Nejstarší řecká kultura, tedy achájská alias mykénská, pěstovala mnoho oborů řemesel a četné výtvarné žánry. Teď chci z Řecka pozdní doby bronzové představit plastiky. Zachovalo se několik reliéfů na megalitických stavbách, například onen obří nad Lví bránou v Mykénách. Ten jsem však už ukazoval v článku Mykény a zrození první řecké civilizace (achájské). Soch asi nebylo mnoho, zato velké množství drobnějších plastik.
S výběrem sochy na ukázku je to jednoduché, protože se slušně zachovala právě jenom jedna. V kultovním prostoru paláce v Mykénách se našla hlava ženy v téměř životní velikosti, prý bohyně nebo sfingy. Je detailně malovaná, materiálem je vápenec (podle jiných popisů sádrový štuk). Pochází z 13. století před n. l., snad z jeho 1. poloviny, vystavuje ji Národní archeologické muzeum v Athénách. Minojský vliv se nezapře.
Takže můžeme přejít k řezbám ze slonoviny a pak k drobným terakotám, tedy keramickým figurkám, kterých se zachovalo veliké množství, reprezentativní ukázky bude nutno vybírat. Překvapivá je velice různorodá stylizace, pestrost výtvarného projevu: od nečekaně realistického po silně (a rozličně) stylizovaný. Zvláštní oddíl nutno věnovat tzv. „ptačím bohyním“. Zachovalo se i několik bronzových figurek, jenže jsou erodované, navíc nemám obstojně kvalitní fotky. A drobné rytiny ve zlatě nebo v ušlechtilém kameni si necháme na jindy.
Slonoviny
Řezby ze slonoviny představují specifický žánr, zahrnující jak sošky nebo reliéfy, tak třeba kosmetické náčiní pro nejvyšší společnost, např. hřebeny, často opět s reliéfní výzdobou. Teď zůstaneme u plastik samotných. Zatím je ještě daleko doba, kdy vrcholem sakrální sochy bude dílo ze slonoviny a zlata v životní nebo i nadživotní velikosti (tzv. chryselefantine). Sošky jsou většinou docela malé, zato dokonale provedené. Příkladem může být droboučká plastika hlavy muže, jejíž stylizace působí nečekaně realisticky, včetně věrohodného výrazu tváře. To je v době bronzové překvapení a něco podobného se znovu objeví až koncem řecké archaické doby.
Hlava muže. Maličká řezba ze slonoviny, Mykény, 1250 až 1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 2084. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Lev, slonovina z Mykén, 1250 až 1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 2083. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Podobně veristicky působí i větší soška odpočívajícího nebo číhajícího lva. Obojí pochází z paláce v Mykénách, „až“ z doby kolem roku 1200 před n. l., tedy poměrně krátce přes trojskou válkou (nakolik ji můžeme chápat historicky).
Dvě ženy (bohyně?) a dítě. Z akropole v Mykénách, 15. nebo 14. století př. n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 7711. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Gryfón útočí na jelena. Pyxis, slonovina, pozdní 15 století před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC-by-2.0.
|
Kupodivu starší než předchozí ukázky je malé „sousoší“ dvou žen s dítětem, opět z mykénské akropole, snad z doby kolem 1400 před n. l. Možná jde o vliv dobové minojské módy, těžko říct, oděv Krétu silně připomíná. Navíc máme problém, zda v tak nákladné práci spatřovat scénku z všedního života aristokratických dam – nebo spíše kultovní scénu.
Obojí je možné, i když zobrazení dítěte mimo náboženské kontexty nebývá ve staré době časté. Optimisté zde vidí předobraz eleusinských bohyň a syna mladší z nich. (Nemůžu si odpustit, abych se nepodělil o výsledek mírně cynického experimentu: Tuhle fotku jsem jednou ukázal indologům a tázal se po dataci. Odhadli indický středověk a pak se dost divili, že je to o moc starší a západnější. Tím jsem je samozřejmě neusvědčil z neznalosti, zato jsem manifestoval závislost určení na kontextu. Nevaroval jsem je, takže čekali, že když se ptám jich, tak to bude indické, a podle vzhledu to nebylo úplně vyloučené. Ale import s Indie to není.)
Nejstarší ukázkou může být pyxis (dóza) z Athén, z pozdního 15 století před n. l. Zachovaná část její reliéfní výzdoby zobrazuje útok gryfóna na jelena.
Gryfón a lev s hady – nebo spíše gryfón a chiméra – zdobili také plochou reliéfní dekoraci nějakého předmětu, který byl v 14. nebo 13. století před n. l. na posvátném ostrově Délu věnován Artemidě. Patří mezi nejstarší doklady mykénských poutí na tento kykladský ostrov (viz článek Theórie). Krom toho jde o vzácný doklad o výskytu zobrazených tvorů v představivosti achájské kultury, tedy už jednoznačně Řeků.
Keramické plastiky
Něco keramických figurek z produkce achájské kultury jsem už ukazoval v článku Fylakopi na Mélu (Milosu). Proto nebudu obtěžovat s bezpočtem různě provedených a mnohdy půvabně zdobených býčků. Je třeba představit i něco jiného a přitom typického, pokud možno přímo z centra mykénské kultury. Nepřekvapivě to budou převážně postavy žen, ať už je chápeme jako bohyně nebo jako kněžky. Překvapivě často jsou ovšem zastoupeny také terakoty hadů, dokonce nijak malé, i když ne v životní velikosti (terakoty jsou jen o málo větší než hadi u nás). Jiné kousky jsou pro změnu štíhlejší a delší než tenhle, zdržím však se pokusů o jejich taxonomii. Řada jich pochází přímo z kultovních prostor paláce v Mykénách, většinou z doby kolem roku 1200 před n. l.
Mezi terakotami postav žen v této poměrně pozdní době vynikají větší figury (18 až 55 cm), jejichž tělo je točené na kruhu a horní část figury pak modelovaná ručně. Často se nacházejí v kultovních prostorách. Jako pokus o představení škály podob zobrazení jsem vybral 6 kousků, reprezentujících zhruba 3 typy podob (i když to je jen hodně hrubá schematizace, málem ve škále od strašidelnosti po roztomilost). Všechny pocházejí z Peloponésu a z přibližně stejné doby.
Postava ženy, větší terakota. Má masku nebo rituální líčení? Mykény, místnost 19 (chrám), 1250-1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 290. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC.
|
Postava ženy, větší terakota. Mykény, místnost 18 (chrám), 1250-1180 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 288. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
První dvojice bohyň nebo kněžek představuje důraz na sakrální vypjatost, nikoli na eleganci. Rozpřažené ruce, extatický výraz, u první z nich možná i obřadní maska… Jsou to nálezy z kultovních prostor mykénské akropole.
Další dvojice představuje zdobnější figury, i když první z nich je také dosti extatická. Zato druhá nemá ruce rozpřažené, nýbrž na ňadrech, a možná předjímá pozdější zobrazení Afrodíty. Podobných válcovitých figur se na Peloponésu našlo vícero, ale vystavuje je pouze několik muzeí, např. v Mykénách, v Naupliu (Nafplionu) a v Athénách.
Poslední ukázková dvojice vybírá estetizující zobrazení, s výrazným náhrdelníkem a s ňadry mimo poněkud rozepnutý plášť. První z nich připomíná předchozí ukázky, druhá je stylizovanější, skoro jako „anděl“.
Bohyně nebo kněžka. Tiryns, 12. století před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Terakotová figura vyrobená na kruhu. Midea, 1250-1200 před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Bohyně nebo kněžka s rozepjatýma rukama. Tiryns, 12. století před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Bohyně nebo kněžka. Tiryns, 12. století před n. l. Archeologické muzeum v Naupliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ptačí bohyňky
Zbývá představit nejrozšířenější typ mykénských drobných terakot, který populární literatura nazvala „ptačí bohyně“. S ptáky je ovšem spojuje pouze asociace, kterou může probouzet dost strohá stylizace jejich obličejů; na rozdíl od řady minojských podob bohyň nic jiného s ptáky společného nemají. Najdou se skoro všude tam, kam dosáhla achájská kultura, a to v širokém časovém rozpětí od 15. do 12. století před n. l. Jsou tedy rozeseté i na poměrně vzdálených místech, a dnes je vystavuje řada muzeí. Snad největší sbírky těchto figurek potkáme v Mykénách, Thébách a v Athénách.
Typická ptačí bohyně stojí, je vysoká kolem 15 cm, i když se potkají také mnohem menší nebo zase o málo větší exempláře. Může však i sedět: na trůně, v jakési málem kolébce, někdy na trojnožce. Občas může mít v náručí malé dítě, někdy je patrně i kojí, což je nazýváno jako zobrazení typu kúrotrofos, které navazuje na pradávné vzory kojících bohyň, a pak prostřednictvím některých podob Artemidy pokračuje až po část mariánských ikon. Výjimečně se potkají i dvojice nebo dokonce trojice „ptačích bohyněk“, najdou se i takové případy, kdy dvě pozvedají na svá ramena povyrostlejší dítě. Charakteristická je ovšem strohá stylizace, kterou rozpozná i laik.
Spisovně se jim ovšem neříká ptačí bohyně, nýbrž „mykénské terakotové figury ženských postav“ – a na rozdíl od těch větších a výše představených se musí dodat třeba „typu Fí“. Tím se myslí, že její ruce jsou kolem těla konfigurovány ve tvaru řeckého písmene φ. Jiné jsou zase typu „Psí“ (ψ) nebo Tau (τ), ale jsou i další typy, včetně přechodových.
Je jich prostě moc a nechci dalším představováním možných podob unavovat. (Dokonce jsem si odpustil i prezentaci těch z mého téměř domovského Naxu, abych dal přednost nálezům z Delf.)
Žena (bohyně) s dítětem. Asprochoma, 1350-1300 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 762. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Žena (bohyně?) s dítětem, 15. až 13. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ptačí bohyně typ Fí, 1350-1300 před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ptačí bohyně typu Psí ze svatyně Athény Pronaia, 1400-1050 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
|
Místo literatury kategorie fotek na Wikimedia Commons:
Diskuze:
