Mnohokrát se mi stalo, že jsem upřímně nevěděl, jestli potkávám cenný a jinak neznámý pramen, nebo zda si autor textu nebo vypravěč dělá srandu, případně něco mezi, třeba využívá staré téma ke svým novým cílům, ať už nevinně zábavným nebo komerčním, případně školním. Mnohokrát jsem naletěl. Je celkem jedno, jestli se jednalo o hospodské vyprávění, dochovaný text z pozdější antiky nebo školní dějiny filosofie (viz Alternativy dějin filosofie). Bezbřehé možnosti kombinací toho všeho si každý snadno domyslí.
V Řecku je obtížné rozlišit, co je přežívající lokální verze dávného mýtu, co lidová ozvěna tvorby romantických básníků nebo výkladu obrozeneckého pana učitele, co je produkt reklamní agentury ve službách turistického nebo opravdického průmyslu, a co fantazie lehce přiopilého vypravěče. Jednotlivé časové roviny se s naprostou samozřejmostí prolínají napříč tisíciletími i různými náboženstvími. Seriosní akademické prameny tvrdí, že antické motivy v řeckém folkloru hojně přetrvávaly do 50. let 20. století, a že v některých ostrovních písních (nisiotika, nésiotiká) žijí dodnes. Na druhé straně je jasné, že představivost je mocná čarodějka. V prostředí, kde je málem každý kámen opředen nějakou pověstí, mnohdy opravdu hodně starým mýtem, se to dál opřádá málem samo. Množit verze a svébytně rozvíjet nebo přeznačovat detaily je v povaze mýtu, vždyť slovo mýtus (mythos) znamená vyprávění. Družná a hovorná povaha lidu tomu jen prospívá.
Příkladem nového kontextu starého mýtu budiž reklama na Kitron Naxú. Naxijsští jsou proslulí svou mlsností, vynalézavostí a fantazií. Citrón se normálně řekne lemon. Slovo Kitron se použije jen a jen v názvu tohoto nápoje, jinak není řecky srozumitelné. Určení Naxou (foneticky Naxú, v transliteraci Naxoy) je genitiv názvu ostrova. Jde tedy o Citron Naxu, Naxijský citrón. V jednu dobu se ovšem tento vynález jmenoval Kitron Ariadné, Ariadnin citron, jak stojí na doličném plakátu.
Mýty bývaly doménou básníků. Je tedy dobré vědět, že na Naxu není nouze o básníky, které by bylo možno podezřívat, že jejich veselé poznámky v hospůdkách mohly inspirovat lidové mudrce, výrobce nebo tvůrce reklam. V horách nad Danakem bydlel lord Byron, v Chóře studoval Nikos Kazantzakis, z Lesbu sem jezdil Odysseas Elytis (nobelista za poezii), občas i s Joanem Miró až z Katalánska; kousek od přístavu donedávna protestně básnil Thanasi, „Smrtelný“, prý jediný ateista na ostrově.
Chalki
Autobus nejdelší naxijské linky, od přístavu napříč vnitrozemím ostrova (do Apollonas), nejprve projede kus nížiny, pak se prudce vyšplhá na vysočinu a po celkem 15 km staví v Chalki (270 m n m.). Tato důstojně působící vesnice s řadou výstavných klasicistních domů je odedávna centrem vysočiny a z jakéhosi důvodu se nově stala i správním střediskem většiny ostrova, zvané Drymalia, dál od Chóry. Úředně se dnes vesnice jmenuje Chalki (v anglických transkripcích i Halki, Khalkion), postaru Chalkeion, donedávna Chalkio, domácí jí ovšem často říkají Trageia nebo Tragea, což je také název blízkého údolí. Dlouhodobé používání tvarů místních jmen, která nejsou v úředních dokumentech ani na mapách, dává místním lidem pocit určité zasvěcenosti.
Teď je nutno odolat četným návnadám v podobě olivových hájů, byzantských památek z 6. až 12. století (hned u zastávky je velký kostel Panagia Protothroni, se záznamem o nutné rekonstrukci roku 1052), renesančních hrádků, hospod i zmrzliny z květů růží – a vyrazit za citronovicí.
Citronovice v naxijské a obecně řecké mytologii
Než vkročíme do historické destilérky, připravíme se studiem plakátu, který léta visel ve výkladu. Pochází z raného 20. století a začleňuje produkci citronovice do naxijské i obecně řecké mytologie, navíc nechává otevřené dveře dalším místním legendám, přímo je ponouká. Ikonograficky navazuje na byzantské alegorické tradice.
Na čestném místě nahoře uprostřed sedí Zeus, a to na vrcholu své naxisjké hory (viz článek Svatá hora Zás a její jeskyně. Ta je zde jasně místo Olympu. O identifikaci hory nelze pochybovat už díky nápisu „Hranice okrsku Dia Pastýřského“, který přesně reprodukuje starořeckou inskripci v terénu. (Reliéf hory i umístění inskripce jsou oproti reálu stranově převrácené, což je prý licence grafika, aby se to všechno nějak úhledně vešlo.) Ganydemés, na rozdíl od antických zpodobnění cudně připozahalený, podává Diovi picí misku, kylix. Zdroj, z něhož nabírá, je jasný, neboť v místech, kde reálně pod horou prýští pramen Arión, obsluhují Dionýsos a Ariadné pramen citronovice, jak je vedle popsáno poněkud mysticky zahalenými slovy „aperitiv a ústní pití“ (málem ústní voda; taková nóbl ústní voda, co se dá s chutí polknout).
Z pravé strany přinášejí eróti – nebo andělé, jak je libo – přírodniny potřebné k výrobě božského nápoje. Nápis praví, že je to „slavně aromatické“. Toto vše se děje nad obloukem a v okolí oblouku duhy, klenoucí se nad destilérkou, vlevo je umístěno logo firmy.
Dionýsos a Ariadné jsou na Naxu doma i v kanonických verzích mýtů, ale v trochu jiných částech ostrova. Vždyť Naxos je primárně Dionýsův ostrov a slavil tu i svatbu s Ariadnou.
Oblouk duhy je napájen z Dionýsova pramene a sycen dýmem z komínu chalkijské destilérky, což není znakem znečištění ani emisí CO2, nýbrž obrazem hlubšího smyslu destilace, prostupující z pozemské oblasti smrtelníků k příbytkům nesmrtelných. Vždyť onen nápis „slavně aromatické“ je umístěn právě nad ním.
Destilérka sama je zobrazena uprostřed plakátu jako střed kosmu, přímo před olivovými a citronovými sady Chalki, její velikost znázorňuje význam, nikoli reálný stav, a je ozdobena vlajkou novořeckého státu. Níže po stranách je názorně představeno užití výrobku v měšťanském prostředí i v lidových vrstvách.
Dolní část plakátu zobrazuje nižší svět pod Chalki. Je to světská stránka distribuce likéru, s centrální pozicí Naxu. Uprostřed je Naxisjká Chóra (hlavní město ostrova), v pohledu od ostrůvku Palatia s Ariadniným útesem a chrámem Apollóna Délského. Vpravo je obrázek a adresa centrálního skladu citronovice v Athénách i s telefonem (ten se už změnil).
Porfyrios, Proklos, Pseudo-Dionýsios Areopagita a Gemistos Plethón by zajisté předvedli ještě mystičtější alegorické výklady sdílení božských sil, kdyby znali tento ikonografický klenot.
Kitron Naxou Distillery – Budova a mytografické logo
Kitron Naxou vyrábí od roku 1896 rodina Vallindras. Ochotně a neúplatně nás nechá nahlédnout do tohoto chrámu vůní, chutí a božských kontextů, i když budova není ani zdaleka tak velká jako na plakátu.
Vchod do destilérky v Chalki. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Dvorek staré destilérky. Vchod. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Pozoruhodné je už logo firmy, zobrazující Dionýsovu loď, se stěžněm obrostlým révou, jak připlouvá k Naxijské Chóře, k ostrůvku Palatia naproti přístavu. Na ostrůvku stojí obří torzo chrámu Apollóna Délského; hned vedle útesu, z něhož skočila do vln zoufalá Ariadné, když na ni Théseus znenadání zapomněl a odplul z Naxu bez ní. Příběh má samozřejmě řadu verzí.
Logo firmy: Dionýsos připlouvá k Naxu. Je to variace na několik antických motivů: Dionýsovy plavby i Théseovy plavby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Dionýsos na lodi. Kylix z Vulci, malíř Exekiás, kolem roku 530 př. n. l. Staatliche Antikensammlungen München. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Dionýsova plavba je častým námětem řeckých vázových maleb. Námořní piráti se pokusili zmocnit Dionýsa, ale špatně dopadli, protože ten proměnil loď v divokou hospodu a cirkus s šelmami, z ráhnoví proudilo z hroznů víno, ovládnul loď a plul v doprovodu delfínů. Jednotlivé verze příběhu se liší lokalizací a způsobem záchrany Ariadny, s níž se pak Dionýsos na Naxu oženil. Toto téma souvisí se zdánlivě jiným příběhem, který jsem představil v článku Théseova plavba. Dokonce vyjevuje skutečné motivy zabití Minotaura v kontextu sporu mezi Dionýsem a Poseidónem o Naxos a o Ariadnu. V pozadí souvislostí jsou samozřejmě Hermovy pletky. Jedním z příkladů kanonické verze Dionýsovy plavby může být třeba Homérský hymnus na Dionýsa. Nekanonickou je například Thanasiho verze, která do celku děje organicky zahrnuje i obec Sangri nedaleko Chalki a její údajný vynález, sangrii.
Stroje a nástroje
Teď se místo mýtům budeme věnovat spíše dějinám techniky. (Když jde o flašku, tak se, jak známo, důvod vždycky najde.) Tajemství likéru odhalí závěr článku.
Úhlavní místnost, tady se destiluje. Vchod. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Nejdůležitější místností je samozřejmě ta s destilačním zařízením. Kotel vyrobila až v Athénách metalurgická firma N. G. Soterchou, založená roku 1862.
Detail starého destilačního zařízení. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
V další místnosti jsou ukázky lahvování v době kolem roku 1900. Poté uvidíme archiv, ale nemůžeme nahlédnout do jeho obsahu.
Finalizace díla v sousední místnosti. Vchod. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Část archivu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Letitý archiv prý obsahuje také tajené recepty a důvěrné objednávky, dokonce i osobní poděkování od významných monarchů.
Nápoj králů
Tímto se dostáváme spíše na pole komerčních úspěchů a obecných dějin. Můžeme spatřit řadu medailí a diplomů, které produkty firmy získaly na řeckém i mezinárodním poli v 20. století, včetně v té době slovutných francouzských přehlídek.
Medaile, které produkt likérky v Chalki obdržel začátkem 20. století. Uprostřed jsou medaile z roku 1904, nahoře z Bordeuax, dole z Marseille. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Diplom z mezinárodní výstavy v Thesalonice působí v dobovém předválečném duchu spíše budovatelsky, možná je to i tím severem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Většina reklam obsahuje také sdělení, že Kitron Naxou je královský nápoj. Kupodivu to není rétorická nadsázka! Naopak, objednávali si jej tady i císařové, např. Haile Selassie, císař etiopský v letech 1930 až 1974, a už před ním ruský car Nikolaj II. Většina těch monarchů sice skončila za násilných okolností, ale to těžko přičítat účinkům naxijského destilátu. Pro statistiky a politology by to byl zajímavý příklad, zda náklonnost k exotickému pití (nebo lahůdkové ústní vodě) koreluje s pozicí náchylnou k násilnému převratu.
Osvěta přináší Kitron Naxou do každé lepší rodiny, dítko ovšem vzpíná ručičky marně. Řecký nápis: „Ústní lékaři (možná spíše zubaři) doporučují pouze neškodný aperitiv a ústní nápoj Kitron Naxou.“ Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Prohlídka končí ochutnávkou, ze své fotografie ji sleduje majitel firmy, pan N. G. Vallindras. Kredit: Bgabel, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
V poslední přístupné místnosti dojde na praktickou ochutnávku, dokonce různých barevných variant, které se chuťově výrazně liší; v uměřené podobě zdarma, další nutno dokoupit. Bohužel nijak levně, ale na menší lahvinku bílé (čiré) verze člověk už nějak tak má. Ono to ani není míněné na rozsáhlejší pití, ale jako aperitiv nebo ke kafi a cukrátku po nedělní siestě. Mimo Chalki „k dostání v předních lahůdkářstvích Chóry Naxijských, Athén, Paříže a Bejrútu“.
Odhalení
Na Naxu se samozřejmě pěstuje všechno myslitelné (a občas i nemyslitelné) subtropické ovoce, samozřejmě včetně různých odrůd citronů. Těm se tu daří i v podhorských polohách a jsou velice ceněné, pro malou produkci spíše zahradnického charakteru se však nevyvážejí. Dozrávají tady do fantastické chuti. Když se však mají použít tak, jak jsme i u nás zvyklí, prostě aby byly kyselé a dost šťavnaté, tak se musí sklízet trochu dřív, dokud jsou na plodech stopy zeleně. Dlouho jsem si naivně myslel, že Kitron Naxou je destilátem ze zkvašených přezrálých citronů, podobně jako u nás slivovice nebo jablkovice, ale je to složitější.
V okolí Chalki roste taky úplně jiný druh citronů, přesněji: citrusů. Podle jedné verze zůstal na ostrově od antických časů, podle jiné ho ve středověku přivezli naxijští Židé, podle další jde o následek botanické vášně zdejší aristokracie. Možná jste si na obrázcích z destilérky všimli nápadné velikosti a zvláštního tvaru plodů. Váží kolem 1 kg. Mají ostřejší vůni a hořkou chuť, většinu plodu tvoří bílá vrstva mezi slupkou a šťavnatou dužinou. Nejspíš to je Citrus medica v některé ze svých četných a rozličně vypadajících variet.
Stromy sice nádherně nafialověle kvetou a silně voní, nicméně pro běžného sedláka měl tento druh jednu naprosto zásadní nevýhodu, totiž že plody se daly použít leda do přikrmování pro ovce. Chalkijští problém vyřešili inovativně: Začali dělat unikátní Kitron Naxou. Alternativou byla a je produkce specifického glyka, ale to je jiné téma, jde o cukrářský výrobek z plodů těchto stromů. Prý kdyby toho rostlo víc, tak by dělali i nějaké farmaceutické přípravky a kosmetiku. Je dokonce možné, že nešlo jenom o z nouze ctnost, ale o novou verzi dávného určení těchto stromů k výrobě rituálních až léčivých přípravků.
Hlavní surovinou pro Kitron Naxou ovšem nejsou plody, nýbrž listy, to je ta zásadní inovace. Sbírají se v průběhu doby dešťů (v zimě), což nutno činit dvojnásob opatrně, protože stromy se nesmí příliš oslabit a sběrači pobodat šílenými ostny. Není divu, že produkce je limitovaná. Listy se macerují v alkoholu z kvašení zbytků vinných hroznů po lisování, tedy v čisté raki (neplést s pitím typu tsipouro nebo dokonce ouzo). Pro některé verze se to pak ještě svařuje s další várkou listů a znovu destiluje. Do některých verzí se taky přidávají malá množství jiných přísad, včetně cukru, ten až po destilaci, ne na kvašení.
Místo literatury
Galerie fotografií Tragea Valley on Naxos (Chalki), zvláště oddíl Kitron Naxou v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Článek Muzeum citrónovice v mé on line knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.
Diskuze:
Jak vlastně moderní Řek
Tomáš Novák,2021-07-28 08:42:40
...vnímá svoje kulturní dědictví? Uvědomují si to třeba mladí Řekové, vnímají to? Děkuji!
Re: Jak vlastně moderní Řek
Zdeněk Kratochvíl,2021-07-28 10:55:34
To je hodně různé podle regionu a sociální i věkové vrstvy, tyhle gradienty jsou v Řecku obecně výraznější než u nás. Slavná miulost je samozřejmě vodou na mlýn nacionalismu, i když ten se častěji shlíží v Byzanci. Mladí jsou občas naopak postiženi nechutí, způsobenou povinnými základy staré řečtiny na středních školách.
Za typické považuju, že do areálů a muzeí zdaleka nechodí jen cizinci, ale velice hojně i řecké rodiny, občas taky partičky mladých na výletě. Ještě víc jich ovšem chodí po byzantských památkách, je to specifická verze poutí, taková docela kulturní vychládající podoba zbožnosti.
Samozřejmě je tady mnoho kvalitních profíků přes archeologii, už dvě století to podporuje stát i zahraniční instituce. Areálů i muzeí jsou kvanta. Zrovna tak samozřejmě se potká kvantum kecalů, ať už mile lidových nebo nabubřele cestovkových nebo politických.
Obecným specifikem je možná to, že napodobování evropských trendů v Řecku od dob romantismu doteď obsahuje vztah k antice. Oni sami k tomu mají navíc vztah k Byzanci.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
