Láva na Havaji. Foto: Ekrem Canli. CC BY-SA 4.0

Pravdou je, že sopky vyvrhují do ovzduší kromě prachových částic mnoho CO2 a dalších plynů a ty planetu oteplují. Psát o tom by bylo nošením dříví do lesa, neboť na toto téma již byly popsány hory papíru.

Thomas M. Gernon. První autor a vedoucí výzkumného týmu. University of Southampton, Southampton, UK. Kredit: U.S.

Vidět svět jen černobíle ale asi nebude to pravé ořechové, zkusme se spolu s anglicko-francouzsko-kanadsko-australským týmem podívat na sopky v duchu pořekadla, že i každý černý mrak má svůj stříbrný okraj. Včera v odborném časopise Nature Geoscience vyšel článek, který se „škodlivostí“ sopek zabývá. Vyplývá z něj, že pokud se na sopky podíváme z jiného úhlu pohledu, rázem je ze zloducha stabilizující prvek klimatu.

Sopka Colimo, stratovulkán v Mexiku. Kredit: Nc tech3. CC BY-SA 3.0.

Zmíněný tým geologů a geofyziků poukazuje, že sopky nejsou jen čmoudící monstra, ale také jakési výtahy směsi roztavených hornin vynášející magma z hlubin do výšky. Nejrozšířenějším druhem sopek jsou sopky tvořené nezpevněnou struskou. Často se jim přezdívá „sypané kužele“. Druhou nejrozšířenější skupinu tvoří tělesa vzniklá během interakcí magmatu s povrchovou či podpovrchovou vodou.

Kontinentální pásma vulkanického původu, jako tato na Kamčatce, svým rychlým zvětráváním mocně eliminují CO2 z atmosféry a v horizontu desítek až stovek milionů let stabilizují klima. Kredit: Tom Gernon, University of Southampton.

Vystupující magma pak dává vznik tufovým kuželům a prstencům. Ať už ale jde o ty většinové menší sopky, nebo stratovulkány, kdy vyšší viskozita vyvřeliny dává vznik příkrým útvarům, vždy to má za následek produkci ohromného množství materiálu, který tím, že je nad linií původního povrchu, začne rychle zvětrávat.

Hora Říp - symbol české národní historie je pozůstatek bývalé sopky Českého středohoří. I tento třetihorní vulkán sehrál svou roli „ochlazovače“ zemského klimatu. Foto: Aktron, Wikipedie, CC BY-SA 3.0

Nyní se dostáváme k tomu podstatnému. Přístupem, který vědci nazývají identifikace primárních vztahů pomocí Bayesovské sítě, si posvítili na uplynulých 400 milionů let. Na této časové škále se zvlášť výrazně ukázalo, že zvětrávání není jen mechanický rozpad horniny, ale že má i svou chemickou stránku výrazně ovlivňující děje na souši, v moři i v atmosféře. Děje se tak prostřednictvím produktů zvětrávání, které obsahují prvky vápník, draslík, hořčík a sodík. Splachují se do řek a oceánů a postupně dávají vznik minerálům vázající oxid uhličitý. Jinak řečeno, je tu zpětná vazba, kdy po krátkodobém zvýšení CO2 následkem erupce, nastupuje dlouhodobé mocné snižování hladiny oteplovacího plynu v atmosféře.

Horská pásma vzniklá vulkanickou činností (tím že rychle erodují v chemicky vysoce reaktivní „produkt“) se vědcům začínají jevit jako hlavní hybatelé klimatu. Laicky řečeno, když se na sopky nebudeme dívat zaujatě, začnou se nám z geologického hlediska jevit jako sympatický klimatický stabilizační prvek. V diskusi svého článku se vědci rovněž zamýšlejí nad případnou možností i jakéhosi geoinženýringu v podobě vylepšeného zvětrávání, kterým by se mohlo bojovat proti globální změně klimatu.

Závěr

Netřeba hned ve všem vidět zlo. I ten, kdo na nás soptí, to s námi může myslet dobře.

Literatura

Thomas M. Gernon, et al.: „Global chemical weathering dominated by continental arcs since the mid-Palaeozoic“, Nature Geoscience (2021). DOI: 10.1038/s41561-021-00806-0