Akrotiri na ostrově Théra (alias Thira, Fira, Phira, Santorini i lecjak jinak) patří mezi nejvýznamnější památky egejského prostoru a mezi nejkrásnější odkazy dávných kultur. Vrcholný blahobyt u paty činné sopky na okraji polopouště, pravda jen na sotva století mezi chudšími poměry předtím i potom. Je až zarážející, v jak extrémním prostředí a s jak malým zázemím žilo tak velkolepé město. Vysvětluje se to námořním obchodem, včetně třeba velkoobchodu s textilem.
Došlo zde ke slinutí (v téměř metalurgickém smyslu slova) starokykladské a minojské estetiky a nejspíš i řady dalších motivů z egejského prostoru i východního Středomoří. Na krátkou dobu rozkvetla unikátní kultura, po které zůstaly nádherné fresky a keramika. Z města samotného se zachovaly jen trosky, i když dost rozsáhlé. Místy se tyčí až do pater domů.
Občas někdo přirovnává Akrotiri k Pompejím. Taky se nejlíp zachovaly fresky, k tomu něco přirozených odlitků nábytku. Akrotiri je ovšem menší, vždyť je taky asi o 17 století starší, ale přitom pohodovější, přes všechno bohatství nepůsobí nabobsky. Navíc se muselo vykopat z pod mohutné vrstvy tufu, protože erupce Théry byla řádově silnější než erupce Vesuvu. Další rozdíl je v tom, že obyvatelé Akrotiri stačili před zničující pohromou zmizet, i když nevíme, jestli jim to bylo co platné. Měli s životem na sopce své zkušenosti. Každopádně si stačili pobrat drobné cennosti. Na místě se nenašly ostatky lidí zabitých katastrofou a s jedinou významnou výjimkou ani šperky.
Není divu, že v mysli řady lidí vyvolává Akrotiri a vůbec celý ostrov Théra asociace s Atlantidou. Ostrov možná Platóna inspiroval k některým rysům jeho literární utopie; o Akrotiri tehdy nevěděli, zaniklo nejpozději 12 století před Platónem. Nebudu teď opakovat, co jsem už napsal v článku Kdy poprvé vyšlo slunce nad Atlantidou?.
Kdy to bouchlo?
O tom máme jistotu: asi tak sto let po začátku pozdní doby bronzové. Horší je to s absolutní datací, tedy s letopočtem. Seriosní prameny uvádějí různá data uvnitř rozpětí 1650 až 1450 před n. l. Archeologové dlouho říkali, že v době kolem roku 1500 nebo spíš až během 1. poloviny 15. století před n. l., aby to rozumně sedělo do obecnějších škál. Přírodovědci zase přísahají na radiokarbonové datace v rozpětí 1625-1600 (prý dobrá statistika z většího počtu méně přesných údajů) nebo na dendrochronologický údaj 1628 před n. l.; geologové jsou opatrnější, prý v 2. polovině 17. století před n. l. Každopádně se popisky předmětů z evidentně téže vrstvy v různých muzeích po světě rozcházejí až o 160 let. Neobvyklé je i to, že zde přírodovědné metody dávají starší data než ty tradiční. (Soukromě věřím na 1628, ale to je vedlejší.)
Stručné dějiny sopky
Od geologického času do aspoň trochu krátkodobějšího uvádí návštěvníky Muzea prehistorické Théry jeho paleobotanická expozice. Značná část zdejších fosilií rostlin je stará 60 až 50 tisíc let, což možná značí dobu předposlední důkladnější erupce.
„Rybářská freska“ z Akrotiri. Možná představuje mladíka, který nabízí ryby jako součást náboženského obřadu, spíše než rybáře. Z místnosti 5 Západního domu v Akrotiri. Muzeum prehistorické Théry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
|
Fragment nástěnné malby: Dáma, detail. Akrotiri, „Dům dam“. Muzeum prehistorické Théry, 261-265. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Artefakty vyrobené lidmi se zde vyskytují počínaje neolitem (viz článek Egejský neolit) a nejpozději od začátku rané doby bronzové (3200 před n. l.) tady fungovala Kykladská civilizace rané doby bronzové. Pravda chudší a specifická, protože specifické jsou i zdejší podmínky, jiné dostupné materiály, navíc je Théra od center této kultury trochu z ruky. Tato kultura zde – stejně jako jinde na Kykladách – zaniká koncem rané doby bronzové, tedy v letech 2200 až 2000 před n. l. Jedním z vážných kandidátů na příčinu jejího konce je invaze Minojců z Kréty. Ostatně, měli to sem jen 150 km a na rozdíl od řady jiných kykladských ostrovů se tu možná ani nesetkali s odporem. Jižní výspa Kyklad se nejspíš nechala zabrat, za což se jí Minojci v dobrém odvděčili. Starokykladská vrstva tady přes svou krásu působí spíše jako chudý předchůdce pozdější velkoleposti.
Ve střední době bronzové to ještě nevypadá na nějakou velkou slávu, spíše na jeden z vícera minojských překryvů starokykladské kultury.
Nástěnná malba s opicemi z místnosti Beta 6 v Akrotiri. Muzeum prehistorické Théry, 344-346. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Květ šafránu. Fragment nástěnné malby z Akrotiri: Muzeum prehistorické Théry. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
|
To hlavní přijde začátkem pozdní doby bronzové, jako labutí píseň před zkázou: Velkolepé století nesmírně bohatého a příjemného přístavního města, naprosto svébytný výsledek předchozího prolínání kultur. Právě tuto vrstvu chci ukázat.
Po výbuchu byl ostrov pustý, trochu se tu ochomítli Féničané, až v 9. století se tady vylodili řečtí Dórové. Ti si založili jiné město, jehož rozsáhlé trosky na výšině se dnes nazývají Dórská Théra, případně Antická Fira. To fungovalo do starokřesťanské doby. V byzantské epoše pak ostrov získal své novodobé jméno Santorini, podle kostela Ag. (= Sant) Irini, z něhož zůstalo jen torzo v dnes pustých místech. V 13. století sem okrajově dosáhla moc Vévodství Archipelagu („Arcivévédství naxijského“) a s ním benátské a francouzské vlivy. V době Osmanské říše se zavládla na ostrově naprostá bída, která pokračovala až do 20. století. Po polovině 19. století se zdejší přírodní zdroje využily pro stavbu Suezského průplavu. Za 2. světové války se měl ostrov stát podzemní a podmořskou základnou německých ponorek, přímo ve stylu Vynález zkázy. Roku 1956 přišlo silné zemětřesení. A aby pohrom nebylo málo, přišli turisté, což by bylo vítané, kdyby to nebylo v podobě přebujelého těžkého průmyslu s průvodem neorientovaných celebrit. Natáčení bondovky Jeden svět nestačí a dalších filmů s přízračnou scenérií kaldery už bylo spíš osvěžením. Příjemné je ovšem udržování tradice polopouštních vín nejvyšší kvality (bohužel i ceny) a sběru přírodního šafránu.
Dávné město
Když vejdeme do areálu v Akrotiri, tak chvíli trvá, než se zorientujeme ve struktuře hlavních ulic, náměstí a spletitých uliček dávného města. Je to jinačí „labyrint“ než krétská palácová města, např. Knóssos. Po kykladském způsobu je tu schodišť ještě víc než na Krétě, prostor města je velice členitý a působí natěsnanějším dojmem. Snad je to urbanistický kompromis mezi starokykladským a minojským městem, ovšem přerostlý a výstavný.
Akrotiri, Trojúhelníkové náměstí se Západním domem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Část „Jarní fresky“ z místnosti D1 v Akrotiri. Národní archeologické muzeum v Athénách, BE 1974.29. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Místo prý bylo obydlené už 4 nebo 5 století před katastrofou (tedy od konce pozdní doby bronzové) a snad od té doby mělo charakter městečka. Ale naprostá většina toho, co bylo zastiženo jednorázovou zkázou, byla tehdy mladší než sto let. Bylo to jakési „Nové město“, postavené velkoryse a poměrně rychle. Zůstal snímek tehdy moderního města v okamžiku katastrofy. Je otázka, kolik toho ještě úpatí zbytků roztržené sopky skrývá.
Zdejší domy nesou stopy různých způsobů destrukce. Napřed šílená erupce, provázená těžkým zemětřesením a zasypáním žhavým popelem. Pak dlouhodobý tlak mocné vrstvy tufu, včetně posunů při dalších zemětřeseních i dlouhodobých pnutích. Některá masivní schodiště jsou doslova pokroucená, nejen polámaná. Díky důkladnosti stavitelů se přesto zachovalo nejen dost poměrně vysokých zdí, ale místy dokonce s polychromií a občas i s nástěnnými malbami v interiérech.
Zlatý kozorožec
Už jsem popsal, že obyvatelé města stačili při evakuaci odnést drobné cennosti. K výjimkám patří několik polodrahokamových pečetních gem – a především zlatý kozorožec. Toho někdo schoval pod podlahu domu tak dobře, že jej archeologové našli až roku 1999.
Tento jediný zlatý předmět nalezený v Akrotiri je docela velký, měří 11 cm a váží 180 g. Kozorožci patří k častým tématům starokykladského, minojského i řeckého archaického umění. Jsou to opravdu vznešená zvířata hor.
Fresky
Nástěnných maleb se naštěstí zachovalo mnohem víc, než tady můžu ukázat. Ta kvantita je důležitá i pro správné restaurování podle analogií. Bohužel nemám fotku dívky sbírající šafrán a z nádherné velké malby námořní slavnosti je k volné dispozici jen několik nekvalitních snímků detailů. To je zvlášť škoda, protože tahle malba názorně ukazuje, jak to v Akrotiri vypadalo ve svátky. Ostatní popisuju u obrázků.
Oděv dam silně připomíná minojskou Krétu, ale „oděv“ mužů je mírně odlišný. Minojské ithyfalické „plavky“ nebo obřadní roucho mají jen při slavnosti, zatímco jindy nejčastěji vůbec nic.
Keramika
Vedle zajímavých kamenných a bronzových nádob zůstalo ve městě také hodně keramiky, od užitkové přes luxusní po rituální. Typické jsou rostlinné motivy, zvláště šafrán, ale i obilí a víno, nebo zase ptáci. Dalším specifikem jsou džbány tvarované jako kompromis mezi ptačí a dívčí postavou.
Rhyton tvaru lví hlavy. Muzeum prehistorické Théry. Kredit: Klearchos Kapoutsis, Wikimedia Commons.
|
Rituální nádobky s malovanými květinami, asi šafránem. Muzeum prehistorické Théry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
|
Štíhlý džbán s ptačími a ženskými rysy, z Akrotiri. Takové se užívaly k úlitbám. Národní archeologické muzeum v Athénách, N 877. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Široký džbán s rostlinnými motivy, z Akrotiri. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Široký džbán s třemi klasy, z Akrotiri. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Vykopávky
Už německé výkopy v posledních letech 19. století u Dórské Théry, narazily ve svahu sedla Sellada také na starokykladské památky. V kontextu dobových objevů na jiných kykladských ostrovech to nebylo až tak překvapivé. Nacházela se i keramika ze střední doby bronzové, podobná minojské. Navíc bylo stále zřejmější, že ostrov má za sebou těžce katastrofickou minulost. Zásadní objev však přineslo až odkrytí Akrotiri zpod mohutné vrstvy sopečného tufu.
Spiridon Marinatos (1901-1974) zde začal pracovat roku 1967 a našel ještě víc, než čekal. Bohužel v roce 1974 zemřel při práci, přímo v areálu. Jedna verze říká, že ho postihla těžká mrtvice. Podle jiné verze (nejspíš pravděpodobnější) jej zasáhla zřícená zeď. Na jeho dílo interpretačně navázala jeho dcera Nannó. Velení pokračujících prací v Akrotiri převzal jeho asistent Christos Doumas.
Areál byl zpřístupněn na způsob zastřešeného povrchového dolu v části pahorku. V roce 2005 došlo k rozsáhlému neštěstí, včetně ztrát na životech, když se část konstrukce zřítila a s ní i něco zdí, dávných i novodobých opěrných. (Jelikož se nechtěně často připletu k lecčemu, tak mám i fotky pořízené dva dny před pádem, měl jsem štěstí.) Nová ochranná konstrukce prý představovala značnou technologickou výzvu, ale roku 2017 jsem už zastihl areál opět otevřený.
Archeologický areál Akrotiri – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Muzea s nejlepšími památkami z Akrotiri
Nálezy z Akrotiri jsou ozdobou předních muzeí, avšak většina jich zůstala v Řecku. V hlavním městě ostrova, tedy v Chóře, častěji dnes nazývané Santorini jako celý ostrov, jsou krom jiných také dvě poměrně velká archeologická muzea nejlepší pověsti, jejichž jména a určení se snadno pletou, což je umocněno zmatkem v místních jménech.
Přímo pro nálezy z Akrotiri je určené Muzeum prehistorické Théry, Museum of Prehistoric Thera (alias Phira) at Santorini. Viz fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Starší Muzeum antické Théry, Museum of Ancient Thera, ale zvané taky Archaeological Museum of Thera, shromáždilo nálezy ze starších vykopávek, především z Dórské Théry, ale ne jenom. Přes své zaměření na řeckou antiku obsahuje i nálezy z doby bronzové. Viz fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Část nejlepších fresek a keramiky vystavuje ve své Kolekci nálezů z Akrotiri Národní archeologické muzeum v Athénách. Viz fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Literatura
Nanno Marinatos: Art and religion in Thera; reconstructing a Bronze Age society. Athens: D. & I. Mathioulakis, 1984. (Kunst und Religion im Alten Thera – Zur Rekonstruktion einer bronzezeitlichen Gesselschat, 1988.)
Kapitola Théra (Santorini) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.
Diskuze:
