Umělecká rekonstrukce přibližného vzezření sauropoda druhu Dzharatitanis kingi (v původně předpokládané podobě coby zástupce čeledi Rebbachisauridae). Tento sauropodní dinosaurus žil v době před 92 až 90 miliony let na území současného Uzbekistánu. Kredit: Alexander Averianov; Wikipedie (CC BY 4.0)

Máme za sebou čerstvě první třetinu roku a v jejích čtyřech měsících byly paleontologickému světu představeny již čtyři nové rody a druhy sauropodních dinosaurů. Podobnou „explozi“ objevů této skupiny plazopánvých (skutečně zde mluvíme pouze o sauropodech, nikoliv o sauropodomorfech obecně) už delší dobu nepamatujeme, všechny zmíněné taxony si proto zaslouží alespoň stručnou zmínku. Postupně v abecedním pořadí si proto nyní nové sauropodní dinosaury ze začátku letošního roku představíme.

---------

Arackar licanantay (titanosaur z kladu Lithostrotia)

Arackar je jedním z mála dosud objevených chilských dinosaurů. Jeho fosilie byly nalezeny v roce 1993 jižně od města Copiapó na severu země (provincie Atacama). Poprvé byl materiál zmíněn v roce 2012, kdy bylo konstatováno, že se nejedná o zkameněliny o rok dříve dříve popsaného rodu Atacamatitan.[1] Holotyp s označením SNGM-1 pochází ze sedimentů souvrství Hornitos a jeho stáří je pozdně křídové (věky kampán až maastricht, asi před 84 až 66 miliony let). Objeveny byly obratle z krku a trupu dinosaura a dále pak kost pažní, stehenní a sedací. Typový jedinec byl mládětem, jehož délka byla odhadnuta asi na 6,3 metru, jednalo se tedy o velmi malý exemplář sauropoda. Představuje ale nejkompletnějšího dosud objeveného chilského sauropodního dinosaura. Celé vědecké jméno Arackar licanantay znamená v překladu z jazyka Atacamů kunza právě „kosti Atacamů“. Může se jednat o zástupce čeledi Saltasauridae.[2]

———

Arrudatitan maximus (titanosaur z kladu Aeolosaurini)

Fosilní stehenní kost druhu Arrudatitan maximus (dříve Aeolosaurus maximus), středně velkého titanosaurního sauropoda, žijícího v době před zhruba 70 miliony let na území současné Brazílie. Tento sauropod byl zástupcem dinosauří megafauny v ekosystémech reprezentovaných dnes geologickým souvrstvím Adamantina. Kredit: Marco Aurelio Esparz; Wikipedia (CC BY-SA 3.0)

Tento pozdně křídový brazilský sauropod byl formálně popsán před deseti lety jako nový druh rodu Aeolosaurus, a to A. maximus.[3] Kladistické analýzy z let 2019 a 2020 však ukázaly, že fosilní materiál ze souvrství Adamantina patrně nelze zařadit do zmíněného rodu.[4] Letos pak byla konečně publikována také odborná práce, stanovující pro tohoto dinosaura nové rodové jméno Arrudatitan. Holotyp s označením MPMA 12-0001-97 je nekompletně dochovanou kostrou, patřící relativně velkému, ale zároveň štíhle stavěnému titanosaurovi. Byly objeveny také další izolované fosilie patřící patrně tomuto rodu, například velká stehenní kost. Rodové jméno dinosaura odkazuje k postavě brazilského paleontologa jménem Antonio Celso de Arruda Campos. Ačkoliv nespadal původce fosilií do rodu Aeolosaurus, byl mu blízce vývojově příbuzný. Dalšími příbuznými rody v rámci tribu Aeolosaurini pak byly například argentinské taxony Overosaurus a Punatitan.[5]

---------

Dzharatitanis kingi (patrně titanosaur vývojově blízký kladu Lognkosauria)

Velmi zajímavým objevem je také Dzharatitanis, obývající území dnešního Uzbekistánu v období rané fáze pozdní křídy (věk turon, asi před 92 až 90 miliony let). Typový exemplář tohoto sauropoda byl objeven v roce 1997 mezinárodní expedicí URBAC do souvrství Bissekty. V současnosti je jedním ze dvou sauropodů známých z tohoto souvrství (spolu s dalším dosud blíže neurčeným titanosaurem) a původně byl v popisné studii označen za zástupce čeledi Rebbachisauridae.[6] Novější práce však toto zařazení reviduje a řadí druh D. kingi spíše mezi titanosaury do blízkosti kladu Lognkosauria.[7] Zajímavé v této souvislosti je, že za titanosauří byl fosilní materiál označen již při prvních zmínkách v odborné literatuře, a to v letech 2015 a 2017.[8] Taxon je nicméně založen na objevu jediného dobře dochovaného ocasního obratle (USNM 538127), přičemž ke stejnému taxonu může patřit také fragment menšího hrudního obratle potenciálního mláděte.

———

Ninjatitan zapatai (vývojově primitivní titanosaur)

Prezentace fosilií chilského sauropoda druhu Arackar licanantay v Národním přírodovědeckém muzeu v Santiago de Chile. Objevené obratle a části kostry končetin i pánevního pletence patřily mláděti sauropodního dinosaura, žijícího v období pozdní křídy na území dnešní pouště Atacama. Kredit: Mediabanco Agencia; Wikipedia (CC BY 2.0)

Nejkurióznější rodové jméno mezi všemi letos popsanými dinosaury má zatím nejspíš tento malý titanosaur z rané křídy Argentiny. „Ninjův titán“, jak zní rodové jméno v doslovném překladu, však neodkazuje k postavě japonského bojovníka, ale k osobě argentinského paleontologa Sebastiana Apesteguiy. Jeho přezdívka je totiž právě „El Ninja“. Druhové jméno dinosaura rovněž odkazuje k žijící osobě, a to k technikovi a preparátorovi jménem Rogelio Zapata. Fosilie sauropodního dinosaura byly objeveny v roce 2014 v sedimentech souvrství Bajada Colorada, a právě to je na tomto druhu nejzajímavější. Stáří 140 až 134 milionů let (geologické věky berrias až valangin)[9] z něj totiž v současnosti činí nestaršího známého zástupce titanosaurních sauropodů vůbec. Při odhadované délce kolem 20 metrů představoval středně velkého sauropodního dinosaura a objeveny byly pouze fragmenty postkraniální kostry (chybí fosilie lebky).[10]

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.cz.

Short Summary in English: The early part of 2021 saw „an explosion“ of the formal descriptions of new sauropod dinosaur species (four new genera and species in the first four months of the year).

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Arackar

https://en.wikipedia.org/wiki/Arrudatitan

https://en.wikipedia.org/wiki/Dzharatitanis

https://en.wikipedia.org/wiki/Ninjatitan

http://www.sci-news.com/paleontology/ninjatitan-zapatai-09400.html

Záznam živého vysílání: V. Socha (autor článku)

[1] Rubilar-Rogers, D.; Gutstein, C. S. (2012). Los Titanosaurios de Chile y su contexto filogenético y biogeográfico (PDF). Boletín del Museo Nacional de Historia Natural (Santiago). 61: 55–73.

[2] Rubilar-Rogers, D.; et al. (2021). Arackar licanantay gen. et sp. nov. a new lithostrotian (Dinosauria, Sauropoda) from the Upper Cretaceous of the Atacama Region, northern Chile. Cretaceous Research. 124: Article 104802. doi: 10.1016/j.cretres.2021.10480

[3] Santucci, R. M.; De Arruda-Campos, A. C. (2011). A new sauropod (Macronaria, Titanosauria) from the Adamantina Formation, Bauru Group, Upper Cretaceous of Brazil and the phylogenetic relationships of Aeolosaurini. Zootaxa. 3085 (1): 1. doi: 10.11646/zootaxa.3085.1.1

[4] Hechenleitner, E. M.; et al. (2020). Two Late Cretaceous sauropods reveal titanosaurian dispersal across South America. Communications Biology. 3 (1): Article number 622. doi: 10.1038/s42003-020-01338-w

[5] Silva, J. C. Jr.; et al. (2021). Reassessment of Aeolosaurus maximus, a titanosaur dinosaur from the Late Cretaceous of Southeastern Brazil. Historical Biology: An International Journal of Paleobiology. doi: 10.1080/08912963.2021.1920016

[6] Averianov, A.; Sues, H.-D. (2021). First rebbachisaurid sauropod dinosaur from Asia. PLoS ONE. 16 (2): e0246620. doi: 10.1371/journal.pone.0246620

[7] Lerzo, L. N.; Carballido, J. L.; Gallina, P. A. (2021). Rebbachisaurid sauropods in Asia? A re-evaluation of the phylogenetic position of Dzharatitanis kingi from the Late Cretaceous of Uzbekistan. Publicación Electrónica de la Asociación Paleontológica Argentina. 21 (1): 18–27. doi: https://doi.org/10.5710//PEAPA.24.03.2021.389

[8] Averianov, A.; Sues, H.-D. (2017). Review of Cretaceous sauropod dinosaurs from Central Asia. Cretaceous Research. 69: 184–197. doi: 10.1016/j.cretres.2016.09.006

[9] Leanza, H. A. (2005). Las principales discordancias del Jurásico Superior y el Cretácico de la Cuenca Neuquina. Anales de la Academia Nacional de Ciencias Exactas, Físicas y Naturales. 57: 147–155.

[10] Gallina, P. A.; Canale, J. I.; Carballido, J. L. (2021). The Earliest Known Titanosaur Sauropod Dinosaur. Ameghiniana. 58 (1): 35–51. doi: 10.5710/AMGH.20.08.2020.3376