Staré Mykény z cesty od dnešní vsi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Nositelem nejstarší známé řecké kultury je kmen Achájců. Mluvili (přinejmenším psali) jazykem, který je jednoznačně předstupněm pozdější literární řečtiny Homérovy. Osídlili Peloponés, Atiku (zvl. Athény) a Boiótii (zvl. Théby), pak vyrazili na Kyklady a na Krétu, a už v době bronzové také zakládali kolonie v poměrně vzdálených končinách. Byla to civilizace rytířů bez bázně (a sebereflexe). Je hodně zvláštní, že tato kultura válečníků byla velice synkretické povahy, a to nejen co do svého vzniku, ale i ve svém praktickém fungování, zvláště v odlehlejších končinách. Padla s koncem doby bronzové, přibližně století po pravděpodobné době památné války o Tróju (snad kolem 1185 před n. l.). Pád byl tak hluboký, že Řekové rané doby železné nepřevzali dokonalé technologie této civilizace, ba s několika výjimkami ani její výtvarné motivy, natož písmo. Převzali však jazyk a náboženství. Postupný restart řecké kultury se opírá o vzpomínky na mykénskou civilizaci, pokud jde o mýty, charakter jednotlivých božstev, dokonce některé básnické motivy. Řecká epika se k této době upíná jako k herojské epoše.

Malá část zlatých pohřebních šperků z hrobového okruhu A v Mykénách. Kredit: Schuppi, Wikimedia Commons.

Schliemannův dům v Mykénách, ve vsi hned u hlavní silnice. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Mykény hojně zmiňují už homérské eposy. Athénští tragici řecké klasické doby sem situují řadu jatkózních tragédií. A v 2. století n. l. je v článku (II,16) Sláva a pád Mykén ve svém vlasteneckém cestopisu Cesta po Řecku popsal Pausaniás. Díky popisu Lví brány pak roku 1700 Benátčan Francesco Grimani Mykény správně identifikoval, takže Henrik Schliemann mohl roku 1874 rovnou kopat, aniž by musel hledat, kde. V místním měřítku se řídil díly řeckých klasiků. Vykládal si je hodně invenčně, z čehož vzešlo dost kuriozit.

Rekonstrukce tváře obyvatele Mykén bronzové doby. Podle lebky Sigma 131 z hrobového okruhu B, 16. století před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Problém „počátků“

Odkud Řekové přišli? Kde se vzali? Preambule Krhútské kroniky praví: „Počínání čítám k největší rozkoši lidí i národů.“ Počínání je z povahy věci značně nejasné až pofidérní, a v případě etnik bývá umocněno dodatečnou ideologizací mýtů i vědeckých objevů. Mytickým zakladatelem Mykén je hrdina Perseus. Z toho se ovšem mnoho nedozvíme.

„Založení“ Mykén se určitě neudálo na zelené louce, pokud vůbec proběhlo jednorázově. Peloponés byl docela zalidněný už odedávna, podobně jako Atika a Boiótie. V rané době bronzové, tedy v 3. tisíciletí před n. l. tady všude fungovala tzv. raně heladská kultura (Early Helladic), jakási (trochu humpoláčtější) analogie dávných Kyklaďáků téže doby, kteří zde navíc měli své pobřežní enklávy. Dohadovat se v rané době bronzové o etnicitě je nadbytečná zábava.

Kykladský džbán s malbou ptáků, z hrobového okruhu B. Střední doba bronzová (MH III), tedy 17. století před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 426. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Za všechno může střední doba bronzová. V této relativně krátké epoše (přibližně 2000 až 1600 nebo 1550 před n. l.) dochází na mnoha místech k řadě pronikavých změn. Padají staré dobré kultury, roste mobilita etnik i technologií, sílí synkretické vlivy, vznikají novinky. Snad někdy v 20. století před n. l. přicházejí do Řecka i nějaká indoevropská etnika, greko-optomisté je považuji za předky Řeků. Nepřicházejí ovšem do prázdného prostoru, navíc tu z opačné strany působí vliv smíšené minojsko-kykladské kultury (viz např. Fylakopi na Mélu) i přímo Minojců z Kréty. Z nepřehledného mišmaše se někdy v 17. století před n. l. líhne nová slitina v podobě achájské kultury, jejíž nositele už můžeme směle prohlásit za Řeky.

Achájská kultura kulminuje v pozdní době bronzové. Z 15. století před n. l. pocházejí také nejstarší dochované a čitelné nápisy psané Řecky, a to slabičným písmem, zvaným dnes lineární B. Vládci Egypta i Chetitů prý podle zápisů v jejich centrech moci považovali vládce Mykén za (přinejmenším formálně) rovnocenné partnery.

Strategicky položené opevněné město

Mykény leží v hustě osídlené krajině na východě Peloponésu, a to v poloze přímo ideální pro centrum moci. Na pahorku (274 m n. m.) nad úrodnou nížinou (90 m), který po stranách obklopují dva kopce oddělené hlubokými a strmými údolími s potoky, v zádech (na severovýchodě) se tyčí Hora proroka Eliáše (Profitis Ilias, 800 m). K moři na jih, do okolí dnešního Nauplia (Nafplionu) je to vzdušnou čarou 16 km, po cestě je asi 1 km před pobřežím ještě šíleně předimenzovaná achájská pevnost Tiryns (na význačném místě staršího osídlení). Moře je v dohledu a dosahu, ale náhlý výsadek nepřátel by město nepřekvapil.

Lví brána, 1250 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Lví brána zevnitř. Kredit: Berthold Werner, Wikimedia Commons.

Z dálky dnes Mykény působí dojmem torza silně opevněného středověké města nebo obřího hradu. Odtud se to vládlo! Zblízka ovšem vidíme, že na takové zdi by se ve středověku nezmohli. Hradby, alespoň částečně zachované v délce něco přes 1 km, jsou silné 3 až 5 metrů (což ovšem bledne před hradbami Tiryntu) a hlavně sestávají ze stavebních článků o typické váze 2 až 15 tun, najdou se i větší kousky, až kolem 100 tun. Je to tzv. kyklopské zdivo. Podle lidového výkladu z dob pozdější antiky je totiž mohli postavit leda obři Kyklópové.

V pozdní době bronzové měly Mykény přibližně 30 tisíc obyvatel, takže část města pokračovala pod hradbami, v okolí dřívějšího „hrobového okruhu B“ ze střední doby bronzové. Hrazená a vůbec silně opevněná část města sice byla rozšířená, leč ani to nestačilo.

Hrobový okruh A. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Megaron, centrum paláce. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Horní část cesty k podzemní cisterně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Do nově rozšířeného pevnostního města se vchází Lví bránou, ta byla postavena v době kolem roku 1250 před n. l. Za ní je vpravo „hrobový okruh A“, který byl původně (začátkem pozdní doby bronzové) samozřejmě také mimo město. Dál stoupá cesta na mykénskou akropoli, podél dalšího pásu opevnění, do tradičního jádra města. Centrem je megaron, tedy nóbl dům, s obřadním ohništěm a sousedícími sakrálními prostory. Výhled odtud je přímo božský, takže se člověk nediví ani přehnanému sebevědomí královny Klytaimnéstry, ženy vládce Agamemnona. Podle jedné verze tady Agamemnona (a jeho milenku Kassandru) po návratu od Tróje zabila v koupelně sekyrou, podle jiné verze k tomu najala úkladné vrahy. Každopádně se pak hned provdala za povaleče Aigistha, s nímž žila už po dobu mužova válčení. Dorůstající syn Orestés a dcera Elektra prý stačili uprchnout, později se dospělý Orestés na příkaz Apollóna tajně vrátil a matku i Aigistha zabil, snad na témže místě. Z toho vzešly další problémy, protože vražda matky není jen tak, byť šlo o matku zrádnou a příkaz Apollónův. To je zatím jen drobná ukázka povahy dějů ve vládních kruzích Mykén doby bronzové. Čest především! A požitek moci k tomu.

Areál je velký, takže se toho v něm potká hodně. Za zvláštní pozornost stojí mohutně opevněná podzemní cisterna. Nepravou klenbou kyklopského zdiva a pak skálou strmě klesá 99 schodů, a ještě tu snad byl jakýsi skrytý průchod.

Památky z Mykén a dalších achajských míst

Nálezy z Mykén (a mnoha dalších míst achájské kultury) jsou natolik početné, že je vystavuje mnoho muzeí po celém světě. (Dokonce i u nás máme nejméně 10 kousků, bohužel se nevystavují, viz mykénská část „funerálního alba“ české antické sbírky.

Zlatý pohár s reliéfem: Lov divokého býka. Vafio, 1500 až 1450 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, N 1758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zlatý pohár s reliéfem: Býk je chycený. Vafio, 1500 až 1450 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, N 1759. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Podstatná část starších nálezů z Mykén skončila v Národním archeologickém muzeu v Athénách (viz odkaz dole). Tato rozsáhlá sbírka obsahuje také kvanta zlata, z části už ze Schliemannových výkopů, doplněná zlatými poháry z dalších míst Peloponésu. Hodně zajímavé jsou dva poháry z Vafia, to je kousek od Sparty. Na jednom je zobrazena nehoda při lovu divokého býka do sítě; na druhé je býk bezpečně chycený a uvázaný za nohu, možná jde o krotkého domácího býka. Muž u býka má minimalistický oděv minojského stylu.

Velké zlaté rhyton tvaru lví hlavy dokumentuje kult lvů jako znaku achájské aristokracie i dokonalou řemeslnou práci a bohatství. Nutno podotknout, že na rozdíl od Čech se zde lvi vyskytovali v rovině reálné, ne pouze heraldické.

Zlaté rhyton ve tvaru lví hlavy. Z hrobového okruhu A v Mykénách, pozdní doba bronzová, 16. století př. n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 273. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.	Rhyton ve tvaru jelena, ze stříbrného plechu. Dar králů Chetitů jejich mykénským ekvivalentům. Mykény, hrobový okruh A, hrob IV, 16. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Nádobka tvaru labutě, horský křišťál. Mykény, 16. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, N 8638. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.	Mykénská kamenná konvička. Pozdní doba bronzová. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Menší stříbrné rhyton tvaru jelena je zajímavé i jako doklad vztahů mezi řeckými Achájci a maloasijskými Chetity. Je totiž dárkem od některého chetitského krále jeho protějšku v Mykénách.

Flaška z pozdní doby bronzové! Skleněná nádoba typu flask z hrobu u Asprochoma, 14. století před n. l. Archeologické muzeum v Mykénách, MM 1549. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Hojně jsou zastoupené i kamenné nádoby, které dávnou techniku broušení přivedly k až málem absurdní dokonalosti (viz Krásné kamenné nádoby z Kyklad rané doby bronzové). Takovou tenkostěnnou čajovou konvicí z jednoho kusu by málokdo pohrdnul.

Celkem hojně věcí ze starých nálezů je i v Louvru, v Britském muzeu a v Ashmolean muzeu v Oxfordu, něco prý má i Buckinghamský palác. Kdo však chce vidět obří sbírku achájských památek v kontextu věcí, které jim předcházely i které po nich následovaly, měl by si projít přímo monstrózní časový profil sbírek v Archeologickém muzeu v Naupliu (Nafplionu). To je totiž krajské muzeum, pod které spadají Mykény i řada dalších staroslavných míst.

Archeologické muzeum je nyní také přímo v Mykénách, navíc doplňované o nové nálezy. Zatím jsem z něho ukázal džbán, který pochází z Kyklad, takže je dokladem synkretické povahy Mykén konce střední doby bronzové, přinejmenším pohřbu (a ne jediného) někoho s minojsko-kykladskou výbavou. Tak ještě aspoň flašku. Nádoba typu flask by nebyla až taková zvláštnost, kdyby nebyla skleněná – a přitom z doby bronzové!

Bohatství mykénské kultury by bylo škoda vtěsnávat o jednoho článku. Zbývá ještě pojednat majestátní hrobky ukrývající zlaté masky, ryté prsteny, fresky, krásnou keramiku a figurky bohyň, první řecké písmo (slabičné lineární B), mohutnou výzbroj rytířů a řadu dalších věcí. Časem taky homérské ozvěny achájské kultury, plus pár témat řeckých klasických tragédií.

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Mykény

Oddělení mykénské kultury v Národním archeologickém muzeu v Athénách

Archeologické muzeum v Mykénách

Archeologické muzeum v Naupliu (vývoj v obrovském časovém průřezu)