Tanec žen. Uprostřed je jedna s lyrou (ne s hady, i když to tak trochu vypadá). Palaikastro, postpalácové období, 1350-1300 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons

Minojská Kréta bohyněmi přímo oplývá. Odvěká úcta k plodnosti byla už v neolitu doplněna o zemědělské metafory, tedy o analogie s plodností zvířat a polí, včetně paralely mezi lidským životem a vegetačním cyklem. Nyní, v době bronzové, nabývá zpodobnění bohyň formy, které se začínají podobat i o něco pozdějším řeckým bohyním. U Řeků bude Velká bohyně rozdělena mezi řadu postav: Hekaté vládnoucí nebi a rozcestím, Artemis panenské přírodě, Démétér polím, Afrodíté erotice a sexu, Eileithýia porodům, Athéna jako kamarádka městských mužů v řemeslech i ve válce a přítelkyně dívek… Definitivní rozdělení božstev podle „rezortů“ ovšem provedou až Římané. Protože minojské písmo – hieroglyfy a pak hlavně lineární A – není rozluštěné, tak pramenně známe jen výtvarné podoby minojských bohyň a některé kultovní náležitosti. K tomu pak pozdější řecké pochopení minojské kultury, písemně zaznamenané v rané antice. To se opírá o tradici z konce doby bronzové a snad i o kontakty s Minojci, kteří na některých místech Kréty dlouho přežívali v pořečtěném prostředí. Přesto musíme řeckou interpretaci minojského náboženství brát s velkou rezervou.

Jak své bohyně rozlišovali Minojci, to moc nevíme, známe až jejich řecké přeznačení. Víme však, že jejich kult byl spojen s přechodovými rituály (narození, svatba, pohřeb); že jejich ctitelé se občas identifikovali jako jejich děti prostřednictvím symbolického „kojení“; že jejich kult byl kromě jiných zvířat (býci, medvědi, včely, ptáci) spojen s hady, povětšinou to byly bohyně velice zemité.

Bohyně z Myrtu. Rhyton ve tvaru ženské postavy, terakota z rané doby bronzové (raně minojské období II), 2500-2300 před n. l. Archeologické muzeum v Ag. Nikolau. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

K bohyním samozřejmě patřil mužský bůh, vše oplodňující. Byl ctěný hlavně na vrcholcích a Řekové v něm viděli Dia. Bohy a vůbec muže nechám na příště, protože je s tím spojeno i jedno téma, které bylo před sto lety výrazně aprílové a pro leckoho pohoršlivé, leč nyní je spíše veselé.

V předpalácovém období

Figurky bohyň samozřejmě provázejí všechny fáze minojské kultury, tedy už i ranou, v průběhu rané doby bronzové. Když přeskočíme ty, které patří spíš k vlivu starokykladské kultury na Krétě, tak nás zaujme Bohyně z Myrtu. Našla se v domácí svatyni, prý nejstarší známé, přinejmenším na minojské Krétě. Byla v sídlišti, které stálo na vršku Fournou Koryfi u lokality Myrtos. Pochází z let 2500-2300 před n. l. a původně tam stála na oltáři. Nese velký džbán a mohla sloužit i jako rhyton. Má zvonovité tělo, dlouhý krk a drobnou hlavičku; je bez nohou, zato s namalovaným oděvem na bocích a s odhaleným odvěkým ženským trojúhelníkem. Vystavuje ji Archeologické muzeum v Ag. Nikolau.

Rhyton z hrobu u Mochlos. Předpalácové období (raně minojské období III), 2300-2000 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Olaf tausch, Wikimedia Commons.

Rhyta

Rhyta všeho druhu jsou na Krétě mimořádně oblíbená. Řecké slovo rhyton souvisí s „prouděním“ kapaliny, ve smyslu nalévání i vylévání. Věcně vzato však mají tyto nádoby, často figurální, dost široké pole různých použití, takže také slovo rhyton má široké pole významů. V nejjednodušším významu je to nádoba na slavnostní pití. Častěji se tím slovem označuje nádoba na úlitbu božstvům nebo mrtvým. (I v soudobé literatuře se to užívá takhle široce, často proto, že pak vypadáme učeně, aniž bychom museli přesněji vědět, k čemu ta věc byla.)

Jak se rhyton řeklo minojsky, nevíme, protože o tom jazyku víme jenom to, že není indoevropský ani semitský. Víme však, že Minojci měli rhyt hodně a často pěkných, protože se zachovala, když byla z kamene, keramiky nebo ušlechtilých kovů. A Minojci jsou slavní, takže četná populární literatura jim dokonce připisuje „objev“ rhyt. Jenže rhyta jsou jevem obecnějším a taky výrazně starším! Viz např. starokykladská rhyta (viz Kykladská keramika rané doby bronzové) a podobně i jinde. Rhyta najdeme napříč mnoha kulturami.

Některá rhyta se se dala nalít a vylít snadno, jiná se plnila dost komplikovaně a „vylévala“ specificky. Doložené tekutiny jsou: víno, mléko, med (ředěný), voda, zvířecí krev.

Figurka ženy v postoji uctívání. Chamezi, Kréta, 1900-1700 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Některá nejspíš sloužila k identifikaci s božstvem, např. dutá soška bohyně s otvorem na nalévání mléka a s menšími otvory v ňadrech pro nápodobu kojení a la svaté přijímání. Minojci se v tom opravdu vyblbli. Rhyta mají tvar zvířat (býk, lev, medvěd...) i lidských postav, většinou žen, i když nejen.

Jako ukázku minojského rhyta z raně minojského období (z poslední fáze rané doby bronzové), jsem vybral jedno z hrobu u lokality Mochlos. Otvory v ňadrech stylizované ženské postavy jsou snad dostatečně názorné. Mohly sloužit k úlitbám, ale nejspíš k rituálnímu „kojení“, k identifikaci sebe jako dítěte bohyně.

V období prvních paláců

Z této fáze minojské střední doby bronzové stojí za pozornost například terakotová figurka ženy, zobrazené v postoji uctívání. Měla by to tedy být spíše kněžka nebo prostě ctitelka, nikoli samotná bohyně. Ale těžko říct.

V období nových paláců

Z období nových (alias druhých) paláců pocházejí nejslavnější podoby minojských bohyň nebo kněžek, totiž dvě takzvané Hadí bohyně, nalezené v Knóssu, obě z let 1650-1550 před n. l. První z nich jsem už dříve ukazoval, takže ji připomínám jenom dalším detailem. Na tu druhou přichází řada až nyní. Hady je přímo polezlá. (Někteří z hyperkritiků občas pochybují o její pravosti, ale to teď nechávám stranou.)

Hadí kult byl v Knóssu evidentně důležitý. Krom obecně častého zobrazování hadů lze potkat i svatyni určenou kultu posvátného hada, například v Knóssu.

Takzvaná Hadí bohyně z Knóssu, období nových paláců, 1650-1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion), skříň 83. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Druhá Hadí bohyně z Knóssu, období nových paláců, 1650-1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion), skříň 83. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V jiných sakrálních prostorách Knóssu se zase našly fajánsové šatičky, nejspíš maketa oblečků pro figury bohyň. Oblékání figurek je obvyklou procedurou, a to v různých kulturách, přinejmenším od doby bronzové po baroko.

Terakotový model divoké včelí plástve, kupodivu s hady. Knóssos, ze svatyně spojené s kultem posvátného hada, 1700-1600 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zvětšit obrázek Model bohatě zdobených šatů může zobrazovat skutečné oděvy určené bohyni. Fajáns. Knóssos, Temple Repositories, 1650-1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V post-palácovém období

Docela reprezentativní ukázkou minojských bohyň nebo kněžek sklonku pozdní doby bronzové (13. století před n. l.) je kolekce sakrálních terakot ze střední Kréty. Opět ti hadi! Za zvláštní pozornost stojí figura s hady v rukou, dokonce i ve vlasech.

Podobných najdeme mnohem víc. Zrovna tak se ale vyskytují i bohyně nebo kněžky, které mají na své čelence ptáky, jako ty Gazi, z téže nebo o málo pozdější doby.

Kolekce sakrálních terakot. Kania, Gortys, 1300-1200 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.	Zvětšit obrázek Bohyně s rozepjatýma rukama a s hady, terakota. Kania, Gortys, 1300-1200 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Bohyně s rozepjatýma rukama a ptáky na čelence, terakota. Gazi u Iraklia (Herakleonu), 1300-1100 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.	Bohyně s rozepjatýma rukama a ptáky na čelence, terakota. Gazi u Iraklia, 1300-1100 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Důležitou památkou k poznání minojských rituálů jsou malby na vápencovém sarkofágu z Ag. Triády na jižní Krétě. Sarkofág se dnes datuje do rozpětí let 1370 až 1320 před n. l. Patrně navazuje na starší minojské tradice, ale je už ovlivněn mykénskými (achájskými) pohřebními zvyky a egyptskými prvky.

Sarkofág z Agia Triady, strana 1. Detail z pohřební scény: Kněžka u oltáře, asi očišťování nebo promluva k duši mrtvého. Košík ovoce a černý pták odkazují na chtonická božstva. 1370 až 1320 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zvětšit obrázek Sarkofág z Agia Triady, strana 2. Úlitby a průvod žen. Nad nádobou sedí zlatí ptáci. Hra na lyru, prý jedno nejstarších zobrazení lyry, 1370 až 1320 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Heraklion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Subminojská dojížděčka nebo významný typus odjinud?

Model okrouhlé svatyně s ženským božstvem uvnitř z hrobu v oblasti ve Fyties u Archanes, protogeometrické období B (II), 850 až 800 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleon), Giamalakisova sbírka, ΑΕ 376. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Minojci na Krétě nevymřeli, ba ani jejich kultura nezanikla hned po nástupu řecké dominance nad palácovými centry. Takzvaná subminojská kultura žije na Krétě ještě velice dlouho, ale krom jednoznačných případů, kdy je provázena nápisy v lineárním písmu A, míváme problémy s její jednoznačnou identifikací. Vedle patrného dožívání minojských motivů a inspirací dobovou řeckou kulturou se vyznačuje i řadou zvláštností.

Nechám teď stranou jízdní bohyni, trochu analogickou Europě nebo keltské Eponě, protože ta se v rané době železné objevuje napříč kulturami, to by bylo na jiné říkání. Chci raději okomentovat terakotový model okrouhlé svatyně s ženským božstvem uvnitř, malovaný trochu v geometrickém stylu. Tomu odpovídá i doba, totiž 9. století před n. l., spíš jeho druhá půlka.

Figurka bohyně se zdviženýma rukama, asi v transu, byla nejspíš po většinu doby zakryta dvířky, ale při obřadu (nebo ve svátek?) se odkryla a bohyně byla vidět. Nádoba zobrazuje kruhový chrámek, ale způsobem, který evokuje dávná anatolská zpodobnění bohyně pod klenbou, třeba nebeskou klenbou, – na druhé straně zase připomíná řecké legendy o nalezení věštírny skryté ve skalní dutině, například v Delfách. Dva mládenci (v řeckých legendách pastýři) seshora nakukují otvorem, málem jak puberťáci u dívčí šatny. Scéna, kterou vidí, ovšem není erotická, ale ryze sakrální. Přece jenom vidí něco tajemného. Vedle si hoví jejich pes.

Nejbližší analogie se potkají v Malé Asii v mnohem starších dobách, ale taky na levanstkém pobřeží od střední nebo pozdní doby bronzové, méně kompletní kousky pocházejí i z minojské Kréty předchozích epoch. (Privátně tomuto typu zobrazení říkám „hrnec na fysis“, to pro souvislost se skrytím bohyně typu Paní zvířat, Paní přírody. Připomíná mi totiž Hérakleitův zlomek B 123: „Přirozenost se ráda skrývá.“) Další komplikací je, že nález pochází z oblasti kolem Archanes na úpatí krétské svaté hory Júktás (Iouktas), což je staroslavná minojská lokalita, ale předtím místo trochu záhadného výskytu starokykladských památek v rané době bronzové notný kus od pobřeží, později zase řady netypičností, včetně téhle.