Pro idylickou pověst z ostrova Naxu nutno nejprve představit scénu, pak legendu samu, po ní další pověst a konečně úvahu o úskalích práva a spravedlnosti.
Filoti před horami
Filoti leží na hlavní silnici napříč Naxem, jen 3 km za Chalki (tedy 18 km od Chóry), ale už 390 m vysoko nad mořem. Tady končí vysočina, dál začnou hory, stoupákem k Apeiranthu přes sedlo 600 m vysoko.
Na ostrovech jsou jiná měřítka. Filoti (alias Filotes) je malebný městys s řadou památek lokálního významu, a také východisko pro cesty k významným lokalitám (jeskyně Zás, helénistická věž Pyrgos Cheimarrou). Mají tu i malé církevní muzeum a jeden z místních občanů rád ukazuje svoji sbírku antických mincí, stačí slušně požádat. Nejlíp se to organizuje v hospodě Pod Platanem, i když tam zrovna nesedí. (V sezóně ataku turistů sedává spíš v lidovějším kafeniu hned naproti.)
V těchto příjemných podnicích lze být svědkem vyprávění řady příběhů z rozličných dob, nejčastěji z 2. světové války, jde přitom spíš o poetiku vyprávění. Jinak je to kraj ovocnářský a zelinářský, proslulý však i svými sýry a zabijačkami.
Globalizovaná doba nabídla také nečekaného svědka. Je jím pan Stefan Psaros (zapamatujte si prosím příjmení), matematik v Athénách, který ve Filoti vyrůstal a pořád tam jezdí, chodí po okolí, fotografuje a fotky vyvěšuje na Wikimedia Commons (user Stepanps).
Řecký sedlák, naxijský šlechtic a osmanský soudce
Nejucelenější z legend Filoti je příběh sedláka Psara (Psarose), který se odehrává v osmanské době. Našinec očekává něco jako srážku Jana Sladkého Koziny s Lomikarem, umocněnou tím, že ji soudí představitel Osmanské říše. Jenže jsme na Naxu a hlavně v idylické pověsti, ne třeba na Mykonu (viz článek Velitelky a povstalkyně u zrodu novořecké státnosti) nebo někde na drsném severu Řecka. Krom toho je to vlastně pověst o důvodech stavby velkého kostela ve Filoti. Pokusím se ji nejprve co možná věrně reprodukovat:
„V roce 1690, na svátek Ag. Georgia (svatého Jiří), jeden sedlák z Filoti, jmenoval se Psarras, zachránil na pobřeží malého tureckého chlapce, kterého vzal na nějakou dobu k sobě, dokud jej jeho rodiče nenašli a nevzali si ho. Po letech měl sedlák spor o majetek s pánem Barozzim. Když přišel k soudu, tak se ukázalo, že soudce byl tím tureckým dítětem, které zachránil. Sedlák samozřejmě vyhrál. Protože však považoval onen majetek za sporný, nechal za něj postavit kostel Nanebevzetí Panny Marie (Kimisis tis Theotokou, Zesnutí Bohorodičky), zvaný pak Panagia Filotissa (alias Filotitissa). Kostel byl otevřen v roce 1715 a obyvatelé Filoti nechali na zdi zvonice vytesat do mramoru obraz onoho sedláka, aby si ho pamatovali.“
Důvodem stavby tohoto pravoslavného mariánského kostela tedy není žádný zázrak, alespoň ne v doslovném smyslu slova. Od nalezení tureckého chlapce po dostavění kostela uplynulo 25 let. Řada okolností však zůstává nevyřčena. Pověst nespecifikuje, kde sedlák to dítě našel, ale nejspíš ne v okolí Chóry, tam bylo všechno ošéfované, spíš si lze domýšlet jihovýchodní pobřeží za horami, tradiční místa pirátských příběhů. Nedozvídáme se ani, kde se konal soud, jestli třeba v Choře Naxijských, nebo ještě dál.
Záhadou zůstává, proč se sedlák o ten majetek soudil, když ho pak považoval za sporný, ani co na to pán Barozzi; nejspíš nic, ale platil, mohl se pak honosit svou spravedlností. Ten majetek musel stát za řeč, když stačil na stavbu docela velkého a výstavného kostela. Že by sedlák za sporný nepovažoval onen majetek, ale výrok soudce, který mu byl nakloněn? Reliéf sedláka na zdi kostelní zvonice jsem nenašel, proto přikládám aspoň fotku reliéfů vstupního portálu.
Další pominutým problémem je, že stavba křesťanského kostela nebyla v Osmanské říši vítaná, i když za určitých podmínek občas možná. Určitě vyžadovala složitá jednání. (Míra náboženských svobod byla srovnatelná s Habsburskou říší té doby, ale zacházení s lidmi bylo tvrdší. Obě tyto říše se považovaly za dědice antického Říma, navíc za ochránce pravé víry, byť každá trochu jiné. Až ve svých pozdějších fázích se vyvíjely opačnými směry, takže hlavní drsňárny zde teprve přijdou.)
Zajímavé je také jméno sedláka, které znamená Rybář, což koresponduje s tím, že malého Turka „zachránil na pobřeží“. Co pohledával sedlák na dvacet kilometrů vzdáleném pobřeží? Pravděpodobný výklad drobet narušuje idylu řecko-tureckých vztahů: Přídomek Psaros nebo Psaras, prostě Rybář, byl v těch dobách příznačný pro „lovce“ Turků. Ve Filoti si přízvisko sedláka vykládají tak, že rodina sedláka patřila k domobrancům proti zdivočelým korzárům.
Tihle námořní lupiči arabského i tureckého původu sice byli v osmanských službách, avšak „pracovali“ hlavně pro sebe a nesmírně drsně, mordovali klidně i bohatší Turky. Příběh však nevypráví o hrdinských činech sedláka, nýbrž o tom, že děti se nemordují, naopak je třeba se jich ujmout, ba že ani jednotliví dospělí Turci neztělesňují vždy jen nepřítele, jsou to také lidé.
Hrádek rodiny Barozzi
K zajímavostem Filoti patří hrádek rodiny Barozzi v typicky „benátsko-kykladském“ stylu, stavěný postupně od 13. do 18. století, většinu stavby lze považovat za místní verzi renesance, s klasicistním kabátkem navrch. Takovým stavbám se na Kykladách říká pyrgos, doslova „věž“, ale podle významu jde o hrádek.
Rod Barozzi pochází z Benátek a této jeho větvi patřila některá místa na jihovýchodě Kyklad a na Krétě. Na Naxu se zčásti spříznili s významnou křižáckou rodinou Dellarokas (Della Roche) původem z Francie, která v 13. století vládla v Athénách a v Bejrútu. Lvové na erbu v provedení z roku 1718 působí docela vesele.
Před hrádkem je kašna s nápisy. Není zdaleka jediná ve Filoti, vody je tu dostatek. Na kašně je nápis, který jsem rozluštil takto: „Tuto kašnu pro pocestné nechal postavit Frantziskos Barosi. Pojďte, žízniví, k prameni, osvěžte se a proste Boha za dlouhý život našeho krále Othona.“ Pokud by šlo o prvního krále nového řeckého státu Otu I., alias Otu Bavorského, byl by nápis z pozdních třicátých let 19. století.
 Pramen před hrádkem ve Filoti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Řecký nápis na kašně ve Filoti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ilegální kostel na nápadném vrcholku
V blízkém okolí Filoti je několik kostelíků nápadně vytrčených na vrcholcích. To patří k řecké zbožnosti, tím spíše na ostrovech: Postavit kostel, jednou do roka jej čistě nabílit a zapálit tam svíci. K některým takovým kostelíkům se na svátek jejich patrona koná pouť. Čím hůř přístupné místo, tím exaltovanější zbožnost.
Kostel nebo spíše jen kaple Ag. Ioannis (svatého Jana) je však zvláštní případ. Podle lidové pověsti z Filoti byl vystavěn na zdaleka viditelném místě na truc osmanskému zákazu!
Při pohledu z Filoti je vedle výhledu na horu Zás právě tato kaple hlavní dominantou. Stojí na vršku přes 600 m vysoko nad mořem, důležitější je, že přes 200 m nad úrovní náměstí a ještě o trochu víc nad protějším údolím pod osadou Ariá (Argia). V rámci pověsti jde hlavně o truc proti osmanské zvůli, vedle toho o zbožnost, a taky o návrat moci Filoti do okolní krajiny. Vždyť část předků místních obyvatel se kdysi přestěhovala z tehdy velké podhorské vesnice Ariá do Filoti, pod ochranu pánů Barozzi. V Arii zůstaly zbytky opuštěného napůl jeskynního mariánského chrámu (bohužel nemám fotku). V raném středověku, kdy šlo o to přežít ataky saracénských pirátů hluboko do vnitrozemí, se tamní lidé uchylovali do horského údolí směrem k velké jeskyni hory Zás (viz článek Svatá hora Zás a její jeskyně). Pak se raději přestěhovali do Filoti. V osmanské době se totiž hrálo na zákonnost a konexe rodiny Barozzi v Chóře, Benátkách a ve Francii působily na Turky dosti mocně. Filoti tak žilo spíše v závětří mezinárodní diplomacie než na frontě vlasteneckých bojů, jako ostatně většina Naxu, v čele s Chórou. Stavba tak nápadného kostelíka bez povolení mohla být vnímána jako nebezpečná provokace, narušující diplomatickou hru na zákonnost.
Kupodivu to prošlo, všem stranám. Jen ateistický protestní básník Thanasi z Chóry míní, že když katolický pán Barozzi dovolil stavbu kaple ne v nějaké jeskyni, ale na nejvíc vytrčeném vršku, tak se tím pomstil Osmanům za spolčení jejich soudce s pravoslavným sedlákem a s místním popem, takže musel platit stavbu pravoslavného kostela; ať si jdou s tou svou zákonností někam.
O právu a spravedlnosti
Osmanská říše byla kupodivu docela právním státem, který usiloval o zákonnost a pořádek nejen v Malé Asii, ale také na Balkáně a na svém druhém konci i v arabském prostředí. Jiná a důležitější věc ovšem je, že ten pořádek byl tuze drsný a ještě k tomu podivný, protože podivné byly i mnohé zákony. Navíc byli soudci často úplatní, což na jedné straně rozkládalo právní řád, leč na druhé dávalo šanci k lokálním jednáním o rozumných řešeních. Někdy bylo možné dosáhnout spravedlnosti využitím vhodné právní kličky, jindy spíš navzdory právu.
Jak ale můžeme mluvit o nespravedlivém právním státě, nebo dokonce o spravedlnosti navzdory právu? No, kdyby zákony, vláda práva a spravedlnost byly totéž, byl by na světě ráj.
Spravedlnost většinou chápeme jako stav rovnováhy svobody vlastní a ostatních, ve kterém nezažíváme těžkou křivdu. Důležitá je ta metafora rovnováhy, vážení argumentů různých stran, pro a proti, také vyvážení možných zbývajících pocitů křivdy. To jsou záležitosti velice prožitkové, které se jen občas dají racionalizovat. Přesto je možné formulovat několik rozumných doporučení.
Prvním je pradávná představa, že je nutno vyhýbat se zpupnosti, hybris, neboť ta ruší jakékoli vztahy, včetně sociálních a právních. Zpupné jednání rozkládá řád, i kdyby se ohánělo zákonem, tím spíš, kdyby prosadilo formulaci zákona po svém.
Druhým rozumným doporučením je hra na rovnost před zákonem. Víme, že je to jenom hra, ale dokud ji hrajeme s takovým zápalem jako každou jinou hru (jako někteří fotbal), tak lze ve společnosti mluvit o hledání spravedlnosti. Hra má svá pravidla, bez elementární ochoty k jejich dodržování přestává být hrou. Rovnost před zákonem neznamená, že jsme si rovni ve všem, stačí, že „jen“ před zákonem, podobně jako před pravidly fotbalu nebo šachů, tedy pokud si chceme zahrát. Jsme všichni poměřování stejnými zákony, právě tím jsme občany zákonné obce. Pokud jsou někteří jednotlivci nebo skupiny mimo tuto rovnost, pak buď nejsou občany této obce, nebo obec rezignovala na vztah spravedlnosti a zákona. Rovnost před zákonem má tendenci erodovat: Jednak „seshora“ zavedením kaucí a bezdůvodných imunit; jednak „zezdola“ odlišným traktováním rozpoznatelných skupin, ať už represí vůči nim, nebo naopak jejich nedotknutelností, ale i nedotknutelností řádících „fanoušků“ nebo odpůrců toho či onoho z řad většinové populace.
Krom vyhýbání se zpupnosti a hry na rovnost před zákonem je také vítané, když zákony i způsoby jejich vymáhání ladí se zvyky, které tradičně považujeme za dobré. To není hlas pro tradicionalisty, pouze upozornění, že s inovacemi se v oblasti zákonů musí opatrně. Biás z Priény prý v 6. století před n. l. říkal, že početnost zákonů nezaručuje spravedlnost, zvláště když jde o hojnost novinek v zákonech. Hérakleitos, Hippokratés i Lao-c’ dokonce tvrdí, že mezi spravedlností a počtem zákonů, tím spíše jejich inovací, je úměrnost spíše nepřímá. Každý systém je občas potřeba aktualizovat na míru problémů doby, jenže tato potřeba naráží nejen na úzkoprsé tradice, nýbrž také na číhající vlky, kteří se každou změnu pokouší zpupně zneužít pro svoje výhody. Ke změně zákona tedy musí být důvody silnější než tato rizika – a vlků i s jejich slouhy nesmí zrovna být mezi zákonodárci většina.
Zákony jsou jednoznačně formulované (kéž by), tím se liší od emočně nabitých pocitů o spravedlnosti nebo křivdách. Použití zákonů na míru situace je úkolem soudu, tedy hlavně soudce. V tradičních společnostech bývá jádro zákonů náboženského původu, obalené dalšími tradicemi society a dodatečnými pokusy o racionalizaci. „Pozitivní“ formulace zákonů, tedy ve formálním jazyce práva, se může od náboženství i části tradic oprostit. Pak má na vybranou: Buď vsadí na čistě utilitární dohody – nebo na představu nějakého „přirozeného práva“. (Obojí je zneužitelné, ale to by bylo na samostatné téma.)
Sebelepší zákony jsou však k ničemu, když nejsou vymahatelné, i když někdy může být ve zpupné obci špatná vymahatelnost zákona záchranou zbytků spravedlnosti a ostrůvků svobody. Ve Filoti říkají: „Jak známo, spravedlnost chodí po horách, – a ty přece začínají hned za našimi zahradami, tam stojí i kaple svatého Jana!“ Kdyby každá nezákonná zpupnost byla takto drobná a roztomilá, bylo by na světě dobře.
Diskuze:
rodiče?
Eva M,2021-08-04 10:18:23
/zvláštní je, že příběh se nezmiňuje o vděku chlapečkových rodičů... jen o té - pravděpodobné - protekci u okupanta; což mohla být před spoluobčany tak trošku ostuda, bez ohledu na spravedlivost nároku....
hra na spravedlnost: v pohádkách od V. Čtvrtka Hodinky s lokomotivou je jedna pěkná O kouzelném sklíčku. Začíná tak, že kouzelník stojí u stánku se zmrzlinou a má chuť na nenačarovanou zmrzlinu; jenže ta je jen za nenačarovanou korunu.
Ono se posléze může dojít do stavu, kdy je zřejmé, že se od občanů chtějí pravé mravní kvality za hranou spravedlnost - pravá zmrzlina za načarovanou korunu - a... ono to nefunguje; to je pak ten společenský rozklad.
Asi tak./
Humánnost řeského práva
Tomáš Novák,2021-08-03 12:20:06
Bylo prosím řecké právo v antice humánnější než to římské, které z něj do značné míry vycházelo (ale mělo více implementovány prvky typu nakládání s otroky)? Děkuji!
Re: Humánnost řeského práva
Zdeněk Kratochvíl,2021-08-03 16:16:24
To je hodně různé podle regionů a epoch. Řecká antika trvala dlouho a roztroušeně na veliké ploše.
V Archaické době (a leckde i později) bylo striktních nábožensky daných zákonů jen 5: zákaz vraždy, incestu, zrady státu při válce, narušení oficiální bohoslužby, zanedbání péče o staré nebo nemocné rpodiče. Za tohle byla většinou smrt nebo vyhnání z obce. Nebyla představa, že co není zakázáno, je dovoleno. Něco ovšem dodávala ta či ona ústava. Všechno ostatní záviselo na soudci. Oni navíc neměli kriminály, vazba byla jen do vykonání rozsudku. Menší tresty, třeba za krádeže, byly finanční, a to mastné, v případě chudších lidí často veřejné práce typu léta zametat ulici a čistit kanál. Zbití nebo dokonce zabití otroka bylo ve většině obcí těžce trestané, i když ne až tak jako u svobodného člověka. Tresty pro otroky se podobaly trestům pro zvíářata, většinou tedy přečkatelné bití, odepření lepší potravy, horší práce. Ale bylo spousta výjimek. Hlavně řecké obce na Sicílii a v jižní Itálii by slavné zbohatlictvím, prpostopášností, moralizováním, brsnýým mučením a rafionovaně kruťáckými způsoby poprav. Jinde to Řekové považovali za barbarství.
Teprve postpně se objevovaly podrobnější zákoy a formálnější soudní postupy, dost k tomu přispěli sofisté, v dobrém i zlém.
Římské právo navazuje na řeckou sofistiku a latinskou oblibu institucí, formalismu a morálky. Proto je zákonů potřeba strašně moc.Zákony i jejich aplikace samozřejmě jinak vypadaly za republiky a jinak za císařství, zvlášť když zrovna vládl šílenec (doslova), což bylo dost časté. Celkově je to většinou drsnější, i když paradoxně racionálnější, aspoň formálně.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
