Odhaduje se, že až 75 milionů lidí trpí glaukomem. Je to hlavní příčina nevratné slepoty. I když se o něm mluví v jednotném čísle, je to ve skutečnosti celá řada onemocnění. Svou roli v tom hrají genetika, pohlaví (ženy trpí častěji), rasa (černoši jsou náchylnější), poruchy srážlivosti, diabetes, ale jako hlavní příčina bývá většinou označován vysoký krevní tlak. Ať už je tou prvotní, kterákoliv z  příčin, výsledkem je vždy poškození zrakového nervu. Je to takový začarovaný kruh - vysoký nitrooční tlak deformuje vnitřní struktury oka a ty pak jakoby zabouchnou svým tlakem všechna dvířka, která v oku máme, a  z něj tak nemůže  odtékat přebytečná tekutina. Čím větší tlak, tím více se dvířka přivírají až nám to ve výsledku přiškrtí a poškodí nerv. Očaři mluví o multifaktoriálním onemocnění s následkem neuropatie zrakového nervu.

Kapička (50 mikrolitrů) hydrogelu zavedeného těsně nad sítnici do míst, kde končí řasnaté těleso, „vyztuží“ SCS kanálek a udrží ho dlouhodobě prostupný pro komorovou tekutinu. Kredit: Rob Felt, Georgia Tech.

Onemocnění začíná plíživě. Dost často podrážděností s častými bolestmi hlavy. Stává se, že začneme vidět kolem světel jakousi „duhu“. Oftalmologové mluví o Newtonových kroužcích. Termín si vypůjčili od fotografů, kteří vznikající interferenci světla na méně dokonalé optice, znají moc dobře a o moc déle. V našem případě jsou na vině zánětlivé změny na rohovce.

Hodně zpozornět bychom měli, když se nám začne více líbit v příšeří a světlo nám nebude dělat dobře. Takzvaná fotofóbie může být známkou toho, že se nám zvýšeným nitroočním tlakem poměry v oku změnily natolik, že svalové snopečky už nejsou sto zorničku patřičně přivírat. Což o to, nám mužům se to na ženách líbí. Proto si dříve rozkapávaly oči výtažkem z rulíku zlomocného, nebo durmanu, či tisu.

Lékařům se mydriáza, jak se zvětšeným zorničkám odborně říká, moc nelíbí. Vybavují jim  podezření na mrtvičku s epidurálním krvácením. Pro muže zákona se s rozšířenými zorničkami staneme podezřelí z pozření lysohlávek, nebo braní lajny, případně že jedeme perník.

Hodně zle to s námi začne vypadat, když se k zánětu spojivek (žilkovanému bělmu) přidá zamlžené vidění. To se pak v chorobopisu objeví „snížená perfůze“. V praxi to znamená, že nám vázne prokrvení sítnice a gangliové a světločivné buňky oka strádají vším (kyslíkem i živinami) a začínají  odumírat. Postupně začínáme slepnout a když máme smůlu, může slepota přijít hodně rychle.

K léčbě vysokého nitroočního tlaku se v současnosti používají dvě cesty. Medikamentózní, při níž je potřeba si kapat do očí. Těžké stavy to ale nezvládá, a problémem navíc je, že se to musí dělat každý den, případně častěji. Druhou cestou je chirurgické otvírání zavřených vstupních bran. Je to trochu riskantní záležitost a ani komplikace nejsou zrovna zřídkavé. Ranky rády zarůstají a zákrok se musí po čase opakovat. Stejně tak, pokud se k obnovení drenáže  zvolí „pálení laserem“.

Alternativní a zcela novou metodou, která se obejde bez drogy i chirurga, je aplikace hydrogelu. Látka, která absorbuje vodu a vytvoří polymerní síť (pro vodu prostupnou) se vstřikuje jehličkou ani ne milimetr dlouhou, do místa nazývaného suprachoroidní prostor (SCS). To sice není ten hlavní kanál pro odtok přebytečného komorového moku (tím je struktura známá jako trabekulární síťovina podél vnějšího obvodu přední oční komory. Nicméně když přestane svou funkci plnit, stává se i méně výkonný SCS kanálek požehnáním, za předpokladu, že se nám ho podaří uchovat prostupný.

Aplikace hydrogelu se provádí jehličkou necelý milimetr dlouhou. Kredit: Gary Meek, Georgia Tech.

Laicky si novou metodu můžeme připodobnit jako z nouze ctnost. Když nám velký vnitřní tlak přibouchne všechna dovnitř otvíraná dvířka, máme problém zvaný „kam s ním“, jen místo slamníku jde o tekutinu. Polymer vstříknutý na to správné místo vytvoří jakousi výplň. Jeho molekulární síťovina funguje jako vzpěry bránící zhroucení okolní tkáně pod vysokým nitroočním tlakem. Kapička padesáti mikrolitů hydrogelu ponechá  zadí dvířka v SCS prostoru pootevřená a pro molekuly vody trvale propustná.

Vlastní zákrok se provádí injekcí polymeru do bělma v místech, kde končí řasnaté těleso. Minutová záležitost tak zajistí snížení nitroočního tlaku po dobu čtyř měsíců. Vědci se nechali slyšet, že již pracují na hydrogelu, který bude zajišťovat průchodnost kanálku po dobu nejméně šesti měsíců.

Protože se zákrok provádí nano jehličkou, a hydrogel je inertní a odbouratelná látka na bázi kyseliny hyaluronové (je baktericidní) a polyethylenglykol diacrylátu (PEGDA), nic by nemělo bránit tomu, aby se léčba prováděla ambulantně, a aby po zákroku šel pacient hned domů. Představená novinka, na každý pád, představuje méně rizik, než stávající operace. Nejdražší je na něm ta jehlička a i to je náklad zanedbatelný. Proti tomu, že se zákrok obejde bez aplikace drog, asi také nikdo protestovat nebude. Teď už jen aby se léčba brzo zavedla do kliniky. Jde totiž zatím jen o výsledky studie prováděné na pokusných zvířatech. A tak, než se s tím začne u lidí, musí se nejprve ověřit, zda to nezhatí dlouhodobé opakování vpichů. Podle autorů studie, kteří mají v týmu oftalmology, by ale nemělo.

Literatura

J. Jeremy Chae et al, Drug‐Free, Nonsurgical Reduction of Intraocular Pressure for Four Months after Suprachoroidal Injection of Hyaluronic Acid Hydrogel, Advanced Science (2020). DOI: 10.1002/advs.202001908