerálů z Naxu a z dalších kykladských ostrovů, samozřejmě také z Mélu (Milosu). Muzeu hornictví na Mélu (viz v článku Industrie kykladské rané doby bronzové) to sice konkurovat zdaleka nemůže, ale je to milé a poučné.

Na Naxu vždycky lituji, jak málo rozumím geologii. Kameny bytostně patří k místním krásám, utvářejí výrazně strakatou naxijskou krajinu. Mimořádně kvalitní mramory podpořily slávu zdejší sochařské školy v 7. a 6. století před n. l. a dodnes se vyváží. Vedle pomyslné řady mramor, vápenec a dolomit se tady hojně potkají taky gabra, diority, žuly i přímo křemeny. Na „švech“ se to hemží zvláštnostmi, včetně toho smirku. Sopečného tu není nic, tedy krom toho, co sem nalétalo až z Théry (Santorini), už dávno před onou slavnou poslední explozí, málem jako meteority.

Malá část vzorků naxijských minerálů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Maxila trpasličího slona druhu Palaeoloxodon lomolinoi nalezená na Naxu. Geologické muzeum v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Paleontologická sbírka vystavuje fosilie nalezené na Naxu i získané ze světa výměnami. Znalejší člověk by si asi užil, já se omezil na obecně srozumitelný zbytek malého ostrovního slona. Maxila exempláře Palaeoloxodon lomolinoi z doby pozdního (svrchního) pleistocénu se našla v korytě potoka nad nynějším jihovýchodním pobřežím Naxu, tedy v oblasti slavné později také starokykladskými sídly a svatyněmi. Tento „naxijský slon“ byl prý nejmenším zástupcem rodu, ale nepochopil jsem přesnější časové určení, zda vzal smutný konec už před vícero desítkami tisíc let, nebo zda ho dorazili až lidé pozdního paleolitu. Každopádně žil v době, kdy Naxos, Paros a Délos byly jedním velkým ostrovem, zatímco řada jiných (především Kréta), byla i tehdy za mořem, takže evoluční linie běžely izolovaně. Možná se víc dozvím od čtenářů. (Tu prasloní literaturu dole jsem nestudoval, jen hodně letmo prohlížel.)

Vlastivědné alias národopisné muzeum

Egejská vlastivěda bývá roztomilá a někdy taky překvapivá. Přesně vzato je to muzeum národopisné (etnografické).

V etnografickém muzeum v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nástěnná malba z kostela Bohorodičky v oblasti Apeiranthu, z roku 1281, detail. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kromě prosté lidové keramiky, antických stavebních článků v roli lidové zahradní architektury, starých oslích sedel a lepšího nábytku se zde vystavuje i něco byzantských fresek. Za ukázku stojí vyobrazení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, provedené v jednom nedalekém horském kostele roku 1281.

Archeologické muzeum

Toto muzeum založil roku 1960 Michail G. Bardanis, který se deklaroval jako místní matematik. Muzeum dlouho neslo jeho jméno, docela jako soukromé muzeum. Nejlepší exponáty pocházejí ze zabavených ilegálních výkopů nad pobřežím jihovýchodně odtud a z darů rodiny Bardanis. Je to opravdu perla mezi všemi muzei Apeiranthu, zdaleka ne jen proto, že se týká mého zájmu. Už několik let spadá pod řeckou památkovou správu. (Ještě za starých poměrů jsem byl roku 2014 asi druhý, komu v něm bylo dovoleno fotografovat, po skoro dvaceti letech vyjednávání. Dnes už je to samozřejmé.)

Archeologické muzeum v Apeiranthu na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled od vchodu do Archeologického muzea v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jediná místnost muzea – velikosti větší venkovské hospody – hostí exponáty počínaje předělem neolitu a kykladské rané doby bronzové a konče byzantskou epochou, od naprostých pokladů po málem šunty, pěkně pohromadě ve starých dřevěných skříních s pečlivě umývanými skly, větší věci volně v prostoru. Na tehdy skoro ilegálním snímku (dnes už legalizovaném) vidíme hlavně ony zmiňované petroglyfy, pootevřenými dveřmi o siestě. Před devastací v místě nálezu je zachránil zakladatel muzea. Ostatní stojí za samostatné pojednání.

Horské městečko

Hlavní (horní) autobusová zastávka je u pomníčku padlým při obraně Apeiranthu za 2. světové války, s dalekou vyhlídkou přes horské údolí. Odtud můžete také vyhlížet autobus v opačném směru; když se objeví v dalším horském sedle, bude za čtvrthodinku tady. Všechno je tu strmé. Do nedávné doby byla místní silnice napříč ostrovem postrachem řidičů půjčených aut. Zdejší puberťáci se v létě bavili a přiživovali odvážením uvízlých aut směrem k Chóře nebo aspoň k nějakému širšímu místu, kde se dalo vyhnout a třeba i otočit. Řidičák samozřejmě neměli, ale zvládali to s přehledem; už jenom nastoupení do auta trčícího v zatáčce mezi skálou a propastí býval pěkný akrobatický kousek, vyžadují dospěláckou délku končetin, ale úzkou figuru. Tomu je konec. Silnici mezitím rozšířili a opatřili svodidly, takže dokonce i autobus má také v zatáčkách všechna kola na asfaltu a žádné nad propastí, na mnoha místech se taky má jak vyhnout osobáku. (Řečtí autobusáci jsou proslulí tím, že jsou schopni vést pravidelnou linku málem horskou kozí pěšinou.)

Jeden z kostelů a hrad Zevgolis v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejširší z mnoha schodišť Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Od zastávky vede městečkem hlavní ulice, jedna z mála po rovině a bez schodů, až na staré náměstí, tedy k I Platsa. Napravo stoupají schodiště ke Kastru, k čtvrti kolem hradu, vlevo prudce klesají. Hrad Zevgolis pochází z 17. století, roku 1821 se jeho pán účastnil řeckého povstání za nezávislost. Význačnou zastávkou na hlavní třídě je hospoda Platani, hned za starým kostelem, oplývající horským bílým vínem mimořádné chuti, roste prý ve výšce 650 m. Dál je archeologické muzeum, a nakonec ono staré náměstí, tedy spíš náměstíčko. Dříve nad ním bylo také Národopisné muzeum (na fotce je ještě přístup k němu), ale to se už přestěhovalo jinam, blíž a dolů.

Zákoutí aprobované taverny Platani. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výhled z Platani směrem k archeologickému muzeu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na Kykladách je obvyklé, že se chodí pořád nahoru a dolů, zčásti po schodech, ale Apeirantos v tom dosahuje dokonalosti. Terasy poskytují výhledy do hor, většinou bez zábradlí. Když člověk na okraji jedné z nich vidí malinkou dětskou tříkolku zaparkovanou nad srázem, tak si cynicky pomyslí, že tady přirozený výběr už proběhl. (I když Jaroslav Flégr a Jan Toman by to možná prohlásili za výsledek „třídění“.) Teď se už staví zábradlí i v Apeiranthu. Zčásti je to spontánní nápodobou evropských zvyků, zčásti proto, že městečko se bohužel adaptuje na řadové „turisty“, tedy čumily, kteří sice cestují „za zážitky“, ale v rámci inzerovaného očekávání a bezpečnostních norem. Místní z nich mají srandu. Máčové, kteří z terasy od kafe přehlížejí triedrem cvrkot na části ostrova, je naprosto ignorují. Děda s pytlem brambor na oslu odhání agresivní zájemce o selfíčko s ním mohutnou holí. Hospodští a obchody mají žně. Přesto kvalita hospod a kafenií zatím moc neupadá.

O kus dál je např. pozoruhodná taverna Amorginos, její majitel pocházel z ostrova Amorgu, tam je schodů ještě víc. Byl to nejen skvělý hospodský, zažil jsem ho, ale taky hudebník a vůdčí duch společenského života v městečku. K jeho cti zbudovali dědicové na zdi lokálu téměř ikonostas a udržují receptury jídel i typ vína, bohužel však znásobili ceny. Taky už mají jídelní lístek, zatímco starý kyrios Amorginos dával příchozímu vidličkou ochutnat z několika jídel, nebo vyhotovil prakticky cokoli podle přání a domluvy, pokud dotyčný nespěchal, k čekání dostal víno, vodu a drobná přikousnutí, nebo se vrátil až za čas, až to bylo skoro hotové.

„Ikonostas“ v taverně Amorginos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náměstí (I Platsa) v Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Starému náměstí, tedy I Platsa, tradičně vévodí lidové kafenio. Jeho majitelem byl donedávna Manolis Glezos (1922 až 2020), protifašistický povstalec, neprůstřelný partyzán, místní i globálnější levicový politik a europoslanec. V Apeiranthu požívá velkou úctu, je zde taky jeho knihovna, což je normální knihovna plus instituce svou funkcí analogická třeba Knihovně Václava Havla v Praze. Rodina Glezos nějak zdědila i jeden z hradů na Kastru „dole“ v Chóře, „věž“ Crispi alias Glezos, spíše tedy pevnost z 13. století. V šedesátých letech ji však darovala městu, padalo jim to na hlavu a městu pak dlouho taky, ale po opravách tam teď sídlí Byzantské muzeum na Naxu. K levicovému odbojáři se aristokratický hrad málo hodil, i když to kdysi bylo vlastně taky sídlo svého druhu odboje.

Kafenio na I Platsa. Majitel: Manolis Glezos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedna z uliček nahoru ke Kastru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Manolis Glezos není jediný obecněji známý politik, který pochází z Apeiranthu. Narodil se tu i Petros Protopapadakis (1854-1922), řecký ministr z opačné strany politického spektra. V duchu Megali idea se také podílel na katastrofickém úsilí o dobytí dalších částí Malé Asie v letech 1920-1922, díky němuž Řekové ztratili Iónii. Obě tyto svérázné postavy, permanentní sociální revolucionář a konzervativní nacionalistický snílek, dokreslují charakter městečka. Co do oblíbenosti tady jasně vede Glezos, zatímco Protopapadakis, krom jiného projektant lanovky na dopravu smirku v naxijských horách (byl totiž inženýr, v téměř verneovském duchu), má velkou sochu dole v Chóře.

Okolí Apeiranthu

Devadesátá léta v Apeiranthu, cestou od zahrad k náměstí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Malý mramorový lom u Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K Apeianthu patří zahrady, větrné mlýny, kostely a menší mramorové lomy, kde se těží pro umělecké a restaurátorské účely. Velké mramorové lomy jsou až dál na SZ, za Kinidarem. Okolními horami vedou zachované staré soumaří cesty, zčásti nově opravené a opatřené turistickým značením. Časy na cedulkách ovšem platí pro extrémně drsné horaly. Možnými cíli jsou byzantské památky z 6. až 13. století, průmyslové památky z 19. a 20. století, drobné zbytky antiky a obří výhledy, zvláště na Blažené ostrovy (Makares Nisia).

Lliteratura

Sen, S. (2017): A review of the Pleistocene dwarfed elephants from the Aegean islands, and their paleogeographic context. – Fossil Imprint, 73(1-2): 76–92, Praha. Dostupné také on line.

van der Geer, Alexandra et al. (2014): A dwarf elephant and a rock mouse on Naxos (Cyclades, Greece) with a revision of the palaeozoogeography of the Cycladic Islands (Greece) during the Pleistocene. Palaeogeography Palaeoclimatology Palaeoecology 404: 133-144.

Podkapitola Dál naxijskými horami a za horami v mé on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Fotogalerie Apeiranthos v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.