Dinosauří megafauna středně až pozdně jurských ekosystémů geologického souvrství Ša-si-miao (Shaximiao) na území čínské provincie S’-čchuan. Je možné, že právě fosilní kosti těchto dinosaurů stojí za starověkými mýty a legendami o dracích, které jsou zde tradovány už nejméně dvě tisíciletí. Zobrazení dinosauři jsou Yangchuanosaurus magnus (velký teropod), Gigantspinosaurus sichuanensis (stegosaur v popředí), Mamenchisaurus hochuanensis (obří sauropod) a Tuojiangosaurus multispinus (stegosaur v pozadí). Kredit: ABelov2014; Wikipedia (CC BY-SA 3.0).

Fascinující tematikou protopaleontologie a geomytologie jsem se zde zabýval již mnohokrát, a to zejména ve vztahu k čínským fosilním objevům a legendám o dracích, které s nimi byly spojovány. Nedávno publikovaný článek Marka Wittona mě ale přiměl k jakémusi přehodnocení celé problematiky a o poněkud kritický pohled na často zmiňovanou spojitost dinosauřích zkamenělin a dračích mýtů. Ve skutečnosti se totiž, stejně jako v případě mytického gryfa a jeho údajné vazby na fosilie protoceratopsů v pustinách pouště Gobi, o přímou souvislost jednat nemusí.[1] Otázka tedy zní – skutečně jsou čínské legendy o dracích založeny na náhodných objevech dinosauřích fosilií, které staří Číňané interpretovali jako pozůstatky právě takových nadpřirozených bytostí plazího vzhledu? V první řadě je nutné konstatovat, že nic není v tomto směru jisté. Dnes už zkrátka nedokážeme nahlédnout do myslí tehdejších obyvatel natolik hluboko, abychom zjistili, co si o případných fosilních objevech mysleli. Neznáme ani samotné fosilie, kolem kterých by takové legendy mohly vznikat – obvykle je o nich ve starých textech pojednáno pouze jako o „starých kostech“ či „ostatcích draků“ (nebo v podobném duchu). Jedinými prokazatelnými zkamenělinami dinosaurů, s nimiž se dávní obyvatelé Číny, ale také Austrálie, jihu Afriky, Severní Ameriky a Evropy bez nejmenších pochyb setkávali, zůstávají některé ichnofosilie, zejména pak otisky stop.[2] Například lokalita zvaná „Pevnost lotosové hory“ nebo domnělé tibetské stopy krále Gesara z Lingu dokládají obeznámenost dávných obyvatel východní Asie s projevy životní činnosti ještě mnohem dávnějších původců těchto ichnofosilií.[3] Je samozřejmě možné, že staří Číňané náhodně objevovali také dinosauří kosterní fosilie a interpretovali si je po svém – nejspíš právě jako pozůstatky legendárních králů a mytologických bytostí ze starých legend.[4]

Podle americké historičky vědy a folkloristky Adrienne Mayorové mohou stát za legendami o gryfech náhodné objevy lebek malých rohatých dinosaurů druhu Protoceratops andrewsi. Exponované lebky a další části fosilní kostry těchto dinosaurů mohly být v mongolské poušti Gobi po staletí nacházeny obchodníky a cestovateli, putujícími po Hedvábné stezce. Zda byl ale myšlenkový koncept gryfa skutečně založen na mylné interpretaci vzezření původců lebek, to už zůstane nejspíš navždy nezodpovězenou otázkou. Kredit: Vlastní snímek autora (Wikipedie, CC BY-SA 4.0).

Nasvědčuje tomu i skutečnost, že čínská tradiční medicína využívá prášek z drcených zkamenělých kostí různých obratlovců po staletí, ne-li tisíciletí (a to až do současnosti, jak ukázala reportáž z čínského venkova v roce 2007).[5] Opravdu se ale jedná o fosilie druhohorních dinosaurů? Jsou čínští draci skutečně produktem lidské fantazie podpořené zkamenělými pozůstatky reálných druhohorních „draků“? Jak pevné a věrohodné jsou vlastně doklady pro tuto lákavou a často zmiňovanou hypotézu? Ve skutečnosti jsou jakékoliv důkazy tohoto druhu velmi vzácné a nepříliš přesvědčivé. Dračí mýty starých Číňanů totiž vyvěrají spíše z dobového folklóru, nikoliv z objevů dinosauřích fosilií. Podstatné je slovo „dinosauřích“, protože pokud se bavíme o fosiliích obecně, pak už je situace odlišná. O dracích se v Číně vyprávělo už za dynastie Šang (v době mezi roky 1600 až 1046 př. n. l.)[6], přičemž mýty o nich mohou mít ještě dávnější původ. O „dračích“ kostech každopádně psali někteří čínští učenci nejpozději v období okolo přelomu letopočtu a například dějepisec Čchü Čchang pojednává kolem roku 350 n. l. o častých objevech domnělých dračích kostí na území dnešní provincie S’-čchuan.[7] Vzhledem k tomu, že se opravdu jedná o oblast s množstvím exponovaných sedimentů jurského stáří, nedá se vyloučit, že se podobné legendy skutečně mohly zakládat na nahodilých objevech dinosauřích fosilií starých kolem 165 milionů let.[8] Problém je ovšem v tom, že na území zmíněné provincie nalezneme také množství lokalit s mnohem mladšími zkamenělinami obratlovců z období pleistocénu. Bez detailního nákresu nebo udání přesné polohy nálezu tak není možné s jistotou určit, zda se skutečně jednalo o dinosauří fosilie.[9] Tradiční čínská medicína sice zkameněliny hojně využívala, v drtivé většině případů však muselo jít o mladší kosti, kly, rohy a zuby živočichů z dob ledových. Ty totiž bylo možné na rozdíl od dinosauřích fosilií uvězněných v pevném kameni snáze vyprostit, byly méně křehké a lépe se s nimi manipulovalo.[10]

Tradiční čínská medicína využívá skutečně pozoruhodné spektrum předmětů s údajnými léčivými účinky. Nechybí mezi nimi ani části želvích krunýřů, sušení hadi nebo třeba lidská placenta. Dlouhodobě jsou však nabízeny také léčivé „dračí kosti“, představující v mnoha případech fosilie pleistocénních savců. Není však známo, do jaké míry byly k těmto účelům využívány podstatně vzácnější dinosauří fosilie druhohorního stáří. Kredit: Vberger; Wikipedia (volné dílo).

Právě čínské apatyky však nabídkou těchto produktů v průběhu 19. století pohřbily dlouho tradované dračí mýty. Do Číny se tehdy začali dostávat západní cestovatelé a vědci, kteří často systematicky nakupovali sortiment čínských lékáren a ve velkém jej zasílali zpět do Evropy a Severní Ameriky. Již v roce 1858 na základě takové zásilky popsal britský přírodovědec Richard Owen množství druhů dosud neznámých vyhynulých obratlovců, a to navzdory často špatné kvalitě dochování a absenci údajů o původu fosilií.[11] Owen sám prozkoumal ještě jiné zásilky z Číny a k tématu se několikrát vrátil i v následujících letech, brzy se k němu přidávali také další paleontologové. Jejich verdikt byl pro „dračí mýtus“ zdrcující – údajné kosti těchto nadpřirozených bytostí byly ve skutečnosti fosiliemi malých schránek mořských bezobratlých, drobnými kůstkami a zuby nebo fragmenty větších kostí a rohů. Většinou se jednalo o zkameněliny prvohorních ramenonožců nebo kenozoických savců, jako byl pravěký příbuzný koně z rodu Hipparion, jehož zkamenělé zuby byly na západ odesílány doslova po tisících kusů.[12] Údajné pozůstatky „draků“ s léčivou mocí pak byly většinou zkamenělinami pleistocénních savců, od žiraf, tapírů a nosorožců až po chobotnatce šelmy a primáty, a to včetně pravěkého člověka. Na fosilie vývojově primitivního stegosaura rodu Huayangosaurus nebo velkého alosauroidního teropoda rodu Yangchuanosaurus coby fyzický podklad legend o čínských dracích tak nejspíš můžeme zapomenout. I když možná ne tak úplně – (prozatím) chybějící přímé důkazy totiž ještě neznamenají, že k dávným objevům dinosauřích zkamenělin a následným podobným interpretacím přece jen příležitostně nedocházelo. Třeba jednou skutečně objevíme nezvratný důkaz o tom, že obyvatelé čínského venkova označovali – podobně jako jejich mongolští „sousedé“ v poušti Gobi – velké dinosauří fosilie za kosti majestátných draků.

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.

Short Summary in English: It is still not known with certainty whether Chinese dragon lore was based partly on Jurassic and Cretaceous non-avian dinosaur fossils, the same way it was verifiably based on Pleistocene mammalian fossils. Direct evidence for this fascinating association is still missing as of 2021.

Odkazy:

https://biologos.org/articles/dragons-and-dinosaurs-the-surprising-link-between-folklore-and-fossils

https://www.thoughtco.com/dinosaurs-and-dragons-the-real-story-1092002

https://www.strangescience.net/stdino2.htm

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/where-did-dragons-come-from-23969126/

https://en.wikipedia.org/wiki/Dragon

[1] Viz odkaz http://markwitton-com.blogspot.com/2016/04/why-protoceratops-almost-certainly.html

[2] Xing, L.; Mayor, A.; Chen, Y.; Harris, J.; Burns, M. (2011). The Folklore of Dinosaur Trackways in China: Impact on Paleontology. Ichnos-an International Journal for Plant and Animal Traces – ICHNOS. 18: 213-220. doi: 10.1080/10420940.2011.634038

[3] Xing L.; Harris, J. D.; Currie, P. J. (2011). First record of dinosaur trackway from Tibet, China. Geological Bulletin of China. 30 (1): 173-178. doi: 1671-2552(2011)01-0173-06

[4] Dong, Z. (1988). Dinosaurs from China. British Museum of Natural History and China Ocean Press.

[5] Viz odkaz http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/6276948.stm

[6] Chang, K-C. (1980). Shang Civilization. New Haven, Connecticut: Yale University Press, 1980. ISBN 0-300-02885-7.

[7] Delair, J. B.; Sarjeant, W. A. (2002). The earliest discoveries of dinosaurs: the records re-examined. Proceedings of the Geologists‘ Association. 113 (3): 185-197. doi: 10.1016/S0016-7878(02)80022-0

[8] Rieppel, L. (2019). Assembling the dinosaur: Fossil hunters, tycoons, and the making of a spectacle. Harvard University Press.

[9] Buffetaut, E. (1987). A short history of vertebrate paleontology. Croom Helm.

[10] Wang, X.; Jukar, A. M.; Tseng, Z. J.; Li, Q. (2020). Dragon bones from the heavens: European explorations and early palaeontology in Zanda Basin of Tibet, retracing type locality of Qurliqnoria hundesiensis and Hipparion (Plesiohipparion) zandaense. Historical Biology. 1-12. doi: 10.1080/08912963.2020.1777551

[11] Owen, R. (1870). On fossil remains of mammals found in China. Quarterly Journal of the Geological Society. 26 (1-2): 417-436.

[12] von Koenigswald, G. H. R. (1952). Gigantopithecus blacki von Koenigswald, a giant fossil hominoid from the Pleistocene of southern China. Anthropological papers of the AMNH. 43: 4.