Ukázka mammogramu prsu v ML projekci. Po vakcinaci se u mnoha žen na snímku zmnoží řada různě velkých světlých lokalit, které toto vyšetření nedovoluje odlišit od ložisek šířící se rakoviny. Kredit: volné dílo.

Před několika dny byly publikovány v časopise American Journal of Roentgenology poněkud znepokojivé výsledky studie. A protože mám čerstvé vlastní zkušenosti s vakcinací, dovolím si je tentokrát do toho, co zjistili Američané, zamotat i něco osobního.

Včera jsem si byl byl pro zobanec Astrou Zeneca. Jak už to u nás rádo chodí, tak se přihlašovací databázi ministerstva, s tou na středisku, spárovat nepodařilo, a přišlo na řadu staré dobré papírování u jedné ze sestřiček a pak ještě jednou to samé u druhé, která to vše znovu zanášela do jejich vlastního registru. Pak už ale vše proběhlo, jak se na vakcinaci sluší a patří, snad jen že požadavek, že si rád připlatím za narkózu, zůstal nevyslyšen. Stejně tak snaha získat kartičku a propuštění z čekárny před uplynutím dvaceti minut po výkonu. Argumentace, že jim jdou hodiny pozdě nezabral. Vakcinaci jsem spojil s vyzvednutím předem zaplaceného solárního panelu. Doma také vše probíhalo v pohodě, ale jen do večera. To mi začala být zima. Kdyby se mne v tu chvíli ptali na vedlejší účinky, s odpovědí na otázku, zda mne bolí hlava, váhal bych. Kdyby se ale ptali na nitrooční tlak, tak bych zaškrtal všechny tři křížky a ještě jich pár přidal. Mimoděk mi to připomnělo doby závodničení, kdy se ještě dalo podvádět, a kvůli snížení valivého odporu a získaným setinkám v cíli, jsme jezdili na takzvaných „dřevácích“ – kolech natlakovaných k prasknutí. Co se hodnocení střevního traktu týče, tak na ten nejlépe sedí pocit „blivno“ (poznámka překladatele z moravštiny: „těsně před pozvracením).

Rána jsem se ale, jakž takž ve zdraví dočkal. Člověk má být vděčný za každé nové jitro, a tak všechna ta příkoří snáším s pokorou, že snad tím svou troškou přispěji do mlýna stádní imunity. Proč se zde tak rozepisuji, když všechny uvedené příznaky jsou dávno známy? Jednak proto, že nemůžu spát, že sdělená bolest je poloviční, a v neposlední řadě, že mi probdělá noc umožnila dát si ty moje trable do souvislosti s něčím, o čem se moc nemluví. A když mluví, tak hloupě. Správně to popisuje nejnovější práce kolektivu Konstance Lehmanové. Je určena především americkým specialistům - onkologům. Protože ale jde o výsledky studie provedené na Američankách u nichž barva pleti nehrála roli, lze soudit, že s podobnou situací se budeme setkávat i u nás.

Ať už z kapacitních důvodů nemocnic, nebo z obav pacientů chodit někam, kde člověk může něco chytnout, se doba covidová vyznačuje odkládáním méně nutných vyšetření. Spolu s tím, jak se situace začne lepšit, ženy začnou dohánět, co zanedbávaly - vyšetření prsů na mamografu.

Neodpustím si ale ještě jednou se vrátit k vlastnímu nočnímu prožitku. Jako lempl, který si nechal propadnout vakcinaci na tetanus, jsem v uplynulém roce musel podstoupit znovu celou vakcinační sérii. K tomu jsem si přidal dobrovolný zobanec proti chřipce. Mohu proto dnes porovnávat reakci minulých a stávající vakcinace na covid. Porovnat se to nedá. Na rozdíl od předchozích mám za sebou probdělou noc, bolí mne celý človák a k bolestivosti kůže, se nad ránem přidalo pálení na plících. Další řádky rozhodně neberte jako doporučení, ale jako akt posery, který začal mít dojem, že nejspíš covid prodělal, a že právě proto jeho imunitní systém reaguje tak přehnaně a že to hrozí průšvihem. Nebylo by to až tak nepravděpodobné. Vysočina patřila v poslední době k nejpostiženějším regionům a výsledky testů tu vykazovaly přítomnost protilátek u padesáti procent testovaných. Strach z možného zhoršování stavu mne přivedl až k činu, z něhož si příklad neberte. Od spokojeně vedle spící astmatičky, jsem vzal ze stolku inhalační přípravek s kortikosteroidem. V dobré víře, že by mohl imunitnímu systému v plících domluvit, aby nebláznil zhoršováním zánětu, tvorbě otoku s přemírou exudátu,… jsem ho vdechl. Jak se situace po zmíněném samoléčitelství vyvine, dám ještě vědět v diskuzi. Zatím můj stav připomíná „na západní frontě klid“. Jen ten pohled do zrcadla nepotěšil. Stačilo několik hodin, abych všem okolo dával najevo, že se mám dobře - „přibral“ jsem v obličeji, na krku a taky v podpaží. Tam to ale může být sugesce, protože mne to tam bolí.

Constance Lehman, profesorka radiologie na Harvardu a ředitelka Centra pro radiologickou diagnostiku ve Všeobecné Massachusettské nemocnici v Bostonu. Vedoucí výzkumného týmu. Kredit: C.Lehman.

Protože se my muži, až na nějaké ty maličkosti (zaplať pánbůh za ně), od žen zase tak moc nelišíme, určitě mezi nimi bude řada těch, jejichž imunitní systém také bude na očkování reagovat nasupeně, jako ten můj, což i na jejich mízních uzlinách zanechá následky. Tímto oslím můstkem se dostáváme k tomu, co popisuje ameriská studie. Nejen silná, ale i mírná, nebo dokonce bezpříznaková reakce, se na uzlinách podepisují. Když to zkrátíme, tak i prodělání covidové infekce, které si žena nemusí být ani vědoma, se na snímku z mamografu často objeví ve formě útvarů, které se od posledního vyšetření zvětšily, a rovněž růstem počtů malých nepředložeností, které dřív nebyly. K obojímu vyšetřující musí přistupovat s vědomím, že by mohlo jít o diseminaci nádoru a o šíření rakovinových ložisek. Následuje to, co musí. Pacientka se posílá na chirurgii s požadavkem provedení punkce a mikroskopického posouzení podezřelé tkáně.

Z komentářů autorů studie, a jejich kolegů z branže, kteří se k tomu začínají vyjadřovat, lze vyčíst ještě něco. Že ke zvětšování uzlin po vakcinaci proti COVID-19 , dochází bez ohledu na použitý typ vakcíny. A také že tento efekt bude nejspíš přetrvávat dlouho. Rozhodně po řadu měsíců, nejspíš roky. I když byl článek určen lékařům specialistům, možná nebude od věci seznámit s ním i naše drahé polovičky. Bylo by chybou, kdyby se k nim dostávalo vysvětlení od pošuků argumentujících výsledky studie ve smyslu: „vakcinace Vám zvyšuje riziko rakoviny!“. Bravurně tak motají dohromady poznatky studie Lehmanové, s jinými výsledky, dokládajícími, jak oddalování pravidelných kontrol, se na populaci mstí větším počtem zanedbaných rakovin, komplikovanějším léčbám i vyšší mírou úmrtnosti.

Sepsání tohoto obšírného povídání berte prosím jako snahu uklidnit všechny ženy, kterým po mamografu přijde obsílka na chirurgii a onkologii. Nebude jich málo. Z valné většiny však půjde o planý poplach a ne nález, na který by bylo třeba vzít „větší kladivo“. A pokud ano, nebude to následek vakcinace, spíš zanedbaných kontrol. Pochopitelně, že tak jako v případě snímkování na rentgenovém mamografu, také vakcinace s sebou jistá rizika představují a moje nynější zkušenosti, jsou toho dokladem. Nicméně je dobré mít stále na paměti, že  na pomyslné  misce vah, prospěch převažuje.

Za zamyšlení stojí i další argument Lehmanové, a sice, že se vakcinace do ramene projevuje převážně zduřením uzlin v horní polovině těla, a že právě to vyšetření mamografem komplikuje. Pokud by ženy, které vakcinace teprve čeká, preferovaly své hýždě, dočasnou nekonformnost sedínky by vyvažovalo méně falešně pozitivních nálezů.

Literatura

Constance D. Lehman, et al, Mitigating the Impact of Coronavirus Disease (COVID-19) Vaccinations on Patients Undergoing Breast Imaging Examinations: A Pragmatic Approach, American Journal of Roentgenology (2021). DOI: 10.2214/AJR.21.25688

Podotek

A pokud by někoho ještě zajímaly mé trable, tak po dvaceti hodinách od vakcinace se mi všechna bolest stěhuje do očních bulv a přidávají se zuby. Teplota 38 - 38,5 setrvale.  Pohled do mobilu dál vybuzuje dojem nebožáka stiženého Bsedowovou chorobou. Stav dalších neduhů beze změn, a pokud se něco lepší, tak jen o půl slepičího kroku. Další hlášení výsledku střetu s „Astrou“, doplním později. Je štěstím, že nemusím na mamograf.

---

Po padesáti hodinách od vakcinace teplota z 38 poprvé střídavě chvílemi klesá. Bolestivost kůže ustává, oči stále bolí a ani petechie v bělmu (krvavé oči) se nelepší. Bolení hlavy a kloubů se po celou dobu nedostavilo a doufám že už ani nedostaví. Pálení na plících přestalo, krátký dech trvá, což signalizuje přetrvávající mírný otok .

----

Po šedesáti hodinách: Děti se mne přestaly bát a už mi kvůli červeným očím neříkají Drákulo. Všechny příznaky připomínaly středně těžkou chřipku. Rozdíl je v tom, že zatímco s chřipkou se člověk pere týden až čtrnáct dnů a zlepšení přichází pomalu, u mne vše až záhadně rychle  ustupuje. Až na mírnou slabost se cítím výborně. Život je báječný!