Hyády a jejich hvězdné proudy. Kredit: ESA/Gaia/DPAC, CC BY-SA 3.0 IGO; acknowledgement: S. Jordan/T. Sagrista.

Evropská vesmírná observatoř Gaia detailně pozoruje velké množství hvězd. A jak se ukazuje, stala se nesmírně bohatým zřídlem pozoruhodných objevů, které se vynořují jeden za druhým. Teď se v datech observatoře objevily důkazy, že se nejbližší hvězdokupu, čili Hyády, něco roztrhlo. Něco nesmírně mohutného a hmotného, ale zároveň zcela neviditelného.

Tereza Jeřábková, absolventkou Univerzity Karlovy a v současné době pracuje pro Evropskou kosmickou agenturu a Evropské vesmírné výzkumné a technologické centrum (ESTEC). K úspěchu a publikaci blahopřejeme.

Kredit: ESA.

Přišla na to Tereza Jeřábková z výzkumného centra ESA European Space Research and Technology Centre (ESTEC) se svými kolegy. Využili k tomu data observatoře Gaia ze souboru Early third Data Release (EDR3), společně se staršími daty této observatoře. Pokud se nepletou a opravdu jsme svědky destrukce populární otevřené hvězdokupy Hyády, tak jsme zřejmě vystopovali působení velké a hmotné struktury z temné hmoty, v tomto případě označované jako subhalo temné hmoty. Jestli takové útvary existují, tak by to mohly být pozůstatky z dob vzniku Mléčné dráhy, které se nyní pohybují Galaxií jako neviděné gravitační přízraky. A zjevně mohou páchat škody.

Badatelé si vybrali ke svém výzkumu právě Hyády kvůli jejich blízkosti. Jsou od nás vzdálené jen asi 153 světelných let. Hvězdokupa je viditelná pouhým okem na hlavě Býka, ve stejnojmenném souhvězdí. Hyády tvoří několik set hvězd, které se vyskytují především v oblasti kulovitého tvaru o velikosti přes 60 světelných let. To ale není vše.

Hyády na amatérském snímku. Kredit: Tdvance~commonswiki / Wikimedia Commons.

Hvězdokupy, jako jsou Hyády, ztrácejí hvězdy „přirozenou“ cestou. Když taková hvězdokupa vznikne, tak hvězdy na sebe navzájem působí gravitací a strkají do sebe. Některé se přitom dostanou mimo hvězdokupu a postupně se vzdálí. Další věc je, že z hvězdokupy „vytrhává“ hvězdy gravitace domovské galaxie, tedy Mléčné dráhy. Přitom vznikají dva zřetelné proudy hvězd, tedy „tidal tails“. Takové proudy jsou spíše známé u srážek galaxií, ale u hvězdokupy to funguje velmi podobně.

Vystopování hvězdných proudů z Hyád bylo velmi obtížné. Nešlo by to bez přesných měření vzdáleností a pohybů více než jedné miliardy hvězd v Mléčné dráze. Naštěstí taková data máme, protože přesně to je v popisu práce observatoře Gaia. Jeřábková a spol. si pak simulovali chování hvězd v Hyádách, během historie této hvězdokupy, která je dlouhá asi 625 milionů let.

Ze simulací a pozorování vyplynulo, že proud hvězd, který se táhne za Hyádami (trailing tidal tail), o některé z hvězd přišel. To naznačuje, že se Hyády setkaly s mnohem brutálnější gravitací, než je přetahovaná mezi hvězdami anebo vzdálené působení gravitace Mléčné dráhy. Podle simulací se zřejmě s tímto „zadním“ hvězdným proudem setkalo cosi o hmotnosti asi 10 milionů Sluncí. Musela to být srážka podobná srážce galaxií, která měla důsledky.

Problém je v tom, že poblíž Hyád nic takového není vidět. Objekt o hmotnosti 10 milionů Sluncí nepřehlédnete, pokud to není něco jako černá díra nebo třeba struktura z temné hmoty. A právě k druhé možnosti se kloní i badatelé. Ať je to tak či onak, v našem relativně blízkém kosmickém sousedství se potuluje něco, s čím by se Sluneční soustava určitě nechtěla setkat. Následky by byly nejspíš devastující. Hyády jsou vzdálené 153 světelných let. Otázka zní, zda je to dost daleko.

Video: Locating the Hyades tidal tails

Video: Evolution of Hyades star cluster from ~ 650 million years ago until now

Literatura

ESA 24. 3. 2021.

Astronomy & Astrophysics 647: A137.