Klíště druhu Ixodes ricinus - nejčastější přenašeč borreliózy na člověka. Komenzálové klíšťat jsou našimi patogeny a naši komenzálové jsou zase jejich patogeny. Zatímco klíšťata se těm našim bránit umí, my těm jejich většinou ne. Foto kredit: James Lindsey (Wikipedia) CC BY-SA 3.0.

My lidé už chodíme po Zemi zhruba tři miliony let. Co se klíšťat týče, záleží na tom, koho se zeptáte. Zda půjde o paleontologa, nebo genetika. Můžete si pak vybrat, že tu jsou už 120 milionů, nebo taky 440 milionů let. V obou případech to ale znamená jediné - ten jejich imunitní systém je minimálně o „dva řády“ prověřenější. Přesně tak začali uvažovat američtí vědátoři, když si řekli, že nemusí být na škodu se v jejich obranném systému víc vyznat, případně se od něj i přiučit.

Entomologové řadí klíšťata mezi roztoče. Pravdou je, že vizáží jsou si tvory zvanými hmyzem, v mnohém podobní. Neříkejte to ale před genetiky, jinak začnou prudit, že klíšťata mají k hmyzu hodně daleko, a společného mají asi tolik, jako má člověk s rybami. Poslední dobou jim v tom hodně přizvukují imunologové. Prý i ten jejich obranný systém s tím hmyzím, má společného pramálo.

Ať už jde pijáky krve z řad hmyzu, nebo klíšťat, vždy je to tuze riskantní byznys. Proto nepřekvapí, že oba vzdálené tábory, šly na to dost podobnou cestou. Šance na přežití si vylepšují tím, že svému chlebodárci, vlastně krvedárci, do ranky pumpují látky, kterými manipulují s jeho reakcemi. Tlumením bolesti počínaje, snížením srážlivosti a uvolněním svalového spazmu konče. Jak se nyní ukazuje, tak si klíšťata velmi zdatně vedou i v eliminaci mikrobů, které by je mohly ohrozit. Jejich sací ústrojí (hypostom) ne nepodobný harpuně, jim dovoluje současně sát i vypouštět do hostitele kromě již zmíněných působků, ještě také antibakteriální substanci. Její lytický účinek zajistí, že pro klíště rizikové stafylokoky nasávané spolu s krví, se mu následně v žaludku nestanou osudnými.

Zmíněnou baktericidní substanci klíštěte odhalili fyziologové.

Schéma interakce toxinu s mikrobi. Červená kolečka znázorňují stafylokoky. Na lidské kůži jich je plno a pro klíště jsou smrtelnou hrozbou. Aby malý drákula riziko pro něj plynoucí eliminoval, vypouští do rány toxin Dae2 (modře). S jeho přispěním mikroby eliminuje. K naší smůle je tato enzymatická reakce úzce specifická a borrelií (žlutě) si nevšímá. Kredit: Hayes et al./Cell.

Hodně se ve věci klíšťat v poslední době činily i automaty čtoucí pořadí nukleotidů v jejich genomu. Následné porovnání zdrojových kódů života různých parazitů vydalo svědectví, že zatímco stafylokokům se klíšťata brání vehementně, ve vztahu k jiným mikrobům, jsou jejich geny obstarávající imunitní obranu, jako cedník. Je to k vzteku, protože ty "díry" se týkají genů, které mají v popisu práce pudit z těla ven borrelie a rickettsie. Proč zrovna tyhle prevíty si ve svých tělech klíšťata hýčkají, je záhadou. Výzkumníci nechali dohady v tomto směru stranou a raději přikročili k molekulární alchymii zvané RNA interference. Jali se tím klíšťatům imunitní systém měnit. Nejspíš i vás překvapí, že k lepšímu. Domluvili klíšťatům tak důrazně, že se sama ochotně začala zbavovat bakterií, k nimž jsou od přírody tolerantní. Konkrétně se vypořádávaly s bakteriemi lymeské borreliózy a také původci našeho klempírování, které se v chorobopisu objevují pod jmény Anaplasma phagocytophilum respektive Anaplasma marginale.

Joao H.F. Pedra, vedoucí baltimorské laboratoře. Společná studie jeho kolektivu vrhá nový pohled na virulenci, kterou je potřeba začít vnímat v kontextu. V publikaci uvádí: „Patogen není identita, je to stav odvíjející se od podmínek“. Kredit: Department of Microbiology and Immunology, University of Maryland. https://pedralab.com/

Zatím je tento výzkum v začátcích, ale je jisté, že nabízí možnost klíšťata geneticky modifikovat. Tak, aby se v nich nebezpečným patogenům nedařilo a přestala být přenášeči. Byl by to běh na dlouhou trať, ale cíl by nemusel být až tak nereálný. Hodně ale bude záležet na tom, jak si společnost nastaví mantinely předběžné opatrnosti s vypouštěním genetiky modifikovaných organismů do přírody.

Další možností, která se nabízí, je imunizovat naše psí a kočičí miláčky, aby si proti toxinu, který mají klíšťata ve slinách, vytvořili protilátky. Klíšťatům po přisátí na vakcinovaná zvířata by protilátka přítomná v jejich krvi, udělala z enzymu ve slinách klíštěte invalidu a do žaludku by se jim dostávalo mnohem více patogenů. Že to funguje, a že strava plná patogenů klíšťatům nesvědčí, si vědci již v laboratorních podmínkách na vakcinovaných myškách ověřili. V porovnání s kontrolou sající na neošetřených hlodavcích, z nich byli neduživí hubeňouři.

Je tu ale ještě něco, co s borreliemi, rickettsiemi ani anaplasmou nesouvisí, ale co by mělo být praktické aplikaci blízko. Jde o již zmíněný toxin ve slinách klíšťat. Ve skutečnosti jde o produkt genu, který klíšťata, kdysi v pravěku ukradla bakteriím. Ty si ho vytvořili k obraně proti jiným svým bakteriálním kolegyním. V odborných publikacích se učeně látce, kterou má gen pod palcem, říká amidázový efektor 2. Mnohde se to zkracuje jen na „dae2“. Proč bychom se o gen a jeho produkt měli zajímat? Inu proto, že svým enzymatickým účinkem zabíjí mikroby. A že to zvládá selektivně a bravurně. A také, že je zvláště vysazený na stafylokoky. A těch stafylokokových infekcí, kazících nám radost ze života, je také víc, než je zdrávo. Pravdou je, že s tímto toxinem je spojen jeden zádrhel. Jde o protein, a jako takový, si naše tělo na něj vytváří protilátky. Chemici ale dnes již dokáží divy a na provokujících místech molekuly umí provést změny, nebo takové lokality obalit, aby se pro imunitní buňky staly „stealth“.

Klíšťata produkují protein s vlastnostmi antibiotika. Vpravují ho prostřednictvím slin do místa odkud pak sají krev. Chrání se tím před našimi komenzály plnící nám funkci jakési domobrany. Foto: Richard Bartz, Munich Makro Freak (Wikipedia) CC BY-SA 2.5

Závěr

Zatím se předchozí výzkum ubíral především směrem posilování naší imunity vůči patogenům přenášeným z klíšťat. Nynější poznatky ukazují možnost vypořádávat se s klíšťaty na jejich vlastním písečku. Laboratorní pokusy odhalily, kde je jejich imunitní systém zranitelný. V podstatě nám nynější poznatky otevírají hned tři cesty. Utkat se s klíšťaty na poli molekulární genetiky zvyšováním účinnosti jejich imunitního aparátu, aby se pak sama zbavovala nám škodlivých mikrobů. Druhou možností je eliminovat jejich počty v přírodě využitím očkování našich domácích miláčků, hospodářských a divokých zvířat sloužících jim jako hostitelé. Ti by klíšťatům svými protilátkami v krvi, vyřazovali jejich obranný systém. Třetí slibnou cestou je udělat si z toxinu ve slinách klíšťat mustr pro syntézu nového antibiotika. Tím jsme se dostali k odpovědi na otázku položenou v názvu článku. A ta zní „ano“. Klíšťata v roli pokusných organismů skutečně mohou být našemu zdraví prospěšná. V případě nové metly na stafylokokové infekce, by to ani nemuselo trvat dlouho.

Literatura

Beth M. Hayes, et al.: Ticks Resist Skin Commensals with Immune Factor of Bacterial Origin. Cell 183, 1562–1571 December 10, 2020

Elsevier Inc. https://doi.org/10.1016/j.cell.2020.10.042

Video: Jak imunitní systém klíšťat pracuje

Video: Libor Grubhoffer: Nejde jen o sucho. Klíšťata se přemnožují, hrozí vážná biologická rizika