S minojskou Krétou doby bronzové je neodmyslitelně spojená role býků. Býk byl typickým obětním zvířetem pro božstva, která pak Řekové ztotožní s Artemidou a Poseidónem. Býk byl málem „totemovým“ zvířetem paláce v Knóssu, opředeným dokonce legendami s náznakem styku s princeznou nebo královnou. Hlavně však doložené „býčí zápasy“, spíše akrobatické tance s býky… V paměti Řeků zůstalo vyprávění o kruté dani, kterou Minojci vymáhali na Athénách: Každoroční příděl sedmi mladíků a sedmi dívek jako oběť Minotaurovi. Toho si Řekové představovali jako mohutného muže s býčí hlavou, ale nejspíš se jednalo o Minóova býka. Osvobození prý přenesla hrdinská Théseova plavba. Kdo se v tom všem má vyznat!
Nechám teď na chvíli stranou mýty a legendy, dokonce i rozličné teorie a pouhé asociace, kterých je nepřeberně, protože taurobolie (býčí zápasy) probouzejí mnohé a rozličné emoce. Raději se zaměřím na jednoznačně dokladované výtvarné památky, nejprve z Kréty střední a pozdní doby bronzové. Lze rozumně předpokládat, že jejich tradice je starší, ale spolehlivé doklady máme zhruba od roku 2000 před n. l., tedy ze samého začátku minojské střední doby bronzové.
Zobrazení zahrnují různé výtvarné žánry, což dokládá význam a oblíbenost tohoto tématu.
Akrobacie s býky
Pozoruhodné je, že oproti očekávání nejsou v rukou mladých mužů zobrazované žádné zbraně, natož zabití býka. Vypadá to, jako kdyby riziko nesli spíš ti akrobati nebo tanečníci. Jako kdyby šlo o život jim, ne býkovi. Mohou přežít jenom díky extrémní šikovnosti.
Občas se zobrazuje jakási jízda tří lidí na býkovi: Drží se jej za rohy, jeden mu dokonce svým tělem zakrývá výhled.
Nejčastější je zobrazování zvláštních skoků přes býky. Je natolik specifické, že se pro ně vžil anglický termín: Minoan Bull-leapeing.
Mladík skáče přes býka takovým způsobem, že nad zády býka provede salto, dokonce salto vzad. Rohy býka představují dost odstrašující překážku. Nejčastěji skáče od býkovy hlavy, občas je podporován dvěma dalšími mladíky, kteří stojí před a za býkem, ten druhý asi skokana jistí při dopadu. Možná se v tom střídají. I když občas jeden z nich chytí býka za rohy, rak rozhodně nemá šanci ho takto udržet. Jindy akrobat skáče nějak jinak a předvádí krátkou jízdu na skákajícím býkovi, když se svýma nohama opírá o býčí záda a rukama se drží mezi jeho rohy. Ne přímo za rohy, to by bylo moc jednoduché, rohy by netrčely provokativně pod jeho zády, on sám je totiž opět vyšponovaný po zádech!
Byl to extrémně adrenalinový sport nebo náboženský rituál? A jaký je v tom vlastně rozdíl, v takto staré době?
V Mykénské kultuře a možná i jinde
Než na závěr trochu popustím uzdu těžko diskutovatelným teoriím a bezbřehým asociacím, neodpustím si ještě strohé poučení o rozšíření dotyčné akrobacie s býky. Hmatatelné (a hlavně viditelné) doklady máme ve staré době krom minojské Kréty asi jen z prostředí první řecké kultury, tedy z Mykénské, koncem střední a hlavně v pozdní době bronzové. Nelze vyloučit, že něco podobného mohli mít nezávisle, je myslitelný i dost široký výskyt v rámci Středomoří, ale v daném případě šlo nejspíš o minojský vliv z Kréty, podobně jako ve stylech šperků a keramiky.
Mykénská kultura ovšem zdaleka není redukovatelná pouze na vliv Kréty. V případě akrobacie s býky se to ale projevuje jenom málo, možná zjednodušením salt. Zachovaná zobrazení většinou vypadají spíše na „pouhý“ skok přes býka.
O tom, zda zdroj byl v dávné Malé Asii, můžeme jen spekulovat, nějaké nepřímé indicie by se našly, ale ostré doklady nikoli. Podobně je tomu s šířením těchto „her“ Středomořím mimo egejský prostor. Vždyť do našich časů se jejich metamorfát zachoval ve Španělsku a jeho okolí. Velkou roli mohla sehrát všeobecná mobilita ve střední době bronzové. Toto relativně krátké období je charakteristické migrací etnik, včetně přenášení technologií, typů sociálních struktur a náboženských i výtvarných motivů na poměrně velké vzdálenosti. V egejském prostoru dobře vidíme minojskou invazi na Kyklady a vliv Kréty na vznikající Řecko. To je jen příslovečný povrch ledovce.
Interpretace, asociace, amplifikace
Akrobatické tance s býky byly nejspíš složitější, nejčastěji zobrazované skoky nebo „jízdy“ byly asi jejich vrcholem. Čím však končily? Nevíme, jestli pak byl býk odveden a akrobaté děkovali osudu za přežití, nebo jestli to byla předehra k oběti býka božstvu. Nevíme ani, kde se to odehrávalo a jaké to mělo diváky.
Můžeme jen spekulovat třeba o „divadlením prostoru“, který skutečně v Knóssu je, leč na tohle se zdá být příliš malý, těžko říct. V jiném krétském palácovém městě, ve Faistu je sice o něco větší, ale pořád se to zdá být málo. Některé fresky vyšňořených dam (v dlouhých sukních a zdobných halenách, ale s ňadry ven), které cosi napjatě sledují, můžou být vyloženy v této souvislosti, ale zrovna tak nemusí; nikdo už dávno neví, na co se koukaly.
Býk byl na Krétě zajisté ctěný a nabízí se i jeho role nejcennějšího obětního zvířete. Nejdůležitějším bohům a bohyním se přináší to nejcennější, a býci byli v tomto pomyslném pořadí ceny hned za lidmi. Lidské oběti nebyly na Krétě obvyklé ani v bronzové době obvyklé, i když výjimečně na ně možná došlo, viz článek Lidské oběti a lykantropie v řeckém náboženství?. V antickém Řecku se býci a nejspíš i koně obětovali Poseidónovi, v řeckých očích patronovi Kréty, býci ovšem nejčastěji Artemidě, řecké dědičce dávných Velkých bohyň. Ruiny Artemidiných chrámů se dobře rozpoznají právě podle mohutných oltářů, neboť technické zázemí nutné pro oběť býků není legrace.
V pozdější antice se ovšem objeví úvaha, že krvavé oběti jsou nechutné, že zbožnější jsou oběti koláčků, vína a květin. Někteří v tom spatřují vývoj náboženství i obecné kultury, přičemž se rádi hádají, co z toho je čeho příčinou. V době krátce před začátkem našeho letopočtu je tento řecký estetizující vývoj dovršen představou, že nejzbožnější je „čistá oběť“, tedy pouze slovní (logiké thýsia). K tomu se pak dodá, že slova mají být stručná. (Do této situace přišlo také křesťanství.) Tradicionalisté ovšem namítali, že je to sice pěkné, ale jaksi odbyté a se slevou. Teď už nikdo nemusí dát obětovat sebe, ani sám obětovat syna nebo dceru; ba ani býky, dokonce ani prasata, ovce a kohouty; ale stačí drobné vegetariánské občerstvení a kytka; ti nejduchovnější to dokonce jenom okecají, nejdokonalejší z nich tak učiní krátce. To jsou ty paradoxy kultury. Chvíli se na nich podíleli i někteří Římané, ale většina z nich pak dala přednost nevídaně drsné nové brutalitě, totiž gladiátorským zápasům s lidmi i zvířaty, inscenovaným bitvám s kvantem skutečných mrtvých a předhazování lidí šelmám jako zdroji veřejné zábavy. Kvůli tomu se divadla přestavovala na cirkusy.
Býčí hry v Knóssu mohly ovšem představovat také sílu lidské kultury, která dokáže i s takto silným zvířetem manipulovat. To by představovalo analogii mezi lidskou kulturou a působením bohyně typu Paní zvířat (v Řecku pak atribut Artemidy), v jejíž přítomnosti jsou i velká divoká zvířata krotká. Velká domácí zvířata v Řecku patří spíš k tématům kolem bohyně Démétry (viz článek Prase ve filosofii a náboženství). Krom jiného jde také o metaforu: I v nás působí síly, které jsou silnější než my, a přitom je moudré s nimi nějak vycházet, a ne je zničit nebo nechat přebujet. Jsou zdrojem našeho života. Tradičně se takto uvažovalo o erotice a intelektu (platonici o sexu a racionalitě, protože neměli rádi nic tělesného a intelekt považovali za nástroj zvládání). Když pak latiníci zdůraznili roli vůle, mohou to mainstreamoví filosofové Západu číst v duchu zvládání sil v nás a kolem nás, zatímco hrstka buřičů (s nimiž plně sympatizuji) považuje vůli jen za další nebezpečně životodárnou sílu, se kterou je nutno nějak vyjít.
Odstoupení od lidských obětí ve prospěch obětí býků je možná sledovatelné i u maloasijské bohyně, kterou pak Řekové ztotožní s Artemidou. Např. „Artemis Efeská“, výrazně odlišná od obvyklé řecké Artemidy, bývá standardně zobrazovaná s čímsi, co vypadá jako mnohačetná ňadra, uspořádaná do schématu včelí plástve, často dokonce na oblečení. Nejspíš jde o býčí žlázy, které jí samozřejmě nevyrůstají z těla, ale jsou to trofeje, které obdržela, možná po taurobolii, asi zástupně za lidskou oběť – nebo za oběť žláz mladíků, kterou některé dávné bohyně vyžadovaly.
Další možné amplifikace míří k tradičním civilizačním tématům, loveckým i zemědělským. Lov divokého býka, chycení a zkrocení divokého býka. Tato témata jsou ve Středomoří i leckde jinde exponovaná a v Řecku opředená mýty i ustálenými výtvarnými motivy. Krocení býka je plasticky zobrazené už na zlatých pohárech z Vafia na Peloponésu, ale to už plně patří k mykénské kultuře pozdní doby bronzové.
Diskuze:
