Mnohokrát jsme slyšeli, že naše civilizace stojí na antických základech. Tohle klišé se mi zajídá, přestože mě vlastně živí. Jednak to je pravda jen zčásti, hlavně však nesdílím obecné nadšení pro řeckou klasiku a pro Řím, což jsou dva hlavní motivy oné mantry o základech naší kultury. Za mnohem zajímavější považuju motivy z řecké archaické doby, po ní myšlení i výtvarno narazily na jakýsi pomyslný rozcestník.

Tentokrát však nehodlám brblat a představím přímo klasické základy středověké i novodobé civilizace. Protože není nad názornost, tak půjde o ukázku naprosto konkrétní, včetně toho, že na klasických základech lze stavět nečekaně svobodně – a opakovanými přestavbami získávat pěkný a zajímavý životní prostor. Nepůjde o nějaký klasicismus, který antiku akademicky napodobuje, – byť třeba klasicistní domy bývají docela pěkné a funkční, na rozdíl od většiny výtvarného klasicistního akademismu.

Kastro v Parikii na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obydlený středověký hrad vznikl přestavbou chrámu Athény a Koré. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příkladem bude historické jádro hlavního města ostrova Paru (Parosu). Město se kupodivu nejmenuje Chóra, nábrž Paroikia, alespoň ve staré řečtině. V nové se píše stejně, ale vyslovuje se Parikia, což je zdrojem anglické i české transkripce, používané jako pojmenování soudobého města.

Většina kykladských „hlavních“ městeček má v centru, často na místech bývalé akropole, takzvané Kastro. Doslovně to znamená Hrad. Někdy jde jen o hrad, často však o celou městskou čtvrť nebo oblast s hradem nebo hrady, jako v Praze Hradčany. Architektura je to většinou středověká, ale na antických základech a s pozdějšími povrchy, od klasicistních po moderní. (Jako je v Česku hodně kostelů gotických, ale s barokními a pozdějšími kabátky, přitom místy na románských základech, tak na Kykladách bývají středověké stavby na základech antických nebo i starších a kabátky mívají jinačí.)

Stavebnice epoch aneb Mdloby evropského památkáře

Prohlídku Kastra v Parikii začneme hradem samotným. Roku 1260 jej nechal postavit vévoda z Naxu. Takhle by mohl průvodce začít s popisem hradu. Měl by sice pravdu, ale zatím to vůbec nevystihuje, o co tady jde. Hrad totiž vznikl přestavbou části chrámu Athény a Niké, zvaného „Ve městě“, protože stál přímo v centru města.

Přicházíme ke Kastru. Nahoře vyčnívá nedotčený kruhový tholos Athénin. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

O antické základy evropské kultury se čile zajímá i parská mládež. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám byl postaven po slavném vítězství, když Parští roku 489 před n. l. odrazili útok Athéňanů. Měl sloupy v iónském stylu, v helénistické době k němu bylo přistaveno portikon nebo stoa v dórském stylu, prostě nějaké sloupoví. Z chrámu zůstal vcelku tholos, tedy kruhová stavba, z 5. století před n. l. Aby toho nebylo málo, tak tento chrám zčásti stál na místě pozdně archaického chrámu Athény z roku 525 před n. l., možná vznikl jeho přestavbou, a v těsném sousedství byl ještě další chrám z klasické doby. Na poměrně velké ploše, opatřené mohutnými podezdívkami, bylo na čem a z čeho stavět. Výsledkem je totální architektonická skrumáž.

Klasické pozadí našeho všednodenního života. Kastro v Parikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Spolehlivé základy z dob rané klasiky (tentokrát bez ponožek). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na první pohled vidíme středověký hrad, ale tuze divný hrad. Je postaven z antických stavebních článků způsobem, který nutkavě připomíná dětské stavby z kostek. Jednou byl z těch kostek chrám, jindy hrad. Jenže tyhle kostky jsou nápadně předurčené pro chrám. Horní patro je opravené k bydlení, omítnuté a opatřené okny, v jednu dobu tam čněla i satelitní anténa. Lidé tam bydlí s naprostou samozřejmostí, není to žádné sídlo boháčů nebo developerská atrakce pro VIP. Ponožky, které se suší na šňůrce natažené před velkým parským mramorem s raně klasickým nebo možná i starším vlysem, se jen tak nevidí. Není to aranžované. Děti hrad využívají ke svým hrám, v typickém případě k hledání papírových pokladů. Krom lidí obývají hrad také kočky a do konce 20. století fungoval i jako obří holubník, než památkáři instalovali ostění.

Ještě zbylo na kapli a další stavby. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Zvonička se krčí vedle mnohem větší rytířské přestavby Athénina chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Veliké stavební články z parského mramoru s vlysy položili středověcí stavitelé hradu dolů, to je dobře pochopitelné. Proč však přibližně do třetiny výšky vložili pás z položených segmentů menších sloupů, je záhadou. Kupodivu se to celé neskutálelo. Kyklady nejsou seismicky moc ožehavé, ale několik poměrně velkých zemětřesení tu mezitím bylo. Buď to fungovalo jako ložiska u mostu (?) – nebo to držely antické bohyně a všichni byzantští i latinští svatí.

Zbylý tholos Athénina chrámu v Paroikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Co tady uvést do „původní“ podoby – a do které? Co zakonzervovat? Ta prorostlice epoch je projevem života; uspořádání stavebních článků a jeho změny jsou záznamem využití místa a materiálu. Horší je, když se ty antické nebo jiné pěkné kameny zazdí tak, že nejsou vidět, nebo se dokonce spálí na vápno. To první se dodnes děje už jen při drobných stavbách, to druhé bylo zvykem v osvícené době.

V Parikii naštěstí nikoho nenapadlo, aby na Kastru puristicky boural nebo rekonstruoval. Přitom mají s výtvarně cennými bouračkami své zkušenosti. V jiné části města totiž stojí poutní chrám Panagia Ekatontapiliani, stavěný od 4. do 19. století, také na místě exponovaném už v antice. V šedesátých letech 20. století tam provedli věc jinde nevídanou: Otloukli barokní fasády a vrátili vzhled tohoto komplexu budov do roku přibližně 1200, se zdůrazněním ještě výrazně starších částí. To se podle mě povedlo, i když znám lidi, kteří nad tím lomí rukama. Obrovité pompézní baroko tu působilo hůř než střídmé nové byty na části hradu.

Jak šel čas

Architektonické prvky, které na Kastru vidíme, pocházejí z dob od raného 5. století před n. l. do pozdního 20. století n. l. Při důkladnějším hledání by se našly i pozdně archaické stavební články, asi z roku 525 před n. l. K dovršení všeho se u chrámových základů našly zbytky raně kykladského sídla z 3. tisíciletí před n. l. a nejspíš i kykladsko-minojského sídla z 2. tisíciletí před n. l. (Mykénská civilizace pozdní doby bronzové sídlila na Paru jinde.) Co nevidíme, je archaická stavební dispozice, a hlavně starší vrstvy z různých epoch bronzové doby, které tomu všemu poskytují základ. Je to dobrá metafora naší kultury, která se dovolává klasické antiky, ale často ji chápe prostřednictvím středověkého stylu logiky a neoklasicistní estetiky, přičemž skoro nevidí archaické a starší základy a málo přiznává své vlastní účelové adaptace, většinou mnohem drsnější, než jaké provedli obyvatelé tohoto prapodivného hradu.

Pithos s malovaným geometrickým dekorem z konce raně kykladské éry nebo spíše z minojské éry. Kastro v Paroikii, EC III / MC, 2300 (2000?) až 1600 př. n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Níké, vrcholné dílo parského raně klasického sochařství, kolem 480 před n. l. Nalezeno r. 1885 na Kastru v Paroikii, prý stála v centru města po vítězství nad Athénami, Archeologické muzeum na Paru, A 245. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám zasvěcený Athéně, tedy bohyni, do jejíž gesce patří vedle řemesel a oliv také organizace války a patřičné výzbroje, měli v Parikii už před válkou s Athénami. Jejich nečekané vítězství ovšem vedlo k novým projevům vděčnosti. Staronové zasvěcení Athéně dostalo i poněkud posměšnou konotaci, ne vůči Athéně, ale vůči Athénám, když bylo doplněno zasvěcením bohyni Níké, Vítězství. Na Kastru se našlo i krásné torzo Níké, je k vidění v Archeologickém muzeu na Paru, v Parikii. Tam se vystavují i památky z Kastra rané a střední doby bronzové.

Válka mezi Athénami a Parem narušuje ideovou školní představu o jednotném řeckém boji proti Peršanům. Athénská ofenzíva měla být odvetou za properské postoje Paru, tímto útokem začali Athéňané s „čištěním“ egejského prostoru. Miltiadés, vítěz od Marathónu, obléhal s flotilou ostrov a pustošil jej. Parští měli zaplatit sto talentů nebo být dobyti a podrobeni. Klíčovou událost, která vedla k neúspěchu athénského útoku, popsal už Hérodotos.

Nešlo to tak hladce, jak Athéňané předpokládali, město odolávalo. Proto Miltiadés promluvil se zajatkyní, parskou kněžkou „podzemních bohyň“ Timó. Ta mu prorokovala, že vítězství dobude, jen pokud sám (v noci?) vkročí do posvátného okrsku Démétry a Koré a provede tam nějakou svatokrádež. Okrsek stál mimo město a muži do něj neměli přístup. Miltiada v okrsku přepadlá náhlá hrůza, takže ani nestačil nic provést, a když při útěku přelézal zeď, spadl a zle si pochroumal nohu. Tím athénská výprava proti Paru skončila. Parští kněžku Timó nepotrestali, neboť jim delfská věštírna zvěstovala, že tím začal Milthiadův ošklivý konec. V Athénách byl totiž kvůli nedobytí Paru obžalován, ani se nedokázal sám hájit, protože noha zhnisala, a brzy zemřel. O dvacet let později byl ovšem Paros donucen vstoupit do Athénského námořního spolku, formálně Délského, a platit, ale neskončil tak zle jako o něco později Mélos (Milos), který se na rozdíl od Paru s Peršany ani nijak nezapletl, viz článek Mélský dialog.

Stran Kastra ještě stojí za zmínku, že všechny místní cedule popisují hrad jako „francký“, čímž nemyslí Franky, nýbrž francouzsko-benátské dědice křižáků. Nejsme na Naxu, kde tato linie patří k místnímu patriotismu, nýbrž na sousedním ostrově Paru, odvěkém rivalu Naxu. Naxijští si středověkým začleněním Paru do svého Vévodství Archipelagu (Egejského vévodství) splnili svůj odvěký sen a pořečtěná katolická menšina se tím etablovala jako reprezentant zájmů Naxu. V očích Naxijských je Paros prostě takové béčko od Naxu. Zato pro obyvatele Paru to byli cizáci v mnoha smyslech slova: Benátčané, Francouzi, katolíci, křižáci, a ještě k tomu z Naxu. Paros ovládnul už první vévoda Archipelagu, Markos Sanoudis (Marco Sanudo), ale tento hrad nechal stavět až jeho nástupce Angelos Sanoudis (Angelo Sanudo). Některé enklávy na Paru patřily pod správu Naxu až do roku 2011.

Procházka Kastrem

Opustíme kastro ve smyslu hradu a podíváme se dál po Kastru ve smyslu části města Parikia. Projdeme kolem řady kostelíků, které používají antický materiál méně velkoryse (asi už ho už zbývalo míň) a nad mořem se nám otevře výhled k chrámu svatých Konstantina a Heleny. Ten patří mezi perly byzantské architektury a názorně vyjevuje, do jaké míry řecké pravoslaví stojí na antických základech, byť je přeznačuje.

Další produkty recyklace materiálu. Kastro v Parikii na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.	Základy antického chrámu jako podezdívka pro Ag. Konstantini. Kastro v Parikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Antické základy byzantského křesťanství. Kastro v Parikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.	Chrám svatých Konstantina a Heleny v Parikii. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V okolí parského Kastra

Antický stavební materiál byl hojně používán také na začátku oblasti Kastra, směrem od novějších částí města. V případě řady mohutných sloupů ovšem není jasné, jestli byly vzaty přímo z antických staveb, nebo prošly byzantským užitím a úpravou, některé mohou být i čistě byzantské produkce.

Ulička blízko hradu (Kastra) v Parikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zbytky antiky v dlažbě chodníku v Parikii. Parikia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jednotlivé segmenty zaručeně antických sloupů potkáváme i v chodníku, který je zde po kykladském způsobu vystavěn z kusů tvrdé břidlice a mramoru, s každoročně bílenými spárami. Vytírá se to denně mokrým hadrem, prý když na to bezohlední turisté našlapou prach kdoví odkud.

Klasický prostor pro kořeny současné pohody v Parikii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Při záchranném archeologickém průzkumu před čištěním přístavu se v hloubce kolem 4 metrů našly základy byzantských hradeb a mol z doby kolem roku 600 n. l., které také notně využily antické stavební články všeho druhu, včetně náhrobků s reliéfy. Nejmohutnější je sloup z jednoho kusu mramoru, který váží 28 tun. (Viz stránky řecké správy památek.)

Vynalézavost při využití antických stavebních článků nezná mezí. Příkladem může být květník pro stromek, sloužící také jako opora jídelního lístku. V mezidobí mezi antikou a žhavou současností sloužil nejspíš jako ochrana rohu domu před koly kár. Proměny užití jsou opět přímo symbolické, od statiky přes bazální techniku po rozkoše. Nic proti tomu, ale musí být z čeho.

Literatura

Hérodotos: Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia. Zvláště VI, 133-136; s. 366-367. (Reprint z vydání Praha: Odeon 1972.)

Článek Kastro na antickém základu v mé on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Galerie fotografií Kastro of Paroikia v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.