Vedle bohyň a jejich služebnic zná minojská Kréta samozřejmě taky mužská božstva a muži hrají roli i v rituálech. V časech předělu neolitu a rané doby bronzové reprezentuje roli mužství třeba jen falický kámen, jak je to v té době obvyklé i v okolních kulturách, zvláště prý na pobřeží Libye. Pak následuje vývoj, jehož výsledkem bude bůh ctěný převážně na vrcholcích a v některých horských jeskyních, jehož Řekové později ztotožní s Diem.

Zvláštní idol – falický kámen (betyl), vápenec, výška asi 30 cm, možná vliv libyjského kultu plodnosti. Paralely se našly v jeskyni Minoan Trapeza na Lasithi. Pozdně neolitické naleziště Palekita u Siteie (Sitia), asi 3000 před n. l. Archeologické muzeum v Ag. Nikolau. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Rhyton v podobě ithyfalického horského boha, raně minojské. Nález z „Oblasti skal“ ve Fourni u Archanes, 2300-2000 před n. l Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Vlastní minojský vklad (plus možná starokykladský vliv) se projeví v průběhu rané doby bronzové, tedy v předpalácovém období. Zásadní památkou je například rhyton ithyfalického horského boha, nalezené v okolí Archanes. Ať už tato nádoba sloužila k úlitbám nebo k analogii jakéhosi svatého přijímání, tak je jasné, že tento bůh oplodňoval zvláště mocně.

Muži při kultu v obdobích paláců

Bohužel neumíme vždy rozlišit, která zpodobnění postav mladých mužů představují ctitele božstva, a která spíše bojovníky. Typicky to ukazuje kolekce figurek z Petsofas u Palaikastra: Ruce na prsou snad odkazují na rituální postoj, dýka spíše k lovcům až bojovníkům. Možná jde o iniciační rituál, při němž se lovecké až bojové motivy skloubily s náboženskými, nebo spíše reminiscenci na něj. Velice specifický je oděv, pokud se tak vůbec dá nazvat. V zásadě je omezen na opasek k uchycení dýky, plus občas jakési minimalistické plavky, paradoxně zvýrazňující ithyfaličnost. Ta se na Krétě nosila, ale bez nějakých pouzder a nástavců, obvyklých v řadě tropických kultur. Tato „móda“ je typická pro obě palácová období a potká se i později.

Panáčci a panenky ze svatyně na vrcholku Petsofas u Palaikastra, období prvních paláců, 1900-1700 před n. l. Archeologické museum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

Ithyfaličtí panáčci, drobné terakoty. Siteia (Sitia), 2000-1425 před n. l. Archeologické muzeum v Ag. Nikolau. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Jasné je to u figurky muže z Chamezi, protože zaujímá postoj typický pro rituální uctívání. Také kolový tanec mužů byl záležitostí obřadní, na což odkazují makety obřadních rohů na okrajích malého vymezeného prostoru.

Figurka muže v postoji uctívání. Chamezi, období prvních paláců, 1900-1700 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Čtyři muži v kruhovém tanci, v prostoru, který je ohraničen rohy zasvěcení, což značí náboženský charakter scény. Kamilari, období nových (druhých) paláců, 1650-1450 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion), skříň 98. Kredit: Zde, Wikimedia Commons

Při jiném rituálním postoji mladých mužů, často nahých nebo oděných v oněch už popsaných „plavkách“, je pravá ruka přiložena k pravému oku. Zdálky to vypadá, že salutuje, ale zblízka je vidět, že si zakrývá oko. Podle některých to souvisí s věštěním při opatrném pohledu do Slunce. Kdo ví. Většinou jsou to drobné bronzy, které se blbě fotí. Nemám dost kvalitní fotku, tak uvádím jenom odkaz na jednu.

Princ z Knóssu a mladík z Palaikastra

Z období nových (druhých) paláců pocházejí zobrazení mladých mužů, které je možné interpretovat jako aristokraty při nějakém obřadu. Nejslavnější je Princ z Knóssu. Fragmentárně zachovaná část velké fresky procesí ze zdi královského paláce v Knóssu zobrazuje mladého šlechtice v sebevědomém postoji a s velkou zdobnou čepicí nebo korunou. Pravou ruku má na prsou, levačkou něco táhne nebo vede. Někdo si domyslí býka, jiný druha v průvodu nebo princeznu. Originál je dnes v muzeu, odlišně restaurovaná kopie na místě, obě působí poněkud secesně. Nejspíš jde o část procesí, které tento mladý aristokrat vede. Arthur Evans v něm spatřoval vládce Knóssu a mluvil do stylu restaurování. Populární název Princ z Knóssu se ujal. V odbornějším prostředí bývá dnes často nazýván Princ s liliemi, i když verze v muzeu má lilie na jeho zdobné čepici, zatímco verze v paláci předpokládá lilie rostoucí kolem jeho nohou a na hlavě jednodušší korunu. V obou verzích má typicky minojský mužský oděv a náhrdelník se stylizovanými liliemi.

Princ s liliemi, část procesí. Velká minojská freska z královského paláce v Knóssu, kolem 1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Princ s liliemi v jiné restauraci, královský palác v Knóssu. Kredit: Harrieta 171, Wikimedia Commons.

Dobrou analogii tohoto zpodobnění představuje maličký otisk pečeti z Kastelli (Chania), byť je nejméně o století pozdější. Muž v podobném postoji zde stojí na nejvyšším místě města jako obr, ať už to má být bůh nebo vládce. Je pravděpodobné, že vládce zastupoval město před bohem a naopak.

Otisk pozdně minojské pečeti. Kastelli, Chania, začátek post-palácového období, 1450-1400 před n. l. Archeologické museum v Chanii, KH 1563. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

„Kúros“ z Palaikastra, 1480-1425 před n. l. Archeologické museum v Sitii. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

Jinak je stylizována půlmetrová figura mladého muže vyřezaná ze slonoviny, kterou koncem období nových paláců jejich dobyvatelé rozbili na kousky, ale velepečliví restaurátoři pracně znovu poskládali. Snad se to povedlo dobře, aspoň se to říká. Nyní je chloubou muzea v Sitii. Často se nazývá Kúros z Palaikastra, což předjímá typ soch mladíků v archaickém Řecku. Tento mládenec je sice také štíhlý a hodně stylizovaný, jenže jinak, navíc má po minojském způsobu ruce na prsou, což řečtí kúrové dělají jen výjimečně. (Po kliknutí na odkaz na zdroj fotky je možné dalším kliknutím dole vidět záběry z různých úhlů.) Nevíme, jestli je to bůh nebo čerstvý vládce.

Klukovské božstvo minojské Kréty?

Z období nových paláců pochází řada drobných slonovinových řezeb, mezi nimi i precizně provedené a relativně dobře zachované figurky malých chlapců. Zdálo by se, že nemá smysl uvažovat o jejich náboženské roli, jenže nějaký minojský motiv přiměl Řeky k tomu, aby popisovali Diovo dětství na Krétě, včetně kultu Diova narození. (Mě to zase připomíná Klémentův výklad Hérakleitova zlomku B 52 o světaběhu jako hře dítěte: „Tuto jakousi hru hraje sám Zeus.“ Představa Dia jako hravého mrněte je zábavná zvláště v kontextu řeckých značně machistických popisů jeho převelice dospělého jednání. Nicméně u Klémenta z Alexandrie koncem 2. století n. l. asi nejde až o nějakou „křesťanskou interpolaci“.)

Figurky ze slonoviny, malé děti a žena. Palaikastro, 1600-1450 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Mladík sbírá šafrán, středně velká freska z Knóssu, 1600-1450 před n. l. Je restaurovaná podle Evanse, který části modrého těla identifikoval jako chlapce. Vzadu nad ním je vidět ocas. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zbývá představit nějakého dorostlejšího kluka z Kréty. Mohl by jím být třeba mladík sbírající šafrán, tedy na fresce z Knóssu, z období nových paláců? Trochu divné je, že přinejmenším v řeckých mýtech sbírají šafrán spíš holky. Šafrán měl určitě své místo v minojských i achájských obřadech, snad v kontextu dívčí iniciace do dospělosti. (Viz Eleusinská mysteria.) Dotyčná freska má svůj půvab, jenže mívala zcela jiný. Nyní vidíme restaurátorský artefakt, chybné doplnění žalostně zachovaných fragmentů, prý podle vize Arthura Evanse a na jeho výslovné přání. Původně ten šafrán sbíraly opice. Na jiné fresce z téhož prostředí jsou opice jasně vidět; navíc i zde zůstal opičí ocas, naštěstí notný kus nad zadkem skloněného chlapce.

Božský kluk pro sira Evanse

Když v prvních letech 20. století kopal Arthur Evans v Knóssu, rozhodli se restaurátoři pracující v jeho službách, že mu vyrobí nevšední dárek, prý k narozeninám. Jelikož byl na kluky, tak mu udělali „klukovské božstvo“ minojské Kréty. Švýcar Emil Gillieron nebyl žádné ořezávátko, jeho mladší příbuzný a asistent také ne. Své řemeslo uměli špičkově, navíc pracovali se starou slonovinou a značně čistým zlatem z krétských nalezišť. Dojatý sir ve stáří figurku věnoval muzeu v Oxfordu (Asmolean Museum), kde ji čestně vystavují jako mimořádně dokonalý a památečný padělek, s popiskou The boy-God figurine. Figurka klukovského boha (nebo božského kluka) splňuje i nejpřísnější normy anglikánské pruderie, neboť je už od původu opatřena zlatou zástěrkou. Prý sundávací.

V popisce v oxfordském muzeu se dočteme, že padělatelé pracovali se slonovinou starou několik staletí a že to vše ukazuje sofistikovanost padělatelů i poptávku po archeologických objektech v době po slavných výkopech v Knóssu. Evans sám prý tomu přinejmenším nějakou dobu věřil. A radiokarbonová metoda datování ještě nebyla.

The Boy-god figurine, Knóssos, rané 20. století n. l. Ashmolean Museum, Oxford, AN 1938.692. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Portrét Arthura Evanse od sira Williama Richmonda, detail. Olej na plátně, 1907. Ashmolean Museum, Oxford, WA 1907.2. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Nerad bych se dotknul památky sira Evanse (1851-1941). Každý jsme nějaký, on měl utkvělou představu o Krétě jako monopolním zdroji evropské kultury, v protiváze k Egyptu a Orientu. A představoval si ji ještě romantičtější, než byla. Navíc měl mánii rekonstruovat, ještě k tomu dost secesně. Občas se taky spletl a nerad to přiznával, což dodnes působí dvojznačnosti v chronologii. Ale vykonal toho opravdu hodně, dokonce nejen v oblasti archeologie. Výkopy v Knóssu zahájil hned roku 1900, když Kréta vyhlásila nezávislost, a byl výrazně zapojen jak do řeckého hnutí za osvobození Kréty od Osmanské říše, tak do obrany životů a majetku místních Turků v bezprostředně následujících letech. Měl dobré zpravodajské a diplomatické konexe. Jeho sídlo v Tekes u Knóssu si místní sice ukazovali jako hnízdo „šílených neřestí“, ale přesto sira ctili a na rozdíl od dobového prostředí Londýna by mu nikdy ani vlas nezkřivili. Navíc rozuměl vínu, prý se ho v Tekes vypilo požehnaně!

Když se s falzy pytel roztrhne, tak se ucho dlouho neutrhne

V Knóssu se roku 1903 našly dvě pravé figurky mladých žen s hady, „Hadí bohyně“. Jsou fajánsové. Ukazoval jsem je v minulém článku. Evans jednu pochopil jako Velkou bohyni (resp. Matku bohů), druhou jako její kněžku. Vrcholnými kousky starého sakrálního umění ovšem v řecké antice i v Orientu bývají chryselefantinové plastiky božstev, tedy ze slonoviny a zlata. Minojské artefakty z každého z těchto materiálů jsou v nálezech celkem hojně zastoupeny, ale takto kombinovaná plastika patrně žádná. Tak se tomu muselo pomoct.

Zvláštní náhoda je, že další Hadí bohyně, ze slonoviny a zlata, má velice podobný styl i tvář jako ten klukovský bůh, nejspíš pochází z téhož prostředí. V Bostonu ji Museum of Fine Arts inzeruje jako pravou, byť ji prý má v trezoru a ne v expozici. Připouští sice určité pochybnosti, což ale končí apelem na neprůkaznost; spíše se soustředí na údaje o zakoupení roku 1914, viz tady (včetně dalších fotek z jiných úhlů). Radiokarbonovou analýzu prý v Bostonu odmítají (aspoň hodně dlouho odmítali). Byla to pravá minojská předloha pro toho Švýcary zhotoveného kluka, nebo další vtip, který se vymknul? Krétské „dívčí božstvo“? Až Kenneth Lapatin figurku definitivně prohlásil za falzum, jakož i řadu dalších, i když dotyčné muzeum se s tím ještě nevyrovnalo.

Další podobnou mladici vystavuje Royal Ontario Musuem v Torontu jako přiznaný padělek z raného 20. století, s vtipnou popiskou Our Lady of the Sports. Vypadá trochu jinak a o hodně míň věrohodně, i když je taky ze slonoviny a zlata.

Krom toho mají ve Walters Art Museum v Baltimore další Hadí bohyni, udělanou z černého steatitu (ušlechtilá forma mastku), jejíž pravosti sami už tak moc nevěří, když nyní uvádějí dataci „16. století před n. l. nebo rané 20. století n. l.“, a k tomu informaci o vyloučení pravosti, viz na jejich webu.

Ani další minojská bohyně nebo kněžka z téhož muzea v Baltimore nevypadá dvakrát věrohodně, přestože je ze slonoviny a zlata.

O tom, jak se to s těmi falzy seběhlo, koluje mnoho verzí. Různí se hlavně v tom, jak moc zlé úmysly restaurátorů předpokládají (sranda, umanutost Krétou, sláva, peníze) a nakolik považují Arthura Evanse za příčinu nebo oběť. Zmíním verzi, které nejvíc důvěřuji, neboť dobře vysvětluje, proč se tato falza vyskytují jenom za Atlantikem, aspoň nakolik vím (samozřejmě s výjimkou onoho klukovského boha, kterého muzeu v Oxfordu věnoval Evans osobně, spolu s kvantem spolehlivě pravých nálezů z Kréty a Kyklad).

Minojskou Krétou byli oba Švýcaři a jejich řečtí pomocníci umanutí stejně jako Arthur Evans. Toho klukovského boha mu udělali jen tak pro radost a byli překvapení, že ani on nerozpoznal jejich výtečné falzum; tak se o tom spíš báli mluvit, aby se ho nedotkli. Navíc prý k tomu klukovi udělali taky holku, původně prý jen tak. Nová Hadí bohyně byla na světě! Jenže se kolem ochomítal jakýsi zaoceánský překupník. Napřed ho posílali do háje, ale když přihodil absurdní sumu, tak je dostal. Ony ty použité materiály a práce nijak levné nebyly.

SPUSTIT ANIMACI

Rozpohybovaná pravá Hadí bohyně z Knóssu z toho má srandu. Kredit: Nina Paley, Wikimedia Commons.

Navíc se na tehdejší Krétě cítili být mimo západní práva a zvyky. Jenže poptávka pokračovala, tak prý zkoušeli absurdity, kdy už to někdo pozná. Nepoznal, a to až do velice pokročilého 20. století! (Tím je také vysvětlena mnohem tvrdší zaoceánská kritika restaurátorů i samotného Evanse od začátku našeho století. Ta je všechny obviňuje z podvodů a z toho, že upravovali minulost na míru požadavků přítomnosti. Na tom něco je, včetně dost secesních rekonstrukcí, také vyhověli zájmu předchůdců těch, kteří je kritizují. V celkem rozumné podobě viz tady.)

Zarážející je, jak mohli znalci tyhle věci dlouho považovat za pravé, když to od pravých minojských věcí rozliší i amatér, jen tak od pohledu, dokonce i na ne zrovna kvalitní fotce, tedy s výjimkou té první dvojice kluka a holky. Vysvětlením je nejspíš opět umanutost a později stud za to, že si naběhli, a ještě to stálo tolika peněz. Další otázkou je, kolik podobných padělků mají v sejfech miliardáři, kteří kvantitativně naletěli i na úplně nekvalitní falza kykladských idolů, vyráběná hlavně v 70. letech 20. století, na úrovni upomínkových předmětů pro turisty.

Literatura o falzech minojského umění

Keneth Lapatin: Mysteries of the Snake Goddess: Art, Desire, and the Forging of History. Houghton Mifflin Harcourt 2002. Reprint edition: Capo Press 2003.