Každé čtyři roky obdivujeme nejlepší sportovce na olympijských hrách. Také letos, vzhledem k pandemii o rok později, budeme sledovat skvělé výkony na olympijských stadionech a dalších sportovištích. V japonském Tokiu budeme mít možnost vidět sprintery, běhající stometrovou trať pod 10 vteřin, dálkaře létající výrazně přes osm metrů daleko nebo plavce, kteří proráží vodu rychlostí přesahující 8 kilometrů v hodině. Tyto výkony jsou nepochybně úžasné a zcela vzdálené možnostem běžných „smrtelníků“. Přesto ani ti nejlepší atleti, plavci či jiní lidští sportovci nemohou konkurovat „specialistům“ ze zvířecí říše. Člověk je jistě rekordmanem ve všestrannosti, ale v jednotlivých disciplínách by „dostal na frak“ nejen od známých sportovců jako je gepard, mečoun či klokan, ale dokonce i od takových drobných živočichů, jakým je šváb, pěnodějka nebo třeba blecha (samozřejmě jen teoreticky a ve správném velikostním poměru). Pojďme se tedy podívat, jak by dopadlo klání mezi přeborníky našeho druhu a šampióny, které by proti nim postavila příroda.
Rychlost
Atletika zatím nepoznala rychlejšího člověka, než byl jamajský sprinter Usain Bolt (*1986). V roce 2009 zaběhl tento karibský rychlík stometrový sprint v čase nového světového rekordu 9,58 sekundy a přitom dosáhl na nejrychlejším úseku trati rychlosti 44,72 km/h. Tento údaj je tak nejvyšší zaznamenanou rychlostí běžícího člověka a je jistě víc než úctyhodný. Co je to ale proti nejrychlejšímu běžci v živočišné říši, kterým je africká kočkovitá šelma gepard štíhlý (Acinonyx jubatus). Jako jediná dnes žijící kočka nemá gepard zatažitelné drápy, ty mu pak v běhu slouží jako hřebíky treter lidským běžcům. Štíhlé a pružné tělo umožňuje gepardovi dosáhnout na vzdálenostech kratších než 500 metrů rychlosti kolem 110 km/h, je tedy asi 2,5 krát rychlejší než Bolt. Při jednom nedávném pokusu zaběhla gepardí samice Sarah ze Zoologické zahrady v Cincinnati stometrovou vzdálenost za 6,13 sekundy, tedy o celou třetinu rychleji než aktuální světový rekordman, a to si vlastně jen hrála. Teoreticky by gepardi mohli urazit tuto pomyslnou trať za pouhé 4 vteřiny. Na trati 200 metrů by gepard probíhal cílem v čase kolem 8 až 10 sekund, zatímco Boltův platný světový rekord zastavil stopky „až“ na hodnotě 19,19 sekundy.
Poslední olympijskou tratí, kde by kočkovitá šelma doslova zesměšnila lidské přeborníky, by byla čtyřstovka, považovaná za nejdelší sprint. Gepardovi k jejímu překonání stačí zhruba 16 vteřin, jihoafrický sprinter Wayde van Niekerk (*1992) potřeboval v roce 2016 přesně 43,03 sekundy. I světový rekordman by tedy ve chvíli gepardova doběhu nebyl dále než zhruba na 150. metru trati. V případě středních tratí, které začínají během na 800 metrů, by již gepard svoji maximální rychlost neudržel (a pokud by se o to snažil, mohl by zemřít na přehřátí organismu). Za zmínku nicméně stojí ještě úžasná schopnost zrychlení geparda, kterému stačí rovné tři vteřiny, aby ze stoje dosáhl rychlosti přesahující sto km/h. Tím hravě překonává i leckterou závodní formuli.
Vůbec nejrychlejšími živočichy v poměru ke své velikosti jsou však někteří brouci z podčeledi svižníků (Cicindelidae). Tito malí dravci dokážou vyvinout rychlost běhu 9 až 13 km/h, což je jako pomalý lidský běh. V poměru k velikosti jejich těla je to však doslova rychlost letadla. Člověk by totiž musel běžet rychlostí až 494 km/h, aby se svižníkům vyrovnal! Také šváb americký (Periplaneta americana) dokáže vyvinout rychlost až 5,4 km/h, což je v poměru k jeho velikosti nějakých 330 km/h! Skutečné přeborníky v běhu tedy nacházíme až mezi bezobratlými.
Vytrvalost
Na středních a dlouhých tratích by příroda dokázala nasadit jiné „borce“. Za geparda by mohl zaskočit severoamerický sudokopytník vidloroh americký (Antilocapra americana), který se mu blíží maximální rychlostí běhu (asi 72 až 88 km/h) ale je podstatně vytrvalejší. Až do vzdálenosti osmi kilometrů údajně dokáže běžet rychlostí kolem 60 km/h, což by znamenalo doslova zničení všech lidských vytrvalců na závodní trati. Člověk je totiž schopen urazit vzdálenosti od 800 metrů do 10 kilometrů maximální průměrnou rychlostí (od nejkratší trati k nejdelší je to 28,5 až 22,9 km/h). Například v běhu na pět kilometrů potřeboval Uganďan Joshua Cheptegei (*1996) v roce 2020 čas 12:35,36 minuty, zatímco vidloroh by byl v cíli zhruba za 5 minut.
Vidloroh by zřejmě porážel vytrvalce i na tratích delších než deset kilometrů, ale na královskou distanci – maratónský běh – by příroda možná nasadila jiné závodníky. Rekordmanem na této 42 195 metrů dlouhé trati je od roku 2018 fenomenální Keňan Eliud Kipčoge (*1984), a to časem 2:01:39 hod. (výkon 1:59:40 hod. z exhibičního závodu není oficiálním rekordem), což představuje průměrnou rychlost 20,8 km/h. V tomto případě by afrického borce deklasoval největší a zároveň nejrychlejší pták současného světa, pštros dvouprstý (Struthio camelus). Nedávno bylo potvrzeno, že tito velcí opeřenci patří mezi nejrychlejší suchozemská zvířata planety, a to dokonce možná hned za gepardem. Některé údaje hovoří o rychlostech až kolem 97 km/h, zajímavější je však pro nás údaj o vytrvalosti pštrosa. Po dobu téměř 30 minut údajně dokáže udržovat rychlost přes 70 km/h. Snadným výpočtem dojdeme k závěru, že pštros by mohl do cíle vzdáleného 42 kilometrů dorazit za méně než tři čtvrtě hodiny. V tu dobu by nejrychlejší lidští maratonci probíhali teprve 15. kilometrem trati. Člověka by v běhu na různé vzdálenosti nicméně porazila i řada dalších obratlovců, například klokan, kůň, zebra, pes, lev a další.
Pružnost
Přesuňme se nyní do sektoru skokanů. Jednou z nejatraktivnějších disciplín v této kategorii je nepochybně skok daleký, který kombinuje schopnost rychlého rozběhu, mocného odrazu a dobrého načasování. Světovým rekordem je již od roku 1991 výkon 895 cm Američana Mikea Powella (*1963). Téměř devítimetrový skok je nepochybně úžasný výkon, přesto by ani zde člověk nedokázal porazit svou čtyřnohou konkurenci. Rekordmanem by mohl být levhart sněžný, zvaný také irbis (Panthera uncia). Tento predátor je schopen skočit za kořistí až do vzdálenosti 14 metrů! Tím přeskočí svoji vlastní délku (nepočítaje ocas) až patnáctinásobně. Člověk dokáže doskočit pouze asi na pětinásobek hodnoty vlastní výšky. Do vzdálenosti vyšší, než kolik činí lidský světový rekord, zřejmě doskočí také vačnatec klokan a další kočkovitá šelma puma americká.
Posledně zmíněná šelma je rekordmanem v další disciplíně – skoku do výšky. Nechme ale nejdřív předvést své schopnosti člověku – kubánský atlet Javier Sotomayor (*1967) se v roce 1993 odrazil ke skoku přes laťku ve výšce 245 cm. Puma americká (Puma concolor) ale dokáže mnohem víc. Rychlostí 72 km/h se nejdříve rozběhne ke skoku do dálky, kde si dvanáctimetrovým letem zajistí stříbrnou medaili za irbisem. Potom už přejde do výškařského sektoru a předvede skok hodný zlata, měřící neuvěřitelných 5,4 metru! Sotomayora zesměšní také africký příbuzný pumy levhart skvrnitý (Panthera pardus), který přibíhá k pomyslné laťce rychlostí 58 km/h a skáče přes ní ve výšce 3,6 metru – s antilopou v tlamě! Zda byl skok regulérní, zde řešit nemusíme, každopádně výkon je to fantastický.
Kočkovité šelmy jsou již unavené, a tak příroda může poslat na závěrečnou skokanskou disciplínu trojskok posledního atleta v záloze – australského klokana rudého (Macropus rufus). Ten nejdříve sleduje záznam rekordního skoku Brita Jonathana Edwardse (*1966) z roku 1995, kdy tento atlet dolétl třemi skoky na značku 18,29 metru. Vačnatý skokan se dokáže rozskákat rychlostí kolem 64 km/h a pak v rychlém sledu předvede tři devítimetrové skoky. Dolétne tedy na značku vzdálenou přibližně 27 metrů a lidského šampiona tak nechává celých 9 metrů za sebou.
Nejlepší skokani ze všech
Také ve skocích jsou však absolutními rekordmany bezobratlí živočichové, zejména pak blechy (řád Siphonaptera) a pěnodějky (řád Hemiptera). Tito drobní tvorové dokážou doskočit zhruba 200krát dál, než kolik činí jejich vlastní délka. Na stadionu by to představovalo odlet ze závodiště a navíc přeskočení celé tribuny. Blecha zvětšená do velikosti člověka by skočila až do výšky 250 metrů a do dálky neuvěřitelných 400 metrů. Ještě lepší výkony pak předvádí pěnodějka, která navíc vykazuje úžasnou odolnost proti přetížení. Vydrží údajně tlak o hodnotě až 400 G, což je zhruba 40krát více, než kolik zvládnou trénovaní piloti stíhaček a astronauti před ztrátou vědomí.
Rychlost ve vodě
Pokud je člověk zahanben zvířecí atletickou konkurencí na souši, pak jej ještě mnohem větší ponížení čeká v plaveckém bazénu. Tvar lidského těla totiž nedává proti rybím specialistům na rychlost prakticky žádnou šanci. Nejrychlejší plavci mezi muži dosahují v krátkém bazénu pozoruhodné rychlostí kolem 8,9 km/h, tedy zhruba rychlé chůze. Co je to však proti plachetníkům (rod Istiophorus) a mečounům (rod Xiphias), kteří brázdí hladiny světových oceánů při rychlostech až kolem 132 km/h! Tím jsou téměř patnáctkrát rychlejší než nejlepší olympijští plavci a vzájemné srovnávání je tak v podstatě bezpředmětné. Jen si to představte: zatímco Američan Caeleb Dressel (*1996) jásá v cíli závodu na 50 metrů v krátkém bazénu po rekordním čase 20,16 sekundy (dosáhl jej v listopadu roku 2020), plachetník dorazil už o téměř 15 vteřin dříve před ním. V případě letmého startu by hydrodynamicky stavěná ryba prolétla tratí dokonce za pouhé 1,6 vteřiny. Mnohem rychlejší než člověk by byli také četní žraloci a ze skupiny savců pak kytovci (například delfíni a kosatky), nezřídka dosahující ve vodě rychlosti přes 50 km/h.
Síla
Nejsilnějším člověkem světa může být gruzínský vzpěrač Laša Talachadze (*1993), který v roce 2019 zvedl nad hlavu činku o váze 264 kilogramů. To je zhruba stejné, jako kdyby uzvedl tři dospělé muže. Mnohem silnější tvorové jsou však velcí a mohutní reprezentanti přírody – zejména pak sloni, nosorožci nebo hroši. Extrémně silní jsou však také velcí primáti, zejména gorily a orangutani. Přesto najdeme i zde rekordmana mezi drobným hmyzem. Přeborníkem je brouk herkules antilský (Dynastes hercules) z podčeledi Dynastinae, žijící na území Střední a Jižní Ameriky. Bylo pozorováno, jak samečci těchto brouků zvedají hlavou předměty až 850krát těžší, než jsou sami. Takový výkon by odpovídal schopnostem běžného muže, zvedajícího nad hlavu například 70 tun těžké dopravní letadlo! Ani při poměřování s těmito brouky by tedy člověk neměl mnoho šancí (samozřejmě jde pouze o jistý myšlenkový experiment – brouk zvětšený do rozměrů člověka by vůbec nemohl žít a rozhodně by neuzvedl tak těžké předměty).
Nepropadejme však depresím z nepříznivé bilance našich skvělých sportovců. Je jisté, že na specialisty ze zvířecí říše v přímém měření sil nikdy stačit nebudeme. Lidskou předností je ale všestrannost, ve které se s námi naopak nemůže měřit žádný jiný tvor. Jen si představte geparda při skoku o tyči nebo třeba klokana ve vrhu koulí. Přinejmenším desetibojaři – mezi nimiž je od roku 2018 světovým rekordmanem Francouz Kévin Mayer (*1992) výkonem 9126 bodů – ve zvířecí říši nemají vůbec žádnou konkurenci. I na neuvěřitelně kvalitní a skvělými sportovci oplývající olympiádě zvířat by se tedy alespoň jednou hrála pomyslná lidská hymna.
Napsáno pro weby OSEL a DinosaurusBlog.
Pozn. aut.: Zmíněné světové rekordy jsou platné ke dni 30. 6. 2021. Text částečně vychází ze staršího článku autora pro již nevycházející časopis Svět.
Diskuze:
