Mykénská kultura není jen nejstarší spolehlivě známou řeckou kulturou, ale kupodivu také civilizací, která používá písmo. Dnes toto písmo nazýváme „lineární B“, je odvozené z písma minojských Kréťanů, lineárního A. Slabičná písma jsou pro střední a pozdní dobu bronzovou typická.
Napřed minojská písma pro srovnání
Nejstarší minojské písmo bylo hieroglyfické, na Krétě se používalo už v rané době bronzové.
Není rozluštěné, neznámý zůstává i jazyk. Minojci postupně přešli na slabičný zápis, na lineární písmo A, které se achájským Řekům stalo vzorem pro lineární písmo B. Museli si je trochu upravit, protože je na míru jinak strukturovaného jazyka, prý i s odlišnou fonetikou. Jazyk krétských nápisů v lineárním písmu A není známý, přestože znalci dokážou nápisy aspoň zčásti foneticky přečíst, právě díky podobnostem s rozluštěným lineárním písmem B.
Nejspíš v 15. století ovládli Řekové hlavní paláce na Krétě, zvláště Knóssos, a převedli administrativu do svého jazyka a písma. Lineární písmo A, kterým byl zapisován minojský jazyk, pak rychle ustupuje, ale v odlehlejších končinách Kréty se našly i mnohem pozdější jednotlivé nápisy, dokonce až do doby kolem roku 300 před n. l.
Písmo mykénské civilizace
Při výkopech na Krétě i na řecké pevnině se našlo množství hliněných destiček popsaných záhadnými znaky. Do dnešní doby je evidováno skoro 6 tisíc tabulek, asi dvě stovky jiných nápisů, hlavně na nádobách, plus otisky pečetítek. Nejvýznamnější lokality se pyšní přímo archívy tabulek (tabletů): Knóssos na Krétě, Pylos na jihozápadním Peloponésu, Mykény, Tiryns, Théby.
Písmo rozluštili Michael Ventris a John Chadwick v letech 1950 až 1955 díky uplatnění statistiky. Oproti očekávání se ukázalo, že jazykem nápisů je řečtina. Už roku 1946 však Alice Kober ukázala, že zapsaný jazyk flektivní, což může při zápisu slabičným písmem činit potíže. (Pro flektivní jazyky je typické skloňování a časování, při němž koncovky kumulují rozličné gramatické významy, jako je tomu např. v drtivé většině indoevropských jazyků, včetně řečtiny a češtiny, netypická prý je novodobá angličtina. Naopak aglutinační jazyky se svým systémem diferencovaných předpon a přípon pro slabičný zápis téměř nabízejí.)
Lineární písmo B se objevuje v pozdním 15. století před n. l. Tedy pokud jsou jeho nejstarší nálezy z Knóssu správně datované, spory o tom začaly už v Evansově době. Naštěstí už v 14. století je to jasné, a to nejen v Knóssu.
Od poloviny 14. století před n. l. potkáváme dokonce rozsáhlé archivy, postupně i na řecké pevnině. V raném 12. století před n. l. toto písmo mizí. Upadá v zapomenutí, nejsou žádné doklady o jeho pozdějším užívání, ani o povědomí o něm. Gramotnost se v Řecku znovu objeví až v raném 9. století před n. l., ovšem v podobě alfabety, tedy řecké úpravy fénického hláskového písma, užívané s drobnými úpravami dodnes. Na lineární písmo B alfabeta nijak nenavazuje.
Povědomí o mykénské civilizaci si Řekové uchovali jen díky ústní tradici a nápadným stavebním památkám. Nepřítomnost písma na předělu doby bronzové a doby železné ladí s obvyklou představou o „temném období“ Řecka.
Otázkou je míra gramotnosti v mykénské civilizaci. Velká část autorů předpokládá, že byla výsadou malého počtu palácových písařů, v krajním případě jen nanejvýše dvou set, jejichž rukopis se podařilo rozeznat. Někteří jsou o něco málo optimističtější, například s ohledem na nápisy na nádobách. Jelikož máme jen velice nereprezentativní výběr, daný požáry paláců, které destičky vypálily, je těžké to rozumně diskutovat. Každopádně je podivné, že achájští Řekové vyprodukovali řádově více nápisů než Minojci ve svém lineárním písmu A (které se navíc používalo po delší dobu), a to i když odhadneme horší míru zachování z o něco starší doby. Zdá se, že pokud jde o písemně vedenou byrokracii, tak se mykénské civilizaci podařilo svůj minojský vzor „dohnat a předehnat“.
Tablety a povaha písma
Tabulky byly většinou z nepálené hlíny, uchovávaly se v ošatkách na policích. Vypálily je teprve požáry při zkáze paláců. Připravená tabulka měla už označené řádky. K psaní se používal stylus, tedy rydlo, psalo se zleva doprava a pak po řádcích shora dolů, jak jsme zvyklí i dneska.
Nepopsaná tabulka, přichystaná pro zápis v lineárním písmu B, z kultovního centra v Mykénách, 1250-1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 2066. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Tabulka s nápisem v lineárním písmu B, soupis jmen žen. Mykény, 1300-1250 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 2058. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Lineární písmo B má 87 slabičných znaků, plus menší počet jakýchsi doplňkových a nám ne vždy jasných. Z kombinatoriky hlásek je zřejmé, že aby slabik nebyly spíše stovky, je nutno provést redukci na nějaké základní. Chybí znaky pro slabiky složené (v našem pojetí) z více než dvou hlásek. Jejich absence se obejde pravidly pro zápis a čtení. Navíc se ztotožňují podobně vyslovované souhlásky, tím jich trochu ubude. Naopak samohlásky mají i své samostatné jednohláskové slabiky. Samohlásky tedy mají nakročeno ke konceptu hláskového písma. Mezi slabičnými znaky jsou také dvě dvojhlásky: ai, ou. Velká role samohlásek, zjevně kvůli fonetice, je specifická – a navzdory naší představě o jazyce není samozřejmá. (Například hebrejština ve svém starém hláskovém písmu naopak zapisuje jenom souhlásky.)
Tabulka s nápisem v lineárním písmu B z kultovního centra v Mykénách: „Athéna přijímá.“ 1400-1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 2045. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Zápis slov Athéna Potnia (Athéna Vládkyně) lineárním písmem B: a-ta-na-po-ti-ni-ja. Kredit: George Douros, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Je jasné, že písař i čtenář musel při zacházení s takovým písmem znát řadu pravidel a v neobvyklých případech si pomoci improvizací. Nám to přijde být trochu divné, ale přinejmenším zčásti je to tím, že naše pravidla pro zápis a čtení hlásek v kontextech slov máme natolik zafixované, že podceňujeme jejich záludnosti, nejčastěji znělost a neznělost. Mezery se neznačí. Například krétský přístav Amnissos se mykénským slabičným písmem psal a-mi-ni-so.
Slova Athéna Potnia (Αθηνα Ποτνια, Athéna Vládkyně) se zapisují takto: a-ta-na-po-ti-ni-ja.
Ideogramy
Lineární písmo B se svým slabičným systémem snaží zachytit fonetickou stránku jazykového výrazu. Zápis chce být návodem ke „čtení hlasem“, byť za cenu řady pravidel pro čtení, nikoli zachycením něčeho v těch věcech nebo dějích, které popisuje. Přesto je tento slabičný systém doplněn tako ideogramy, tedy znaky, které „zobrazují“ přímo danou věc. Je to trochu podobné, jako když v našem hláskovém písmu občas použijeme matematický nebo chemický symbol.
Je doložena více než stovka ideogramů, třeba „muž“, „žena“, „býk“, „ovce“, „olivy“, „fíky“, „med“, „mast“, „suché“, „sypké“, „tekuté“, „váha“, měrné jednotky, typy nádob, dokonce i „vůz“, „meč“…
Samostatně se ideogramy vyskytují třeba jako určení obsahu nádoby, nejvýrazněji však na otiscích razítek. To je civilní dozvuk tradice pečetních prstenů a řady dalšíchch pečetítek.
Souběžné užívání slabičného písma a ideogramů bývá někdy zdrojem novodobých sémantických problémů, spíše asi problémů našich sémantických teorií. Je ideogram pro ovci výrazem ovce, nebo pouze zastupuje slovo pro ovci, které teprve odkazuje k ovci samotné? Takový sémantický trojúhelník si lze nejspíš vymýšlet až poté, co naše civilizace vedle řeckého přístupu k fonetické povaze jazyka zdědila také hebrejský koncept priority znaků před zvukem, tedy jakoby přímé odkazovaní psaných znaků na věci nebo děje samotné. Jinak je to nejspíš pseudoproblém. Vždyť slabiky (a tím spíše hlásky) neznamenají nic než určité zvuku, teprve vyslovením celého slova může vyjadřovat něco dalšího než svůj zvuk, grafický tvar slabik (u nás hlásek) je zcela arbitrární; zatímco ideogram je sémantickou zkratkou, která občas mnemotechnicky využívá také grafickou podobnost a tehdy se současně stává piktogramem.
Co si můžeme a nemůžeme přečíst
Veliké množství nápisů, byť většinou krátkých, probouzí naděje, kolik si toho díky rozluštění lineárního písma B můžeme z Řecka pozdní doby bronzové přečíst. Co se díky uchování a rozluštění těchto nápisů vlastně dozvíme?
Především se dozvíme, jak fungovala byrokracie, ponejvíce skladová. K tomu naštěstí i soupisy jmen, většinou můžu nebo žen, kterým se má něco dodat. Někdy jde o řemeslníky, jindy dodavatele zemědělských plodin, někdy o muže z pobřežní hlídky. Kromě jmen lidí občas i jména míst. K tomu doklady o struktuře zemědělství a bohatství řemesel. V nápisech o darech božstvům máme jména bohů a bohyň. Velkou část všech těch jmen potkáváme i v pozdější řečtině. K tomu vidíme velice starou formu jazyka, evidentně předchůdnou vůči tomu, který známe z řecké archaické a klasické doby.
Přinejmenším ve dvou ohledech je i tato čistě jazyková rovina hodně zajímavá. Prvním je nečekaná blízkost některých pasáží homérských eposů tomuto jazyku. Musely být už v archaické době ultra-archaické také jazykově. Zčásti jde jen o předávání motivů, ale v některých případech je důvodné podezření na snad i skoro doslovné zaznamenání, předávané několik staletí jen ústní tradicí, například slavný soupis lodí v závěru 2. zpěvu Iliady.
Další zajímavostí je, že jedna skupina řeckých dialektů v dobách „normální“ antiky, je tomuto mykénskému jazyku překvapivě podobná. Jsou to tzv. arkadsko-kyperské dialekty, podle výskytu v Arkádii uprostřed Peloponésu a na ostrově Kypru.
Epickou poezii ani žádný jiný literární žánr na tabulkách nenajdeme, přestože živou podobu přinejmenším hrdinských zpěvů už v této době všichni předpokládají. Škoda. Skeptičtí učenci to vysvětlují tím, že toto písmo nesloužilo k ničemu jinému než k byrokratickým zápisům. Ne proto, že by zajímavější žánry nebyly důležité, naopak, důležité věci si přece pamatujeme a nemusíme je zapisovat! Opatrněji řečeno per analogiam: Lidové písničky se ve svém přirozeném prostředí nemusí uchovávat zapisováním. Optimističtější učenci upozorňují, že to, co se nám zachovalo, se podobá situaci, jako kdyby z našeho písemnictví po nějaké katastrofě zůstalo pouze to, co mají úředníci rozpracované nebo čerstvě založené a krátkodobě archivované, zatímco všechno ostatní by shořelo. Zajímavější věci prý mohly být třeba na dřevěných destičkách nebo na palmových listech. Představa je to pěkná, ale spíš věřím na to, že důležité věci si nepoznamenávám – a hlavně, že důvod jejich písemného fixování vyžaduje představu o určitých literárních žánrech, díky nimž občas píšu snad i něco zajímavějšího než excelové účetnictví. Vždyť i homérské eposy (vzniklé přibližně v 8. století před n. l.) se dočkají úředního zapsání až v 6. století před n. l., tedy v podobné době, kdy se objeví také jiné literární žánry než tyto staré plody ústní tradice, třeba naučná próza. Otázka, zda text vzniká díky existenci literárních žánrů nebo naopak, se většinou podobá otázce o slepici a vajíčku. Výjimkou jsou písně a legendy (resp. také mýty a pohádky), které bývají zapisovány dodatečně, tedy kromě falz.
Literatura
Antonín Bartoněk: Písmo a jazyk mykénské řečtiny. Brno: Masarykova univerzita 2007.
Kdo by si chtěl zkusit tímto písmem něco „napsat“ na počítači, nebo se jenom podívat na jednotlivé znaky, tak je najde v kategorii Linear B na Wikimedia Commons, spolu s dalšími fotkami tabulek i jiných nápisů.
Diskuze: