Pokud jde o ptáky, klasická představa „katastrofy“ na přelomu křídy a třetihor popisuje něco jako velký třesk. Všude jsou dinosauři – spadne meteorit, udělá to velikou ránu – všude jsou ptáci. Studie založené na analýzách současného rozšíření jednotlivých skupin ptáků a na molekulárních hodinách stále hlasitěji naznačovaly, že to tak být nemohlo, a že se jednotlivé linie dnešních ptáků musely objevit daleko dříve. Proti tomu se vehementně ohrazovali paleontologové, protože fosilní záznam nic podobného nenaznačoval. Molekulární hodiny, tedy postup, kdy se z počtu mutací odlišujících jednotlivé linie ptáků odhaduje doba, kdy tyto linie vznikly, nejsou zatím nijak zvlášť spolehlivé a zákonitostem doprovázejícím rychlost evoluce na molekulární úrovni zase tak moc nerozumíme. Odtud plyne vůči molekulárním hodinám jistá skepse.
Nakonec se ukázalo, že fosilní záznam byl (jako ostatně vždy) děravý jako řešeto.
Tým paleontologů pod vedením Julie Clarkeové z North Carolina State University detailně analyzoval křídové fosílie pocházející ze západoantarktického ostrova Vega. Dospěli k závěru, že kosti patřili ptákovi dobře zařaditelnému do řádu vrubozobých (Anseriformes) a dokonce blízce příbuznému dnešním kachnám. Dotyčného ptáka pojmenovali podle místa svého nálezu Vegavis, a podle jedné ze zúčastněných institucí (Instituto Antártico Argentino) možná až příliš politicky korektně Vegavis iaai.
Zmíněná fosílie byla poprvé studována v roce 1992, ale vzhledem ke špatnému stavu nebyla tehdejší analýza zrovna důkladná. Clarkeová se svými kolegy použila k analýze fosilních zbytků vegavise CT technologii, čili počítačovou tomografii.
Pomocí rentgenových paprsků odhalili celou řadu nových kostí včetně obratlů, pánevních kostí a kostí předních a zadních končetin. Z fosílie bylo možné odvodit celou řadu morfologických znaků a ty pak použít pro fylogenetickou analýzu, do které zahrnuli i velký soubor dnes žijících i vymřelých druhů ptačí linie. Ukázalo se, že vegavis je prakticky kachna, což vzápětí potvrdily i histologické rozbory kostní tkáně z kostí křídla vegavise.
Máme tedy doložené, že ptačí dinosauři žijí nejen s námi, ale že žili i se svými příbuznými již v křídě. Je jasné, že k samotnému vzniku současných linií ptáků muselo dojít mnohem dříve, než na katastrofickém přelomu křídy a třetihor. V této souvislosti nemůže být od věci vzpomenout na nešťastné kreacionisty. Ti ve svých výplodech jako jeden z argumentů, proč evoluce nemůže být, uvádějí, že různá zvířata – často je zmiňován Archaeopteryx – žila zároveň se svými potomky nebo naopak předky. Je jistě nepěkné vysmívat se oponentům v diskusi, na druhou stranu je ale těžké odolat představě kreacionisty, který nevěřícně kroutí hlavou pozorujíc dědečka houpajícího na klíně svého vnoučka. Je dost obtížné vžít se do mysli, která není schopna (nebo ochotna) představit si, že příslušníci různě starých vývojových linií mohou žít vedle sebe. Vegavis je ještě křiklavějším případem než Archaeopteryx. Je to kachna v křídě, přesto však nevyvrací představu vzniku ptačí linie hluboko uvnitř dinosaurů někdy v raných druhohorách a už vůbec ne evoluční pohled na svět.
Pramen: Nature 433 (7023): 305-308.
Diskuze:
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
