Kredit: Pixabay/CC0 Public Domain.

Všichni víme, že se naše tělo brání protilátkami, které nám po prodělané infekční nákaze  ještě nějakou dobu  kolují v krvi.  Mají to na starosti bílé krvinky zvané B buňky. Protilátkami vypouštěnými do krevního oběhu s nepřítelem bojují na dálku a jsou takovým dalekonosným dělostřelectvem. Jako správní kanonýři mají v arzenálu sadu střel, říkáme jim imunoglobuliny (IgG, IgA, IgM, IgD, IgE,…). Kromě protilátkové imunity (odborně humorální) vládneme ještě buněčnou imunitou. Tu mají v popisu práce T-buňky.  I když na první pohled vypadají stejně jako B buňky,  jejich specialitou je boj z blízka. Je mezi nimi celá řada specialistů s různými hodnostmi presentovanými formou membránových antigenů. O řadě z nich ale můžeme tvrdit, že jim to „myslí“, neboť  si dlouho pamatují, s kým měli tu čest se utkat i jak byl protivník nebezpečný. Není to až takovým překvapením. Speciální jednotky jsou v každé armádě elitou a k dělostřelcům se dávali ti, které příroda obdařila hlavně silou. Proto také asijští výzkumníci sledovali nejen to, co se běžně testuje – hladinu IgG protilátek, ale i druhou složku našich obranných sil - imunitu buněčnou.

Sledování humorální imunity byla tak trochu brnkačka, stejně jako stanovování virové nálože pomocí speciálního PCR testu i když v pokusu byly zhruba dvě stovky osob, které docházely na odběr vzorků krve po dobu 180 dnů. Pokus zahrnoval jak osoby s lehkým a středně těžkým průběhem, tak  i nebožáky zápasící  o přežití na jednotkách intenzivní péče. Hladiny neutralizačních protilátek a avidity IgG vědci stanovovali pravidelnou imunoanalýzou. Komplikovanější už to bylo se zjišťováním  připravenosti T-buněk zareagovat na nepřítele, pokud by se znovu objevil. To vědci odvozovali z výsledků testů „IFN-γ-ELISpot assay“. Potřebné mononukleáry k tomu izolovali z krve. Podrobnosti metodiky lze najít v připojené literatuře (článek je zatím veřejně dostupný).

Na co vědátoři vlastně přišli?

Tak třeba, že perzistence neutralizujících protilátek byla do jisté míry spojena se závažností onemocnění a trvalou hladinou prozánětlivých cytokinů, chemokinů a růstových faktorů. S připraveností buněčné imunity by to snad, alespoň do půl roku, mohlo být, allespoň co se stability týče, o něco lepší. Podle dynamiky sledovaných parametrů své pokusné ovečky vědci rozdělili do pěti skupin:

První skupině se detekovatelné neutralizující protilátky vůbec nevytvořily. Proti očekávání byla skupina „negativistů“ poměrně početná, tvořila 11,6 procent.

Pro druhou skupinu bylo charakteristické rychlé mizení protilátek z krve (26,8 %).

Třetí skupině naopak protilátky mizely velmi pomalu a ještě po šesti měsících se daly detekovat (29 procent).

Čtvrtá skupina „perzistentních“ (31,7%) vykazovala v hladinách protilátek malou změnu a do 180 dnů u nich zůstávala stejná. Pátá skupina (téměř dvě procenta), dokonce vykazovala výrazný nárůst protilátek až v době rekonvalescence.

Co se stavu buněčné imunity týká, tak ani tam se výsledky nedají popsat jednoduše. Dá se ale říci, že dynamika, respektive  slábnutí neutralizačních schopností protilátek někdy korelovaly s buněčnou imunitou (hladinou cytokinů a odpověďmi T-buněk), ale obecně to neplatilo. Asi nejlépe poznatek hodnotí formulace, k níž se autoři ve své práci uchýlili: „Dynamika reakce neutralizujících protilátek u pacientů, kteří se zotavili z COVID-19, se velmi liší a předpověď imunitní dlouhověkosti může být přesně stanovena pouze na individuální úrovni.“

Převedeno do lidštiny:  Zobecňovat stav naší imunity po prodělané infekci se nedá, a to přesto, že buněčná imunita se zdá být do jisté míry stabilnější. Stanovit, jak jsme kdo, a na jak dlouhou dobu bez rizika,  je ošemetnou a vysoce individuální záležitostí. Studie se modelováním snaží naznačit, jak by se měly hladiny protilátek dál vyvíjet, ale  jednoznačnou odpověď na dobu naší ochrany, nedává.

Závěr

Ten v citované publikaci není, ale vyplývá z ní.  To, že se imunitně chováme tak trochu jako „každý pes jiná ves“, není  dobrou zprávou. Komplikuje totiž něco, v co jsme doufali, že by mohlo pomoci v uvolňování stávajících lockdownů. A nad čím se také už  zamýšlí v EU - vydáváním pasů, které by nás opravňovaly k pohybu bez ohledu na státní hranice. Takovým dokumentům ale už nějakou dobu nejde na ruku praxe. Třeba v tom, že se množí případy opakovaných infekcí. Onemocnět a stát se pro okolí šiřitelem infekce, může i vakcinovaná osoba. Tento argument ale naštěstí není z těch důležitých, jde jen o výjimky. Horší to je s uznáváním pasů vydávaných jednotlivými zeměmi. Když třeba držitel maďarského pasu bude předkládat, že  je očkován jednou z vakcín, které by EMA neschválila. Vzájemná uznatelnost dokumentu nejspíš narazí už v rámci hranic samotné EU i pokud by mělo jít jen o pouhý vakcinační průkaz.

To, co se zdálo být menším zádrhelem – považovat prokázanou prodělanou infekci COVID-19 za argument na roveň postavený vakcinaci, se také komplikuje. Ve prospěch takového pojetí by měl svědčil fakt,  že u vakcinovaných je obrana namířena proti konkrétním lokalitám na spike proteinu a je pravděpodobnější, že se virovým mutantům snáz podaří uniknout obraně navozené vakcinací, než té, kterou jsme získali přirozenou cestou (onemocněním).

Optimismus v tomto směru nám dost výrazně zhatily právě získané poznatky na singapurské populaci dobrovolníků. Dávají nám dost jasně najevo, že  nějak jednoduše určit, kdo jsme, a kdo nejsme po prodělané infekci před opakovaným onemocněním (respektive přenašečstvím) chráněni, je dost iluzorní. Dá se sice tak trochu sázet na to, že čím „těžší“ průběhu nemoci, tím delší ochrana, ale spolehnout se na to nedá. Třeba proto, že někomu protilátky klesají pomalu, jinému zase až překotně rychle.  A zjišťovat stav buněčné imunity hromadně, v počtech, které by byly pro potřeby pasu žádoucí, je nad možnosti jakéhokoliv státu.

Těžko se je zbavit chmur, když máme problém se ujednotit i na tom,  které z vakcín jsou ty správné, že se dohodneme nad tím,  které z testů budou opravňovat k vydávání pasu, nebo nad tím, jak dlouhá má být jejich platnost. Stále víc indícií dává tušit,  že pokud by měl mít pas velkou vypovídací schopnost, byl by drahou záležitostí s výrazně omezenou dobou platnosti. Jeho hromadné vydávání a obnova by byly spojeny s potřebou investic a navyšováním  kapacit stávajících testačních laboratoří. Sami autoři ve studii uvádí, že zjistit stav imunity, je vysoce individuální záležitostí. Je nabíledni, že by zdravotnickým zařízením enormně narostla agenda i evidence. Bude-li pas levný a málo vypovídací, mohl by se stát jen jakousi taškařicí, s níž se bude možno  ohánět na omezeném písečku. Autor této poznámky řešení nezná, ale doufá, že se nepodaří zplodit lejstro, z něhož budou mít největší prospěch jen právníci.

Literatura

Wan Ni Chia, et al. Multifaceted dynamics of SARS-CoV-2 neutralising antibody responses predicts a wide range of immunity longevity from days to decades. The Lancet Microbe. doi.org/10.1016/S2666-5247(21)00025-2