V roce 1983 jste absolvoval Moskevský inženýrsko-fyzikální institut (MIFI) a přidělili vás na práci do Suchumského fyzikálně-technického ústavu v Abcházii. Je to instituce se zajímavou historií. Můžete o ní krátce pohovořit?
Dějiny Suchumského „fyztechu“ jsou spojené s účastí německých fyziků v sovětském atomovém projektu, o němž se na veřejnosti začalo podrobně mluvit až v roce 2008, kdy začaly být zveřejňovány desítky let utajené materiály. Prvním ředitelem Ústavu byl baron Manfred von Ardenne, jeden z nejgeniálnějšíchvynálezců 20. století. Říká se mu „německý Edison“ a z hlediska počtu zaregistrovaných patentů je skutečně na třetím místě po Thomasu Edisonovi a Nikolovi Teslovi. Byl to všestranný člověk: jedním z jeho vynálezů je barevná televize. Německo mu vděčí za to, že během Olympiády v roce 1936 se vysílaly barevné přenosy z mobilních štábů. Dnes to zní jako pohádka. Například v Sovětském svazu se barevná televize stala běžnou záležitostí až v 70. letech.
Čím se von Ardenne zabýval za Výmarské republiky?
Měl svůj soukromý ústav, který prakticky nebral vládní zakázky. Zabýval se nejrůznějšími otázkami, mimo jiné navazoval na předchozí výzkum katodových trubic, elektronové mikroskopie či iontových zdrojů. Příchod Hitlera k moci se jeho života nijak zvlášť nedotkl. Jako představitel německé aristokracie dokázal najít řeč s každou mocí. S nacistickou vládou měl nekonfliktní vztahy. Ale jinak měl pověst poměrně extravagantního člověka. Významné kapacity německé vědy jako Erwin Schrödinger a další se k němu chovali s mírným opovržením, byl to pro ně nanejvýš dobrý inženýr.
Čím se zabýval za války a jak se nakonec ocitl v Sovětském svazu?
Měl kamaráda na německém ministerstvu pošty a spojů a přes něj si s vládou dohodl malou zakázku na vývoj technologie dělení izotopů uranu. Když se o tom dozvěděl Hitler, pozval si své fyziky na kobereček a vytmavil jim to: Jen se podívejte, ministerstvo pošty a spojů zachraňuje naši zemi, ková nám vítězné zbraně! A co děláte vy, hovada líný? A pro své rozčilení měl reálné důvody. Německého atomového projektu se aktivně účastnilo 15-20 lidí, což se nedalo srovnat s americko-britsko-kanadským projektem, kde pracovalo 120 tisíc lidí a díky kterému vzniklo prakticky nové průmyslové odvětví.
Jak si takový pasivní přístup německých vědců vysvětlit?
Je možné, že němečtí fyzici ten projekt záměrně sabotovali, protože si nepřáli, aby se do Hitlerových rukou dostala zničující zbraň. Dovolovali si to tak suverénně proto, že si byli jistí, že je německá věda ta nejvyspělejší na světě, a když se do výroby bomby nepustí Němci, nikdo jiný ji vyrobit nedokáže. Jako první na možnost řetězové reakce upozornili v Německu vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann a rozvinuli ji emigranti z nacistického Německa Lise Meitnerová a Otto Frisch, kteří jako první použili termín „štěpení“. Později štěpnou reakci demonstrovali Irène a Frédérik Joliot-Curie ve Francii. Každopádně na začátku Druhé světové války už se vědělo, že je možno vyrobit atomovou bombu, ale němečtí fyzikové se k tomuto Hitlerovu zadání postavili lajdácky.
Jaké byly poválečné osudy von Ardenne?
Ke konci války měl soukromý ústav nedaleko Berlína, a když sovětská vojska vstoupila do Německa, část jeho spolupracovníků opustila sovětskou okupační zónu. Von Ardenne se neevakuoval a ve svém ústavu se dočkal příchodu sovětských vojsk. Jako jedni z prvních se u něj objevili představitelé komise NKVD a jménem sovětské vlády mu nabídli, aby jel pracovat do Sovětského svazu. On nabídku přijal a už druhý den byl na cestě na východ. Společně s ním tam putovala část zařízení jeho ústavu. Na práci do Sovětského svazu ostatně odjeli mnozí významní němečtí vědci: laureát Nobelovy ceny Gustav Hertz, profesoři Nikolaus Riehl, Max Steenbeck, Karl Zimmer, Robert Döpel, Peter Thiessen, Heinz Posea další. Jedinou podmínkou von Ardenne bylo „jenom ne na Sibiř – bojím se mrazu“. Říká se, že toto jeho přání se doneslo Stalinovi, který mu při osobním setkání daroval kožich.
Proč Ústav umístili právě v Suchumi?
NKVD dalo von Ardenne na výběr několik míst, mezi kterými bylo město Suchumi, poblíž kterého leží Mercheuli, rodná ves Lavrentije Berji, který tehdy vedl atomový projekt. Na jižním okraji Suchumi byl velice solidní sanatorní komplex – bývalý rodový majetek velkoknížete Alexandra Michajloviče, a ještě o kus dál venkovský dům Michaila Kalinina, který dali k dispozici Manfredu von Ardenne. Část německých fyziků v Ústavu pracovala na dobrovolný úvazek a částečně to byla „šaraška“ – zvláštní vězeňské zařízení, kam byli posíláni váleční zajatci s vyšším technickým vzděláním. Někteří z nich pracovali pro věc a s nasazením, jiní práci otevřeně sabotovali, včetně toho, že když odjížděli, snažili se po sobě zanechat nějaké komplikace. Existoval výnos Beriji: ty, kdo dobře pracují podporovat, ty, co pracují špatně, vracet do táborů.
Jak byl Ústav uspořádaný?
Ostnatým drátem byly oddělené dvě obce: „Objekt A“ v sanatoriu Sinop a „Objekt G“ v obci Agudzera, sedm kilometrů na jih od Suchumi. Byl vytvořen systém propustek, jehož stopy definitivně zmizely až v 80. letech. Ústav, do jehož čela se postavil von Ardenne, dostal za úkol vytvořit technologii obohacování uranu. Práce se vedly paralelně třemi směry. „Objekt A“ se zabýval vývojem metody elektromagnetické separace (pod vedením Ardenne) a separace s využitím centrifug (pod vedením Maxe Steenbecka), „Objekt G“ pak pracoval na využití difuze plynu pod vedením Gustava Hertze a za aktivní účasti Petera Thiessena. Samotné názvy „A“ a „G“, které se v Ústavu zachovaly i po odjezdu německých vědců, byly odvozené od počátečních písmen příjmení Ardenne a Hertz (v ruské transkripci Gerc). Role sovětského Los-Alamosu, jak se někdy žertem říkalo suchumskému „fyztechu“ na realizaci atomového projektu se v sovětské (stejně jako v dnešní ruské) literatuře na toto téma téměř nezmiňovala. Při tom ve všech směrech výzkumu dosáhli němečtí vědci zásadních úspěchů. Za realizaci elektromagnetické separace izotopů uranu dostal Ardenne Stalinovu cenu a další Stalinovu cenu dostal za originální konstrukci elektronového mikroskopu. První nadkritická plynová centrifuga byla vyrobena v Suchumi. Zásadního pokroku ve svém výzkumu dosáhl i Hertz.
Působil ještě v suchumském „fyztechu“ někdo z Němců, když jste tam nastoupil?
Němečtí fyzici, kteří pracovali v SSSR na smlouvu, si po pěti letech práce prošli tzv. karanténou – pracovali ještě pět let v různých sovětských ústavech, které nebyly spojené se zbrojní tematikou, a pak se mohli vrátit – kdo chtěl do Východního Německa, kdo chtěl – do Západního nebo do Rakouska. Ardenne se vrátil do NDR, kde si za své Stalinovy ceny zařídil ústav v Drážďanech, jehož ředitelem zůstal až do své smrti. Gustav Hertz se také vrátil do NDR. Byl jedním vědců, kteří se aktivně účastnili zakládání SÚJV, v němž přibližně 20 let vedl práci Vědecké rady. V Sovětském svazu, pokud vím, nechtěl zůstat ani nikdo z válečných zajatců. Když jsem přijel do Suchumi, v žádném oficiálním dokumentu nebyla ani zmínka o práci německých fyziků. Ale zažil jsem ještě spousty legend a vtipů na toto téma, které se předávaly ústně. Mezi starší generací pracovníků Ústavu bylo ještě poměrně dost lidí, kteří začali pracovat za Němců. Z domu Ardenneho udělali ubytovnu, kde žili dva mladé páry a několik svobodných pracovníků. V Sinopu se u vjezdu do části obce ještě zachovala vrátnice, ale už neměla žádnou souvislost s režimem utajení. Ale asi nejzajímavějším dědictvím německých vědců je vědecká škola, styl plnění úkolů, jehož specifičnost jsem mohl ocenit až o mnoho let později. Také ta přežila ve zkušenosti předávané ústní formou: když se podávalo hlášení o té či oné vyplněné práci, stávalo se, že někdo přišel s takovouto výtkou: „Ale němečtí vědci by si tu práci rozdělili na takové a takové etapy a každou z nich by řádně dokončili!“
Do Suchumi jste přijel za vlády Andropova, do perestrojky zbývaly ještě dva roky. Jakou atmosféru jste tam zastihl?
Když přišel Andropov k moci, atmosféra v zemi se změnila. Pro mě to začalo tím, že když jsem v Moskvě dostal diplom a odjížděl jsem na jih, v metru ke mně přistoupil policajt a perlustroval mě. Když uviděl, že v Moskvě nejsem přihlášený, musel jsem mu ukázat lístek na vlak. Když jsem nastoupil do práce v Suchumi, po městě chodily policejní hlídky a ptaly se, z jakého jsem podniku. Když zrovna nebyla pauza na oběd, člověk kvůli tomu mohl přijít o kvartální prémie. A první dojem z Ústavu byl celkově dost tíživý. Nebylo jasné, čím se tam vlastně lidé zabývají, jestli dostanu bydlení bylo ve hvězdách, už vůbec nemluvě o vědecké kariéře. Musíte si představit atmosféru uzavřeného podniku, kde se vedou tajné práce. Lidé měli oficiálně zakázáno komukoliv říkat o tom, co tam dělají. Tak třeba – součástí urychlovače je iontový zdroj, urychlovací systém, vakuový systém a systém transportu svazku k terči. Každým systémem se zabývala samostatná skupina a její pracovníci neměli formálně právo předávat pracovníkům ostatních skupin informace o parametrech svého sytému v rámci zařízení. Když se o to člověk začal zajímat, začali se o něj zajímat příslušné služby. Nicméně v osobní rovině jsme si všechny technické detaily předávali, jinak by urychlovač nemohl fungovat.
Jaké změny vnesla do života Ústavu perestrojka?
Od roku 1986 se v Sovětském svazu začal demontovat systém zbrojního průmyslu. Existovalo ministerstvo „všeobecného strojírenství“, kterému se říkalo „sredmaš“ a které dlouhá léta vedl Jefim Pavlovič Slavskij. Pod neutrálním názvem tohoto ministerstva se financovala většina zbrojních programů. V roce 1986 Slavskij zemřel a od té chvíle začali ministerstvo dělit na části. Nejdřív z něj oddělili ministerstvo jaderné energetiky, a nakonec „sredmaš“ prostě zlikvidovali. Nicméně mnohé vědecké ústavy včetně Suchumského „fyztechu“, prožily většinu své existence v systému „sredmaše“ a lidé si dlouho uchovávali v paměti, s kým patří pod stejný úřad. Řada objektů tohoto ministerstva byla i v Dubně, třeba na území Laboratoře jaderných problémů.
Jak se ty reformy shora projevovaly přímo v Ústavu?
V dobách před perestrojkou pracovalo v Suchumském ústavu přibližně sedm tisíc lidí – byl to jeden z největších výzkumných ústavů v zemi (mimochodem informace o počtu zaměstnanců byla také tajná). Čím se zabývala většina pracovníků a jak se na jejich práci obrazily reformy nevím. Já jsem pracoval na výzkumu zbraňových systémů použitelných ve vesmíru a využívajících svazky částic, při jejichž vývoji byl Suchumský „fyztech“ v SSSR vlajkovou lodí. Pozice sovětského vedení, se kterou nejprve v televizi přišel Jurij Andropov a později i Michail Gorbačov, byla následující: Sovětský svaz v tomto směru nevyvíjí vůbec žádnou činnost. A přitom se na testovacím zařízení v Suchumi testovaly všechny elementy systému. Ze mě, jak to u začínajících vědců bývá, mnoho užitku nebylo, ale stihl jsem se zúčastnit modernizace testovacího zařízení, měření energetického spektra a intenzity urychleného svazku. Kromě Suchumi na projektu spolupracovala ještě řada vědeckých center. Urychlovač, který by vydržel přetížení při startu rakety, se projektoval v Charkově. Na pracích se podíleli odborníci z moskevského Kurčatovova ústavu či Budkerova ústavu v Novosibirsku. Jedním z klíčových elementů tohoto programu byl zdroj energie na orbitě. Bylo potřeba zajistit nepřetržitý příkon přibližně 35 kilowatt a v Obninsku se pracovalo na několika reaktorech, které potřebné parametry splňovaly. Byly připraveny kosmické varianty konstrukce a jedna z nich si prošla nejdelší pozemní zkoušky v dějinách takové techniky. Byl to pomalu jediný vojenský program, v kterém byl SSSR o deset let napřed před Spojenými státy pokud jde o všechna technologická řešení. V roce 1986 byly práce na programu ukončeny. Pro mnohé to bylo z hlediska jejich vědecké kariéry velké zklamání.
Projekt byl ukončen jen v SSSR nebo i ve Spojených státech?
V USA začali vývoj zbraně využívající svazky částic a použitelné ve vesmíru oficiálně financovat v roce 1984 v rámci realizace strategické obranné iniciativy vyhlášené Ronaldem Reaganem. V roce 1989 projekt dospěl k vyslání první části urychlovače do kosmického prostoru. Ale co Američané nedokázali – a právě to nejvíce mrzelo naše kolegy z Obninsku po ukončení sovětského programu – nedokázali získat orbitální zdroj napájení, který by dokázal zajistit potřebný příkon. Jako zdroj napájení pro urychlovač Američani využívali obyčejné lithiové baterie, které vystačily jen na 11 minut letu – a konec. Do roku 1993 bylo za tyto práce utraceno 700 milionů dolarů a na dokončení projektu jeho vývojáři požadovali ještě 400 milionů. Financování bylo zamítnuto a projekt ukončen.
Projevila se nějak havárie v Černobylu na životě Suchumského ústavu?
Byla to především tvrdá zkouška pro sovětský politický systém, třebaže mluvit takto o katastrofách není správné. Vedení země v osobě Michaila Gorbačova a jeho okolí tři nebo čtyři dny po katastrofě prostě váhalo, jestli se má o té události dát vědět veřejnosti. No a za tu dobu vítr měnil směr a část uniklé radioaktivity spadla na Voroněžskou oblast, na Gomelskou oblast a jeden mrak se ocitl nad Suchumi. A území okolo Suchumi vypadá takto: ze severu je ohrazené hlavním hřbetem Kavkazu, z druhé na ně tlačí moře. V takových podmínkách mraky nemají kam utéct, dokud všechna voda nevyprší. Takže z hlediska zamoření radioaktivitou právě tato oblast značně utrpěla.
Když se o tom lidé dozvěděli, stihli se schovat?
Ke katastrofě došlo den před 1. květnem, ale nikdo o tom nevěděl, lidé vyšli do prvomájového průvodu. Když se informace o havárii dostala ven, žádná městská služba nepodávala informace o míře radioaktivity, prostě doporučovali neopouštět domy bez nezbytné potřeby. Náš Ústav přece jen souvisel s jadernou fyzikou, a tak mnozí pracovníci začali z dostupných materiálů vyrábět dozimetry. Radioaktivita převyšovala běžné hodnoty v řádu desítek a charakterizoval ji izotop jódu s krátkou dobou života. Po několika dnech se úroveň radiace vrátila prakticky k normálu. Ale kromě jódu napršelo i stroncium, které má poločas rozpadu více než sto let. Neštěstí Suchumi a vůbec této subtropické oblasti je ještě v tom, že se tam pěstuje tabák a čaj, které mohou hromadit stroncium v listech. Stroncium pomaličku migruje do hloubky země, až se dostane ke kořenovému systému těchto rostlin. A už několik měsíců po Černobylu pracovníci našeho Ústavu začali měřit radioaktivitu čaje, který se prodával v obchodech. Naměřili zvýšenou úroveň, vzali tři pytlíky čaje, jeden poslali do časopisu Zdraví, jeden na ÚV KSSS a jeden pytlík do Komsomolské pravdy. Odpověděli jenom z časopisu s tím, že ano, je to hrůza, doufáme, že budou přijata patřičná opatření.
Jak se černobylská katastrofa odrazila na fungování sovětské vědecké infrastruktury?
Katastrofa posloužila jako další signál nezbytnosti hluboké reformy „sredmaše“. Začala takzvaná „konverze“. Poté, co byla ukončena hlavní tematika, našemu oddělení nabídli několik zaměření činnosti, například vytvoření urychlovačů pro výrobu mikroelektroniky metodou iontové implantace. Jiné zamření bylo spojené s realizací řízené termojaderné reakce – Sovětský svaz se tehdy aktivně podílel na programu vývoje mezinárodního fúzního reaktoru, který se dnes staví ve Francii. Část prací na vytvoření urychlovače pro ohřev plazmatu na sebe vzal Suchumský ústav. Poslední léta práce v Suchumi jsem se účastnil těchto dvou programů. V roce 1992 jsem se poprvé dostal na Všesvazovou poradu o urychlovačích nabitých částic, která tentokrát probíhala v Charkově. O konkrétním obsahu prací v Suchumi do té doby nikdo nic nevěděl – do počátku „konverze“ lidé ze Suchumi sice jezdili na konference, ale jenom s moudrým výrazem seděli a poslouchali a sami nic neříkali. A tentokrát se přihlásilo několik lidí s referáty a mně dali dokonce možnost veřejně vystoupit.
V roce 1992 na území Abcházie vypuknul gruzínsko-abcházský konflikt. Zastihla vás válka v Suchumi nebo jste stačil včas odjet?
Aktivní boje začaly 14. srpna 1992. I když už několik let předtím bylo jasné, že se situace vyvíjí k něčemu špatnému. Já měl štěstí – když konflikt vypuknul, mé děti byly u babičky na Ukrajině. O sebe jsem se moc nebál, a tak jsem zůstal v Abcházii, dokud to šlo.
V čem spočívaly příčiny konfliktu?
Suchumi bylo v té době hlavním městem Konfederace horských národů Kavkazu (KGNK), a tak na straně Abcházie nakonec bojovali i Čečenci a další severokavkazské národy. Na prvním zasedání Výboru KGNK, které se konalo v roce 1989 v Suchumi, ještě na rozpad sovětského svazu nikdo ani nepomyslel. Nadávalo se tam hlavně na carskou vládu, která zavinila masový odsun Abcházců, Čerkesů a dalších muslimů z Kavkazu. V Abcházii dnes žije 90 tisíc Abcházců, kdežto v Turecku 600 tisíc. Museli odejít hromadně, prakticky pěšky za poslední rusko-turecké války. Později na sjezdu KGNK v roce 1991 už byla přijatá rozhodnutí o zformování některých společných státních orgánů a vytvoření ozbrojených sil KGNK. Všechno se to dělo na pozadí celkové decentralizace moci v SSSR. Gruzie vyhlásila nezávislost a v první ústavě přijaté za prvního prezidenta Zviada Gamsachurdii nebyly články o autonomních územně-právních celcích, což se částečně stalo příčinou separatistických nálad v těchto autonomiích (Abcházii, Adžárii a Jižní Osetii).
Nebyly důvodem konfliktu také důsledky Stalinovy národnostní politiky?
Ano, Sovětský svaz ještě prohloubil národnostní napětí v regionu, když vystěhoval národy Kavkazu během i záhy po skončení Druhé světové války. Z Abcházie byli vysídleni Řekové a Turci. Uvolněná území byla osídlována Gruzíny, často násilně – mnozí z nich nechtěli opouštět rodná místa. Po válce se připravoval i odsun Abcházců, na nádražích už stály nákladní vagóny a ze dne na den se očekávalo zatýkání. A jak už to tak bývá, někdo se obětem snažil pomoct a někdo už si vyhlížel pěkný dům. Ústní paměť o této tragédii byla živá i v době, kdy jsem do Abcházie přijel. A její hmatatelnou stopou byly četné zpustlé řecké sady s polorozbořenými prázdnými domy. Ale v souvislosti se Stalinovou smrtí z vysídlení Abcházců sešlo.
Existoval ve chvíli, kdy válka začala, abcházský politický národ?
Podle sovětského sčítání lidu z roku 1928 byli Abcházci samostatný národ. Ale ve třicátých letech je zapsali jako Gruzínce. Byla zlikvidována abchazská abeceda, všechny školy přešly na gruzínštinu a vyrostla celá generace, která neznala svůj psaný jazyk. Ale Abcházci stejně jako mnohé další horské národy se do komunismu zatáhnout nenechaly. Tvořili souvislé osídlení ve dvou oblastech republiky, zachovali si většinu zvyklostí rodového uspořádání a o zásadních národních otázkách u nich vždy rozhodovala rada stařešinů. Demokratické rodové uspořádání založené na úctě k starším, jim umožnilo zachovat si národní povědomí. A jakmile se začala „uvolňovat“ politika sovětské moci, začali obnovovat i svou státně-politickou identitu. Už v 70. letech, kdy se k tomu státní moc stavěla velice přísně, zorganizovali v Suchumi demonstraci a vybojovali si obnovení abchazského jazyka jako oficiálního jazyka Abcházské autonomní republiky, vlastní televizní kanál, v Suchumi otevřeli univerzitu, která se soustředila na výchovu národních kádrů. Když jsem přijel, na trhu mohl člověk zaslechnout takovéto zábavné rozhovory: jeden prodavač říká: „Co chceš? Tady jsi v Gruzii, a ne v Rusku“ a soused ho opravuje: „V Abcházii, a ne v Gruzii.“ A potom oba společně říkají: „Ale ve skutečnosti jsme všichni zvláštní národ – Suchumci, všichni jsme bratři, jsme si rovní.“ Ale nehledě na to došlo už v roce 1989 k prvním etnicky motivovaným srážkám a v roce 1992 už nazrávala válečná situace.
Vraťme se k 14. srpnu roku 1992…
Před začátkem konfliktu se na území Abcházie nacházely čtyři motostřelecké bataliony – dva patřily k ozbrojeným silám KGNK a dva k Abcházské gardě – a navíc několik útvarů gruzínské domobrany. Po rozpadu Sovětského svazu ruská armáda stáhla z Abcházie část ozbrojených sil a vojenskou techniku. Ale v oblasti Gudauti byla dislokovaný ruský vojenský útvar, jehož potenciál stokrát převyšoval možnosti všech místně vznikajících paramilitárních jednotek. Několik ruských jednotek zůstávalo i v okolí Suchumi. Krátce před začátkem konfliktu došlo k telefonnímu rozhovoru mezi tehdejším abcházským prezidentem Vladislavem Ardzimbou a předsedou gruzínské státní rady Eduardem Ševarnadzem, během kterého se lídři dohodli o vyřešení všech sporných otázek cestou dialogu, o čemž s radostí referovala místní televize. Ozbrojené síly KGNK byly staženy z území Abcházie. Ve chvíli vstupu gruzínských vojsk měly abcházské ozbrojené síly dvě obrněná auta – jedno stálo na hranicích s Gruzií, druhé bylo porouchané a zrovna ho spravovali v obci Agudzera, kde jsem žil. Za Sovětského svazu měla v té vesnici základnu rota ostrahy našeho Ústavu, jejíž kasárna zabrala abchazská garda. Byli to lidé se samopaly, maximálně měli granátomety. Dne 14. srpna nad ránem překročila hranici kolona gruzínské obrněné techniky, která se táhla na deset kilometrů, a čtyři bojové vrtulníky provedly nálet na Suchumi. Střely zasáhly mimo jiné i sanatorium ministerstva obrany, kde zahynuli ruští vojáci. O něco později byl nedaleko Gagry proveden výsadek z moře. Gruzínská vojska svedla boj o město, obsadila ho a došla až na hranice s Ruskou federací.
Jak jste zareagoval, když jste zjistil, co se děje?
Když kolona obrněnců vstoupila do Suchumi, byl jsem v práci, seděl jsem za osobním počítačem, které se u nás v té době objevily. Tehdy byl nedostatek chleba, cigaret a jeden kolega jel nakoupit zásoby do města. Přiběhl a říká: „Toliku, zavři počítač, začala válka!“ Bylo to v poledne, gruzínská operace začala v 6 hodin ráno.
Na Tbiliské státní silnici vedle Ústavu je vidět obrněnce, někde ve městě štěká kulomet, ozývají se výbuchy. Objevuje se vrtulník a zpod křídla mu vylétá raketa směrem na město. A my stojíme před Ústavem a pozorujeme to. Nechápeme, co se děje. Někteří z nás mají ve městě rodiny, jiní v okolních vesnicích. No a domů je to sedm kilometrů pěšky podél silnice, naproti jede vojenská technika. Když to člověk vidí poprvé, je to děsivé. Pochopil jsem, že filmy o válce nemůžou nikomu nic ukázat. Člověk to alespoň jednou musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, co to je. Vedle tebe jede obrněný transportér, nedává najevo žádné agresivní úmysly, ale člověk by si stejně nejradši lehl do příkopu a nechal ho projet. Je obrovský, strašný, když je vedle tebe a víš, že nejde jenom tak, že jede bojovat. Děla střílejí hlasitě, dokud si na to člověk nezvykne, žádné reproduktory to nemůžou předat. U vjezdu do naší obce Abcházci přece jen vystrkali ven svůj porouchaný obrněný transportér a pokoušeli se bránit. A kolemjedoucí kolona mu do boku pustila dávku z těžkého kulometu, vybuchly zásoby munice a auto se vznítilo. Valí se mračna černého dýmu… a nikdo neví, co se děje. Někdo to nahlásil na naší požární stanici, hasiči vyrazili požár hasit a dostali se pod palbu.
Jak se konflikt rozvíjel?
Myslel jsem, že válka za pár dnů skončí: Abcházci se přece nedokáží ubránit. Zachránilo je to, že nepřijeli lidé, kteří by chtěli zvítězit. U vjezdu do středu města se vine z tunelu železnice, z jedné strany je moře, z druhé hora a projet se dá jenom pod estakádou. Když první obrněnec zajel za estakádu, zboku ho odstřelili z ručního granátometu a zatarasili tak cestu. Gruzínská vojska poté sice uskutečňovala několik pokusů tím místem projít, ale v podstatě jen střílela naslepo do vzduchu děly a kulomety. Právě zvuky tohoto boje jsme slyšeli, když jsme stály u silnice před Ústavem. Dojem, že se jedná o obrovskou bitvu, byl dokonalý. Poté strany uzavřely třídenní příměří. Mělo umožnit evakuaci civilního obyvatelstva včetně cizinců – je tam jedno sanatorium vedle druhého a v nich byli hosté z celého bývalého Sovětského svazu. Tři dny skutečně neprobíhaly bojové akce, Suchumi zůstávalo pod kontrolou Abcházců, kteří jenom prováděli evakuaci svých úřadů z města a nechystali se ho bránit.
Co konkrétně změnilo situaci ve prospěch Abcházců?
Během příměří fungovala abchazská televize, kde situaci vysvětlovali z národního a klanového hlediska a v sovětských tradicích: „Bez vyhlášení války naši vlast napadl lítý nepřítel, vlast je třeba zachránit, začala svatá válka, vyhlašuje se všeobecná mobilizace. Hlaste se u vašich stařešinů, řeknou vám, kam jít a kde získat zbraně.“ Emocionálně jsem do konfliktu zatažen nebyl a nesympatizoval jsem ani jedné ze stran konfliktu. Bylo jasné, že republiku postihlo neštěstí, a ať v konfliktu vyhraje kdokoliv, výsledkem bude masové zabíjení civilního obyvatelstva. Mezi mými kolegy a známými byli představitelé různých národností a to, že bojovali na různých stranách frontové linie, naše přátelské vztahy prakticky nepoškodilo. Ale vzepětí národního ducha Abcházců prostě nemohl nevzbudit úctu. Mohl bych vyprávět několik příběhů, kterým bych sám neuvěřil, kdybych osobně neznal účinkující postavy. Mladí lidé ze všech koutů Sovětského svazu, kteří v dětství do Abcházie jezdily jenom na letní prázdniny, se probíjeli přes frontovou linii, aby bránili vlast předků. Když Abcházci opustili Suchumi, soustředili většinu sil v okolí města Gudauti, na území kompaktně osídleném abcházským obyvatelstvem. Nevelká abcházská enkláva blokovaná gruzínskými vojsky se udržela také v Tkvarčeli, v horách, blíže k západní Gruzii. Bylo to hornické městečko, kde většinu obyvatel tvořili Abcházci a Rusové a později tam přežili zimu bez elektřiny a zásobování potravinami.
Po ukončení třídenního příměří gruzínská vojska bez boje obsadila Suchumi, probojovala se přes Gumistu (řeka na kraji města) a postoupila směrem ke Gudauti, skoro až k Nového Athosu. Na špatně sjízdné horské silnici je Abcházci zastavili a situace se dočasně stabilizovala.
Jak se gruzínská vojska v Abcházii chovala?
„Nájezdníci“, kteří přijeli na tancích, začali na obsazených územích jednoduše olupovat civilní obyvatelstvo. Do Gruzie se vracely náklaďáky a čluny naložené majetkem, vojáci páčili zámky na garážích a rekvírovali auta, vykrádali opuštěné byty. V Agudzeře místní Gruzíni vytvořili oddíl domobrany, aby obec v noci mohli bránit před „regulérní“ armádou. V gruzínské armádě byli kromě dobrovolníků také profesionální vojáci, kteří se v rámci možností snažili kontrolovat situaci, několik rabujících vojáků dokonce zastřelili. Ale vlna rabování začala opadat až ve chvíli, když původní kontingent začali nahrazovat záklaďáci a začalo normálně fungovat velitelství. Situace s kriminalitou se do určité míry stabilizovala, v Suchumi začaly fungovat obchody a v říjnu dokonce začal jezdit trolejbus. Ale Abcházci ten čas využili k tomu, aby jakýmikoliv cestami získali zbraně. Podařilo se jim získat obrněnou techniku, přičemž první tanky ukořistili v bojích. Když nahromadili síly, rozdrtili skupinu gruzínských vojsk v Gagře a postoupili až na hranici s Ruskem. Tato operace v praxi ukázala, co se stane s gruzínským obyvatelstvem Abcházie v případě porážky Gruzie (a když k porážce gruzínské armády skutečně došlo, více než 100 tisíc etnických Gruzínů prchalo do Gruzie pěšky přes horské průsmyky, aby si zachránili život). Z vojenského hlediska otevřela operace v Gagře cestu do Abcházie jednotkám KGNK (říká se, že Dudajev předal Abcházii dokonce bojový letoun). Díky vnitropolitickým konfliktům v Rusku se Abcházcům dařilo nakupovat zbraně. Gruzínská vojska byla brzy vytlačena od Nového Athosu k řece Gumistě, oba břehy byly zaminovány a docházelo jen k drobným lokálním střetům. Vojenská situace se skoro na rok stabilizovala.
Co se v té době dělo v Suchumském ústavu?
Začátkem října náš Ústav přijalo pod svá křídla gruzínské ministerstvo obrany. Na rozdíl od většiny podniků ve městě nám dokonce začali vyplácet plat a pokračovali jsme beze změn ve své práci. Uváděli jsme tehdy do provozu urychlovač – prototyp zařízení pro ohřev plazmatu v termojaderném reaktoru. Počáteční etapa fyzického spouštění spočívá v trénování rezonátoru. Je třeba zvyšovat vysokofrekvenční výkon na úroveň průrazu, při následujícím zvyšování nastane průraz později a postupně se tak zvýší až na projektovou úroveň. Musí se to dělat v nepřetržitém režimu, čtyřiadvacet hodin denně. Skoro všichni zaměstnanci Ústavu, kteří to měli v hlavě v pořádku, při první možné příležitosti odjeli do Ruska, no a já a můj vedoucí jsme zůstali a pracovali jsme na dvě směny. On ve dne a já v noci, a tak jsme se střídali. Už se chýlilo k podzimu, začínalo pršet. Na noční směnu jsem chodil sám, odpovídal jsem za veškeré zařízení: vakuové pumpy, vysokofrekvenční generátor, vodní chlazení – ale nějak jsem to zvládal. Jednou se přes šumění deště ozvalo zaklepání na dveře. Vešel člověk zabalený do celty s petrolejkou v ruce. Říká: jsem domobrana, kontrolujeme, co se tu u vás děje. Co děláš? Odpovídám: Trénuju urychlovač. A on: Seš vadnej? Copak nevíš, že je válka? A já říkám: No, válka možná je, ale pracovat se stejně musí. Nic lepšího mě nenapadlo. Zaklel a odešel.
Proč jste nevyužil možnosti a neodjel?
Za deset let jsem nahromadil nějaký majetek a bylo mi líto nechat ho rozkrást, a navíc pořád zůstávala naděje, že se konflikt vyřeší cestou vyjednávání. Bohužel i to dočasné uklidnění poměrů bylo nestabilní. Začalo to tím, že partyzáni vyhodili v horách do povětří elektrické vedení a město zůstalo bez elektřiny. Pracovat už dál nešlo. Blížila se zima, která v tom roce vyšla obzvlášť studená. Zásoby jídla docházely, volba byla jasná: buď umřít hlady nebo odjet. Ale i kdyby nehrozil hlad, bylo potřeba utéct z beznadějné situace, k jaké by v současném světě nemělo docházet. Život pomalu ztrácel svůj smysl. Ztratili jsme spojní s vnějším světem. Veškerý zájem spočíval v tom, aby člověk někde sehnal dřevo a benzin, přinesl kýbl od pumpy, na primusu nebo na kamnech si ohřál aspoň něco k jídlu, a to zabíralo celý den. A naděje žádná, a pořád jí ubývalo. Lidé odjíždějí. Zbylí mají vyhaslé pohledy.
Uměl jste vyjít s vojáky, když to bylo nutné?
S většinou vojáků jsem měl normální vztahy. Když opadla první vlna rabování a přijely pravidelné jednotky, pár vojáků ubytovali u nás v ubytovně. Scházeli jsme se u společné večeře. Byli to lidé, které prostě odvedli do armády – záklaďáci, poručíci. Domnívali se, že bojují za celistvost Gruzie, byli na území své země a bránili svůj národ. Přibližně 60 procent obyvatel Abcházie byli Gruzíni. Těžko se dali považovat za okupanty.
Pokoušeli jste se evakuovat zařízení Ústavu?
Ještě před začátkem války „sredmaš“ navrhl, abychom zařízení evakuovali do oblasti Soči. V té době byl ředitelem Suchumského ústavu Revaz Georgijevič Salukvadze a ten odpověděl, že ne, že Ústav je gruzínský, budeme normálně pracovat na gruzínském území. V Dubně mimochodem Salukvadzeho všichni znali: byl to odborník na jadernou fyziku a v Dubně si dělal doktorát. Jednou, to už jsem pracoval v SÚJV, jsem ho dokonce v Dubně potkal u Kulturního domu. Slyšel jsem, že mu za gruzínsko-abcházského konfliktu také zemřeli příbuzní. A když se začalo bojovat, vyvézt zařízení už bylo nemožné.
Jak se vám podařilo z Abcházie odjet?
Suchumi byl v režimu obležení a osoby ve věku branné povinnosti mohly vycestovat jenom s povolením vojenského velitele. Pracoval jsem ve zbrojním podniku, proto se na mě branná povinnost nevztahovala. Vedoucí inženýr mi podepsal falešné potvrzení o služební cestě, na jehož podkladě mi vojenský velitel vydal podivné potvrzení, kde se prohlašovalo přibližně následující: Vojenský velitel města Suchumi povoluje A. O. Sidorinovi průjezd přes město Charkov po dobu dvou týdnů. Druhý den jsem se se dvěma těžkými kufry vydal do města s nadějí, že se mi podaří odjet. Dalo se to udělat různým způsobem. Ze suchumského letiště létala do Soči letadla, ale dostat se do letadla bylo těžké a ani mi nestačily peníze, abych zaplatil všechny úplatky. Z města sem tam jezdily rybářské lodi, také do Soči. Aby se člověk dostal do přístavu, musel ostraze zaplatit dost peněz, a jestli se člověku podaří odjet a kolik za to zaplatí, to už je jeho problém. A tak jsem zamířil k ruské vojenské jednotce, kam vrtulníkem vozili zásobování. Na zpáteční cestu mohl pilot nabrat pár lidí do Gudauti. Byl jsem na místě včas, vrtulník opravdu vzal několik pasažérů – byly to ženy s dětmi, ale na mě místo nestačilo. Přenocoval jsem u známých ve městě a druhý den ráno jsem se zase vrátil k přistávací ploše, ale čekalo mě zklamání: gruzínské vedení ty lety zakázalo. Odešel jsem do přístavu. Nebyla to vhodná chvíle – na moři zuřila bouře, den předtím se přeplněná rybářská loď s uprchlíky převrhla, jakmile vyplula z přístavu. Kromě toho už Abcházové získali těžké dělostřelectvo a začalo pravidelné ostřelování města. Než začal zákaz vycházení, vrátil jsem se vyčerpaný domů. Byl to jeden z nejdůležitějších večerů v mém životě. Pochopil jsem, že se svými věcmi odjet nemůžu a je třeba si vzít jenom to, co je životně důležité. To všechno se vešlo do malé tašky přes rameno. Potom jsem deset dní každé ráno vycházel z domu, minutu jsem postál před dveřmi, abych se navždy rozloučil a dodal si odvahy něčím jako: možná je to poslední den v tvém životě, ale neber to moc vážně. Na trhu jsem si nakoupil churmu, abych měl co jíst, a projíždějícím autobusem jsem vyrážel do města. A večer, když začínal zákaz vycházení, jsem se vracel zpátky. Za tu dobu odplul do Soči jeden rybářský člun, ale já ho propásl – čekal jsem na něj u jiného přístaviště.
Jak se vám nakonec podařilo odjet?
Ze Suchumi dál pravidelně jezdily výletní lodě do Poti. Dalo se vyjít na přístaviště, koupit si lístek a jet. Platnost mého povolení končila a rozhodl jsem se, že raději pobudu v Poti, tam aspoň není válka. Dne 14. prosince jsem navždy opustil Suchumi. První věc, kterou nás přivítalo Poti, byl těžký kulomet na střeše přístaviště namířený na moře. Město bylo plné vojáků, ale fungoval bufet a v obchodech se prodával chleba. Na chleba stály hned dvě fronty – mužská a ženská. Nejdřív se obsluhovali muži, pak ženy. Takový tradicionalismus jsem předtím nikde neviděl. A nedej bože, když si člověk stoupl do ženské fronty, ženské člověka hned nakoply, aby koukal vypadnout. Z Poti už se dalo vlakem dojet do Tbilisi, ale ani tam nebylo jasné, co dělat, bylo to postižené teritorium. S kamarádem jsme chodili po přístavu. Přeprava civilistů byla vojenským velením zakázaná, ale lodi odplouvaly a lidé se s kapitány gruzínsky domlouvali a nastupovali na palubu. Nás ale všude odmítali. Naštěstí stál v přístavu ukrajinský motorový remorkér. Čekali na náklaďáky s mandarinkami a posádku měli malou – sami by nakládání zvládali těžko. Měli jsme v rukou pracovní knížky, odevzdali jsme je kapitánovi do sejfu a on nás zapsal do palubního deníku jako plavčíky. Pracovní smlouva byla jednoduchá: my jim pomůžeme naložit mandarinky a oni nám dají najíst a odvezou nás do Sevastopolu.
Bylo těžké vrátit se do normálního života?
Musel jsem si projít několikaletou reanimaci, abych vůbec dokázal vnímat život jako dřív. A začátek byl příšerný. Z lodi jsem zajel k příbuzným do Simferopolu. A potom motoráky a osobními vlaky do Moskvy. Vlaky byly přeplněné, lidé jezdili dokonce ve stoje, jako v autobuse, rozbitými okny dovnitř foukala vánice, nikde žádné světlo. Když jsem přijel do Moskvy, na náměstí u Kurského nádraží stál dav, zbídačený, prodávali obnošené oblečení. „Kup si prosím roztrhané punčocháče, dej kolik můžeš.“ Konec, katastrofa. Snažil jsem se prodrat na „velkou zemi“, kde je život. Přijedu tam, a ona neexistuje. Země zmizela.
Suchumský „fyztech“ ještě funguje?
Dnes pod tím názvem fungují dva podniky. Existuje Suchumský „fyztech“ v Tbilisi a je Suchumský „fyztech“ v Suchumi. V Suchumi dnes pracuje asi 800 lidí, tedy desetkrát méně, než za Sovětského svazu.
K vědě jste se vrátil v Kyjevě?
Do Moskvy jsem ze Suchumi přijel, abych se setkal s jedním z pracovníků našeho oddělení, který vedl společné práce s vědecko-inženýrským centrem „Galaktika“ při ukrajinské federaci kosmonautiky. Domluvil se, že do Kyjeva může přijet deset lidí ze Suchumského ústavu, aby pokračovali ve své práci, a nabral mě do týmu. Práci na vytvoření technologie výroby materiálů s obohacenými izotopy podpořila ukrajinská vláda v rámci takzvaného „programu vývoje uzavření jaderného palivového cyklu“. Na Ukrajině bylo několik jaderných elektráren i velké naleziště uranu. Většinu elementů jaderně-palivového cyklu tak měli. Chyběla jim však technologie obohacování uranu. To je technologie s dvojím využitím. Když umíte obohacovat uran pro výrobu paliva, umíte to dělat i pro zbrojní účely. Byl to okamžik, kdy se Ukrajina ještě definitivně nerozhodla, jaký zvolí status. Oficiálně bylo oznámeno, že není jadernou mocností, ale žádné reálné kroky vedoucí k dosažení tohoto bezjaderného statusu učiněny nebyly. Za rok a půl naše skupina připravila koncepční projekt této technologie, byli vytipováni potenciální výrobci zařízení na Ukrajině a nalezena místa, kde by se dala umístit. O projektu byla informována Nejvyšší rada, její vědecký výbor a s pozitivním ohodnocením byl předán už nově zvolenému prezidentu Leonidu Kučmovi. Vzápětí na to však Ukrajina potvrdila svůj bezjaderný status, předala Rusku jaderné hlavice, které se nacházely na jejím území a výměnou dostala palivové soubory pro jaderné elektrárny. A naše práce byla přerušena.
Od roku 1995 pracujete v SÚJV a v poslední době se podílíte na budování nového urychlovače částic se vstřícnými svazky NICA. Jak začínal tento projekt?
Projekt NICA byl spuštěn „shora“, z iniciativy ředitele Ústavu Alexeje Sisakjana, přibližně v roce 2005. Poprvé se o něm diskutovalo ještě o něco dříve. Sisakjan hledal cesty ze složité situace, v níž se Ústav nacházel. K tomu byly v Dubně potřeba velké projekty, které by přitáhly zájem především členských zemí a byly by pro ně zajímavé jak z pohledu základního výzkumu, tak z hlediska možnosti využití pro aplikace. Zdálo se mu, že tomu odpovídají tři možné projekty: modernizace IBR 2 v Laboratoři neutronové fyziky, vytvoření nového cyklotronového komplexu v Laboratoři jaderných reakcí, a v oblasti základního výzkumu, kterému se věnoval jako teoretik – projekt NICA. První otázka v projektu NICA byla: může vůbec Nuklotron ve stavu, v jakém je, zabezpečit požadované parametry projektu? Nuklotron byl tehdy prakticky bez rozpočtu: na jeho normální rozvoj a fungování nebyly peníze. Odpovědí na tuto otázku byl začátek modernizace Nuklotronu v roce 2007. Byla to osobní iniciativa Sisakjana: nacházel nejrůznější zdroje financování a díky jeho aktivitě se projekt rozjel. Sisakjan našel i toho správného vedoucího projektu – Grigorije Trubnikova, který se k situaci postavil čelem. První dva nebo tři roky tady „na komplexu“ uběhly v neustálých bojích o to, aby se lidem zajistily normální pracovní podmínky. Projekt byl nadiktován shora a lidé na něj proto zpočátku hleděli s určitou nedůvěrou. Ředitelství si neuvědomovalo, že tu byla téměř technologická katastrofa. Na urychlovači chyběla část systémů: nebyl tu normální vakuový sytém urychlovače, neexistoval vlastní systém zásobování energií (používaly se zdroje, které kdysi fungovaly na Synchrofázotronu) a když se spouštěl, používalo se to, co bylo po ruce.
Pamatujete se na zlomový moment, kdy už bylo jasné, že se všechno pohne z místa, že se to podaří?
V roce 2009 byl projekt NICA schválen Vědeckou radou a přijat na Radě zplnomocněných představitelů členských zemí SÚJV, a v letech 2011 a 2012 byly předvedeny základní výsledky modernizace Nuklotronu. Bylo dosaženo dvou ukazatelů, které Sisakjan označil za kritéria úspěchu projektu: byly urychleny ionty s vyšším hmotovým číslem než 100 a předvedena funkčnost soustavy magnetů při projektové intenzitě magnetického pole. A i když tehdy stav Nuklotronu ještě zdaleka nebyl ideální, spustily se radikální změny a lidé projektu uvěřili. Tentokrát už to nebyla jenom politická prohlášení.
Součástí základního výzkumu na komplexu NICA je vytvoření velmi horké a husté jadernéhmoty, kvark-gluonového plazmatu. Můžete konkrétněji vysvětlit, o co se jedná?
V 60. a 70. letech vědci zjistili, že proton a neutron nejsou elementární částice, že je tvoří kvarky. Volné kvarky se nikdy nikomu nepodařilo pozorovat, ale dnes nikdo nepochybuje o tom, že jsou kvarky existující částice. Z nějakého důvodu se kvarky v našem světě vyskytují jenom ve skupinách a nedokáží se od sebe odtrhnout. Ale hmota se někdy nachází ve stavu, kdy se chovají jako volné částice. Jedním z takových stavů, kterému se říká kvark-gluonové plazma (gluony jsou částice, které zajišťují vzájemné působení mezi kvarky), bylo objeveno krátce po roce 2000. Samotné takové plazma nelze pozorovat přímo, dají se pozorovat jen následky, ke kterým jeho existence vede. To je důvod, proč je na ně řada názorů, různých interpretací výsledků experimentů. Věda totiž není souhrn odpovědí na všechny otázky. Naopak, odpověď na jakoukoliv otázku vytváří stovky nových otázek a věda je jen souhrn aktuálních otázek, na které je třeba odpovědět. A také objevení kvark-gluonového plazmatu otevřelo možnost hledat odpovědi na řadu otázek: jak jeho vlastnosti závisí na hustotě a teplotě hmoty? Za jakých podmínek dochází k přechodu od obyčejné hmoty ke kvark-gluonovému plazmatu? Jak k tomuto přechodu dochází? Naši dubněnští teoretici velmi aktivně rozvíjeli právě představu o určité přechodné oblasti. Předpokládá se, že musí existovat i smíšená fáze (a to je v mnohém předpověď našich teoretiků), v níž existují i částice obyčejné hmoty i svobodné kvarky a gluony. Parametry urychlovače NICA jsou zvoleny právě takovým způsobem, aby zajistily možnost vzniku této smíšené fáze při srážkách urychlených jader zlata. To je jeden ze směrů vědeckého programu projektu NICA.
Druhá část programu je spinová fyzika…
To je také pokračovatelka dlouhého období rozvoje naší laboratoře. Přibližně od poloviny 80. let začali na Synchrofázotronu urychlovat polarizované svazky deuteronů. Z hlediska parametrů svazků měl Synchrofázotron ve světě poměrně slušné postavení a vytvořila se kolem něj vlivná škola v oblasti spinové fyziky, která naštěstí ještě nestačila úplně zmizet. A představitelé této školy určili další zadání pro urychlovač NICA. Ve spinové fyzice je mnoho zajímavých úkolů, ale možnost jejich vyřešení závisí především na těch parametrech polarizovaných svazků, které může zabezpečit urychlovač. V letech 2016–2017 jsme uskutečnili dvě seance Nuklotronu s polarizovanými svazky, čímž jsme obrodili spinový program v laboratoři po 13 letech úplného mlčení. Těch 13 let padlo na vytvoření nového zdroje iontů a přípravu infrastruktury pro jeho normální fungování. Předpokládané maximální parametry zatím dosaženo nebylo, ale máme jistotu, že plány výzkumu v spinové fyzice na komplexu NICA jsou zcela realistické.
Takže přípravné práce se nesou na vlně nadšení?
Když projekt začínal, konkrétní lidé, kteří ho vytvářeli, velmi záviseli na vedení Ústavu, neboť jen díky aktivitě vedení se dařilo zajišťovat finance a projekt se mohl hýbat kupředu. Nyní, poté, co byl určen rámec, v němž se projekt uskutečňuje, problémy s financování prakticky odpadly. Mohou vznikat lokálně, ale řeší se za běhu. Nyní je hlavním úkolem maximálně efektivně využít poskytnuté prostředky v co nejkratších termínech. Typ úkolů se změnil. Jedna věc je, když se bojuje o financování, to je entuziasmus potřeba, a když se projekt realizuje, je potřeba prostě systematická přesná práce, což je ve skutečnosti o hodně složitější. První etapa je jednodušší, vděčnější. Člověk investuje úsilí a vidí, jak věc vzniká. A když vznikla, už se musí naplnit. A to znamená každodenní namáhavou práci.
Můžete říct pár slov o programu aplikací urychlovače NICA?
Jeden z nejpodstatnějších důvodů, proč se Ruská federace účastní vytvoření komplexu NICA jako mega-science projektu, je možnost využití získaných iontových svazků pro aplikace. Jiná centra, kde by bylo možné získávat svazky s takovými parametry, v Rusku nejsou a na celém světě jsou jen tři nebo čtyři. Spektrum využití takových svazků je poměrné široké, například výzkum radiační odolnosti mikroelektroniky, na tom má největší zájem Roskosmos, nebo výzkum v oblasti radiobiologie. Plánuje se vývoj technologií pro radiační medicínu: získání potřebné dávky, metodiky certifikace atd. Pro léčení nemocných náš komplex vybaven není – svazek je příliš drahý a není možné uspokojit všechny lékařské potřeby, ale svazky protonů a uhlíku s potřebnými parametry budou zajištěné. Další směr výzkumu souvisí s vývojem technologie transmutace vyhořelého jaderného paliva.
A neplánuje se využití urychlovače jako zdroje pro řízení jaderného reaktoru?
Ne, to není úkol pro komplex NICA. Pro jaderný reaktor je potřeba urychlovač, který dokáže zajistit svazky s výkonem několika megawattů v nepřetržitém režimu. Průměrný výkon svazku na výstupu Nuklotronu se měří ve wattech, a ne v megawattech. To je strašně málo dokonce na to, aby se zkoumaly prototypy reálných energetických zařízení. Ale je možné hledat optimální rozsah energií, zkoumat produkci a transport neutronů uvnitř ozařovaného vzorku, tj. otázky, které bezprostředně nesouvisejí s technologií, ale spíše s koncepcí práce reaktoru řízeného urychlovačem. A takový výzkum máme na komplexu NICA v plánu.
V čem bude podle Vás komplex NICA nejzajímavější pro mezinárodní vědeckou obec? Může spuštění NICA nějak změnit povahu Ústavu?
Zájem o projekt samozřejmě v prvé řadě souvisí s programem základního výzkumu. Na světě je několik zařízení s podobným zaměřením, které již fungují nebo jsou budovány. Ale NICA má šanci stát se v tomto úseku fyziky na několik let nejlepším zařízením na světě. Proto se zahraniční vědci aktivně účastní vytvoření mezinárodních spoluprací spojených s budovanými hlavními experimenty a až začne komplex fungovat, budeme je tu čekat. Odborníci na urychlovače sledují komplex NICA se zájmem, protože po čtvrtstoletí mlčení se Rusko vrací do urychlovačové fyziky s velkým projektem. A naši kolegové v zahraničí s nadšením pomáhají s velkou řadou technických otázek. Ale vcelku, v kontextu lidské civilizace, je NICA skromný, dalo by se říci komorní projekt, svými rozměry spíše malý. I když její potenciál je dostatečný, možná dokonce pro objevy na úrovni Nobelovy ceny. Ústav se v zásadě nezmění, ale NICA může do značné míry zlepšit jeho image. Samozřejmě doufáme, že první experimenty na našem urychlovači přitáhnou pozornost světové veřejnosti, obzvláště v účastnických zemích SÚJV.
Plánuje se volný přístup k datům experimentů, jako je to na LHC v CERNu?
Z hlediska informační otevřenosti bude náš urychlovací komplex fungovat přibližně stejně jako LHC. Například pro mě je během experimentů v CERNu zajímavé pozorovat v online režimu přes internet, co se u nich děje se svazkem. U nás se během seance základní parametry Nuklotronu také zveřejňují na internetu a jsou volně přístupné. Rozdíl je jen v množství a možná podrobnosti informací, které se zveřejňují. Plánujeme, že s daty urychlovače NICA budeme pracovat stejným způsobem jako CERN s daty LHC.
Nakolik je NICA důležitá pro vědu v středoevropských zemích?
Myslím, že středoevropským zemím už se podařilo zvládnout ekonomické problémy přechodného období (pokud je ovšem neohrozí současná koronavirová krize). Objevují se zajímavé vědecké projekty, rozvíjí se radiační medicína, vyrábějí se nová výzkumná zařízení. A jedním ze základních problémů je zajištění kvalifikovaných pracovníků pro tyto programy. To je všeobecný problém na celém světě v souvislosti se snížením společenského zájmu o technické vědy. Ale pro mnohé členské země SÚJV je o to palčivější, že nemají základní materiální podmínky pro přípravu odborníků. A v tom může NICA pomoci. Každé zařízení této úrovně je zároveň čímsi na způsob univerzity připravující zaměstnance s tou nejvyšší kvalifikací. V projektu je hned na počátku obsažen program rozvoje minimálně na 10–15 let dopředu, který počítá s několika postupnými modernizacemi. Náš urychlovač například začne pracovat se zařízením nastaveným v určité startovní konfiguraci, a zatímco se na něm bude provádět výzkum, budou se paralelně projektovat a vyrábět zařízení pro nejbližší modernizaci, která je naplánovaná o dva-tři roky později. To je přesně období, které je potřeba pro vytvoření doktorské nebo habilitační práce. Přitom optimální režim práce předpokládá, že se personál laboratoře věnuje využívání urychlovače, a nové systémy připravují mladí lidé, kteří mají možnost vyzkoušet si celý cyklus vývoje moderního zařízení, počínaje návrhem projektu a konče experimenty na fungujícím zařízení. Přitom se učí pracovat s tou nejmodernější současnou technikou, která je široce využívaná nejen ve fyzice, ale i v nejrůznějších oblastech ekonomiky. SÚJV je společný Ústav všech účastnických zemí a jeho zařízení jsou přístupná mládeži každé z nich, pokud takové odborníky potřebuje a má dobré technické univerzity. Týká se to především zemí jako Polsko, Ukrajina, Česká republika, Bělorusko, Bulharsko, Rumunsko nebo Slovensko – v podstatě všech zemí Střední Evropy.
Zatím nám chybí zaměstnanci, kteří by zabezpečili plnění veškerého naplánovaného experimentálního výzkumu, takže program přípravy mladých odborníků je zároveň vnímán jako příprava personálu pro zařízení NICA. Ale tak to není: do Dubny se vůbec nemusí jezdit nadlouho (i když rádi vezmeme do práce kohokoliv, kdo má talent). Můžeme každému zaručit, že si u nás vyzkouší zajímavou a složitou práci a získaný diplom mu potom umožní získat práci doma.
Jak celkově vidíte budoucnost urychlovačové fyziky?
Několik posledních desetiletí bylo základním směrem rozvoje urychlovačové fyziky zvyšování energie částic a tím pádem i rozměru urychlovačů. Urychlovače se nestavěly s cílem splnění nějakých konkrétních úkolů, ale kvůli maximální energii. V té epoše se od částicové fyziky, které se také často říkalo „fyzika vysokých energií“, čekaly nejdůležitější výsledky základního významu. Umožnilo to vytvořit současnou teorii mikrosvěta – tzv. standardní model. Experimenty na největším urychlovači na světě ukázaly, že všechny předpoklady se během experimentů na urychlovačích s bezprecedentní přesností potvrzují. Nějaký výkyv je možné očekávat pouze v případě, že postavíme urychlovač o průměru sluneční soustavy. V tomto směru urychlovačová fyzika skončila. Ale pouze v tomto směru. Fyzika zažívá důležitou strukturální přestavbu. Zájem se od zkoumání vlastností elementárních částic stále více přesouvá směrem k zkoumání složitých objektů, které se skládají z velkého množství částic, přičemž vlastnosti každé z nich jednotlivě už známe. K tomu se také mohou používat urychlovače, ale jejich energie musí odpovídat konkrétnímu zadání, a konstrukce musí zaručovat co nejvhodnější podmínky pro pozorování. A vůbec to nemusí mýt gigantická zařízení jako LHC. Epocha dinosaurů ve vědě končí, splnily svůj úkol a jsou odsouzeni k vymírání. Místo nich přijdou malí a hbití savci. Jedním příkladem tohoto procesu je i projekt NICA.
Napsáno pro SÚJV Dubna a OSEL.
Diskuze:
